AUSTRÁLIE – Melbourne, město s humorem

  • Vytisknout

V Melbourne se prolíná staré s novým a není neobvyklé vedle sebe vidět věž kostela a skleněný mrakodrap. V nákupním středisku Melbourne Central je dokonce zachována vysoká zděná věž, součást továrny, která na tomto místě dříve stávala. Věž je „přikrytá“ gigantickým skleněným kuželem, kterým do nákupního centra proniká světlo...


Do Melbourne přijíždíme už za šera. Navečer je chladno tak se snažím co nejrychleji dostat do hostelu. Centrum Melbourne je jako u většiny australských měst postaveno jako čtvercová síť s kolmými ulicemi. Proto snad ani nemůžu zabloudit, protože na celé cestě, i když je to jen 1,5 kilometru, zahýbám jen za dva rohy. Uprostřed je navíc pěší zóna a jde se mi příjemně.

Tramvaje jsou chloubou Melbourne

Hostel je klasický – noclehárny s několika postelemi a společné sprchy. Jedinečná je systém úschovných skříněk. Stejný skříň pasuje do skříňky v pokoji a i do druhé skříňky v kuchyni, sloužící na odkládání jídla a nádobí (to každý dostává při příchodu). Lednice v kuchyni je spíš malý mrazící box, do kterého by se vešlo několik lidí. Tenhle systém mají vymyšlený skvěle. A přitom je to jedno z nejlevnějších míst kde jsem v Austrálii nocoval!

Nejdřív si jdu koupit večeři, ale supermarket co mi byl doporučený je drahý. Budu muset najít něco levnějšího. Nejen kvůli čtyřem dnům v Melbourne, ale i protože si chci koupit něco, co by my vydrželo po celou dobu co budu ve Francouzské Polynésii a na Velikonočním ostrově. Očekávám, že na nich bude strava dost drahá.

Na půl hodinky si sedám k Internetu (i když ten je taky drahý). Táňa mi poslal dopis, ve kterém píše, že ji asi za pár dnů budu mít zase na krku. Rozhodla se, že za mnou přiletí do Jižní Ameriky! Hurááá!!!

Den 240, pátek 16. 4.

První moje cesta vede ráno na poštu. Dnes nebo zítra musím poslat balík, tak zjišťuju ceny a taky jestli si můžu koupit nějakou krabici.

Na pěší zóně Swanston Mall v centru je ráno docela živo. Swanston Mall je jen poloviční pěší zóna, protože po ní jezdí tramvaje a taxíky. Přímo uprostřed, na křižovatce dvou hlavních tříd, je na vysokém domě přidělán obrovský panel, na kterém jsou promítány zprávy, ukazuje se čas nebo předpověď počasí.

Asi začíná podzimní výprodej, protože na 50 metrech se hned ze tří velkých obchodů ozývá lákání zákazníků na výjimečné slevy a přede dveřmi dalšího dokonce stojí prodavač s mikrofónem a vyvolává co všechno se dá za neuvěřitelně nízké ceny koupit.

Na stejné ulici hrají žebráci na housle, saxík nebo harmoniku. Jeden podnikavý dědula se dokonce celý namaloval na šedivo, oblékl si šedivý oblek a stojí teď uprostřed pěší zóny jako socha. Vypadá dost věrně. Ani se nehne a jakmile mu někdo dá pár mincí do klobouku na zemi, pomaloučku vytáhne z kapsy v saku kapesník (šedivý) a jakoby dojetím si utře slzy. Na téhle pěší zóně se prostě člověk nenudí.

Obcházím několik knihkupectví, protože si chci koupit LP průvodce o Chile, Bolívii, Peru a Ekvádoru. Náhoda mě přivádí do obchodu kde mají tento týden slevy a tak, aniž sem to zamýšlel je nakonec mám o 20 % levněji. I v tomhle knihkupectví prodávají mapu světa po australsku s Austrálii nahoře a Evropou dole. Dobrá recese!

