AUSTRÁLIE – V Coober Pedy bydlí běloši v šachtách po opálových dolech

  • Vytisknout

Jméno města znamená v jazyce místních Austrálců „Díry v zemi, kde žijí běloši“ a vzniklo poté, co tu běloši začali kutat kvůli opálům. V okolí je 250 000 šachet, díky nimž se Coober Pedy vyhouplo na první místo v těžbě opálů na světě. Pěkný prvenství, ale člověk si musí dávat pozor, aby do nějaký takový šachty nespadnul!


Po pár desítkách kilometrů překračujeme hranice Northern Territory a vjíždíme na území státu South Australia (SA). V South Australia (Jižní Austrálie) je proti Northern Territory posunutý čas, měl bych si tedy ručičky hodinek přetočit o hodinu dopředu. Už to ale nemá moc cenu, protože zítra ve dvě ráno přechází SA na zimní čas a hodiny se posunují o hodinu dozadu. Tím se rozdíl mezi NT a SA vyrovná, protože NT zimní čas nemá. Sice ještě nejsou dvě hodiny v noci, ale je to jedno, protože čas pro mě začne mít význam zase až ráno, a to už bude platit zimní čas.

Od šesté hodiny večerní už začíná být pěkné chladno. Zastavili jsme se u motorestu na kafčo a musím si oblíknout mikinu, protože bych jinak zmrznul. To jsem teda zvědav jaké počasí bude na jihu Austrálie.

Den 221, neděle 28. 3.

Do Coober Pedy přijíždíme těsně po půlnoci, i když podle SA času je teprve po jedenácté. Na autobusovém terminálu čekají dodávky z hotelů, které nabízejí zadarmo odvoz, samozřejmě jen pokud se v nich ubytuju. Cena ubytování je příznivá, tak neváhám. Přeci jen je už skoro půlnoc a co bych tady teď hledal.

V Coober Pedy se žije pod zemí

Asi 50 % obyvatel Coober Pedy bydlí v obydlích vykutaných v zemi a stejné ubytování je i v hostelu kam přijíždíme. Venku je chladno, ale tady v podzemí je teplo! Těch několik metrů zeminy skvěle izoluje! Ubytovávám se v noclehárně, kde už samozřejmě všichni spí. Stěny jsou opracované jen nahrubo, ale zařízení je perfektní, včetně kuchyně, ledničky a samozřejmě „nezbytné“ televize. Myslím, že jsem na cestách ještě nespal v takhle zařízené díře vykutané v zemi.

Jelikož v noclehárně pod zemí samozřejmě nejsou okna, když se ráno budím vůbec nevím, jestli náhodou ještě není noc. Musím se jít podívat ven na slunce. Uvnitř je pěkný teplo, ale venku chladno, i když svítí slunce a obloha je jasná.

Dávám si snídani a vyrážím do města. Vlastně bych měl říct pokouším se vyrazit, protože to město ne a ne najít. Sice tu jsou silnice a pár baráčků, ale zbytek jsou jen písečné kopce, ze kterých vyčuhují plechové komíny. Aha! To je to město!

Stavuju se v Underground Bookshopu (Podzemní knihkupectví), které je opravdu vykutané pod zemí a vzadu má dokonce i malou vykutanou kavárničku. Prodávají tu pohledy a knihy o Coober Pedy a okolí.

Důvod proč tolik lidí bydlí pod zemí je jednoduchý. Jednak tím využili už vytěžené a tedy opuštěné opálové doly a jednak pod zemí získali klimaticky mnohem příjemnější obydlí, jak jsem se mohl i já přesvědčit, jež je teplé v zimě a chladné v létě.

Jméno města znamená v jazyce místních Austrálců „Díry v zemi, kde žijí běloši“ a vzniklo poté, co tu běloši začali kutat kvůli opálům. V okolí je 250 000 šachet, díky nimž se Coober Pedy vyhouplo na první místo v těžbě opálů na světě. Pěkný prvenství, ale člověk si musí dávat pozor, aby do nějaký takový šachty nespadnul!

