BOLÍVIE – Jihozápadní Altiplano III. – mezi Chile a Argentinou

  • Vytisknout

V půl jedenácté se ocitáme v nejjižnějším bodě cesty, u Laguna Verde (Zelená laguna) ve výšce 5000 m. Jsme v nejjižnějším cípu Bolívie, jenž je vklíněn mezi Chile a Argentinu. Chilská hranice je odsud pouhých 7 km na západ, argentinská asi 50 km na východ. Laguna není moc zelená, spíš šedozelená. Dokáže prý měnit barvu od modré po zelenou, ale ne v žádných pravidelných intervalech...


Den 272, pondělí 17. 5.

Noc byla nepříjemná. Vůbec ne kvůli zimě, ale naopak. Táně bylo chladno, tak jsme se zabalili do spacáku a ještě přikryli dekou. K velkému suchu se tak přidalo i velké teplo. Asi jsem se přehřál, protože jsem se několikrát vzbudil a vůbec nemohl dýchat. Půlku noci jsem produsil, až jsem se naštval a vlezl si na vedlejší postel, nechal Táňu v její sauně, přikryl se jen spacákem a rázem byl klid. Takže pozor, ať se v zimě příliš nezahřejete.

Výraz ve tváři naší průvodkyně Anity ukazuje, že je pěkná kosa...

Nejsem sám, kdo měl problémy. Když vstáváme už jsem v pořádku, ale jedna z Norek je nějak rozklížená a asi má výškovou nemoc – noc ji dala zabrat. To sucho, zima (nebo vedro) a nadmořská výška přes 4200 metrů jsou od klimatu ve zbytku světa přeci jen trochu odlišné.

Je před pátou ráno. Proč vstáváme tak brzo? Protože první dnešní místo jsou sirné gejzíry, asi 50 km od laguny. Nejlepší pohled je na ně při východu slunce a jelikož cesta pouští není tak rychlá jako po dálnici, musíme si přivstat, abychom se na místo dostali včas.

Nasedáme do vymrzlého džípu. Je -15 a tak Juan nechává pár minut běžet motor, než vyjíždíme. Mezitím se pokusil oškrábat led na sklech. Na nic, za chvíli je led zase zpátky z páry od našich úst – taková je zima. Vyjíždíme, ale musíme jet doslova krokem. Juan nevidí přes led na předním skle, ale i kdyby viděl, asi by to k ničemu nebylo, protože ve světle reflektorů se vůbec nedá rozeznat kudy vede cesta a kde poušť. Obé jsou totiž jedno a důležitý je jen směr. To teda bude jízda.

Čekáme, že se každou chvíli zřítíme do nějaké propasti. Jet pouští, v noci a ještě k tomu poslepu není pro Juana nic jednoduchého. Anita mu každou chvíli čistí sklo, aby za další chvíli zase zamrzlo. Zima venku je nepříjemná, v džípu je jen o trochu líp.

Rozednívá se a příchodem světla ustupuje i zima. Okno už nezamrzá a Juan se z pozice slepce zase vrátil do role řidiče. Už bylo na čase, v Evropě by za takových podmínek každý počkal a zastavil. A to tuhle cestu jede Juan poprvé, už dřív mi přišlo, že Juan spíš řídí a naviguje Anita.

Když přijíždíme ke gejzírům Sol de Maňana (Ranní slunce), slunce je ještě pod obzorem, ale už je denní světlo. Kolem dokola jsou kopce, gejzíry jsou v malé kotlině. Fouká studený vítr, z tůněk a bublajících jezírek je cítit síra a trochu i teplo. Na několika místech do vzduchu pravidelně vystřelují gejzírky vody, my jsme zastavili přímo u jednoho z velkých plynových gejzírů. Hučí jako vodopády a zahaluje okolí do bělostné mlhy. Jeho hluk se sem vůbec nehodí. K zima a mrazem zkamenělé zemi by se hodilo spíš mrtvolné ticho. Na druhou stranu se tím drsnost stává zase o kousínek přesvědčivější. Už zbývá jen aby se začala třást země.

