CHILE – Chillán

  • Vytisknout

Fería de Chillán je jedním z nejvyhlášenějších trhů v Chile. Má být barevný ovocem, zeleninou a místními rukodělnými výrobky. Na asijské trhy sice nemá, ale opravdu je barevný ovocem, zeleninou a místními rukodělnými výrobky. Stolky s produkty zemědělců jsou střídány krámky s hovězím a rybím masem...


Tady na jihu se podzim hlásí silněji než v Santiagu a tak ač do Chillánu přijíždím něco po druhé odpoledne,město vypadá šedivější než asi ve skutečnosti bude, protože nad ním od obzoru k obzoru visí šedivá clona mraků. Je o dost chladněji než v Santiagu (jsem o 400 km jižněji) a všude se povaluje spadané listí. Chillánské domy a ulice jsou mírně zanedbané, takže mi to dost věrně připomíná podzim v nějakém českém městečku.

Podzim se vším všudy

Ubytovávám se v jednom penzionu, což je vlastně rodinný domek jehož horní patro je uzpůsobeno pobytu hostů – 3 obytné místností, něco jako obývák (s nezbytnou televizí) a koupelna. V ní je dokonce i pračka. Mohl bych si nechat vyprat, ale dát za kilo prádla 2 dolary to už by si skoro mohl všechno koupit nový. V ceně ubytování je zahrnuta i snídaně, takže se o ni nebudu muset starat.

Jako vždy i tady se hned vydávám na procházku abych alespoň trochu využil těch pár hodin zbývajících do setmění. Čím víc se procházím ulicemi, tím větší mám pocit, že jsem v nějakém podzimním českém městečku. Podobné domy, záplatované chodníky, spadané listí, šero. Ulice jsou ale dobře značené a tak se bez problémů dostávám na hlavní náměstí nazvané, jak je v Latinské Americe dobrým zvykem Plaza de Armas (Armádní náměstí). Je hezky vydlaždičkováno, s lavičkami a stromy a nebýt tak pochmurné počasí, skvěle by se tady sedělo a pozorovalo cvrkot místního života.

Hledám supermarket kde bych si koupil něco k jídlu., ale musím se několikrát ptát. Rady místních mě nakonec dovádí na správné místo – velký a docela moderní obchodní dům, v jehož přízemí si v opravdovém supermarketu kupuju co chci.

Je sice zataženo a zima, ale nějak mi to nevadí. Alespoň můžu vidět jak vypadá pravý chilský podzim. V parku na Plaza Independencia si sedám na lavičku a dávám se do pozdního oběda. Zrovna tady cvičí nějaké holky ze střední školy a když běží kolem mě uculují se jakoby cizince viděli poprvé. S nima se navíc uculuje i jejich paní učitelka.

Dneska už toho moc nepodniknu, takže se jen jdu podívat na vlakové nádraží abych se zeptal na vlaky zpět do Santiaga. Cestou se zastavuju v jednom z místních kostelů. Přesto že je v něm zima, vzbuzuje ve mě hřejivý pocit. Pocit něčeho co znám i z domu a co jsem třeba v Asii vůbec neměl. Chvilku sedím, dívám se na oltář a říkám si že je zvláštní, jak mi tohle městečko, tak daleko od mého domova, připadá povědomé a blízké jako bych byl někde v Čechách.

Z nádraží se vracím kolem kina abych se podíval jestli nedávají něco smysluplného. Před kinem ale narážím akorát tak na plakáty erotických filmů, které tady evidentně běží každý den.To asi místním lidem k zábavě stačí.

Den 255, pátek 30. 4.

Fería de Chillán je jedním z nejvyhlášenějších trhů v Chile. Má být barevný ovocem, zeleninou a místními rukodělnými výrobky. Na asijské trhy sice nemá, ale opravdu je barevný ovocem, zeleninou a místními rukodělnými výrobky. Stolky s produkty zemědělců jsou střídány krámky s hovězím a rybím masem. Před jedním krámkem s košíky si chci vyfotil pěknou mladou majitelku, ale stydí se (asi si nevěří), tak jsou na mojí fotce košíky nakonec bez tohohle krásného květu. Jiná paní se před svými paprikami zase nestydí a ještě se na mě usmívá (ale zase není tak pěkná). Každý mi nabízí svoje produkty a ještě přidá úsměv. V tom sychravým počasí to působí tak trochu z jiného světa.

Fería de Chillán, hlavní trh v Chillánu

Trochu začíná poprchávat a olověná obloha tak dostává svojí barvě. Hned naproti trhu je velký obchoďák tak se tam jdu schovat. Už jsem se smířil, že v téhle oblasti se nesetkám s žádnou přehršlí indiánů, tak se alespoň podívám jak jsou na tom v takovém obyčejném městě s „konzumem“. Je to několikapatrové moderní centrum s proskleným atriem, ochozy spojenými eskalátory a kromě supermarketu samozřejmě kupou obchodů a obchůdků. Hemží se to tady reklamami na mobilní telefony a v nejvyšším patře je kino. Kavární stolečky na ochozech jsou obsazené mladými lidmi a všude se hemží lidi s nákupními taškami.

Ta moje neznalost španělštiny mě někdy docela omezuje. Chtěl bych s dostat do Chillán Viejo (Starý Chillián) a v informační kanceláři jsem se na to zeptat ještě dokázal. Horší už to ale je s tím doptat se lidí jak se tam dostanu. Mluví strašně rychle a já navíc nemám vůbec ponětí o topografii tohohle města. Nakonec přeci jen nasedám do jednoho ze starých rozhrkaných autobusů, který by měl jet tam kam potřebuju. Řidič mi to potvrzuje a slibuje, že mi řekne až budeme na místě.