V informační kanceláři za radnicí si na 20 minut sedám k Internetu, který poskytují zadarmo a pak se vydávám brouzdat městem. Melbourne je typické svými zeleno-žlutými tramvajemi křižujícím centrem. Kolem centra navíc pořád dokolečka jezdí tramvaje tmavě červené a další stejně burgundská tramvaj byla předělána na pojízdnou restauraci. Viděl jsem ji včera večer a ve světle pouličních lamp vypadala kouzelně.

V Melbourne se prolíná staré s novým a není neobvyklé vedle sebe vidět věž kostela a skleněný mrakodrap. V nákupním středisku Melbourne Central je dokonce zachována vysoká zděná věž, součást továrny, která na tomto místě dříve stávala. Věž je „přikrytá“ gigantickým skleněným kuželem, kterým do nákupního centra proniká světlo.

Na pěší zóně se zastavuju v informačním kiosku, kde mi konečně jsou schopni říct, kde najdu pořádný supermarket. Je to divný, ale v centru žádný není. Musím zajít do sousední čtvrti Fitzroy. Mohl bych jet tramvají, ale pěšky člověk město přeci jen pozná líp.

Cestou do Fitzroye míjím velký kamenný State House of Parliament. Sloužil jako dočasné sídlo parlamentu, než byl v Canbeře (1927) dostavěn parlament prozatimní (dnes Old Parliament). Ten byl ale taky jen prozatímní, než byl postaven (1988) parlament současný. Mimochodem ještě před existencí Canbery se o titul hlavního města Austrálie praly Sydney a Melbourne. Když se pak rozhodovalo o stavbě úplně nového hlavního města, byl přijat zákon upravující jeho geografickou polohu. Říkalo se v něm, že nové hlavní město musí být alespoň 100 mil (160 km) od Sydney i Melbourne.

Baráčky ve Fitzroy jsou skvěle strakatě barevné a zase mi připomínají divoký Západ nebo New Orleans. Podobně jako Adelaide nebo Ballarat. To dělají ta dřevěná podloubí nesoucí zastřešené balkóny. Supermarket je postaven naproti těm nejmalebnějším stavbám a moc se sem nehodí. To ale asi nikoho nepálí.

Na Swanston Walk někdo ztratil peněženku

Kupuju si jídlo na dva dny a taky tři skleničky arašídového másla pro pobyt v Tichomoří. Tam už mi bude stačit koupit jen chleba a z vodovodu si načepovat vodu. Ve Francouzské Polynésii mají prý být levné bagety a na Velikonočním ostrově taky snad nějaké pečivo seženu.

Z Fitzroy se vracím do centra. Cestou se zastavuju ve Fitzroy Garden, krásném parku s nízkými trávníky, jezírky a občasným bludištěm keřů. Dávám si oběd a modlím se, aby nezačalo pršet. To je pak na houby a nedá se venku jíst.

Pěšinky ve Fitzroy Garden jsou navrženy tak, aby při pohledu seshora vytvářely Union Jack, jak Briti říkají pruhům na své vlajce. V jeho středu je model tudorské vesnice, dar městu Melbourne za pomoc poskytnutou zásobováním základními potřebami za 2. světové války.

Nejzajímavější ve Fitzroy Garden je ale určitě Cook’s Cottage (Cookova chata). Byla sem přivezena roku 1934 z anglického Yorkshire, není však jisté, že v ní James Cook vůbec kdy žil. I tak je malebná (jako pravá venkovská anglická stavba), a to přestože je teď kole mí postaveno lešení.

Když vycházím z Fitzroy Garden, ocitám se na Collins Street, kde je jen pár kroků od Fitzroy Garden největší neoficiální atrakce Melbourne – záchodky hotelu Regent Sofitel. Jejich atraktivnost nespočívá v tom, že by si každý mohl sednout na zlatou záchodovou mísu, nebo si umýt ruce v šampaňském tekoucím z kohoutku, ale v jejich poloze. Jsou totiž umístěny vedle restaurace ve 35. patře a z jejich panoramatického okna, sahajícího od stropu až na zem (nic pro ty, co trpí závratí) je skvělý výhled na východní Melbourne. Stačí se jen vplížit do hotelu, nastoupit do výtahu a zmáčknout číslo 35.

