FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE – Jak zažít dvakrát stejný den aneb záhada datové hranice v Pacifiku

  • Vytisknout

Asi bych měl trochu osvětlit kde jsem se to vlastně ocitnul. Francouzská Polynésie, francouzské zámořské území v jižním Tichém oceánu, se dělí na 5 skupin ostrovů – Společenské (nazvány tak proto, že jsou vzhledem k rozlehlosti oceánu seskupeny hodně blízko u sebe), Tuamoty, Markézy, Australy a Gambiery. Společenské ostrovy se ještě dělí na ostrovy Návětrné a ostrovy Závětrné. A právě na dvou z Návětrných ostrovů – Tahiti a Moorea – strávím zdejší pobyt...


Den 244, pondělí 19.(2) 4.

Tak tu zase máme pondělí devatenáctého! Už druhé za sebou a se stejným datem! To se mi ještě nestalo! No jo, taky jsem zatím ještě nikdy nepřekročil mezinárodní datovou hranici, která vede zhruba po 180 poledníku mezi Novým Zélandem a Francouzskou Polynésii. Jedu po stopách Verneova hrdiny Philease Fogga („Cesta kolem světa za 80 dní“), který takhle taky získal 1 den navíc aniž si to ale uvědomil a tak mu to nakonec pomohlo vyhrát onu velkou sázku.

Slunce praží na Tahiti

Ve skutečnosti jsme však ani on ani já žádný den navíc nezískali, jen se nám najednou vrátilo to, co jsme cestou postupně poztráceli. Při každém překročení časového pásma směrem na východ se nám totiž zkrátil den o hodinu, takže jsme měli několik dní kratších než 24 hodin. No a teď jsme svoje „ztracené“ hodiny dostali zpět. To ale nic nemění na tom, že v mém deníku už navždy budou zaznamenány 2 dny s datem 19. duben 1999.

Při vystoupení z letadla nás vítají domorodí hudebníci v zelených košilích a sukních, hrající na kytary a zpívající tahitské písně. Jsou ale dost znudění a je na nich vidět, že to dělají jen z povinnosti a ne z opravdové pohostinnosti. Turisti jim to ale asi baští a myslí si, že vstupují do ráje. Od hostesky každý z nás dostává malou kytičku, lidi ze zájezdů dostávají celé květinové věnce (tak nějak si to asi představovali a taky se jim to splnilo). Imigrační úředník mi dává razítko do pasu a to je všechno. Do Francouzské Polynésie totiž nepotřebujeme vízum, protože je zámořským územím Francie.

Náklaďáko-autobusy (místní MHD), kterým se tady říká le truck už o půlnoci nejezdí a dávat za taxíka 20-25 dolarů, aby mě odvezl těch 6 km do města, se mi teda opravdu nechce. To radši přespím na letišti a počkám do rána až zase začne jezdit doprava pro lidi a ne jen pro milionáře. A nejsem sám. Takhle nás tady hodlá přenocovat asi 5 – začátek naznačující zdejší úroveň cen. Angličan Paul se do města taky vypraví až ráno. Oba chceme hned odjet na ostrov Moorea, takže si teď budeme navzájem hlídat věci a ráno vyrazíme.

Místní MHD le truck zvenku...

Asi bych měl trochu osvětlit kde jsem se to vlastně ocitnul. Francouzská Polynésie, francouzské zámořské území v jižním Tichém oceánu, se dělí na 5 skupin ostrovů – Společenské (nazvány tak proto, že jsou vzhledem k rozlehlosti oceánu seskupeny hodně blízko u sebe), Tuamoty, Markézy, Australy a Gambiery. Společenské ostrovy se ještě dělí na ostrovy Návětrné a ostrovy Závětrné. A právě na dvou z Návětrných ostrovů – Tahiti a Moorea – strávím zdejší pobyt.

Paul právě přiletěl z Velikonočního ostrova a podle toho co o něm vypráví mi určitě nebudou stačit ty 2 dny, které jsem si na něj vyhradil. Asi si hned ráno změním letenku, abych tam mohl strávit alespoň o den víc. Jelikož lety nejsou každý den, znamená to, že si budu muset prodloužit i pobyt ve Francouzské Polynésii. Ostatně když už jsem tady, tak proč toho nevyužít!

Noc ubíhá celkem rychle a ani se mi nechce moc spát. Ještě v 6 ráno jsem docela čilý a čtu si co tady vlastně budu moct podnikat. Nějaký čas musím strávit na Tahiti (už jen proto, že letadlo mi letí opět pozdě v noci), ale zbytek bych chtěl zůstat na Moorei. Jsou to sice jen dva z desítek místních ostrovů, ale na druhou stranu ty relativně nejdostupnější a nejlevnější, takže mě to snad nebude stát celé jmění. I tak si ale asi sáhnu hluboko do kapsy.

