CHILE – Ovalle a Valle del Encanto

  • Vytisknout

Právě petroglyfy je údolí známé nejvíce. Jsou soustředěné v několika skupinách a vytvořeny byly až před dvěma tisíciletími. Skupinka ke které se dostáváme jako první je z nich největší. Obrazce vyryté do skály nejsou při zatažené obloze moc vidět, ale přesto rozeznáváme postavy, obrazce, lamy a lidské hlavy. Škoda jen že nesvítí slunce, protože jedině stíny umožňují správně vykreslit všechny petroglyfy...


Ovalle

Ovalle na mě působí ohromně klidně a pohodově. Kolem se zvedají vyprahlé kopečky, přesto je město je plné života. Slunce sice praží, ale jakmile zapadne teploty prudce klesnou, takže si ho lidi na ulicích snaží co nejvíc užít. S batohama se prodíráme městečkem a hledáme ubytování. Máme štěstí na hlavní ulici hned vedle supermarketu (bude blízko pro housky). Otevírá nám příjemná babička a uvádí nás do útulného pokojíku ve svém penzionu. Jsme tady jediní, turistická sezóna v Ovalle už asi skončila.

Pohodové odpoledne v parku

Městečko je čisté a jeho středu vévodí dlouhé náměstí s několika parčíky, kde na lavičkách sedí místní staříci a probírají co se ve městě právě přihodilo. K probírání toho asi moc nemají, protože Ovalle působí tak mírumilovně, že bych se vůbec nedivil, kdyby bylo vyhlášeno nejsympatičtějším městečkem v Chile (pravda, moc jsem jich zatím neviděl).

V každém správném chilském městě musí být Plaza de Armas (Armádní náměstí) a nejinak je tomu i v Ovalle. Lemují ho vysoké palmy a uprostřed je jezírko nad nímž jsou umělé chodníčky. Pár bloků od náměstí vstupujeme do moderní Fería Modelo de Ovalle, ovallské tržnice. Čekal jsem, že se projdeme po klasickém tržišti, ale místo toho jsme se ocitli v betonové, napůl prázdně piksle s pár stánky s ovocem a zeleninou. Na trhy se všude vždycky těším, ale v Chile je to podobné jako u nás, tzn. míň barvité a exotické než trhy v Asii nebo Africe.

Chilani mají větši odvahu v experimentování se svými domy. V barvách přinejmenším určitě. Podobně jako Chillian, i Ovalle má pár zajímavých baráčků, které svojí barvou „křičí“ už na dálku. Modrá, žlutá nebo růžová, nebojí se použít jinou barvu než jen bílou.

Ovalle leží mezi několika kopci, z nichž ten nejbližší začíná pár bloků na severozápad od Plaza de Armas. Chceme se ne Ovalle podívat trochu z „nadhledu“. Schody nás od úpatí vedou cik-cak nahoru místy, které jsou asi chudší čtvrtí. Táňa je nadšená, když míjíme pár školáků sedících na lavičce, z nichž jeden si jen tak hraje na panovu píšťalu.

Chvilku sedíme a koukáme na městečko. Za ním vyprahlé hory a nic víc. Cestou dolů míjíme několik dělníků pracujících na silnici. Něco nám říkají, ale moc jim nerozumím, tak jen zdvořilostně zdravíme. Po chvíli za sebou slyšíme volání. A je to na nás. Běží k nám jeden z těch dělníků a v ruce se mu na šňůře kývá foťák. Tánin foťák. Aha, když jsme seděli nahoře, nechala ho na zídce. A oni nám ho vrátili. Přeci jen můj dojem o sympatičnosti Ovalle nebyl mylný...

Den 262, pátek 7. 5.

