FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE – Ostrov Moorea – pozůstatky původních náboženských staveb v džungli

  • Vytisknout

Marae Nuurua je z dnešního pohledu jen hromada kamenů uspořádaná do obdélníku a postavená jako čtyřpatrová pyramidy. Před ní stojí 2 vysoké kameny s petroglyfy. Dříve prý u ní byly i dřevěné přístřešky a celá byla obklopená kamennou zdí, teď je ale dost těžké si tyhle chybějící věci představit. Snad jen ty balvany poházené kolem mohly být ona zeď...


Proplouváme průlivem v korálovém prstenci kolem Moorei a přistáváme. U Přístavu už čeká autobus. Jezdí podle jednoduchého jízdního řádu, takže máme ještě asi 20 minut do odjezdu – začíná z nás pěkně lít. To vlhko je hrozný.

V autobuse už je nás většina turistů. Vlastně tady stojí busy dva, protože nejezdí 1 bus kolem celého ostrova, ale jeden jede po jižním pobřeží a druhý po severním a setkají se na druhém konci ostrova. Zpátky se vracejí stejnou cestou, takže když si chci vybrat bus kterým pojedu, musím už předem vědět kde se ubytuju. Ubytování je tady úděsně drahý, ale u vesničky Hauru jsou dva kempy, kde by se mělo dát sehnat místo v chatce za 10 dolarů.

Hory na Moorea z vyhlídky Belvedere

Z cesty busem skoro nic nemám, protože na mě teprve teď padla únava a většinu jsem prospal. Vystupujeme s Paulem u kempinku, ale mají plno. Ve druhém hned vedle už máme štěstí a dostáváme dvoulůžák v podlouhlé chatce. Jsme přímo u pláže s kokosovými palmami a chladivým trávníkem. Na druhé straně silnice , směrem do vnitrozemí, se zvedají zelené kopce, součást středového pohoří ostrova. Tak jsme teda konečně v tom ráji.

Opravdu to tady vypadá úplně jinak než v zasmogovaném Papeete – všude samá zeleň, tyrkysové moře, kokosové palmy, po silnici jen občas projede auto, žádná zástavba nepočítám-li hotely „rozsypané“ podél silnice asi stejně jako v Halls Gap v Grampians.

Vedle kempu je malá samoobsluha, docela dobře zásobená, ale ty ceny! Naštěstí mi stačí koupit si akorát bagetu, protože mám v batohu arašídové máslo z Austrálie. Bagety jsou dobrý – jako ve Francii odkud taky (samozřejmě) pochází.

V buse jsem si trochu odpočinul, takže bych se teď prošel. Můj hlavní výlet na Moorei – do údolí Opunohu – jsem si naplánoval na zítřek, ale pár kilometrů na jih po pobřeží má být marae – polynéský chrám, nebo spíš to co z něj zbylo. Paul odlítá už zítra v noci a jelikož zítřek stráví na Tahiti, tak by se tady chtěl taky trochu projít. Proto vyrážíme společně.

Skoro 8 měsíců jsem se pohyboval v zemích kde se na silnicích jezdí nalevo. Po tak dlouhé době je Francouzská Polynésie prvním místem kde se zase jezdí napravo jako u nás. Celých těch 8 měsíců jsem si nezvyknul a při přecházení jsem se díval radši na všechny možné strany. Teď jsem ale zmatený ještě víc a místo abych byl rád že se zase jezdí napravo, proklínám existenci dvou tak odlišných pojetí jízdy. Asi se i tady budu dívat všude možně, než se mi v podvědomí zase ustálí jízda vpravo.

Podél silnice není žádný chodník, tak se o ni musíme dělit s projíždějícími auty. Kolem nás rostou kokosové palmy (víc na straně směrem k pobřeží) a obyčejné stromy (víc směrem do vnitrozemí). Na zvedajících se svazích ale rostou spíš jen keře nebo taky nic. Občas se na trávě pase jedna nebo dvě krávy.

Bílé milníky podél silnice mají tvar ostrova a odpočítávají nám kilometry. Přeci jen jsme oba unavení víc než se zdálo a ty 4 km k marae se jen ploužíme. Ještě že si máme o čem povídat a občas nás vytrhne i keř s krásnými květy. Z hor se začínají stahovat mraky. Snad už zase nebude pršet!

