CHILE – Velikonoční ostrov

  • Vytisknout

Od Ahu Tongariki je na severo-západě vidět malé pohoří. Ve skutečnosti ale jde o sopečný kráter Rano Raraku, na jehož úbočí začali místní před několika staletími tesat první moai. Z kráteru se stal lom, ve kterém bylo postupně vytesánu přes 600 moai. Zhruba polovina byla dokončena a vztyčena, zbytek zůstal na místě v různých fázích rozpracování...


Den 248, pátek 23. 4.

Let z Tahiti na Velikonoční ostrov trvá asi 5 hodin. Neděje se nic zvláštního, snad jen, že chilské letušky mluví stejně nesrozumitelně španělsky jako anglicky. Snídaně, film, hudba. Je to navlas stejné jako lety před tím. Píšu deník, i když bych se vůbec nenudil i jen tím, kdybych sledoval program, který pro cestující LanChile připravilo. V jejich časopise Aboard je zrovna článek o Velikonočním ostrově, což se mi náramně hodí. Po snídani si dávám chilské pivo „Cristal“ a pozoruju východ slunce. Je docela rychlý, ale odhaluje mraky visící nad náma. Právě jdeme na přistání.

Hanga Roa

Letiště na Velikonočním ostrově je dlouhé 3 km – prý bylo prodlouženo aby mohlo sloužit pro nouzové přistávání amerických raketoplánů (jako letiště v Darwinu). Je skoro tak velké, že se než se letadlo vrátí z konci dráhy zpátky k letištní hale, člověk by ani nemusel vystupovat z letadla, protože už z okýnka viděl skoro celý ostrov. No, konec srandy, přeci jen radši vystoupím.

Letištní budova (spíš letištní domeček) je malá, protože tady přistanou jen dvě letadla každý druhý den: v pondělí, středu a pátek se tudy přeženou dva boeingy LanChile, jeden ze Santiaga na Tahiti, druhý z Tahiti do Santiaga. A to je všechno. Na dráze stojí ještě jedno vojenské letadlo, takže přeci jen nějaký provoz navíc.

Vstupní formality jsou maličkost, protože jako Čech nepotřebuju do Chile vízum. Větší strach mají o udržení chilské flóry a fauny, protože musím vyplnit formulář ve kterém přísahám že nemám žádné ovoce, zeleninu, zvířata nebo rostliny, které by mohli narušit rovnováhu chilského ekosystému.

A už jsem tady. Ještě v hale mě odchytává paní mluví směsicí angličtiny a španělštiny a nabízí mi ubytování. Posledních pár dní jsem se na španělštinu sice díval, ale teď jsem radši, že se zatím ještě můžu opřít o svoji angličtinu. Na pevnině to už ale bude asi jinak. Paní mi nabízí ubytování za $15 za noc, což je sice drahé, ale tady na Velikonočním ostrově to ještě jde. Z letiště odjíždíme starou VW dodávkou kterou jsem naposledy viděl před léty v jednom díle majora Zemana (v tom z Latinské Ameriky).

Letiště je hned u vesnice Hanga Roa (název město by pro těch pár ulic byl dost nadnesený), největšího osídleného místa na ostrově. Některé ulice jsou vydlážděné, takže vypadají i rozvinutě, zbytek je ale prašný. Na ostrově je hodně cest, ale jen jedna asfaltka.

Přijíždíme k osamocenému domku na okraji Hanga Roa. Cestou míjíme několik ahu (plošin) s moai (sochami) postavené přímo uprostřed vesnice. Ubytování je pěkně a nejsem tady sám – už tu bydlí nějaká Švýcarka. Společnost nám dělá i Juan, syn majitelky, který je ale podle Švýcarky pořád zfetovanej. Nudí se a tak kouří trávu. Jinak je fajn, ale jeho španělština je strašně rychlá – vůbec se nechytám.

Venku je chladno a fouká vítr. Jdu se na chvíli projít a vyměnit pár pesos. Výměnná procedura je jednoduchá, i když ji předchází asi půlhodinové čekání ve frontě. Na jejím konci mě čeká španělský formulář a španělsky mluvící úředník, ale čísla jsou naštěstí mezinárodní, takže nemám větší problém. Snad mi těch $50 bude stačit až do Santiaga, protože nechci měnit zbytečně moc peněz (tady na ostrově může být úplně zmatenej kurs).

