BOLÍVIE – Jihozápadní Altiplano II. – laguny, plameňáci a poušť

  • Vytisknout

Po několika stech kilometrech v zádech přijíždíme kolem druhé odpolední k našemu dnešnímu cíli. Laguna Colorada (Červená nebo Barevná laguna) se svými 48 km2 sedí mezi horami a rudě září do okolní hnědé krajiny. Jsme ve výšce 4278 m a určitě není víc než -5 stupňů...


Den 271, neděle 16. 5.

Brr! Vstávat do takové zimy se nám vůbec nechce. Čeká nás snídaně, mezitím než je připravená se procházím trochu po okolí a dělám pár fotek. Děti i lamy jsou samozřejmě pryč, ale drsnost pustiny zůstala. Kdo ví, co místní lidi drží přežívat v tak nehostinných podmínkách na tak opuštěném místě.

Vyjíždíme po deváté hodině. Džíp je pěkně vymrzlý, ale za chvíli ho začínáme zadýchávat. Jsme ještě trochu ospalí, protože v zimě se člověk probouzí hůř (a nerad), ale pohled na krajinu nás rozehřívá. Na obzoru se objevují pětitisícové sopky s bíle zasněženými vrcholky. Divil jsem se, že sníh není už na naší úrovni (jsme kolem 4000 m), ale to příšerné sucho v noci mi dodalo vysvětlení: kde není ani náznak vlhkosti, o vodě nemluvě, tam ani nemůže být sníh. Zase mám zabetonovaný nos a rty, které mi popraskaly už v Oruru, vysychají víc a víc. Musím se o ně začít starat jelením lojem.

Plameňáci ve 4000 metrech? U lagun na Altiplanu ano!

Občas zastavujeme, abychom se protáhli a prohlédli si okolí. Pustina je nekonečná. Krajina se mírně vlní a občas z ní ční nějaká „rušivá“ skála. Kam až oko dohlédne jsou roztroušeny polokoule nějakého odolného keře. Za chvíli keře mizí a po jakákoliv vegetaci není ani památky, jedeme tou nejpustší pouští jakou si jen dokážeme představit. Takhle se to střídá a nikdy nedokážeme odhadnout co přijde příště. Kolem nás se odehrává pusté divadlo, po staletí neměnné a dnes rušené jen džípy, které profrčí kolem.

Pořád stoupáme a brzy přijíždíme k první z mnoha lagun, jež v této nadmořské výšce vznikla. Na jejich hladině se odráží blankytně modrá obloha a pohybují růžové flíčky. Jsou to plameňáci, pro mě v téhle zimě a nadmořské výšce dost velké překvapení. Zastavujeme u laguny Honda a scházíme až na samý okraj laguny. Plameňáků, vzdálených od nás tak 30 metrů, jsou tu desítky. Většina nerušeně stojí a občas ponoří zobák do ledové vody. Asi snídají. Někteří plameňáci jakoby korzují, nejspíš diskutují co se to tu zase objevilo za blbečky v těch smradlavých krabicích na kolečkách. Další plameňáci právě přistávají a připojují se buď k snídani nebo k drbání. Pár jich odlétá, asi letí navštívit své příbuzné do jiné laguny.

Teda že tyhle tropické ptáky spatřím zrovna v suché bolívijské poušti čtyři kilometry nad mořem a teplotě kolem nuly, to jsem opravdu nečekal. Pohled je to úchvatný, ale asi nám je větší zima než jim! Pěkně totiž fouká a ani ostré slunce na to nestačí. I tak bych tu zůstal ještě dýl a díval se a díval. Ještě že mám teleobjektiv. Můžu alespoň udělat alespoň trochu přiblížené fotky.

Anita je náš diskžokej. Bolívijci mají hrozně rádi hudbu a tak do přehrávače strká jednu kazetu za druhou. Většinou bolívijskou moderní hudbu, ale ocitla se tam i Madonna a nějaké evropské disko z 80. let. Někdy ta hudba vyloženě sedí a není nad to dívat se při jízdě ven a zaposlouchat se do ní.

Zastávka uprostřed nádherně barevné pouště Siloli

Žádné silnice tudy samozřejmě nevedou, všechno jsou to jen cesty vyježděné buď náklaďáky obsluhující okolní doly, nebo džípy. Někde je cesta zřetelně viditelná, jinde jedeme zdánlivě nenarušenou pouští a čekáme do jaké díry spadneme za další skálou. Občas se taky neubráníme menšímu skoku, kdy ti co sedí vzadu nadskočí a zastaví se až o střechu džípu. Nebylo by nejpříjemnější, kdyby džíp z jakékoliv příčiny tuhle drsnou jízdu nevydržel.

Krajina se opravdu hodně rychle mění. Jen co jsme projeli kolem pěti lagun s plameňáky, dostáváme se na planinu z obou stran ohraničenou pásmem hor. Zdají se být hodně blízko nás, ale klamou tělem. Jsou až 6 kilometrů vysoké a převyšují nás tak skoro o 2 kilometry. Míjíme nízkou tabulovou horu, mírně nakloněnou k jedné straně a zabořenou do podloží. Stojí u ní několik džípů a obědvají.