Chtěli jsme čekat až do osmi, kdy otevírá letištní pobočka jedné z místních bank (na výměnu peněz), ale Paul má ještě nějaké franky z dnů než odletěl na Velikonoční ostrov, takže se můžeme oba dopravit do města, kde jsou prý i bankomaty. Hned před letištěm mě šokuje pronikavá (ale příjemná) vůně ibišků z okolních keřů. Na hlavní silnici si zastavujeme le truck, který nás za dolar a něco odveze do města. Le truck je docela srandovní kombinace náklaďáku a autobusu: na podvozku obyčejného náklaďáku posazena dlouhá budka s lavicemi a okny a celý vehikl tak slouží jako autobus. Nápisy uvnitř nás upozorňují že nesmíme kouřit a dokonce je tady i výše jízdného! A co víc – tenhle le truck řídí domorodka! Osazenstvo taky tvoří samí domorodci. Nejspíš jedou do práce, protože mají v rukou tašky se svačinami. Už začíná být pěkné vlhko, takže se ani nedivím, že jsou všichni oblečení jen na lehko.

... a zevnitř

Doprava mezi letištěm a centrem Papeete je překvapivě hustá a tak se pohybujeme spíš přískoky než plynulou jízdou. Bezolovnatý benzín tady sice prodávají, ale jen do některých aut, takže už teď cítím známý smrad z výfuků.

Vystupujeme v centru, před bankou s bankomatem. Je to tady docela pěkný a daleko lepší než jsem si představoval. Očekával jsem, že Francouzská Polynésie bude na úrovni rozvojových zemí, ale alespoň v případě Papeete jsem se docela spletl. Zrovna stojíme na nově vydlážděné pěší zóně, která mi spíš připomíná Paříž než Bombaj. Před jedním obchůdkem jsou dokonce z malých kachlíků seskládány obrazy ryb a jiné mořské havěti.

Zkouším si z bankomatu na svoji kreditku vytáhnout peníze a ejhle – ono to jde. Je to lepší než v Austrálii, kde se mi nikdy nepovedlo žádný bankomat použít a pro peníze jsem musel vždycky jít do banky k přepážce. Ten rozdíl bude asi v tom, že Francouzská Polynésie je součástí Francie a všechno bude nejspíš napojeno přímo tam. Normálně bych si z bankomatu nevybíral tak malou částku (100 dolarů) jako teď, protože za každý výběr platím stejně vysoký poplatek (2-3 dolary), takže je nejlepší vybírat co největší částku (tj. co nejbližší mému týdennímu limitu). Ve zdejších bankách jsou ale poplatky za výměnu cizí měny tak vysoké (4-6 dolarů), že je pro mě výběr z bankomatů daleko výhodnější.

Kancelář LanChile otevírá v 8 do které nám chybí ještě půl hodiny, tak si před ní dáváme snídani a čekáme až otevřou. Hned si v ní měním odlet z Tahiti a získávám tak potřebný den navíc pro Velikonoční ostrov. Odtamtud místo tohoto pátku měl odlítat až příští pondělí. Paul si v Air New Zealand potvrzuje svůj let do Los Angeles a pak už se vydáváme k přístavnímu molu pro lodě na Mooreu.

Je sice ještě brzo ráno, ale vlhko už plně udeřilo a je cítit, že jsme v tropech. Tady mi to ale připadá trochu jiný než v Africe nebo Asii. Nejenom že je všechno udržovaný a pěkný, ale všude kolem je krásná vůně květin a ženy nosí ve vlasech květy ibišků.

Idylu hornaté siluety ostrova Moorea při pohledu z Tahiti dnes již kazí nákladní přístav v tahitském hlavním městě Papeete

Všechno je samozřejmě psané francouzsky a kolem není slyšet nic než francouzština. I domorodci mezi sebou mluví francouzsky, přestože mají vlastní jazyk – tahitštinu. Většina lidí na trajektu jsou Tahiťani. Kdo ví kolik tady vydělávají, protože skoro všichni bez mrknutí oka platí asi 3 dolary za jeden blbý sendvič, poslouchají walkmany a vypadají přitom náramně spokojeně. Čekal jsem, že mezi nima uvidím nějaký pěkný holky, ale zatím nic moc.

Teprve když se naše loď rozjíždí, uvědomuju si jak rychle vlastně jedeme. Prý dokáže jet až 100 km/h! Voda kolem se jen míhá a jak stojím na horní palubě, vítr jakoby mi chtěl servat vlasy z hlavy. Tahiti se rychle vzdaluje a Moorea se stejně rychle přibližuje. Nad středovým pohořím Tahiti visí pěkně baculaté mraky, nad Mooreou taky,a jen o trochu menší.

Vnitřní kajuta je sice klimatizovaná a s televizí, ale lepší „film“ se odvíjí venku. Přibližuje se Moorea, její hornatý povrch se začíná zvětšovat a mezi zelenými keři už začínají prosvítat skály. Kolem obvodu ostrova vede silnice a teď už vidím i malinký autobusy ploužící se pod zelenýma horama jako mravenci.

Joomla SEF URLs by Artio