V informační kanceláři dostávám pěknou mapku ostrova (se španělským popisem, samozřejmě). I tak se bude hodit, protože bych tady chtěl podniknout dvě pěší túry. Jen na ta nejvzdálenější místa, asi 30 km od Hanga Roa, si pravděpodobně vezmu jednodenní exkursi s nějakou místní cestovkou, protože se tam nemám jak dostat (pokud nechce vyhodit balík dolarů za půjčené auto).

V pekárně si k obědu kupuju empanády – jako dlaň velké kapsy z těsta plněné olivami, zeleninou, sýrem a mletým masem. Mňam, jsou strašně dobrý ale taky docela drahý.

Pořád fouká vítr a je chladno, tak si oblékám svetr a hned vyrážím na první túru. Ani si nemůžu odpočinout, i když jsem toho moc nenaspal, protože tady je můj čas doslova drahý. Dnes chci obejít místa na jih od Hanga Roa, která jsou ještě dosažitelná pěšky obřadní vesnici Orongo a Ahu Vinapi. Dlážděná cesta končí hned za Hanga Roa a mění se v červenou prašnou cestu. Orongo leží na nejjižnějším cípu ostrova,od zbytku téměř odříznuté letištní přistávací dráhou, proto musím nejdřív obejít celé letiště než začínám po klikaté polní cestě pomalu stoupat k vrcholu sopečného kráteru Rano Kau kde Orongo leží. Rano Kau je 410 m vysoká sopka, jedna ze tří jež daly svojí společnou aktivitou vzniknout tomuto ostrovu. Podél cesty roste ovoce, které nejdřív považuju za citrón, ale zvědavost mi nedává a po bližší obhlídce zjišťuju že tady v hojném počtu roste guava – ovoce, vypadající jako kříženec mezi jablkem a citrónem, které jsem sice už mnohokrát viděl na trhu, ale ještě nikdy neochutnal. Snad mi domorodci odpustí že jsem neodolal a pár si jich natrhal.

Jak stoupám výš, začíná se mi za zády zjevovat stále větší a větší část ostrova. Na severu se tyčí 652 m vysoká Maunga Terevaka, druhá ze sopek – matek ostrova. Je zahalená v mracích a ne jejím vrcholku prší. Snad to nedojde až sem (je vzdálená jen asi 15 km). Tenhle ostrov je fakt malý.

Občas kolem mě projede auto s turisty, ale jinak je tady pusto. Procházím malým lesíkem (který je na tomhle holém ostrově velká vzácnost) a jak šplhám do kopce, začíná ze mě lít. Teprve teď zjišťuju že je vlhko., což by mě ještě před půlhodinou ani nenapadlo.

Po pěti kilometrech jsem konečně na vrcholku kráteru. Je odsud skvělý pohled na jezírka přímo na dně kráteru. Na druhé straně, asi kilometr odsud, je už Orongo.

Kámen s petroglyfem ptačího muže v obřadní vesnici Orongo

K Orongu se dostávám po dalších deseti minutách. Měl bych tady zaplatit vstupné, ale kamenný domek hlídačů je zavřený, tak se dnes obejdu bez placení. Od domku vede cestička přes louku přímo k Orongu. Samozřejmě že už v ní nikdo nebydlí a jde jen o archeologickou památku. Orongo je daleko mladší než ahu a moai a ještě během 18. a 19. století bylo centrem kultu tzv. Ptačího muže. Hlavní postavou kultu je Makemake – stvořitel světa, planet, hvězd a lidí. Vyznavači si vymysleli mnoho tajuplných obřadů z nichž nejlépe popsaný byl závod o ptačí vejce nakladená na malinkých ostrůvcích, které jsou dodnes bičovány rozbouřeným mořem pár stovek metrů na jih od Velikonočního ostrova. Ten kdo se vajec zmocnil nejdřív byl oholen dohola, tvář mu namalovali červeno-černě a na rok se stal Ptačím mužem. Není přesně známo celé pozadí tohoto obřadu, ale Ptačí muž v každém případě získal přízeň stvořitele Makemake, což určitě stálo za námahu.

Kult Ptačího muže je možná i důvodem proč stojí Orongo na skále odkud je vidět jak dolů do kráteru, tak i na oceán a ony dva skalnaté ostrůvky s ptačími hnízdy. Kolem jsou rozesety zvláštní oválné kamenné domy mající hodně nízké vchody a prťavá okna. Jejich střechy jsou součástí svahu a jsou tak vlastně napůl zahrabány v zemi. U jednoho z nich, přímo na okraji kráteru je několik balvanů s petroglyfy zobrazující Ptačího muže a jiné postavy. Fouká hodně silný vítr až mám problémy se udržet. Navíc tady až na jednoho Japonce není ani noha a celé to navozuje tu správnou záhadnou atmosféru, která se k tomuhle místu skvěle hodí.