Spektrum barev je úžasné. Všechny možné odstíny hnědé se míchají se všemi možnými odstíny žluté. Občas se někde objeví světle zelená rostlinka nebo červené skály. Nejvýš se rozprostírá bílá vrcholků hor, která se přímo dotýká modré oblohy. Jsme v poušti Siloli.

Zastavujeme na místě zvláštních skalních útvarů vyrůstajících přímo z pouště. Nejzvláštnější z nich – sedmimetrový Árbol de Piedra (Kamenný strom) – se rozšiřuje odzdola nahoru. Vypadá opravdu jako strom, jehož úzký kmen se nahoře rozšiřuje do košaté koruny. Z okolních skalních vyhlídek je pěkný pohled na sopky na obzoru.

Po několika stech kilometrech v zádech přijíždíme kolem druhé odpolední k našemu dnešnímu cíli. Laguna Colorada (Červená nebo Barevná laguna) se svými 48 km2 sedí mezi horami a rudě září do okolní hnědé krajiny. Jsme ve výšce 4278 m a určitě není víc než -5 stupňů. Nikde žádná vesnička, jen pár šedivých domků, uzpůsobených pro turisty. Opodál stojí sice nějaká větši budova, ale jestli je to ten hotel o jehož stavbě jsem slyšel, se mi nepodařilo zjistit. Přímo nad ubytovnou je táhlý kopec, z jehož vrcholu musí být dobrý pohled na lagunu. Po jídle se tam asi vypravíme.

Anita nám do doby, než bude oběd připravuje čaj s bábovkou. Přijde vhod, jako cokoliv co nás může alespoň trochu ohřát.

Zasněžená šestitisícovka

V pokojíku, kde nás šest přespí jsou postele a jeden stůl. Hned roztahuje spacáky a Táňa se na chvíli do jednoho zachumlává. Všichni vtipkujeme na téma omrzlin, protože ta zima je opravdu příšerná. Když si dáváme čaj, Táňa ke stolu přihopkává ve spacáku. Vevnitř není o moc menší zima než venku. Rozdíl je jen v tom, že venku fouká vítr.

Po skvělém obědě se jdeme projít k laguně. Vítr nás profukuje, ale tak zvláštní vodní hladině se nedá odolat. Břeh kolem laguny je pokrytý solnými krystalky, které někde spočívají na pevné půdě, jinde na bahnitém podkladě. Po slunci je laguna tmavě červená, proti slunci spíš oranžová. Tato její barva pochází od planktonu, jemuž se v této na minerály bohaté vodě výtečně daří. I zde se setkáváme s plameňáky, bohužel ale na protějším břehu, takže je vnímáme jen jako růžové tečky. Ta magická barva člověka přímo přitahuje a já bych se do ní vydržel dívat hodiny.

Pláň mezi lagunou a horami je porostlá huňatými křovinami, na které si sedáme o odpočíváme. Dýchá se tu o trochu hůř než v nížinách a sucho nám k příjemnému dýchání taky moc nepomáhá. Nejsme jediní kdo takhle odpočívá. Většina má té kombinace zimy a nedostatku kyslíku dost.

Původně jsme se chtěli vyšplhat na kopec za ubytovnou, ale při stoupání nahoru zjišťujeme, že na lagunu je daleko lepší pohled zblízka než z nějakého vyššího bodu. Alespoň teď navečer, kdy se stoupající výškou nám laguna víc a víc černá. A jelikož lezeme tempem 10 kroků – odpočinek – 10 kroků – zase odpočinek, říkáme si , že to nemá cenu a radši už nebudeme plýtvat síly.

K ubytovně se přistavují další bloky a rodina správce a dělníci na svahu kopce nad ubytovnou suší své barevné prádlo. Na noc ho budou muset sklidit, aby jim nezmrzlo.

Laguna Colorada (Červená laguna)

My mrzneme i při večeři v našem pokoji. Jídla máme zase tolik, že ho ani nemůžeme sníst, alespoň to nás trochu zahřívá. K pravidelnému čaji po jídle vytahujeme karty a dáváme se do hraní. Nejdřív hrajeme anglicky, ale když se k nám přidává Anita, přecházíme na španělštinu. Tak se k nám může jednoduše připojit a my se zase naučíme pár dalších slov španělsky. Anita je taková tichá holka se šibalskýma očima. Stará se o nás dokonale a vždycky se snaží vyhovět. Ne žádným podlézáním, ale přirozenou a pokornou ochotou. Oba s Juanem jsou skvělý a máme štěstí, že jedeme zrovna s nima.

Před spaním se trochu se oplachujeme v ledové vodě. Navíc už vypnuli generátor, tak si musíme svítit baterkama (a to je kousek odsud elektrárna!). To je teda zzzzima!!!

Joomla SEF URLs by Artio