Poslední dnešní věc před spaním je docela důležitá – balím balík, který budu zítra posílat domů. V batohu už se mi toho nashromáždilo až až, takže tentokrát je balík pěkně těžký. Bodejť ne, když poslední balík jsem posílal z Kuala Lumpur.

Den 241, sobota 17. 4.

Bydlím přímo v Chinatown (Čínská čtvrť), takže všude mám Číňany nebo jiné Asiaty. Melbourne mi připadá víc kosmopolitní než kterékoliv jiné město v Austrálii (kromě Coober Pedy, samozřejmě), protože počet nebělochů je tu daleko vyšší.

Za rohem od hostelu je další cizí enkláva – řecká. Jsou v ní řecké obchůdky, kavárničky a cestovní kanceláře. Včera jsem cestou do Fitzroy zase šel kolem několika řeckých lékařských praxí. Melbourne je prý třetí největší město co do počtu Řeků na světě, po Aténách a Soluni.

V uličce kde je hostel dřepí jedna asijská restaurace vedle druhé. Čínské, vietnamské, thajské. V jedné jsou za oknem dokonce skvěle vyvedené atrapy pokrmů jež nabízejí – vypadají jako čerstvé.

Stavuju se v kanceláři QANTASu, abych potvrdil svůj odlet. Úředník si nejdřív prohlíží moji letenku, pak něco v počítači a celkem klidně mi oznamuje, že místo Melbourne-Auckland mám zarezervován let Melbourne-Honolulu a že let do Auckladu na datum kdy chci letět je vyprodaný. To je teda fór. Na letence sice mám Melbourne-Auckland, ale asi bych už nikdy neměl věřit svým očím. Úředník chvíli něco klepe do počítače, nějak mě do pondělního letu nacpal. Nemůže však ověřit rezervaci následných letů (Auckland-Papeete-Velikonoční ostrov-Santiago), protože už spadají pod LanChile. Zavolat na LanChile taky nejde, protože je víkend a oni otevírají znovu až v pondělí v devět ráno. To už budu dávno na letišti, takže i když jim zvolám a zjistím, že nejsem v letu Auckland-Papeete, bude stejně pozdě něco podnikat. Nezbývá mi než pevně věřit. Pokolikáté na téhle cestě?

Dnes chci domů poslat balík, proto se jdu do města podívat po nějakých maličkostech. Kupuju pár pohledů a samozřejmě bumerang, typickou zbraň Austrálců. Vše balím do krabic a odnáším na poštu. Balík má přes 7,5 kilo! S předešlými balíky je to celkem snad 18 kilo! Nemám u sebe tolik peněz, tak platím kreditkou.

I v sobotu je pěší zóna plná života. Hudebníci hrají, navíc tu vidím pár lidí kreslících barevnými křídami na chodník nebo velké čtvrtky nalepené na zemi. Jsou fakt dobří, a přesto si musí takhle přivydělávat.

Podvečerní centrum z mostu u Southgate

Už jsem v Melbourne třetí den, ale ještě jsem nebyl na druhém břehu řeky Yarra, jež tvoří jižní hranici centra. Za ní začínají rozsáhlé parky a podél se táhne promenáda a tzv. komplex Southgate.

V centru je spousta pěkných budov. Cestou k Southgate míjím zcela evropskou katedrálu sv. Pavla postavenou v gotickém stylu a přes ulici se dostávám k nádraží Flinders Street, dlouhé kamenné budově, stylem připomínající pražský Obecní dům. Provoz na křižovatce mezi katedrálou a nádražím řídí policistka v širokém klobouku. Její kostičkovaná páska mi připomíná kostičkované pásku na kloboucích britských policajtů.