Coober Pedy

Sakra to je teda místo. Vítr se bez překážek prohání nechráněnými ulicemi a hýbe vším co není připevněno. Obzvlášť všemi těmi ledabyle zavěšenými plechovými cedulemi. Výsledkem je pohled a pohled skřípavé zvuky jako z nějakého hororu. Není divu, že film o světě po jaderné válce – Mad Max III – byl natáčen právě tady. Tvůrce to přišlo levně – v exteriérech nemuseli skoro nic měnit :).

Šplhám na vyhlídku, odkud se mi ale široko daleko naskýtá stále stejný obraz: pár konvenčních domků, kolem nich les komínů vyčuhujících ze země a za tím vším jen pustá poušť. Dnes je neděle, takže nikde nikdo, což jen přidává městu na opuštěnosti. Těžko říct, jestli je to ve všední den jiný.

V místním, trochu dražším, supermarketu si kupuju oběd a vracím se do hotýlku. Mám před sebou ještě půl dne, tak přemýšlím co s ním. Ve městě a okolí je toho k vidění spousta věcí, ale ta nejzajímavější místa jsou bohužel za městem, prakticky nedosažitelná pěší chůzí. I na tohle jsou ale majitelé hotýlků připraveni. Skoro každý nabízí půl denní výlety do okolí, které dělají asi 80kilometrový okruh kolem města. Sice to něco stojí, ale když už jsem sem přijel, tak ať něco vidím.

Řidiče a průvodce zároveň nám bude dělat Joe, majitel hotýlku kde bydlíme. Celkem se nás do jeho mikrobusu skládá asi 10. Joe, jako většina obyvatel Coober Pedy není Australan. S trochou hořkosti v hlase vypráví o tom, jak sem před téměř 40 léty přišel a začal hledat opály. Jako spousta dalších Evropanů. On a jeho žena jsou Chorvati a v celém Coober Pedy je prý zastoupeno 40 národností. Jen opravdu malá část hledačů opálů jsou Australani. Bílým Australanům se do takové díry nechtělo a Austrálcům těžba opálů nic neříkala.

Nejdřív objíždíme město a Joe nám ukazuje významná místa. Kromě nemocnice, policejní stanice a odsolovací úpravny vody je to asi 10 barů – je vidět, co má pro lidi v tomhle měsíčním městě prvořadý význam. Za městem je dokonce golfové hřiště. Přímo v poušti! Nikde žádná zeleň, jen kolem jamky je půl metru čtverečního trávy. Na hřiště je dobrý výhled z kopce, kolem nějž je hřiště postavené. Hráči tahající uprostřed pouště za sebou vozík s holemi působí hodně srandovně.

Všude po městě se povalují zrezivělé karoserie aut, plechy a jiný železný šrot. Zvláštní vidět takový bordel v tak čité zemi. Obyvatelé Coober Pedy mají ale jiné starosti než zvelebovat svoje okolí kytičkama. Místní klima je příliš drsné na to, aby lidi byli změkčilí a starali se o upravené zahrádky a čisté ulice.

Do města vedou snad jen dvě vyasfaltované silnice (jedna do Alice, druhá do Adelaide) a zbytek jsou prašné cesty. Jednou z nich právě přijíždíme k funkčnímu opálovému dolu. Dnes je neděle, takže se nepracuje, ale díry, kupy zeminy a těžební auta jsou všude.

The Free Republic of Crocodile's Nest

Většina děr jsou jen 30 m hluboké zkušební vrty. Pokud se v takovém zkušebním vrtu vyskytne opál, přichází na řadu těžká technika. Vrt se začne rozšiřovat a zemina odsávat do speciálního zařízení na náklaďáky. Z něj se pak vyklopí a ručně prohledá. Když se najdou další opály, tím líp. Pokud ne, nedá se nic dělat. Těžba hodně záleží na štěstí. Opály tu může začít hledat každý, ale nesmí mít souvislý zábor větší než 50×50 metrů, na který mu platí těžební povolení. S ním se může ale pohybovat téměř libovolně, kam ho nos zanese.

