FRANCOUZSKÁ POLYNÉSIE – Ostrov Tahiti – je to ráj?

  • Vytisknout

Papeete je docela čisté, ale bohužel auty a autobusy přeplněné městečko. Většina lidí jsou Polynésani, ale bělochů je tady víc než dost. Podle řeči jsou většina z nich Francouzi a jen pár jich mluví anglicky nebo německy. Prolítám ze zvědavosti pár obchodů a musím se smát nad těma šílenýma cenama...


Ubytování v hostelu je za tu cenu (13 dolarů) je strašný. Rozvrzaná postel, zatuchlý vzduch, špinavá sprcha. Nevzrušovalo by mě to, kdyby to stálo 2 – 3 dolary, ale takhle na nás turistech sprostě vydělávají. To je ta místní drahota! Naštěstí je to jen na jednu noc, protože zítra večer už budu čekat na letišti.

Hned vyrážím do ulic, abych Papeete alespoň trochu poznal. O pár ulic za kostelem směrem k centru je zastávka le truck kde jich teď v poledne stojí snad 15. Za zastávkou zabírá celý blok hlavní tržnice.

Pobřežní promenáda v Papeete

Papeete je docela čisté, ale bohužel auty a autobusy přeplněné městečko. Většina lidí jsou Polynésani, ale bělochů je tady víc než dost. Podle řeči jsou většina z nich Francouzi a jen pár jich mluví anglicky nebo německy. Prolítám ze zvědavosti pár obchodů a musím se smát nad těma šílenýma cenama. V kavárnách a restauracích je to stejný, takže si k obědu zase dávám chleba s arašídovým máslem.

Před přístavem je moc příjemná promenáda s lavičkama a pohledem na desítky bílých jacht. V oparu na obzoru se snaží schovat Moorea. Tady v Papeete není nic moc co dělat tak sedím a vstřebávám atmosféru vlka a deště v Polynésii. Kolem běhají lidi – nikdo nechce moc zmoknout. Většina Polynésanek je tak trochu při těle a pokud je nějaká k světu, jde v závěsu nějakého 70letého starce z Evropy.

Schovávám se v hlavní tržnici která je krytá takže sem neprší. Procházím se mezi stolky s rybami, ovocem, zeleninou, suvenýry a květinami. Jedním z nejoblíbenějších suvenýrů musí být lastury s vyrytými obrázky, protože jsou na každém stole se suvenýry. Tržnice je dvoupatrová, takže z druhého patra je pěkný pohled dolů na kupy banánů, pomerančů a rajčat. U jednoho stolku prodává vysoká mladá žena která ale vypadá spíš jako muž. A opravdu – je to transvestita. Těch je v Polynésii hodně, ale jsou tak asimilováni, že jejich přítomnost je pro Polynésany stejně přirozená jako přítomnost kokosových palem. Naše společnost jim v tomhle má co závidět.

Na tržnici

Na chodnících kolem tržnice prodávají typické kytičkované pareu – látky, ve kterých chodí velká část místních žen. Tady taky potkávám prvního Čecha v Polynésii.Je tady draho, takže se vůbec nedivím, že sem moc krajanů nemíří. Asi hodinu kecáme o místech která jsme viděli. Radek strávil asi týden na Bora Bora plus pár dní na Moorei a dnes odlítá na Cookovy ostrovy. Má letenku kolem světa s Air New Zealand, kterou prý sehnal na jejich zastoupení v Praze. Kupujeme si spolu pár pohledů a před informační kanceláří se loučíme. On bude ještě chvíli čekat než se vydá na letiště, já si skočím do hotelu nechat si tam batůžek, protože na večeři chci jít jen s foťákem.

Řekl jsem si, že když už jsem v Polynésii, měl bych ochutnat nějakou jejich specialitu. Dnešní večer je k tomu jako stvořený a jelikož je poslední, protože zítra večer už budu na letišti. Asi nejlepším místem kde bych se finančně úplně nezruinoval budou les Roulettes, které se každý večer po šesté večer začínají sjíždět na vyprázdněné parkoviště před přístavní molo. Roulette je dodávka ze které se sklopením bočnic stane kuchyně a přivezené židličky rozestavěné před bočnicemi (tvořící improvizované stolky) poslouží zákazníkům k posezení. Les Roulettes prodávají všechno od pizzy, hamburgerů, ryb a jiných plodů moře až po zmrzliny a pití. U jednoho z nich se usazuju a objednávám si tahitskou specialitu poisson cru au lait de Coco – syrovou rybu v kokosovém mléce. Za těch 8,5 dolaru dostávám obrovskou porci nakládané ryby nakrájené na kostičky, se zelený salátem, rajčaty, cibulí, česnekem, zalitou kokosovým mlékem a octem. Absolutní balada! Olizuju jsem se tak, že mi ani nepřišla moc drahá. Navíc jsem měl možnost vidět jak se připravuje, takže jsem si byl jist, že je všechno čerstvé.

Den 247, čtvrtek 22. 4.