Chtěl bych se ještě podívat na Ahu Vinapi, ale nechce se mi vracet až do Hanga Roa a znovu obejít celé letiště. Proto když jsem na zpáteční cestě znovu u lesíku, uhýbám z cesty a dávám se napříč loukou, přímo k Ahu Vinapi. Pokud se mi tam podaří dojít, ušetřím alespoň 10 km!

Na louce se povalují úlomky zvláštního černého lesklého kamene – obsidiánu. Vypadá spíš jako rozbité černé lahvové sklo, ale ve skutečnosti je sopečného původu.

Na louce míjím ovce, koně a krávy, ale najednou se mi do cesty staví plot. Naštěstí vidím celý jeho obvod a obejít ho nebude žádný problém. Dostávám se k dalšímu lesíku, kde ale rostou úplně jiné stromy než v tom prvním. Jsou bílé a mají všelijak pokroucené větvě. Von Daniken by to určitě připsal radiaci mimozemského původu.

Kolem dalších pasoucích se stád se konečně dostávám k Ahu Vinapu. Žádná z moai už nestojí, všechny jsou povalené. Kameny z nichž jsou plošiny ahu (kde by moai měly normálně stát) sestaveny jsou k sobě přiloženy tak dokonale těsně, že připomínají incké a předincké stavby v Peru a Bolívii. Někteří archeologové z toho dokonce usuzují, že pochází až z Jižní Ameriky.

Kolem povalující se moai jsou několik metrů dlouhé a opodál leží i červená pukaa jež měly moai na hlavě. Původně se mělo za to, že pukao znázorňuje klobouk. Pak ale došlo k odhalení, že pukaa se tvarem nápadně podobají účesu, který v minulosti nosili místní muži. Pukao je vytesáno z červeného, měkčího kamene než ahu nebo moai, což muže být částečně i důvod proč se jich zachovalo tak málo.

Tyto moai dodnes čekají na úpatí kráteru Rano Raraku na přemístění na své ahu

U ahu je právě nějaká túra. Využívám toho a dávám se do řeči s průvodcem. Zítra je prý na programu túra po odlehlejších místech ostrova, tedy přesně to co potřebuju. Stojí sice $35, ale trvá celý den a budu k tomu mít výklad, což bych při půjčení kola za $15 určitě neměl. Když už jsem tady a stálo mě to tolik peněz, tak ať alespoň něco vidím, ne?

Od ahu se pěšky vracím do Hanga Roa. Chvilku bloudím, ale nakonec se dostávám na tu správnou cestu, která je pět lemovaná keříky se žlutou guavou. Občas kolem projede auto a aby na mě tak neprášilo (jsem na polní cestě) tak zpomalí. Dobrý, ne?

Stmívá se a začíná být zase chladno. V pekárně si kupuju a chleba a dávám si večeři. Usínám pomalu, protože hned vedle našeho pozemku je diskotéka, která se nedá přeslechnout. Nejdřív hrají popík 80. let (hlavně Modrý tanky) pak ale přecházejí na stylovější španělsky zpívanou hudbu.Při té už se mi usíná líp i když mi řve do ucha jako bych ležel přímo u repráků.

Den 249, sobota 24. 4.

Ráno ještě stačím snídat. Je to jen tak tak, protože mám v půl desáté před poštou sraz se zbytkem túry, ale z pekárny přivážejí chleba až v 9. Pokud celá Jižní Amerika bude takhle zpomalená, tak potěš pánbůh.

V půl desátý mě vyzvedává dodávka a ještě asi další půlhodiny objíždíme hotely v Hanga Roa a vyzvedáváme z nich turisty. Nakonec zastavujeme u jednoho koloniálu kde si každý může nakoupit to co bude potřebovat na jídlo během cesty. Já už všechno mám.

Z Hanga Roa vyjíždíme po jižní silnici. Nad ostrovem je pár mráčků a vypadá to, že bude lepší počasí než včera. Fouká vítr a i díky pustině co vládne kolem si připadám jak na konci světa. Pobřeží je plné kamenů – tady by určitě žádná loď přistát nemohla. Jedeme po kamenité cestě, na jejíž jedné straně se pasou (na kamenech!) kozy a stojí kamenný domek, zatímco na druhé straně se přibližuje první ahu – Ahu Vaihu. Zastavujeme u nízké kamenné zídky. Fouká pěkný vítr a je trochu chladno.