Do tohohle příjemného, i když jinak úplně obyčejného městečka jsme přijeli kvůli jedné z okolních zajímavostí – petroglyfům (obrazcům vyrytým na kamenech) ve Valle del Encanto, údolí asi 20 km od Ovalle. Doprava tam ale není moc přímočará. Pokud bychom chtěli jet až na místo, museli bychom si najmout taxík, což by bylo drahé. Proto jsme si včera zjistili jak se dostat na rozcestí ze kterého je to do údolí už jen asi 5 km pěšky. Zpět budeme muset použít stop. Proto je to výlet na celý den, i když se jedná celkem jen o 60 km. Velké batohy necháváme v úschovně (custodii) a jelikož se v Ovalle už nebudeme dál zdržovat, na dnešní večer si kupujeme jízdenky do San Pedro de Atacama, asi jeden den jízdy na sever. Kvůli tomu může být dnešek trochu časově napnutý, ale autobus jede až v šest odpoledne, což bychom měli zvládnout i s případným delším stopováním zpět do Ovalle.

Brzké ráno v ulicích

Kolem rozcestí do údolí projíždí víc autobusů, vlastně skoro všechny jedoucí do Santiaga. Jedna z nich má jet v 8 hodin a u její pokladny ráno čekáme. Samozřejmě že to není tak jednoduché a autobus odjíždí asi až v půl desáté. A dokonce to je autobus úplně jiné společnosti. Tamten prostě nepřijel.

V Chile jsou snad jen 2 autobusové společnosti pokrývající celou zemi (Tur-Bus a Pullman), ale v jednotlivých chilských regionech existuje řada autobusových společností s místní působností. Jejich vozový park není zdaleka tak udržovaný a moderní jako má Tur-Bus nebo Pullman. Některý autobus prostě nejede, nebo jede, ale jen tak tak. V podobném teď sedíme a po půl hodině vystupujeme v pustině mezi poli na odbočce k Valle del Encanto. Autobus mizí v dáli a my se vydáváme po prašné cestě k 5 km vzdálenému údolí petroglyfů.

Nad krajinou visí hustá mlha a je chladno. Po obou stranách cesty je plot, který na jedné straně ohraničuje pole a na druhé straně odděluje od silnice velkou haciendu. Asi po dvou kilometrech procházíme kolem jejího vchodu, který hlídá chlápek ve slunečních brýlích. Ptám se ho na cestu, říká nám, že jsme asi v polovině a ukazuje na kopce na jižním obzoru. Občas kolem nás projede nějaká dodávka, ale jinak je všude mrtvo. Nekonají se žádné turistické autobusy. Jsme uprostřed pustiny a kromě haciendy nikde ani živáčka. Až na budku na konci cesty, jež je zároveň vstupem do rezervace Monumento Arqueológico Valle del Encanto.

Valle del Encanto

„Čarovné údolí“ (český překlad jména rezervace) se rozkládá přímo pod námi. Od vstupní budku se dá celé přehlédnout. Trochu stranou, už za jeho hranicemi, vidíme zářit červené fleky. To jsou na zemi rozložené velké pytle na nichž se suší červené papriky. Stejné papriky, které jsme viděli na polích podél přístupové cesty. Hlídač je veselý, i když tady si asi moc srandy neužije. Denně tudy projde jen pár lidí. Zapisujeme se do jeho knihy návštěv, dostáváme mapku údolí a po kamenné pěšince se spouštíme dolů.

Vyprahlé Čarovné údolí s pokreslenými kameny a kvetoucími kaktusy

Okolí Ovalle už je polopoušť a Valle del Encanto je její součástí. Údolí je vyprahlé, pokryté hnědými skalami a vysokými kaktusy. Jeho středem teče úzký potůček, přes který musíme přejít, abychom se dostali k první skupince petroglyfů.

Právě petroglyfy je údolí známé nejvíce. Jsou soustředěné v několika skupinách a vytvořeny byly až před dvěma tisíciletími. Skupinka ke které se dostáváme jako první je z nich největší. Obrazce vyryté do skály nejsou při zatažené obloze moc vidět, ale přesto rozeznáváme postavy, obrazce, lamy a lidské hlavy. Škoda jen že nesvítí slunce, protože jedině stíny umožňují správně vykreslit všechny petroglyfy. Jako pomůcka jsou kameny popsané čísly, které pomáhají upozornit na ty méně viditelné rytiny. Kromě petroglyfů jsou tady ale i piktogramy, což jsou kresby na kamenech. Ty spatřit bez slunce už je skoro nemožné, protože jejich barva se od kamenné většinou liší jen málo. Oboje je připisováno kultuře Molle, která se zde rozvinula v 2. – 7. století n. l.