Těch vzpomínek na Evropu je ale víc, například mladík hrající před nádražím na dudy. Počet lidí, kteří si takhle přivydělávají je dost vysoký, klasických žebráků je však vidět hodně málo. I v tom je možná jeden rozdíl mezi „prvním“ a „třetím“ světy. V materiálně rozvojových zemích se vymlouvají na to, jak jsou chudí, ale místo aby se pokusili vydělat si peníze alespoň minimální snahou, radši se poflakují po ulici a otravují žebráním majetnější jedince. V „prvním“ světě podobní lidé většinou nezahálejí a dají se do nějaké práce, třeba i jen stání na ulici jako nabarvená socha, která ale spoustu lidí pobaví, místo aby jen lamentovali nad tím, jak jim byl osud nepříznivý. Samozřejmě že se taky najdou flákači, ale jejich poměr k neflákačům je zcela obrácený než v zemích „třetího“ světa.

Od nádraží vede k Southgate na druhé straně Yarry docela odvážně řešená lávka. Southgate je plná butiků, kaváren a restaurací, ale celkem nic mě tam netáhne, protože spontánní „program“ na promenádě před ní je o dost zajímavější.

Promenáda je oblíbeným korzovacím místem Melbourne, což samozřejmě přitahuje baviče a různé podnikavce. Přímo před Southgate se vykecává jeden mladíček, zatímco o kousek dál stojí další člověk-socha. Je celý zlatý a opět se pohne jen v případě že mu někdo do krabice hodí peníze. Pak pomalu zvedne ruku ke klobouku jakoby chtěl pozdravit a poděkovat. Na kamenných schodech jezdí kluci na skateboardech a pár jich trénuje i na horských kolech.

Procházím se podél řeky a dívám se zpátky k centru, jehož mrakodrapy teď zabírají celý severní obzor. Nádraží Flinders Street proti nim vypadá jako kamenná hračka.

Na západním konci promenády stříká přímo z chodníku vodotrysk. Tvoří jej tři prstence trysek a kolem nich jsou v zemi zabudována barevná světla. Zkusím se sem podívat po setmění.

Dopoledne jsem si na čtvrtou hodinu rezervoval ve State Library (Státní knihovna) půl hodiny na Internetu (další místo s přístupem zadarmo), tak se vracím přes celé centrum až na Swanston Walk a dál nahoru ke knihovně. Jsem na Internetu sice jen půl hodiny, ale i to se mi hodí, protože už píšu další příspěvek pro Cesty a v Melbourne je Internet docela drahý.

Queen Victoria Garden a silueta centra ze Shrine of Rememberance

Z knihovny se vydávám k Southgate a sedám si na chvíli do parku Queen Victoria Garden. Stmívá se a ochlazuje, ale teď v podvečer podzimní jsou barvy přírody na slunci prostě fantastické. Ani se nepamatuju, že by u nás byl podzim tak krásný. Nejspíš je to tím, že ve stejné roční době už je u nás větší zima a mě se v zimě většinou procházet nechce.

Teď je skvělé světlo na fotky. Vracím se na most mezi nádražím a Southgate. Slunce zapadlo a za chvíli je úplná tma. Scházím dolů na promenádu a jdu se podívat k fontáně. Najednou se z vysokého železného stožáru ozve zahučení, vyšlehne vysoký plamen a osvětlí celé okolí. Žár úplně cítím na tváři. Není to žádná porucha potrubí, protože plamen po pár vteřinách zhasíná, aby se se stejným hukotem objevil na dalším stožáru. Takhle cestuje po všech stožárech na promenádě. Z posledního přeskočí zase na první a celé kolečko se opakuje znovu. Tak to jde pár minut, až najednou plameny vyšlehnou ze všech stožárů najednou a... je konec. Pěkná šou.

Zastavuju se před fontánou. Vidět je už zdálky, protože je zespodu osvětlena oněmi barevnými reflektory. Skáčou po ní děti, kterým se libí, že nevědí ze kterého místa vytryskne další proud vody. Zdá se, že tahle promenáda je večer plná speciálních efektů.

Když se vracím do hostelu, umělecká produkce na pěší zóně v centru není ještě zdaleka u konce. Tentokrát na křižovatce rozbila svůj stan rocková skupina s celou svou aparaturou. Prodávají i své kazety a CD. To je teda dobrý, skupina co má už i svoje CD hraje na ulici.

Noční Chinatown vypadá úplně jinak než denní. Čínské krámky svítí do tmy a nad restauracemi září barevné neony lákající zákazníky. Čínská čtvrť je všude stejná – pestrá a barevná.