Na Ahu Vaihu dřív stálo 8 moai i s pukao na hlavě. Teď jsou všechny moai popadané, většinou převrácené na čumák. I tak jsou dost působivé. Proč byly sochy převrženy není přesně známé, i když nejvíc uznávaná teorie hovoří o válce Dlouhouchých a Krátkouchých. Krátkouší vyhráli a ač mír trval poměrně dlouho, nebyl věčný. protože začaly rozepře mezi jednotlivými rodinami Krátkouchých. Moai byly tehdy symbolem jednotlivých vesnic (proto skoro všechny stojí obrácené zády k moři a čele, k vnitrozemí – obydleným místům) a jejich svržení z ahu bylo považováno za velkou urážku pro celý vesnický klan.

Moře bije o skály stejně silně jako se do nás opírá vítr. Jsme rádi, že se zase na chvilku můžeme schovat v dodávce, než se dostaneme na další místo. Spolu s námi tudy projíždí další túry v dodávkách.

Kamenitá silnice se táhne podél pobřeží, do kterého se opírají vlny oceánu a je zvláštní, že všude kolem se povalují kameny. Podle některých vědců část z nich (možná všechny) pochází z rozbitých ahu. Skoro to ale vypadá jakoby tady před pár dny vybuchl sopka a „zaprášila“ celý ostrov kameny. Ostrov je sice malý, ale jelikož silnice jsou tady většinou kamenité, cesta k dalšímu místu – Ahu Tongariki – nám trvá asi půl hodiny, i když je to snad jen 15 km.

Už pohled ze silnice na Ahu Tongariki stojí za to. Díváme se dolů k pobřeží kde stojí největší ahu co kdy byla postavena a na ní 15 vztyčených moai. Některé jsou olámané a jen jedna má pukao, ale i tak je opět vystihuje jediné slovo – impozantní. Hned u silnice stojí jedna moai, ne sice moc vysoká, ale za to pěkně vytesaná. V roce 1960 byl ostrov zasažen vlnou tsunami ze zemětřesení v Tichém oceánu, která tuto ahu poničila a řadu soch shodila. Japonští archeologové je ale nedávno zrestaurovali do současné podoby. I tady jsou moai postaveny tváří k vnitrozemí. Ahu je zepředu asi 2 m vysoká, zezadu snad 4 m. Z ní se na nás moai tiše dívají, skoro jakoby nás pozorovali. Každá má jiný výraz – jedna netečný, druhá má ohrnutý jazyk jakoby nad něčím přemýšlela a jiní zase pro změnu chybí skoro celá hlava. Je na ně úžasný pohled. Za nimi se rozkládá velký záliv a na něm zrovna pluje neznatelnou rychlostí škuner. Několik desítek metrů před ahu, směrem do vnitrozemí, leží další moai, která je ale rozpůlená. Pravděpodobně nikdy nestála na žádné ahu a nejspíš se rozlomila během „převozu“. Japonci ji proto nechali v její „historické“ poloze.

Od Ahu Tongariki je na severo-západě vidět malé pohoří. Ve skutečnosti ale jde o sopečný kráter Rano Raraku, na jehož úbočí začali místní před několika staletími tesat první moai. Z kráteru se stal lom, ve kterém bylo postupně vytesánu přes 600 moai. Zhruba polovina byla dokončena a vztyčena, zbytek zůstal na místě v různých fázích rozpracování.

Kráter Rano Raraku, na jehož úpatí byly v lomu vytesány všechny sochy

Vystupujeme z dodávky a začínáme stoupat po svahu kráteru. Už z jeho úpatí jsou vidět stojící i ležící moai rozeseté po celém svahu. První u které se zastavujeme je ještě napůl „uvězněna“ ve skále. Krásně se na ní dá vidět postup práce. Nejdřív se ve skále obsekal hrubá tvar (moai byla tesána vždy ležící na zádech). Pak se začaly zároveň práce na předku (u ležící moai vršek) a zadku (spodek), přičemž socha zůstala po celou dobu na spodní straně spojena se skálou úzkým pruhem neopracované skály. Po dokončení detailního tesání na předku a zadku bylo odtesáno i toto poslední spojení a moai vztyčena. Teprve poté bylo dokončeno detailní zdobení na zadku, na místě bývalého spoje se skálou.