Celé údolí je pokryté kaktusy. Některé už uschlé a mrtvé, ale většina je asi spokojená a nic jim neschází. Moc tady sice neprší, ale pravidelné mlhy (jako dnes) jim určitou vláhu přinášejí. Dnešní mlha se ale konečně začíná trochu trhat. Podél potůčku se vydáváme dál do údolí k nejvzdálenější skupince petroglyfů. Není to daleko, jen asi půl kilometru. Je dost těžké je najít, ale čísla nám zase pomáhají. Nic podobného jsem ještě nikdy neviděl, nebo alespoň ne v takové míře. Je zázrak, že se tady tak dlouho zachovaly. Skoro bych řekl že to je ten zázrak po němž je údolí pojmenované.

Vracíme se zpět k první skupině petroglyfů. Ta je uprostřed údolím takže abychom se dostali na druhou stranu, musíme kolem ni projít. Mlha se zatím skoro rozptýlila a slunce vysvitlo. První skupina petroglyfů teď vypadá úplně jinak a hned si připadám daleko míň slepý než před půl hodinou, kdy jsem namáhal zrak abych našel to co jsem měl vidět. Některé kameny jsou petroglyfy pokryté opravdu hodně.

Přeci jen tady jsou ale známky turistického ruchu. Člověk sice žádný, ale zato na svahu pár metrů od petroglyfů. stojí dřevěná kadibudka a před jezírkem u petroglyfů jsou postavené lavičky a i grilovací kameny. O víkendech tu prý bývá rušněji. Dřevěné lavičky se stoly nám teď skvěle slouží k obědu. Zvláštní pocit obědvat v takovém tichu a být při tom obklopen tak tajuplnými výtvory původních indiánů.

Ve třetí části údolí jsou kromě petroglyfů i další pozůstatky kultury Molle – pohřební kameny. Jde většinou o jeden kámen, který je různě otesán nebo „ozdoben“ buď elipsovitými nebo čtvercovými důlky a zářezy. Většinou jsou jen 10 – 15 cm velké, takže se snadno přehlédnou. Údolí pokračuje dál ve směru cesty, ale tam už začíná divočina.

Petroglyfy v údolí pocházejí ze 7. století n. l. a jsou památkou na kulturu Molle

Jak byla ráno zima a foukal vítr, tak je teď vedro a obávám se, že jsem se už stačil spálit. Stoupáme po cestičce ven z údolí a procházíme kolem vstupní budky. Zdravíme se s hlídačem a vydáváme se po cestě zpět k silnici. Škoda že tudy nejezdí víc aut, protože jsme mírně uchození.

Od údolí k silnici nám to uběhlo rychleji než cesta tam. Stoupáme si na krajnici a začínáme stopovat. Slunce ještě silně svítí, ale fouká studený vítr, takže nám začíná být chladno. Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou tady velké, pro náš až neuvěřitelné.

Se stopováním moc štěstí nemáme. Aut hodně, ale nezastaví nikdo. Asi se nikomu nechce věřit, že bohatí běloši nemají na vlastního taxíka. Teprve po třičtvrtě hodině nám staví linkový autobus a za dolar jsme během půl hodiny zpátky na autobusovém nádraží.

Fakt je zima a tak si v bufíku dáváme teplý čaj a čokoládu. Slunce ještě nezapadlo, ale stíny jsou dlouhé a tam kde už nesvítí slunce je chladno. Prokletá studená poušť.

V šest večer nasedáme do pohodlného autobusu a odjíždíme vstříc poušti Atacama na severu Chile.

Joomla SEF URLs by Artio