Batoh si nechávám v hostelu (za poplatek, samozřejmě), na šňůry si věším vyprané prádlo – do večera mi ještě uschne – a dávám se do shánění baget na snídani. Není to ale jednoduchý, protože krámy s potravinama jsou tady skvěle zamaskovaný. Každý asi chce aby turisti utráceli peníze v restauracích. Po půlhodině jsme ale úspěšný a tak se nemusím zruinovat v restauraci.

Posílám pohledy. Je to drahý (znají tady vůbec slovo „levný“?), ale pro jednou to přežiju. Alespoň že počasí mi zatím docela přeje. Není sice jasno, ale slunce svítí a hlavně neprší. Snad to vydrží.

Místní specialita poisson cru au lait de Coco – syrová ryba v kokosovém mléce

Jediný co mám dneska v plánu je návštěva Muzea Tahiti a jejich ostrovů asi 15 km od Papeete. Nejlevnější způsob jak se tam dostat je samozřejmě nasednout na le truck jedoucí po jižním pobřeží Tahiti směrem k městečku Tavavao. Kde je hlavní zastávka le truck jsem, objevil už včera, takže zbývá najít ten správný. Všechny mají za předním sklem napsané konečné zastávky, pro jistotu se ale ptám jestli jedou tam kam chci a aby mi taky řekli kde vystoupit, protože muzeum samozřejmě není na konečné.

Le truck vyráží až když je plný. Většina cestujících jsou domorodci jen asi 3 jsou turisti jedoucí pravděpodobně na stejné místo jako já. Proplétáme se papeetskou dopravou než se kousek za letištěm stává doprava řidší. Většina aut na silnici jsou samozřejmě francouzské renaulty, peugeoty a citroeny. Z ostatních značek převažují japonské, jen některé jsou VW nebo mercedesy.

Za letištěm je velké nákupní centrum kontinent, kam jezdí většina Francouzů na velké nákupy (protože nakupování v Papeete je musí zákonitě zruinovat). Ale co, jejich problém. Oni to tady pohnojili, tak teď budou oni trpět.

Po půlhodince vystupuju u benzínové pumpy. Řidičův pomocník mi ukazuje do uličky někam směrem k moři a truck pak míří v prachu za zatáčkou. Vydávám se po cestě vedoucí k moři. Podél rostou krásné barevné květiny a vůbec se nedivím, že se jim tady tak daří, protože je pořád teplo a vlhko. I teď jsem za 5 minut úplně propocený.

Cesta vede podél zahrádek s květinami i zeleninou a po pár stech metrech zahýbá k muzeu. Před ním stojí několik kamenných, záhadně se tvářících soch a kolem parkoviště jsou vysoké keře nádherných různobarevných ibišků a pulmerií – bílá, červená, oranžová, žlutá.

Kámen s petroglyfy v Muzeu Tahiti a jejích ostrovů

Výstava, ač většinou popsaná jen ve francouzštině (s jen občasnými a navíc stručnými popisky v angličtině) je skvělá. Začíná přehledem geologické historie ostrovů (včetně velké světelné mapy celé Francouzské Polynésie na které se po zmáčknutí tlačítka rozsvítí příslušné ostrovy) vysvětlující život sopečných ostrovů včetně ukázek všech stadií – od relativně mladých „vysokých“ ostrovů (Tahiti, Moorea) a po staré atoly tvořené již jen korály (Scilly, Mururoa). Na to navazuje výstava osvětlující místní flóru a faunu, na kterých bylo polynéské obyvatelstvo závislé až do příchodu Evropanů. Ti sebou přivezli úplně nové druhy jak rostlin tak zvířat (a i nemocí), které už jsou teď domestikované a Polynésani je i potřebují ke svému životu (např. kůň, kráva...).

Výstava o polynéské kultuře je fascinující. Jak vidím, tak my v Evropě jsme byli úplně posedlí myšlenkou objevování nových míst. Chovali jsme se jakoby na místech kam poprvé vkročil Evropan žili jen barbaři, které jsme museli objevit aby teprve pak zjistili že jsou vlastně živí a že existujou. Každý by si tuhle část muzea měl prohlídnout aby poznal, jak vyspělá kultura to byla. Znali keramiku, kovy, sklo, jen písmo neměli. To je ale v naší společnosti stejně na nic, protože buď lidem jen lže (bulvární plátky a tzv. literatura faktu) a nebo je stejně úplně nahrazeno pohyblivými obrázky, které tak vyhovují naší stále víc a víc hloupnoucí populaci.

Vystaveny jsou i sportovní potřeby, např. pro lukostřelbu nebo surfing – ten vznikl právě tady na Společenských ostrovech. Rozmanitost třeba hudebních nástrojů je ohromující! Od různých druhů bubnů až po složité xylofony. Nebyli to zkrátka žádní blbečkové čekající až přijdeme a všechno jim ukážeme, ale Evropani je dokázali převálcovat jen díky primitivnímu použití síly.