Od této nedokončené moai vede (turisty vyšlapaná) pěšinka doslova lesem moai stojících na svahu kráteru. Je trochu chladno, ale svítí slunce a mraků je pořád míň než včera. O něco výš na pěšince stojí jedna z nejzajímavějších moai – Moai Tukuturi. Předpokládá se, že tato jediná klečící moai na ostrově byla vytesána jako první. Žádná jiná moai se jí totiž nepodobá, což naznačuje že mohlo jít o první experiment jehož styl se ale neujal.

Ze svahu kráteru je dobrý pohled na moře k jihu. Stoupáme výš po kluzké pěšince a zastavujeme se na okraji kráteru. Pod námi, na jeho dně, je jezírko a „moře“ zelené trávy. Na pravo šplhá pěšinka k nejvyššímu bodu okraje kráteru, dolů do kráteru taky vede pěšinka a navíc kolem řady moai. Někteří z naší dodávky se vydávají na dno, já se začínám škrábat nahoru. S přibývající výškou sílí vítr a nahoře už se musím držet aby mě to nesfouklo dolů na nedodělané moai.

Pohled dolů na obě strany (dovnitř kráteru i na druhou stranu k jihu) je skvělý. Vidím odsud Ahu Tongariki s patnácti tiše stojícími moai. Svah kráteru je posetý černými body – moai a na všechny strany dohlídnu až k moři. Ostrov je opravdu malý, ale na svahu nad námi leží ještě nedokončená nejvyšší moai (21m).

Je asi jedna hodina a blíží se doba oběda. Scházíme z kráteru ke dvoum malým domečkům kde už stijí naše dodávka pod stromy jsou rozestavěny dřevěné stolky a židle. Je čas na piknik. Vytahuju svůj chleba s arašídovým máslem a oběd trávím ve společnosti staršího argentinského páru. Mluví anglicky, takže se nemusím ztrapňovat svojí zatím nulovou španělštinou. Hned mi dávají adresu k sobě domů pro případ, že bych se někdy ocitnul v Buenos Aires. Teď jsou na pár dní v Chile, ale byli už i v Evropě. Když se vyptávám na odlišnosti evropské a jihoamerické španělštiny, se smíchem dodávají – „Když jsme ve Španělsku, mluvíme anglicky.“ Ha, ha, ha.

Z jihu ostrova se po stále stejně kamenité a prašné cestě přesouváme na jeho severní pobřeží. Doufám, že tyhle polňačky brzo nevyasfaltujou, protože dodávají tomuhle izolovanému místu tu pravou atmosféru opuštěnosti a mystičnosti.

Nejvyšší kdy vztyčená moai – vysoká 10 m – teď leží u Ahu Te Pito Te Kura (ahu Pupek světla). Je podobná moai které ještě leží v lomu, takže zároveň mohlo jít o poslední moai která kdy byla vztyčena. V každém případě je obrovská a jen její uši mají délku 2 m. Při pádu z ahu se rozpůlila, takže už ji pravděpodobně nikdo znovu nezvedne. Jako u všech ahu i tady se povaluje neuvěřitelné množství kamenů ve vzdálenosti třeba až několik set metrů od ahu. Vedle ahu je přímo na břehu moře velká kamenně koule kolem níž jsou rozestavěny sedačky. Právě ona dala této ahu jméno, protože místní ji považovali za pupek světa (nevím ale, jak se tam v názvu vzalo to světlo). Prý když se na ni přiloží obě ruce, lze z ní načerpat energii. Kdo ví?, třeba je tohle opuštěné místo středem světa. A možná právě proto, že je tak opuštěné. Pro nás je ale přinejmenším opačným koncem světa.

U ahu Nau Nau byly objeveny úlomky kamenů, které archeologové označili za oči

Pár kilometrů na západ od Ahu Te Pito Te Kura stojí na pláži(!) dvě další zajímavé ahu. Na první z nich – Ahu Ature Huki – stojí jen jedna moai. Není to ale jen tak obyčejná moai, nýbrž moai znovu vztyčená ostrovany za pomocí Nora Thora Heyrdahla. Heyrdahl věnoval Velikonočnímu ostrovu spoustu času a nejen že se pod jeho vedením podařilo vztyčit tuto moai, ale dokonce i, za pomoci českého inženýra Pavla Pavla, prakticky předvedl jak bylo možné dostat moai z lomu na někdy i několik desítek kilometrů vzdálenou ahu. Vztyčení této jediné moai trvalo celých 18 dní a zaměstnalo 12 lidí. Pokus se ale podařil a tak moai dodnes stojí na místě kde ji Heyrdahlův tým vztyčil.

