CHILE – Iquique – život pod stometrovou dunou

  • Vytisknout

Iquique postupně ožívá s tím jak přibývá slunce a otepluje se. Jak se dostáváme dál od centra ulice se postupně rozšiřují a domky zmenšují. Procházíme kolem tržiště (bude se hodit), supermarketu (bude se hodit) a internetové kavárny (taky se bude hodit) až se dostáváme do tiché čtvrti...


Den 266, úterý 11. 5.

V autobuse ani nebyla zima, takže jsme si i trochu vyspali. Autobusák Tur-Busu v Iquique je zatím ten nejhezčí a nejlepší jaký jsem v Chile viděl. Otevřen je teprve něco přes rok. Není moc velký, ale čekárna je příjemná a v jednom jejím rohu dokonce stojí restaurovaný slavný model Ford-T. Takový smysl pro estetiku mě příjemně překvapil. Když už, tak by ho čekal v Santiagu. I když... Iquique je pro Chile taky dost důležité, protože je centem regionu Tarapacá, který je velkou volnou obchodní zónou.

Gigantická duna, pod kterou se choulí město Iquique

Dospáváme na lavičce v hlavní hale autobusáku. V osm ráno se zvedáme že si půjdeme najít ubytování. Ulice jsou poloprázdné, na Chilany je ještě moc brzo. Hostal který jsme si vyhlídli je v centru, ale nějak se do něj nemůžeme dobušit. Barák je beznadějně zamčený, jakoby se před něčím na každou noc zabarikádovali. Bušíme a čekáme asi půl hodiny. Budeme si asi muset na jít něco jinýho.

Místa k bydlení tady jsou, ale většinou dost drahá. Do jediného levného hostalu v centru jsme se nedostali, tak musíme zkusit štěstí dál.

Iquique postupně ožívá s tím jak přibývá slunce a otepluje se. Jak se dostáváme dál od centra ulice se postupně rozšiřují a domky zmenšují. Procházíme kolem tržiště (bude se hodit), supermarketu (bude se hodit) a internetové kavárny (taky se bude hodit) až se dostáváme do tiché čtvrti.

Tišší místo na bydlení už jsme si nemohli vybrat. V hostalu Ida panuje rodinná atmosféra, majitel se na nás zubí. Je rád, protože v téhle roční době sem asi nezavítá moc turistů. Přesto je připraven, protože kromě čistého pokoje a koupelny (s teplou vodou z bojleru) nám dává i mapku města vytištěnou speciálně pro svůj hostal. Je to naše poslední ubytování v Chile, tak si můžeme říct, že se s Chile budeme loučit v dobré náladě.

V Supermarketu už mají otevřeno, tak si kupujeme snídani a přemýšlíme i nad piskem, slabou chilskou kořalkou vyráběnou z hroznového vína. Cesta do Bolívie bude totiž hodně chladná tak abychom měli něco na zahřátí. Ještě se podíváme v centru, třeba budou mít větší výběr.

Kromě malé historické části není Iquique ničím zajímavé. My jsme sem taky nepřijeli kvůli němu, ale kvůli geoglyfům Cerros Pintados (Pomalované vrchy) asi 100 km od Iquique. Ty ale až zítra, dnes se porozhlédneme po centru a navštívíme i Zofri, volnou obchodní zónu, kde se chci podívat po kinofilmech. V Chile jsou filmy hrozně drahé a tak doufám, že alespoň ve volné zóně budou ceny trochu realističtější.

Usedáme na lavičku na Plaza Prat. Náměstí je středem historické čtvrti a je na něm třeba neoklasicistní Teatro Municipal nebo věž s hodinami Torre Reloj. Stejně atraktivní je i parčík uprostřed náměstí kde posedávají stařenky a předvádějí se kluci před holkama. Pro několik holek se ale stáváme středem pozornosti my. A tak místo abychom se v klidu nasnídali, začínáme podepisovat jejich školní sešity a připisujeme i adresy. Jsou úplně zdivočelé a je jich kolem nás pořád víc a víc. Úplná invaze. Po pár podpisech radši balíme svoje věci a mizíme pryč, pro jistotu i z náměstí.

Barevné ulice Iquique

Jakpak se asi zítra dostaneme k Cerros Pintados? Ptáme se v informační kanceláři, kde nás ale jen odkazují na autobusové nádraží. Žádné konkrétní informace nemají. Dávají nám alespoň mapu Iquique a ukazují místa kde se máme na dopravu ptát. Ani tady totiž není jediné autobusové nádraží, ale každá společnost má svoje místo odjezdu. K Cerros Pintados jezdí autobusy od hlavního trhu.

Cerros Pintados jsou na cestě do Santiaga, ale autobusy tím směrem odjíždí jen odpoledne. To už je pozdě, protože bychom se nestačili vrátit do noci zpět. Jedinou možností tak zůstává taxík. Je sice dražší, když už jsme sem ale kvůli nim přijeli, tak to jednou překousneme. Za 15 dolarů na jednoho si na zítřek zamlouváme cestu k Cerros Pintados, městečku Humberstone a zpět Škoda že nemáme víc času, to bychom nemuseli takhle utrácet peníze.

Je čas na oběd, ale... máme smůlu. Teď kolem poledne přišla na Iquique tak silná potřeba dát si polední přestávku, že všechny obchody a úřady jednoduše zavřely a nechaly lidi na ulicích svému osudu. Bloumáme po ulicích, ale žádný obchod není otevřený. Výjimkou jsou jen některé restaurace (ne všechny – a to je hlavní doba oběda!!!), většinou ale ty dražší, takže pro nás nic. Vůbec si nepamatuju, že by v Santiagu, nebo jinde byla tak brutální siesta. Trochu naštvaně si stopujeme colectivo (sdílený taxík jezdící na pevné trase) a vydáváme se do Zofri. Tam už se snad něco otevřeného najde.