Dalších 20 minut prašnými cestami opuštěnou krajinou nás přivádí na opravdu zvláštní místo – Crocodile Harry’s. Dříve to byl opálový důl, o který po vytěžení všichni ztratili zájem. Pak přišel Litevec Harry, který předtím lovil 13 let na severu Austrálie krokodýly, a zabydlel se tady. Občas přidělal nějakou pitomost, protože nemusel nic moc dělat (dostává penzi od Wermachtu) až vzniklo bizarní obydlí hodné Warhola nebo Dalího.

Před vjezdem je na skále přibitá cedule „Free Republic of Crocodile’s Nest“ (Svobodná republika Krokodýlího hnízda) a na protější straně je postavený bicykl s figurínou. Přímo před vchodem leží několik zrezlých vraků aut, sloužících jako svérázné obří květináče na vysoké kaktusy a na skále nad „hnízdem“ je přivázána polovina karosérie nějakýho starýho auta. No prostě krásná šílenost.

Vnitřek je stejně šílený. Samé plastiky nahatých ženských, sklíčka a kamínky vsazené do zdí a nápisy snad od stovek děvčat, která tudy prošla (podpisy chlapů Harryho nezajímají). To je teda opravdu pohled pro bohy. Jeho malý šílený opálový důl mu na sebe vydělává, protože vybírá vstupné. Za ten pohled to rozhodně stojí! Harry se prý ale upíjí k smrti. Peněz má dost a nemá zapotřebí nic dělat. Tak se nudí a pije. Až sem přijedu příště, tak tady už třeba nebude.

Joe nám na začátku výletu slíbil, že si budeme moct „zanůdlovat“, tj. pohrabat se na místě kde už skončila těžba a pokusit se najít nějaký opál. „Nůdlovat“ proto, že povrchovému hledání opálů se anglicky říká „noodling“. Teď svůj slib plní a zastavuje nám uprostřed pouště u několika velkých jam. Tady se netěžilo systémem průzkumných vrtů, ale rovnou se vykopala obrovské díry. Teď už tu ale nikdo netěží, takže můžeme „nůdlovat“ co hrdlo ráčí.

Breakawaystady končí silnice, po 100 metrech následuje sráz

Vlastně jsem do dnes ani pořádně nezaregistroval jak takový opál vypadá. Až teď nám Joe ukazuje vzorky, abychom věděli po čem máme jít. Nejběžnější opál je mléčný a nejvzácnější černý nebo s mnoha ploškami, na kterých se lomí světlo. Tak začínáme hrabat!

Všude jen samý hroudy a prach, nikde žádný opál. Už mi rukama prošly snad všechny nerosty co na zemi existují, ale opál nikde. Ostatní jsou úspěšnější. Hlavně holky! Joe říká, že holky mají na opály čich. Je vidět, že nejsem holka, protože kolem sebe vířím jenom prach bez jedinýho lesklýho záblesku.

„Nůdlování“ končí a já jsem si nevydělal ani na slanou vodu. Holky ale našly pár pěkných kousků, který si můžou vzít domů a zasadit třeba do prstenu nebo náhrdelníku. Já si domů vezu akorát tak špinavý ruce...

Coober Pedy a okolní krajina jsou tak nehostinné, že se staly oblíbeným místem pro natáčení druhu filmů. Filmy jako Stark nebo Mad Max III přímo na podobě okolí staví, protože se odehrávají v drsném prostředí bez života. Mnoho záběrů bylo filmováno asi 30 km od Coober Pedy, v oblasti zvané Breakaways. Z pouště se tu do výšky zvedá náhorní plošina a naproti ní stolová hora se dvěma vrcholy – zlatým a bílým – nazývaná Castle (Hrad).

Na vrchol náhodní plošiny vyjíždíme po silnici, na jejímž konci, pár desítek metrů před strmým srázem dolů míjíme značku „Road Ends“ (Konec silnice). Jak symbolická to značka pro město, kde se natáčel Mad Max III odehrávající se po konci světa.