Den 242, neděle 18. 4.

Včerejší předpověď počasí vyšla, a tak ráno vycházím do slunného dne. Zastavuju se na křižovatce s obrovskou obrazovkou a čtu si nejnovější zprávy. Jelikož už zítra odlétám z Austrálie, jdu se do nedalekého Transit centra podívat na odjezdy letištních autobusů. Letadlo mi letí v 9.45, na letišti bych měl být dvě hodiny před odletem. To znamená, že bych měl jet prvním autobusem v sedm hodin.

Transit centrum je na cestě ke Queen Victoria Market (trh královny Viktorie), největším svého druhu v Melbourne. Každé úterý, čtvrtek, pátek a sobotu ráno se tu schází desítky prodavačů ovoce a zeleniny, lákajíce stovky a tisíce kupujících.

Každou neděli prodejci ovoce a zeleniny střídají prodejci všeho možného spotřebního zboží. Trh je zavalen tričky, bundami, hodinkami, řetízky, pásky, čepicemi, pohledy, hamburgery, zmrzlinou, dřevěnými soškami, slaměnými klobouky a všelijakými roztodivnými cetkami. Vše je naskládáno na stolech nahuštěných vedle sebe řada za řadou. Trh je taková atrakce, že na něj Australani dokonce pořádají pro turisty organizované exkurse! To mi zavání Amerikou. Jen tam si můžou vymyslet něco na úrovni manuálu k použití toaletního papíru.

Po obědě si na chvilku sedám ve State Library k Internetu. Zájem je o něj tak velký, že i v neděli jsou všechny počítače obsazené.

Melbourne je město hračičků s šílenými nápady. Na lidské sochy jsem si už zvykl, ale před knihovnou se musím smát dalšímu dobrému nápadu. na chodníku, přímo před zastávkou tramvaje totiž ze země ční roh zasypané budovy! Asi 10×8 metrů a 3 metry vysoký čtyřstěn na jehož jedné straně je zlatými písmeny vyvedeno „ARY“ vynořující se šikmo ze země a na druhé straně zase „LIBR“ do země se zanořující. Oni tady před knihovnou pohřbili knihovnu!

Nápad s pohřbenou knihovnou je jen jeden z mnoha. K těm nejlepším určitě patří sousoší Three Businessmen Brought their Lunch (Tři byznysmeni, kteří si přinesli svůj oběd) na Swanston Walk hned pod oním velkým televizním panelem kde si každý den čtu zprávy. Vypadají jako když čekají na tramvaj, ale musí už čekat pěkně dlouho, protože jsou pěkně hubení. Ve skutečnosti je to dárek státu Fidži městu Melbourne ke 150. výročí jeho založení, ale skvěle zapadá do stylu města.

Za rohem, před hlavní poštou zakopnete o další šílenost: obrovskou, pěkně naditou peněženku. Je celá z kamene, zavírání má z kovových trubek. Říkal jsem si, že „někdo asi ztratil peněženku“, ale ve skutečnosti je to jen další plastika zvelebující Melbourne. Jmenuje se Public Wallet (Veřejná peněženka) a už tu takhle leží pět let, aniž někdo těch pár set kilo kamene zvednul a odnesl na ztráty a nálezy (nebo domů).

Promenáda před obchodním komplexem Southgate je plná vtipálků (co si chtějí vydělat pár dolarů)

Jelikož je dnes jasno, budu mít skvělý výhled z 55patrové Rialto Tower, nejvyšší budovy Melbourne. Není to věž, ale mrakodrap, sídlo mnoha významných společností. Celé nejvyšší patro slouží jako vyhlídková plošina. V lobby v přízemí je srovnání Rialto s věžemi na celé zeměkouli, nahoře zase výstava ukazující kilometrovou(!) věž, která měla stát právě v Melbourne někde na místě bývalých doků. Ze stavby ale sešlo, protože to byl spíš jen šílený nápad jak ukázat, že Austrálie je nej, než alespoň částečně opodstatněná stavba jakou by Melbourne potřebovalo. Kromě toho, že by se hned tak nezaplatila, by vůbec nezapadla do v centru sice vysokého, ale jinak stále ještě starou atmosférou čišícího města. Zatím tedy zůstalo jen u Rialto Tower, ze které je taky pěkný výhled.