Doslova pár metrů od Ahu Ature Haki je ; se sedmi vztyčenými moai.. Čtyři z nich mají na hlavě pukao, zatímco zbylé tři jsou polorozpadlé a bez něj. I Ahu Ature Haki je vyjímečná. Během restaurování byly u této plošiny objeveny úlomky něčeho co archeologové označili za oči moai. Ony úlomky korálů a skal jsou dnes prý vystaveny v místním muzeu (zítra bych se do něj chtěl podívat). Moai tak tedy s největší pravděpodobností nebyly slepé jak je vidíme dnes, i když jde z velké části spíš o hypotézy než nezvratné důkazy.

Všichni ještě chvilku posedáváme na pláži, ale vítr je tady tak silný, že máme za chvíli všechno pokryté jemným pískem z pláže. Vracíme se zpět do Hanga Roa (tentokrát po jediné asfaltce protínající celý ostrov) a v pět už jsem zpátky doma. Dnešek mi dal tím kolik jsem toho viděl teda pěkně zabrat. Utíká to tady ale strašně rychle, protože ač si připadám že jsem tady sotva pár hodin, už mi ze tří dnů zbývá jen poslední.

Den 250, neděle 25. 4.

Skoro před barákem nám stojí jedna moai na Ahu Tautira. Hned za ní je malý přístav pro rybářské loďky a směrem k západu se dívá Kristus postavený na metrovém podstavci. Další moai stojí asi půl kilometru na sever po prašné silnici vedoucí k muzeu. Podél cesty jsou jakoby náhodně rozestavěny moderní sochy vytesané ze stejného šedočerného lávového kamene jako moai. Vlastně tady stojí víc moai na třech ahu – Tahai, To Ko Te Riku a Vai Uri.Všechny vypadají pěkně, protože je roku 1968 restaurovali pod vedením Američana Williama Mulloye. Zajímavá je moai na Ahu To Ko Te Riku, která nejenže má pukao, ale dokonce i oči. Sice jen cementové, ale i tak moai působí úplně jinak než ostatní „slepé“ moai. Na Ahu Vai Uri stojí pět moai, každá jinak velká. Hned za nimi je strmý sráz k moři, kde se vlny zase opírají do skal a kamenů. Na louce před ahu sedí paní s dcerkou prodávající suvenýrý – malinké vytesané moai, dřevěné moai Kavakava, tabulky rongo-rongo z kůry, na nichž jsou hieroglyfy, jež dosud nebyly rozluštěny a úlomky černého sopečného kamene obsidiánu (předevčírem jsem si kousek přinesl z kráteru Rano Kao), který má povrch jako sklo.

Kousek dál za trojicí ahu je muzeum (Museo Antropológico Sebastián Englert). Není sice moc velké, ale o to víc zajímavé. Ve zvláštní vitrínce je vystaveno korálové oko patřící prý moai a i pár lebek objevených při archeologických vykopávkách. Samozřejmě tady nechybí mapy, z nichž jedna ukazuje nejpravděpodobnější cestu jakou byl Velikonoční ostrov osídlen – ze souostroví Markézy ve Francouzské Polynésii. Teď tady navíc je výstava fotek života na ostrově ze začátku 20. století. Vypadá samozřejmě úplně jinak než jak to mám možnost vidět já, teda alespoň co se týká lidí, kteří jsou už dnes zcela přizpůsobeni životu jež sem z pevniny přinesli mestizos z Chile.

Vracím se zpátky do Hanga Roa, jelikož chci na Mercado Artesanal koupit nějakou kamennou moai. Buď je ale ještě moc brzo, protože na trhu není ani noha, nebo je to tím, že je neděle a na trhu se neprodává. Za to kostely jsou plné barevně oblečených lidiček, protože většina z místních 2800 obyvatel jsou křesťani. Teď teda nic nekoupím, takže se zase obracím a znovu vydávám na sever, kde má stát několik zajímavých ahu. Dělá mi trochu potíže najít tu správnou cestu ven z Hanga Roa, protože nejsou značené, ale asi po půl hodině už jsem na polňačce, která slibně směřuje na sever. Kdybych měl auto, byla by to pohoda, takhle mě ale každá slepá cesta stála spoustu času a energie.