Dole pod Hradem se taky natáčela The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert. To je ono místo, kde Priscillu, svůj autobus, nabarvili na růžovo. Joe se v tomhle filmu taky zahrál, i se svojí manželkou. Hráli pár v džípu s rozkládajícím se klokanem na korbě, jenž zastavil jednomu z hrdinů, který se rozhodl jít pro pomoc poté, co se z Priscilla stala dočasně nepojízdná hromada plechu. Celá scéna působí srandovně (i když je vlastně vážná), ale Joe říká, že by se ve skutečnosti nezachoval tak jak mu předepsal scénář (ve filmu se zalekli jeho oblečení transvestity a ujeli, zanechávaje ho samotného v poušti).

Přestože okolní krajina je extrémně drsná, žije v ní překvapivě hodně zvířat. Jedním z nich je i divoký pes dingo, který se stal pro farmáře v jihovýchodní Austrálii postrachem. Aby ochránili svoje stáda, rozhodli se postavit plot, který by dingům znemožňoval dostat se na oplocené území. Nebyla to ale žádná maličkost, protože aby oplocení splnilo svůj účel, muselo oddělit jihovýchod Austrálie od zbytku kontinentu. Tak vznikl 5300 km dlouhý plot, táhnoucí se od Velkého australského zálivu v South Australia až k Tichému oceánu ve státě New South Wales! Plot plní svůj účel, ale někdy až moc, protože brání v pohybu i neškodným zvířatům.

U Coober Pedy vede podél zdi prašná cesta, takže se na ni můžeme podívat. Plot se táhne od jižního obzoru po obzor severní. Kam až oko dohlédne! Samozřejmě. Už tu nejsou ani keříky, jen samé kameny, takže chudáci zvířata, která cestují stovky kilometrů za potravou jen aby zjistila, že jím v cestě stojí nepřekonatelná překážka. Často už pak nemají dost sil se dostat na jiné místo kde by získala potravu.

Cestou zpět do Coober Pedy nám Joe vypráví o vodě. Jak ji museli tahat z dálky, dokud nenarazili na místní pramen. Ten je ale slaný, takže z vlastní vody se začali radovat až po postavení odsolovací stanice. I tak je tu však voda skoro 50× dražší než třeba v Adelaide: 40 dolarů oproti 88 centům za 1000 galonů (asi 4500 l). Dřív stejné množství stávalo dolarů 72(!), dokud se nenaučili odsolovací proces zefektivnit.

Viděli jsme toho až až dost, ale ještě nekončíme. Nejdřív na pár minut stavíme v podzemním kostele (tady je pod zemí snad všechno) a pak v bývalém opálovém dole, dnes muzeu Umoona. Hlavní částí muzea je podzemní obydlí tak jak existovalo v době příchodu prvních Evropanů až po současnost. Docela luxus. Obývák vypadá úplně jako obývák, jen tapety nejsou potřeba a samozřejmě sem nesvítí slunce (což určitě vyhovovalo těm, co si ráno rádi přispí). V muzeu je taky výstava různých druhů opálů a podstatná část místa patří šperkům s opály. Pěkně drahý, ale nádherný.

Vracíme se poněkud později než bylo plánováno, takže mám sotva čas se navečeřet. Se změnou času v SA navíc změnil Greyhound svůj jízdní řád, aniž o tom informoval. Posledních pár minut je opravdu spěch, abychom stihli dojet na autobusák, protože autobus samozřejmě jede dřív.

Bus je dvoupatrový a já dostávám sám sedadlo na hoře v první řadě. Cesta do Adelaide bude trvat asi 12 hodin, ale jedeme přes noc, takže brnkačka.

Ze shora je skvělý výhled, občas v křoví spatřím klokana. Každých asi 100 km zastavujeme, ale nenabíráme žádné pasažéry, protože většinou jde o poštovní schránky, ze kterých řidič vybírá poštu směřující do Adelaide.

Joomla SEF URLs by Artio