V Chillánu, přesněji v jeho staré části se narodil Bernardo O’Higgins, osvoboditel Chile. Dnes zde tohoto chilského hrdinu připomíná Parque Monumental Bernardo O’Higgins, kam právě mířím. Chillán Viejo se od Chillánu moc neliší. Stejné ulice, stejně mírně zanedbané domy. stejní lidé zachumlaní v bundách a stejný déšť. Je to opravdu jako bych byl v nějakém průměrném českém městě někdy na podzim.

Řidič asi zapomněl a tak dobře že jsem cestu sledoval sám a odhadnul kde asi vystoupit. Řidič mi to po dotazu potvrzuje a ukazuje na park s velkou kamennou zdí. „Támhle to máš“, říká. Mírně poprchá a tak venku není ani noha. Stejně tak v parku. Kdo by taky chodil ven, když může být v suchu, že?

Parque Monumental moc monumentální není, za což nemůže jeho velikost ale spíš různé chápání slova monument v češtině a španělštině. Pro nás je to něco velkého, ve španělštině jde o památník (což je ale taky pravý význam českého monument, o kterém si my Češi myslíme že musí být obrovský, odtud tedy ten zmatek). Takže stojím před O’Higginsovým památníkem a koukám na kamennou zeď vysokou asi 6 metrů a desetkrát tak dlouhou, na níž jsou výjevy z jeho života. On sám tomu všemu „předsedá“ v podobě sochy na koni stojící uprostřed parku. V tom dešti to vypadá docela opuštěně...

Čekání na zákazníky

Vyrážím pěšky zpět do Chillánu. Teď už vím kudy, takže se můžu v klidu projít a nemusím utrácet za městkou. Tu většinou obstarávají staré rozhrkané americké autobusy dodge nebo GM. Musí tady sloužit určitě už několik desítek let.

Ta podobnost Chillánu s českými městy mě fascinuje. Buď už jsem tak dlouho z domu, že jsem zapomněl jak takové české město vypadá a stačí mi jen to že tady vidím kostely, nebo na té podobnosti opravdu něco bude. Chtělo by to slyšet názor ještě někoho jiného. Brouzdám se jednou s předlouhých ulic (teď jdu kolem bloku s čísly domů nad 2000) spadaným listím a když míjím postranní ulice, které jsou většinou jen škvárové, začíná se mi docela stýskat po domově. U nás to sice není zdaleka dokonalé, ale je to „u nás“.

I do Chillianu dorazily supermarkety. Ráno jsem si myslel, že nějaký jen těžko najdu, ale teď míjím už třetí a nevypadá to, že by měl nouzi o zákazníky. Vlastně je úplně přecpaný lidmi a na parkovišti (to není ale moc velké) se tísní auto vedle auta. V úseku masa mě šokovali prodavači. Na puse mají roušky – asi aby nepoplivali maso, nebo co. Něco takového jsem neviděl ani doma a ani třeba v Austrálii! S obchody je to tady podobné jako u nás. Člověk narazí na „socialistické“ sámošky a i „kapitalistické“ supermarkety. Mají skoro všechno, i když výběr je oproti nám trochu omezený. Jako všude i tady se ale lidi poddávají konzumu strašně rádi.

Zítra odjíždím do Valparaísa, jež je na břehu Tichého oceánu kousek za Santiagem. To znamená, že se budu vracet celou cestu do Santiaga a pak se přes hory přehoupnu k moři. Jsem zvědavý, i když si nedělám iluze, že by se v něm na podzim dalo koupat. Škoda že tady v Chillánu nemůžu zůstat ještě dýl. Ty pestrobarevné domky, parky a „evropské“ ulice se mi docela líbí, přestože Chillán je jen průměrné chilské město. Nebo možná právě proto.

Den 256, sobota 1. 5.

Pořád prší a fouká vítr. Možná je dobře že mi nezbyly peníze na to abych se vydal dál na jih. Tam by to bylo ještě horší a já bych teď chtěl trochu sluníčka a teplíčka. Město je ráno jak vymřené a na autobusáku nás čeká jen pár. Hned vedle našeho stanoviště stojí autobus s cedulí „Los Angeles“. Nejede ale do známého sídla Hollywoodu, to by měl hrozně daleko a navíc ani neexistuje silniční spojení mezi jižní a střední Amerikou (mezi Kolumbií a Panamou je asi 200 km neproniknutelné džungle bez silnic), nýbrž do jeho chilského jmenovce, který leží asi 200 km na jih od Chillánu.

Cesta do Santiaga probíhá stejně jako před dvěma dny cesta sem, jen v opačném pořadí. Mraků začíná pomalu ubývat a v Santiagu už je zase skoro hezky. Stavíme na hlavním nádraží, ale nevystupuju, protože tenhle autobus končí až ve Valparaísu, asi 2 hodiny odsud. Ze Santiaga se vydáváme směrem k moři, tedy na západ. Nížina je ještě pokryta vinicemi, ale jakmile začínáme stoupat do hor, vinice začínají ubývat a místo nich se objevují nejdřív pole, pak už jen lesy. Na jednom ze svahů je obrovská láhev od coca-coly. Není ale odhozená, protože jde o reklamu. Ha, ha, ha.

Joomla SEF URLs by Artio