Sedm moai ahu Akivi ztraceno v krajině ostrova

Hanga Roa už je za mnou a já teď jdu uprostřed pustiny. Na některých místech jsou sice oplocené pozemky, na kterých pěstují guavu, ale kam oko dohlédne tam je většinou jen kamení a tráva. Míjím pár osamocených domečků a pasoucích se koní, ale tím veškerý život končí. Vítr tady moc nefouká, protože jdu mezi dvěma kopci. Na jeden z nich – Pura Pau – jsem se chtěl taky vyškrábat, protože je to místo odkud pocházejí ona červená pukaa. Bez auta je to ale trochu daleko, takže snad příště.

Cestou si dávám guavu, která tady roste i divoce. Občas kolem mě přefrčí domorodec na koni, ale to je tak jediná doprava na téhle polňačce. Krajina je opuštěná, jen pod kopci se občas krčí nějaká hacienda.

Po asi hodině a půl jsem u Ahu Akivi, stojící uprostřed louky, dost daleko od moře. Většina ahu totiž stojí na břehu moře a pokud na ní stojí nějaké moai, koukají se do vnitrozemí. I v tomhle je Ahu Akivi výjimkou, protože jejich sedm moai hledí směrem k moři. Proč to jsem nezjistil, ale je docela možné, že mezi nimi a mořem byla nějaká vesnice ke které by vzhlížely. Ahu Akivi byla taky zrekonstruována a její moai znovu vztyčeny, opět za asistence Američana Mulloye. Podle něj by to obrovské množství kamenů roztroušené kolem mnoha ahu mohly být kameny jež byly použity pro podpírání moai během procesu jejich vztyčování. Mulloy dokonce vypočítal, že 30 mužů by za rok při tempu práce 8 hodin za den mohlo vytesat desetimetrovou moai (takovou co dnes leží u Ahu Te Pito Te Kura), dalších 90 by ji prý bylo schopno za dva měsíce přemístit z lomu k ahu a během dalších tří měsíců i zvednout na ahu. Zatím ale není vůbec jasné jaká technika byla používána při pokládání pukaa na hlavu moai – jestli bylo připevněno ještě před zvednutím sochy, čí až po něm.

Sedám si pod moai a dávám si oběd. Jsem tady úplně sám, jen za zády mi stojí 7 moai hledících k moři. Cestička vedoucí od Ahu Akivi k moři mě kolem haciendy s velkým stádem krav přivedla k Ana Te Pahu, opuštěnému obydlí ve velké podzemní jeskyni. Trochu mi připomíná netopýří jeskyni u Bukit Lawang na Sumatře v Indonésii. Jen vchod do ní tam nebyl přes zahradu s banánovníky a guavou. Z obydlí už kromě pár zídek kolem zahradní „předsíně“ skoro nic nezbylo.

Tam pod kopcem je Hanga Roa, ahu To Ko Te Riku

Teď když je sucho se po zdejších polních cestách chodí celkem dobře, ale pokud by trochu víc sprchlo, nechtěl bych se čvachtat v tom blátě ve které by se všechen ten prach změnil. Ve ztvrdlém bahně od minulého deště jsou jasně vidět stopy od koňů i skotu.

Pár krav se lenivě prochází i kolem Ahu Tepehu na břehu oceánu kam mě přivádí pěšinka od Ahu Akivi. Na to kolik je tady všude kamení jim jde ta pastva docela dobře. Vlastní ahu je vysoká asi 3 m, ale žádná stopa byť po jediné moai (a nebo jsou rozbité, protože tady prý před tím nějaké stály). Kolem ahu jsou zbytky různě vysokých zdi, všechny postavené ze stejných kamenů co se povalují kolem. Mají to být základy velkých domů které tady dřív stály.

Pořád je hezky, ale slunce už se začíná sklánět k obzoru. Zpátky do Hanga Roa mě čeká ještě asi 7 km po prašné cestě kopírující západní pobřeží ostrova. Tahle část, spolu s jižním pobřežím (to jsem viděl včera) mi připadá nejpustší z celého ostrova. Možná je to ale tím, že je tady asi 30 m vysoký sráz končící v moří hromadami kamení do nichž neustále buší vlny oceánu. To ve vnitrozemí není, tak proto asi vypadá přívětivěji. Vítr je ale na celém ostrově, s výjimkou pár chráněných míst, hodně silný a někdy i pěkně studený.

Pár set metrů od Ahu Tepehu potkávám osamělého Japonce.Ptá se mě na cestu k Ahu Akivi ve vnitrozemí. To se teda ještě pěkně projde, protože už jsou tři odpoledne a jelikož jde opačným směrem než já, čekají ho na tomhle oblouku z Hanga Roa přes Ahu Akivi zpět do Hanga Roa ještě dvě třetiny cesty. Já už mám ty dvě třetiny za sebou.