Marae Nuurua je z dnešního pohledu jen hromada kamenů uspořádaná do obdélníku a postavená jako čtyřpatrová pyramidy. Před ní stojí 2 vysoké kameny s petroglyfy. Dříve prý u ní byly i dřevěné přístřešky a celá byla obklopená kamennou zdí, teď je ale dost těžké si tyhle chybějící věci představit. Snad jen ty balvany poházené kolem mohly být ona zeď.

Začíná pršet a tak se rychle vydáváme zpátky. Při našem hlemýždím tempu nám cesta i tak bude trvat alespoň hodinu a půl. Prší jen asi čtvrt hodiny a déšť nás vlastně spíš osvěžil než promočil. Únava za chvíli ale zase přichází a občas se načapu, že při chůzi skoro spím.

Pareu inspirované Gauginem

V kempu se hned kácíme do postelí a za pět minut už jsme v pánu. Probouzím se teprve v 8 večer. Paul už je vzhůru a pochoduje po kempu. Chtěl jsem vidět západ slunce, ale bohužel už je tma. Atmosféra je ale skvělá, protože nádherně svítí hvězdy a z dálky od korálového útesu kolem ostrova hučí příboj. Někdy tak hlučně, že si říkám, jestli se na nás náhodou nežene tsunami. V noci se tady cítím daleko víc v ráji než během dne.

Den 245, úterý 20. 4.

Ráno dospávám včerejší dlouhý den a zároveň čerpám síly na dnešek. Moje nohy totiž čeká alespoň 30 km, ve vlhku a s minimem vody (mám termosku jen na 1 litr). Jídlo bude zase trochu jednotvárný – k snídani bageta s arašídovým máslem, k obědu bageta s arašídovým máslem, k večeři bageta s arašídovým máslem, ale to mi vůbec nevadí. V tomhle podnebí je daleko důležitější voda.

Paul odjíždí právě když já se vydávám na cestu. Část bych sice mohl jet v le truck, ale mám na to celý den, takže nemusím spěchat a utrácet přitom peníze. Sice se trochu uchodím, ale to ostatně k cestování patří, ne?

Po pár stovkách metrů se zastavuju u obchůdku před kterým vlajou velké, ručně malované, krásně barevné látky pareu a používané nejen jako jednoduché oblečení (nic víc v tomhle parnu ani není potřeba), ale i jako dekorativní textilie na zeď.

Pomalu pochoduju po silnici a míjím jeden hotel za druhým. Ve vesničce Hauru se dokonce objevuje škola, několik krámků a restaurací, ale po ní zase přichází jen prázdné pobřeží občas přerušené domečkem a v případě strany směrem do vnitrozemí i plotem za kterým je políčko nebo se pasou krávy a koně.

Je hezky, po cestě voní květiny, září ibišky a u některých domků domorodci dokonce benzínovou sekačkou kosí trávu! Na moři nebo v zálivu Opunohu kolem kterého právě jdu kotví několik lodí. V tomhle zálivu taky byla točena poslední verze filmu o Bounty (1984, s Melem Gibsonem a Anthony Hopkinsem). Záliv je to docela pěkný, i když pohled z okolních hor musí být daleko lepší než odsud zezdola na hory. Hory jsou strmé a docela pochybuju že některé z nich byly kdy zdolány člověkem. Nejsou to žádné kopečky, ale pěkně strmé skalní věže, i když se na nich občas nějakým zázrakem drží keře, takže nejsou úplně holé.

Celá Francouzská Polynésie jsou ostrovy sopečného původu a každá z těch pěti ostrovních skupin jsou sopky v různém stadiu života. Tahiti a Moorea jsou ostrovy celkem mladé a ještě nebyly klimatickými podmínkami ohlazené. Proto se tyčí vysoko nad úroveň moře. Druhým extrémem jsou atoly které se pod vlastní tíhou zřítily do moře a zůstal z nich vlastně jen korálový krunýř který se kolem ní vytvořil během jejího života. K takovým patří třeba nechvalně známá francouzská jaderná střelnice na atolu Mururoa, v Gambierech asi 1200 km na jihovýchod od Tahiti. Na vzdálenosti Tahiti – Mururoa je vidět, že ač nad vodou vyčnívá jen pár tisíc čtverečních kilometrů, celková plocha Francouzské Polynésie je srovnatelná s plochou pevninské Evropy.