Když je člověk v centru, ani si neuvědomí, že Melbourne je vlastně námořní přístav. Z Rialto je ale moře jasně vidět, i když více méně v oparu. Ze shora je kontrast mezi novou a starou architekturou ještě výraznější. Katedrály, kostelíky a viktoriánské budovy se pod mrakodrapy sice krčí, ale není možně je přehlédnout. Vlastně teprve odsud je opravdu vidět kolik jich v centru je.

Na jih se zase rozkládají rozsáhlé parky začínající za Southgate a táhnoucí se až k předměstí St. Kilda přímo na mořském pobřeží. Při chození kolem oken občas zaslechnu češtinu, už podruhé v Austrálii. V Melbourne občas slyším i polštinu a ruštinu. Jak jsem psal, je to kosmopolitní město.

Výtahem sjíždím dolů a přes most zase přecházím k Southgate. Když je dnes můj poslední den v Austrálii, tak si na rozloučenou dávám zmrzlinu a jen tak se brouzdám po promenádě. Jeden bavič svými kousky přitáhl docela velký dav, tak se taky zastavuju. Právě si lehá na desku pobitou vysokými hřebíky. Na židli nad něj si stoupá holka, evidentně vybraná z davu. V ruce drží velkou kouli. Bavič si dává na břicho talíř a spolu s davem začíná odpočítávat. Při nule holka poušti kouli, která pádem z výšky asi dvou metrů tříští talíř na malé kousky. Břicho je ale celé a bavič za potlesku davu vstává neporušen (ani hřebíky mu ze zad netrčí). Skvělé číslo zasluhující si příspěvek.

V parku za Southgate stojí velká kamenná Shrine of Remembrance (Pamětní svatyně) připomínající australské a novozélandské vojáky padlé v 1. světové válce. Uvnitř je na podlaze uprostřed kámen, přes nějž, přesněji řečeno přes slovo Love na něm vytesané, každý rok 25. dubna (Anzac Day) přesně v 11 hodin přejde sluneční paprsek proniknuvší skleněným stropem svatyně. Symbolicky je tak připomenut konec války. Z terasy na vrcholu památníku je dobrý výhled přes Southgate na centrum s mrakodrapy.

Od svatyně přecházím ulici a ocitám se v úplně jiném prostředí než je válka – v Royal Botanic Garden (Královská botanická zahrada). Teď navečer je příhodná doba na procházku po břehu jednoho z jejich jezírek, nebo mezi keři a rostlinami třeba z Nové Kaledonie. Uprostřed zahrady je rozsáhlý tropický les, v jehož korunách visí desítky netopýrů (Flying Fox)! Slunce ještě nezapadlo, takže je na ně zatím brzo a spí. Visí hlavou dolů, hlavičky zabalené v křídlech, jak si stíní oči od světla. Spontánně se tu usadili před několika léty a už zůstali.

Slunce pomalu zapadá a já se vracím do hostelu. Dávám si poslední australskou večeři a pak se o pár ulic dál stavuju na Internetu. Posílám příspěvek do Cest, který je dnes trochu fňukající, protože se mi z Austrálie vůbec nechce. Navíc odlétám do oblasti, která patří, kvůli socialismu Francouzů, jejichž je zámořským územím, k nejdražším na zeměkouli. Odlétám do Francouzské Polynésie, kde chci pobýt na ostrovech Tahiti a Moorea, než se přes Velikonoční ostrov dostanu na jihoamerický kontinent. Sám jsem si to ale vybral, tak nemá cenu si stěžovat.

Den 243, pondělí 19.(1) 4.

Asi jsem si po zvonění budíku ještě pár minut přispal, protože nestíhám. Co nejrychleji se myju, snídám, balím poslední věci a dokonce jsem našel i peněženku, kterou jsem před snídaní někam založil. Ať se snažím sebevíc, co Transit centra přibíhám právě když letištní autobus odjíždí. Smůla. Snad nebude vadit, když přijedu na letiště o půl hodiny později. Ostatně jde jen o let na Nový Zéland, což je pro Australany za humny.