Babička

Část expozice je věnována i evropským „objevným“ výpravám. Nepochybně to byly velké činy a důkazy neoblomné vůle a vytrvalosti, ale taky ukázky chamtivosti, bezohlednosti a krátkozrakosti tehdejších evropských mocností. Tahle část Polynésie nakonec zůstala Francii, která ji začala používala například i jako střelnici pro svůj jaderný program a z přirozeného ráje vytvořila ráj možná dokonalejší, ale rozhodně umělý – jen pro své bohaté pupkáče. Ach jo, to je teda ostuda! I když asi si to moc beru, protože většina místních je se svojí životní úrovní určitě spokojená. Spokojeni ale nebyli s tím, že ve školách mohli používat jen francouzštinu. Proto zhruba před dvěma lety došlo k průlomu a od té doby jsou některé předměty vyučovány i v mateřských jazycích. Vlastně o jejich opravdovém vztahu k Francii (kromě všudypřítomných baget) moc nevím. Určitě by to bylo zajímavé, ale většina bohužel podle francouzských zvyklostí vládne ze světových jazyků jen francouzštinou.

Před muzeem si na břehu moře dávám oběd a pozoruju houstnoucí mraky jak za mnou nad Tahiti tak přede mnou nad Mooreou. Den tady skoro vždycky začíná jako jasný, ale přibývající oblačnost se odpoledne často promění až v déšť.

Na hlavní silnici před benzínkou stopuju le truck a vracím se zpět a vracím se zpět do Papeete. Do odjezdu na letiště mám ještě pár hodin času, tak se jen tak procházím městem, nakukuju do krámů, které jsou celkem dobře zásobené, ale pochybuju že nějaký Tahiťan koupí svému prckovi tričko za 30 dolarů. Cenám se musím fakt smát.

Procházka mě dovádí až do odlehlejší čtvrti ve které je dokonce čínský chrám a synagoga. Papeete je jinak plné kostelů a dnes je prý 85% obyvatel Francouzské Polynésie křesťanského vyznání („dobrá“ práce křesťanští spasitelé – misionáři!).

Poslední den ve Francouzské Polynésii mi přeje. Je hezky a sluníčko se se mnou loučí i když nasedám s batohem do le truck na letiště. Tam přijíždím asi v 6, takže mám do čtvrt na jedenáct, kdy s otevřou odbavovací přepážky LanChile, času dost. Do odletu v 0.15 pak mám času ještě víc, ale to už budu v tranzitu. Teď musím pár hodin přečkat skoro venku, protože kvůli místnímu vlhkému počasí byla letištní hala postavená jako otevřená (asi nechtěli utrácet za klimatizaci). Trochu si dělám pořádek ve filmech, připravuju si knihu na Chile a potom všem si dávám večeři – avokádo z papeetského trhu.

Bílá pulmeria

V půl jedenácté si odbavuju batoh a na chvíli se nořím do krámku se suvenýry. Teprve teď si uvědomuju, že ty malé hnědě kousíčky látky co prodávají a které jsem viděl i v Papeete jsou vlastně tapa, látka „vyrobená“ z kůry stromu nekonečným tlučením dokud se neztenčí (tak jsem alespoň pochopil její výrobu z prohlídky muzea). Neodolávám a malí kousek si kupuju. Ceny jsou sice určitě vyšší než v Papeete, ale za ignoraci a nevšímavost se platí. Navíc z Polynésie nemám žádný suvenýr, takže tenhle bude skvělý.

Hodinu před půlnocí se snažím projít imigrační a celní kontrolou, mám ale smůlu. Problémem jsou zase moje filmy. Nechci je nechat projet jejich rentgenovým zařízením, tak mě jeden celník posílá ke stolu sloužícímu k prohlížení podezřelých zavazadel. Pak si mě přestává všímat a myslí si že mě tam nechá vydusit. Já si ale vytahuju knížku o Chile a v klídku si ji začínám číst. Asi po 20 minutách přichází vyšší důstojník a ptá se co se děje. Vysvětluju mu svoje obavy. Je rozumnější než jeho podřízený, protože mě bez problému nechává projít.

Křesla v tranzitu jsou 100× pohodlnější než sedačky v hale. Škoda že odbavování nezačalo už v 6 když jsem přijel. Teď se tady uvelebuju a začínám si číst o Velikonočním ostrově. Hodně lidí kolem jsou Chilani vracející se domů z Austrálie. Pokud ale někdo chce letět tudy do Jižní Ameriky nemá jinou možnost než letět s LanChile, protože to jediná společnost vypravující svoje letadlo z Francouzské Polynésie přes Velikonoční ostrov na jihoamerický kontinent. Pěkný monopol, kterého LanChile patřičně využívá vysokou cenou letenek.

Je před půlnocí a obě letadla, účastnící se tohoto transpacifického řetězce letů – jak QANTAS, kterým přiletěli lidi z Aucklandu, jako já před čtyřmi dny, tak LanChile, kterým za hodinu odletíme směr Velikonoční ostrov – už jsou tady. Mám nejvyšší čas začít oprašovat španělštinu. Za pár hodin už mě od ní nic nezachrání, protože vstoupím do španělsky mluvícího světa. Na celý zbytek cesty. To zas’ bude ostuda...

Joomla SEF URLs by Artio