Po 10 km odbočuju z hlavní silnice vedoucí kolem celého ostrova a vydávám se do vnitrozemí. Na téhle vedlejší silnici se hned začíná objevovat víc děr a asfalt někdy dokonce úplně mizí a místo něj se brouzdám prachem. Za ohradou se na louce táhnoucí se až k úpatí hor pasou koně a krávy. Trochu mi připadá jako bych se ocitnul někde ve Švýcarsku. Jen to vlhko tam není takový. Čím víc se k přibližuju k horám tím víc stoupám. V tomhle vedru docela pěkná zabíračka, obzvlášť když už mám za sebou skoro 15 km a nejsem ještě ani v polovině cesty. Procházím kolem nějakého zemědělského lycea (pěstují tady i jehličnany!) a po dalším půl kilometru se konečně ocitám u hlavního cíle dnešního výletu – údolí Opunohu.

Dnes bydlí většina obyvatel Moorei na pobřeží, ale ne vždy tomu tak bylo. Svědky zlatých časů údolní civilizace je několik marae. Ty však musely být zrekonstruovány, protože po opuštění údolí původními obyvateli se během času staly obětí agresivní džungle a klimatu. Marae stojí v tomto údolí dnes tvoří nejlepší příklad původních náboženských staveb na Společenských ostrovech, ne-li v celé Francouzské Polynésii.

Svatyně Marae Titiroa

Největší je Marae Titiroa – kamenná plošina s několika vysokými kameny v popředí, obklopená nízkou kamennou zídkou. Stálo tady ještě několik dřevěných přístřešků, ale z těch se nezachovalo vůbec nic. Domorodci ji jich stále hodně váží a teď tady právě dva domorodci uklízí listí. Na informační tabuli je kromě francouzštiny i text v tahitštině a angličtině.

Asi 200 metrů za Marae Titiroa se schovává menší Marae Ahu-o-Mahine. Skoro celá je pohlcená džunglí, jinak je ale vyšší a i zajímavější než Marae Titiroa. Stejně jako u Marae Nuurua (té na pobřeží) bych ji ale tipoval spíš na hrobku než na náboženský svatostánek.

O kousek dál, po silnici směrem k horám, je další marae – Marae Afareaito. Její zvláštností jsou dvě tzv. lučištnické plošiny. Sloužily k jedné z oblíbených kratochvílí tehdejší aristokracie – soutěžím ve střelbě z luku na dálku. Střílelo se z plošin směrem do kopce, na jehož svahu byly vymýceny široké pásy vegetace. Zvítězil samozřejmě ten kdo dostřelil dál. Zajímavé je, že lukostřelba byla praktikována jen na Společenských ostrovech a to ještě jen jako sport. Pouze na ostrově Mangareva (Gambiéry) byla využívána k boji.

Od těch několika marae ještě stoupám po silnici asi další kilometr na vyhlídku Belvedere. Není sice až na hřebeni, jen na úpatí, ale i tak je odsud skvělý pohled na oba zálivy zařezávající se na severní straně do ostrova a tvořící tak jeho zvláštní tvar písmene W – Opunohu a Cookův a i 899 m vysokou horu Rotui která oba zálivy odděluje. Na Rotui se dá prý asi za 4 hodiny vylézt, ale musí to být šílená makačka když vidím jak je strmá. Dávám si oběd a mezitím doráží několik mladých Zápaďáků na kolech – vypadají úplně zničeně.