Cesta na letiště trvá asi půl hodiny. Vystupuju před halou QANTASu, hned si jdu odbavit batoh a vyměnit poslední australské dolary. Fronta na výstupní razítko je docela dlouhá a pak mě ještě zdržuje podezřívavý celník, kterému se nelíbí, že nechci do jejich superprohlížecího rentgenového tunelu dát svůj foťák a filmy. Bere si mě strnou a otevírá skoro všechny krabičky a ještě před ním musím sundat objektiv, aby se mohl podívat dovnitř.

Sedám si před východ kde je ohlášen let do Aucklandu a čekám asi 15 minut. V devět začínáme nastupovat (LanChile ve městě právě otevírá), takže vůbec nevím, jak je to s mým letem Auckland-Papeete, protože jsem jim nestihnul zavolat. Však ono to nějak dopadne.

Poletíme Boeingem 767-300. Je skoro plný, spoj do Aucklandu je asi hodně oblíbený a navíc v něm letí lidi jako já, kteří v Aucklandu přestoupí do letadla ze Sydney, jež pokračuje do Francouzské Polynésie. Můj dnešní program by se tedy měl skládat ze dvou letů_ Melbourne-Auckland a Auckland-Papeete. Do Papeete bychom měli přiletět před půlnocí. Tak pozdě večer se už prý dá do centra dostat jen šíleně drahým taxíkem (údajně 20-25 dolarů za 6 km jízdy), noc proto nejspíš strávím na letišti.

Zvedáme se asi v 10 a pomalu stoupáme po jasně modré obloze. Let na Nový Zéland by měl trvat 4 hodiny (ono je to 2700 km, o mnoho dál, než si my Evropané myslíme).

Rozloučení s Austrálií na melbournském letišti – odlétám na Tahiti

V kabině je velká obrazovka, na které jsou promítány údaje o letu. Rychlost, výška, vzdálenost od cíle. Vzlétali jsme rychlostí 300 km/h, za 39 vteřin od začátku rozjezdu. Teď se na obrazovce střídá mapa s naší polohou a údaje o letu. Po vystoupání do letové hladiny (11 280 m) se rychlost ustálila na 907 km/h, teplota okolní atmosféry je -57 stupňů Celsia. Za okýnky máme mírnou námrazu.

Letušky začínají roznášet sluchátka, v letovém časopise QANTASu je nám na několika stránkách předkládáno čím se můžeme nechat během letu bavit. Na výběr je několik kanálů s hudbou (od jazzu po pop a New Age) a po obědě nás čeká film. Nalaďuju si kanál a dávám se do poslouchání a psaní deníku.

Přerušuje mě až oběd. Je skvělý – vybírám si ravioly a k pití pivo Austral. Ještě ani nestačím zažít a už začíná film. Moc na něj nemám náladu, tak pokračuju v psaní deníku. Přesto na něj občas mrknu a mrkám stále častěji, až se přistihuju, že už nepíšu, ale jen se dívám. Je docela zajímavý. Mladá holka, samozřejmě nezávislá, úspěšná, upracovaná a... sama) si na víkend vyrazila odpočinout do hor. Tam se setkává se slepým masérem, oba se do sebe zamilují. Ona po krátké době přichází na to, že jeho zraková vada by se dala operativně léčit. Přemluví ho a operace je úspěšná. On je ale po ní za začátku úplně ztracený, protože vše zná jen podle hmatu, vizuální podoba mu nic neříká. Začíná si zvykat, zrak se mu však po nějaké době opět ztrácí. Stěhuje se zpět do hor, samozřejmě sám. To co prožil ho ale tak změnilo, že v klidných horách už nedokáže žít a vrací se zpět do New Yorku. Žije jen se svým vodícím psem. Po nějaké době se náhodou znovu setkává s ní a máme tady happy end. Film se jmenuje At First Sight (Na první pohled) a byl prý natočen podle skutečné události.