Zofri je velké obchodní centrum na severu města. Od roku 1975 sem každodenně proudí davy kupujících za vidinou levnějšího nákupu. Tato volná obchodní zóna prý zaměstnává 10 000 lidí, kteří tvoří roční obrat přes 3 miliardy dolarů, především ve spotřební elektronice, oblečení, špercích, autech atd. Centrum je to obrovské a moderně postavené. Samý beton, sklo a umělá hmota. V bludišti uliček jsou nekonečné řady krámů a krámků soustředěné do zón podle typu zboží. Zákazníků tady teda moc není a počet obchodů nad jejich počtem zatím jednoznačně vítězí. Tak nevím jestli je to tou siestou. Pokud zákazníci jsou na obědě, obchodníci ne. Na rozdíl od centra Iquique tady je skoro všechno otevřeno a připraveno pohltit jakoukoliv sumu z vaši peněženky.

Ceny ale nic moc. Připadá mi, že v Chile je spotřební zboží dražší než u nás a to i tady. O filmech to platí stoprocentně. Doufal jsem, že volná obchodní zóna bude znamenat nižší ceny, ale buď jsem je nezaznamenal, nebo je v Chile tak draho, že zdejší ceny jsou i přes svoji výšku výhodné. Filmy jsem ale ve městě viděl i o něco levnější, takže nazdar. Bylo zajímavé tě vidět, ale mi se zase radši vrátíme zpátky.

Iquique je našim posledním místem v Chile. Chceme využít toho, že odsud mají pravidelně jezdit autobusy do bolívijského Orura. To je moc hezký, ale je to taky to jediný co víme. V informační kanceláři nám dali seznam adres dopravních společností jež do Bolívie jezdí, ale když jsme zjistili, že několik z nich buď už neexistuje nebo dávno do Bolívie nejezdí, ocitli jsme se zase na začátku. Až v jedné z nich nás odkázali na roh ulic Juan Martinéz a Esmeralda (Chilany vyslovováno [echmeralda] s vymizelým s znějícím trochu jako zbytky ch), odkud „to tam zaručeně jede“. To je teda fakt přesná adresa!

Park na Plaza Prat

Určení místa podle rohu ulic je sice podivné, ale v tomto případě výstižné. V jeho okolí totiž opravdu je několik společností provozujících dopravní spojení s Bolívií. V kanceláři bolívijské dopravní společnosti kterou jsme si vybrali visí na zdi velká barevná mapa Bolívie a fotky určitě těch nejlepších, nejpohodlnějších a nejúžasnějších autobusů co svět kdy viděl. To jsem teda zvědav jak moc podobný jim bude ten zázrak co nám zítra v 11 večer přistaví. Snad bude mít alespoň okna, protože noci v Andách jsou prý chladné...

Den 267, středa 12. 5.

Dnes večer už odjíždíme z Iquique, proto se ráno definitivně loučíme v hostalu. Odjezd do Humberstone a Cerros Pintados máme sjednán až na jedenáctou hodinu, ale u společnosti která nám zprostředkovala taxík se zastavujeme už dřív a necháváme si u nich batohy. Vyzvednout si je můžeme až do devíti do večera, takže se o ně celý den nebudeme muset vůbec starat.

Nad mořem se vznáší mlžný opar ve kterém se slunce občas ztrácí. Nad horami je modré nebe. Obstaráváme si něco na jídlo a hlavně vodu, protože v poušti kam jedeme člověk vysychá daleko rychleji. V 11 jsme na místě a už nás čeká taxík. Hned vyjíždíme.

Iquique na tichomořském pobřeží je od pouště odděleno horami. Z města se zdaly jen jako takové světle hnědé kopečky, ale když už půl hodiny šplháme serpentinami pořád výš a výš a město se zmenšuje a zmenšuje, jsem usvědčen z omylu. Jsou to pěkné, i když pískové, hory. Iquique se táhne po pobřeží pěkně daleko na jih od centra, z téhle výšky nám ho ale rozostřuje mlha. Mezi horami a jižní částí města se tyčí obrovská, několik set metrů vysoká duna. Duna nám nejprve zakryje výhled na město a pak se silnice stáčí do vnitrozemí. Opouštíme pobřeží a vydáváme se k asi 50 km vzdálené Panamerikáně. Po ní to bude dalších 30 km na jih k Pintados.

Dálnice spojující Iquique s Panamerikánou

Průsmykem se dostáváme na poušť za horami. Kam až oko dohlédne jen samá skály a duny přerušené opět jen černou křivkou silnice. Pár kilometrů za průsmykem je nějaká občerstvovací stanice pro kamiony a i továrna, ale ty vypadají hodně zanedbané a napůl zaváté pískem, i když jsou řidiči hodně používané. I teď tady stojí několik kamiónů.

Náš řidič se žene po silnici jak blázen. Normálně bych se tím moc nevzrušoval, ale teď jsem trochu nesvůj, protože mi připadá jako by včera flámoval. Každou chvíli totiž upadne do mikrospánku, na půl vteřiny mu padne hlava a my se občas ocitneme v protisměru. Se svojí španělštinou si s ním moc nepopovídám, tak se s Táňou alespoň bavím co nejvíc nahlas a hodně měním melodii řeči aby neměl všechno jen monotónní. To oslnivé a žhavé slunce odrážející se od světlé pouště taky určitě nepůsobí příliš proti únavě.

Joomla SEF URLs by Artio