Nad Rotui se kupí mraky, jako ostatně i nad horami za námi. Dávám se na cestu zpátky, abych se vrátil ještě v nějakém rozumném čase. Střídavě prší a zase svítí sluníčko – počasí opravdu dost zvláštní. Když se dostávám dost daleko od Rotui slunce, nerušené mraky, začíná zářit s pravou tropickou intenzitou. Už nemám žádnou vodu ale napít se něčeho prostě musím. Zastavuju se v Hauru a v jedné sámošce si kupuju tahitské pivo „Hinano“. Je sice dost drahé, ale stejně jsem ho chtěl alespoň jednou vyzkoušet a kdy je nejlepší příležitost než když jsem vyprahlej jak poušť. Sedám si před sámošku, pozoruju místní cvrkot a během pěti minut mám pivo v sobě. Je skvělý, jen doufám, že to teď se mnou během zbývající hodiny cesty zpátky na tom slunci nepraští. V pět odpoledne jsem zpět v kempu a padám únavou do postele. Ani teď se ale ještě nemůžu začít flákat, protože si chci vyprat to co jsem dneska dost důkladně propotil.

Večer se dívám na západ slunce, i když je celkem obyčejný, protože tady není tady žádný prach ani smog který by sluneční paprsky rozptyloval. Pak ještě chvilku sedím na břehu moře a dívám se na červánky. Ty už jsou lepší než západ.

Samoobsluha

V kempu je docela dost Zápaďáků ale skoro žádný mluvící francouzsky. Francouzi jsou asi nejspíš na těch dražších místech. Stejně pro ně musí být skvělý, že úplně na druhé straně zeměkoule jsou pořád ve svoji zemi, můžou mluvit francouzsky a kolem sebe toho vidí tolik ze svoji kultury. Bohužel ale právě díky nim je Francouzská Polynésie tak drahé místo. Velké množství zboží se dováží z Francie místo aby se nakupovalo z okolních zemí (pravda, viděl jsem tady novozélandské jogurty) a na všechno dovezené jsou uvaleny vysoké dovozní daně, Těm Francouzům kteří tady pracují (a jej jich daleko víc než na stejném místě ve Francii, protože zdejší efektivita není zrovna francouzská) to nevadí, protože mají samozřejmě přiměřené platy. Pohybovat se tady jde dost blbě, protože autobusy jezdí tak 4× za den (na Tahiti asi častěji) a tak pokud se chce člověk dostat nějak v nějakou „nevhodnou“ dobu, musí si najmout drahé auto nebo stejně drahé taxi. Skoro jakoby Francouzi chtěli z Francouzské Polynésie udělat místo jen pro movité a na ty ostatní úplně prdí. Škoda že se nemůžu podívat na víc ostrovů abych zdejší realitu posoudit z většího vzorku. Moorea patří k nejnavštěvovanějším ostrovům (protože díky blízkosti Tahiti je celkem přístupná) a doprava tady není nic moc. Jak to asi bude vypadat jinde? Jinam jezdí jen prachatí a ti mají na taxi, takže vlastně žádný problém, ne?

Den 246, středa 21. 4.

Ve třičtvrtě na deset odjíždí le truck od kempinku k přístavnímu molu ve 25 km vzdáleném Vaiare. Je skoro prázdný, cestou přistupuje pár turistů, kteří podle batohů asi taky pojedou trajektem na Tahiti.

Při cestě z Vaiare do kempu před dvěma dny jsem spal, takže jsem si ani nevšimnul jak hezké hory jsou podél cesty. Vypadají stejně jako ty co jsem viděl při včerejším výletu – rozeklané strmé skály porostlé zelenými keři.

V přístavišti musím čekat asi hodinu, protože další trajekt jede až v 11.45. Voda je tady tak čistá a průzračná, že z mola vidím nádherně barevné rybičky jež se v hejnech prohánějí pod hladinou. Nejhezčí jsou jasně modré, ale několik je jich nažloutlých. Kolem mě sem a tam chodí polynéští muži nosící něco na palubu trajektu a všichni mají za uchem bílou pulmérii přesně jako ženy.

Skoro plný trajekt (místních i turistů)odplouvá na čas a vyráží směrem k zamračenému Tahiti. Nad Mooreou je taky pár mraků, ale tomu monstru co visí nad Tahiti se nevyrovná. Už z dálky je vidět, že nad mořem před Papeete prší. Loď je stejně rychlá jako ta před dvěma dny, takže za půl hodiny přistáváme v Papeete. Je zataženo a asi bude za chvíli pršet. Moje prognóza se vyplňuje ještě než dorážím do hostelu – začíná pršet a mě to na náladě samozřejmě nepřidává. Snad tady nebude pršet celé dva dny.

Joomla SEF URLs by Artio