Chvíli poslouchám hudbu, než začínáme klesat k Aucklandu a letušky sbírají sluchátka. Nad Novým Zélandem je oblačno a když přistáváme, vládnu tu podzimní počasí. Přistání je trochu tvrdší, ale podvozek to vydržel a pomalu rolujeme k letištní hale.

V hale jdu ihned k tranzitní přepážce, kde si poznamenávají, že už jsem odbavený. Všechno je asi v pořádku, tak se dnes přeci jen dostanu až do Papeete.

Trasa Auckland-Papeete je víc používána jako tranzit do Jižní Ameriky než jako způsob, jak se dostat na Tahiti. Proto už kolem sebe začínám slyšet španělštinu a na některých cestujících je přímo vidět, že jsou z Latinské Ameriky. Koneckonců i ohlašování letu probíhá v angličtině a španělštině.

Nastupujeme opět o něco později, ale kapitán nám slibuje, že zpoždění cestou doženeme. Let by měl trvat 4,5 hodiny. Budu sedět sám, vedle mě nikdo nepřišel. Můžu si tak alespoň roztáhnout všechno čtení a psaní a nemusím se tísnit.

Ihned po vzletu v asi 17 hodin začínají roznášet večeři. Dávám skvělé těstoviny a k nim bílé australské víno. Jinak se opakuje to samé co při letu do Aucklandu – na obrazovce ukazují parametry letu a my si při tom můžeme poslouchat hudbu.

Po večeři opět promítají film. Jmenuje se Pleasantville a zase je docela dobrý. Mladí sourozenci ze současnosti jsou kouzelným dědečkem přeneseni do Pleasantville, městečka z oblíbeného seriálu 50. let. Pleasantville je zahleděno jen do sebe a otázky typu „A co je na konci Hlavní ulice?“ končí odpovědí „No každý přece ví, že zase začátek Hlavní ulice z druhé strany městečka.“ Takové otázky si však nikdo neklade, až dokud se tam neobjeví oni moderní sourozenci. Ti nejsou tak omezení, jelikož pocházejí z reálného světa a ne z televize, a tak začínají Pleasantville měnit k nepoznání.

Ten QANTAS vybírá docela dobré filmy. Člověka dokonce nutí přemýšlet, což bych v konzumní společnosti nečekal. Asi jsem zaujatej. Austrálie je v tomhle trochu jiná než Evropa (a nedej bože Amerika), i když zhýčkaná jsou stejně. Život ve velké části jejich země není žádné peříčko, z čehož možná bude ta odlišnost vyplývat.

Slunce zapadá. Zapadá však daleko rychleji než normálně, protože letíme na východ. Teď jsme akorát na rozhraní dne a noci. Za nám světlo, před námi už černočerná tma. Vždycky jsem chtěl vidět, jak ta hranice vypadá. Zdaleka není ostrá, kvůli našemu směřování na východ je však přechod docela rychlý. Západní obzor začíná neuvěřitelně červenat, pak se mění v duhu a nakonec pohasíná a taky se noří do tmy.

Letadlo se občas zakymácí, jak prolétáme menšími turbulencemi. Let je jinak hladký a příjemný. Poslouchám hudbu a dívám se z okýnka na hvězdy a měsíc. Už je to dost dlouho, co jsem letěl v noci. Naposledy koncem roku 1993, kdy jsem se po tři čtvrtě roce vracel z Afriky. Bylo to nad Saharou, kdežto teď jsme nad Tichým oceánem. Ani se mi nechce věřit, že už je to 6 let!

Hudební produkce končí, začínáme klesat k přistáni na tahitském letišti Faaa. Kapitán svůj slib dodržel – přistáváme ve 23.54, jen o 9 minut později než bylo plánováno. Časový rozdíl mezi Melbourne a Papeete jsou 4 hodiny, ale to není všechno. Kromě 4 hodin ještě maličkost – jeden den. Je totiž znovu neděle 18 dubna! Chá, chá – z Melbourne jsem odletěl v pondělí 19. dubna v 10.15 a tady v Papeete přistávám v neděli 18. dubna ve 23.54. To je teda fór.

Joomla SEF URLs by Artio