Na skalách kolem pobřeží sedí místní kluci a buď chytají ryby nebo jen tak nechávají sprchovat mořským příbojem. Před Hanga Roa se znovu zastavuju u Ahu Vai Uri a u paní prodávající suvenýry si kupuju prťavou kamennou moai, dokonce i s malinkou ahu a ještě menším červeným pukaem! Skvělý suvenýr! Chtěl jsem si koupit i tabulku rongo-rongo, ale cena – 125 dolarů – mi vyrazila dech. Už takhle tady utrácím hodně (např. 15 dolarů denně za ubytování), tak mi ta malá moai musí stačit.

 

Eliptické domy, ahu To Ko Te Riku

Na pár minut se zastavuju v domečku abych doplnil vodu a se jdu naposled projít po Hanga Roa. Na hřišti před přístavem (a přímo před Ahu Tautira!) právě hrají fotbalový zápas místní ostrovní „ligy“. Chvíli se na ně koukám abych zjistil jaký fotbal se na tomhle ostrově vlastně hraje.

Slunce už je hodně nízko, tak z Hanga Roa zase pospíchám k Ahu Vai Uri – dnes už potřetí. Chci si totiž udělat fotky slunce zapadajícího za moai. Turistů je na tomhle místě víc, protože si nikdo nechce nechat ujít takovou jedinečnou příležitost. A západ slunce se opravdu vydařil – rudý kotouč a před ním jen siluety sedmi moai. Paráda! Na moři, přímo pod sluncem se objevuje ona starobylá plachetnice, kterou jsme viděli včera u Ahu Tongariki, takže si připadám jako bych se vrátil o pár století zpět a byl svědkem západu slunce v dobách prvních průzkumných výprav do Tichomoří. Škoda že ty 3 dny utekly tak strašně rychle a já už zítra odlítám. Jsem rád že jsem tady mohl být celé tři dny místo těch původně plánovaných dvou, ale i tak jsem se jen velice povrchně dotknul kulturního dědictví jehož tajemství před námi tento ostrov zatím úspěšně schovává.

Den 251, pondělí 26. 4.

Letadlo mi odlétá v 11, takže mám čas jen na snídani a poslední pohled na moře z přístavu. Švýcarka dneska taky odlítá a majitelka domu si tak bude muset na letišti odchytnout další turisty.

Před desátou nás majitelka odváží starou VW dodávkou na letiště. Je to sice jen kousek, ale je lepší netahat se s batohem když mám možnost toho luxusu odvozu. Na parkovišti před letištěm už jsou další dodávky a džípy – skoro všechno doprava z ubytování. Tenhle rituál se tady opakuje každé pondělí, středu a pátek, kdy má LanChile lety spojující Santiago a Papeete s mezipřistáním právě tady. Před halou a i přímo v ní sedí domorodci za svými stánky a prodávají kamenné moai, trička a pohledy. Fronta na odbavení zavazadel je dlouhá a navíc po mě pak chtějí zaplatit letištní daň. Musím jim vysvětlit ať se ještě jednou podívají na letenku, že už ji mám v ceně.

Záliv, Hanga Roa

Letadlo z Papeete už přistálo a všichni (i ti co se tady nezastavují) byli „vyhnáni“ do tranzitu. Čekáme tady společně a někteří z těch co tady jen prolítají se fotí před malou moai stojící uprostřed zahrádky mezi halou a letištní plochou. Se mnou se zase chtějí vyfotit dvě Norky, které se mnou byli předevčírem na túře. Prý „chtějí mít památku na setkání s cestovatelem kolem světa“.

Je zataženo, takže když vzlétáme není ani pořádně vidět jižní pobřeží, podél nějž stoupáme do nebe. Skulinou mezi mraky jen zahlídnu kráter Raro Raraku, ale Ahu Tongariki, které je kousek od něj můžu mezi mraky jen tušit.

V letadle hned dostáváme oběd a můžeme buď poslouchat hudbu ze sluchátek nebo se dívat na film. Jen údaje o letu nám neukazují. Tuhle výsadu mají pouze cestující v byznys třídě (kdoví proč to LanChile považuje za nadstandardní službu). Do Santiaga na jihoamerickém kontinentu nás čekají asi 4 hodiny letu.

Joomla SEF URLs by Artio