Zelená laguna je v nejjižnějším cípu Bolívie, u hranic s Chile a Argentinou

Venku se dá vydržet jen pár minut, nemáme dost teplé oblečení. Znovu zastavujeme po pár desítkách metrů u dalších sirných jezírek. Právě začíná vycházet slunce. Nevidíme ho, ale kopce na západě nám to napovídají. Z tmavě hnědé se najednou zbarvují to zářivé oranžovo-červené. Je to až nepřirozené. Jelikož jsme v kotlině kam paprsky slunce ještě nedosahují vše je laděno do tmavých odstínů. Jen hory naproti slunci už „zachytily“ jeho první pozdrav a odrazily ho směrem k nám. Fotíme, protože něco takového se hned nevidí. Jen se bojím, že to co nás teď fascinuje bude na fotkách vypadat vybledle a nezajímavě. Škoda, že se to na fotce nezaznamená tak jako v naší mysli.

Pohled na odražený východ slunce nás, i pře přetrvávající zimu, příjemně naladil. Za chvíli vyjíždíme i z kotliny a slunce se začíná opírat i do nás. Hned je tepleji, i když pořád ještě pod nulou. Poušť je jasně oranžová a dlouhé stíny ojedinělých skal na ní vytvářejí bizarní tmavé fleky.

Jako zázračná změna se před námi objevuje rozlehlé jezero. Je prý slané a u jeho břehu je ještě jedna zvláštnost – teplé prameny Termas de Chalviri, jež vyvěrají ze země a oteplují nejen vodu, ale i své okolí. Tohle teplé místečko je naší snídaňovou zastávkou. Lepší místo si snad ani nelze přát. Stojí tu s námi ještě další dva džípy a někteří se svlékají do plavek a noří do tohoto jediného zdroje tepla jež jsme měli možnost v okruhu několika set kilometrů využít. My nemáme plavky, tak se ohřát nemůžeme (i když nevím, jestli bych se chtěl v takové zimě svlékat a pak utírat). Sundáváme si alespoň botky a smáčíme zmrzlé nohy ve vodě. Je to balada a ti co se koupou vyloženě chrochtají blahem. Jezírko není moc velké ani hluboké (asi tak 40 cm), a tak by do něj přes všechna ta promrzlá těla nepropadl skoro ani špendlík. Nevím jestli se z něj kouří, protože voda je tak teplá, nebo proto, že každé nové studené tělo zasyčí a vytvoří mrak páry. V každém případě je pohled na skoro nahé koupající se bělochy a do teplých svetrů zabalené Bolívijce docela srandovní.

Přijíždějí další dva džípy, zatímco my už začínáme snídat. Zadní dveře džípu jsou sklopeny a na vzniklé provizorní kuchyňské lince Anita rozkládá chleby, nakrájenou zeleninu, míchaná vajíčka a horký čaj. Opět snídaně jako pro krále. Ještě pořád je zima, ale stačí si zajít k jezírku, nebo ponořit ruce do strouh tekoucích z jezírka do jezera a hned je tepleji. Teplá voda je prý léčivá (na artritidu a revmatismus), ale doufejme, že nebude nikdy hromadně využita, protože by to určitě neprospělo okolní panenské krajině a navíc už jen cesta sem by každému jeho nemoc určitě zhoršila.

Na Altiplanu máte šanci jedině v džípech (a to ještě ne ve všech)

V půl jedenácté se ocitáme v nejjižnějším bodě cesty, u Laguna Verde (Zelená laguna) ve výšce 5000 m. Jsme v nejjižnějším cípu Bolívie, jenž je vklíněn mezi Chile a Argentinu. Chilská hranice je odsud pouhých 7 km na západ, argentinská asi 50 km na východ. Laguna není moc zelená, spíš šedozelená. Dokáže prý měnit barvu od modré po zelenou, ale ne v žádných pravidelných intervalech, takže se návštěva nedá načasovat tak, abychom její proměnu mohli spatřit. Barvu ji dodává bohaté minerální složení (olovo, síra, draslík a další), která má taky za příčinu její zamrzání až při teplotách hodně pod nulou. Teď je asi – 5 a hladina se vesele vlní dál.

Nad lagunou se tyčí dvě vysoké sopky. Ta jež se opticky jeví menší se jmenuje Licancábur a Inkové prý na jejím 5960 m vysokém vrcholu nechávali zmrznout mladé muže, jako oběti k důležitým událostem své říše. To nebylo moc příjemné místo pro ukončení života. Ani tady dole není nic než skály a kameny, natož tam o kilometr výš...

Norky nás opouští, jejich konečná je San Pedro de Atacama v Chile, odsud vzdálené asi 50 km (vida jak jsme se k němu oklikou znovu přiblížili!). Přesedají do druhého džípu, který je tam doveze a k nám naopak z druhého džípu přisedá americký pár. Loučíme se s nima. Zatímco ony jedou z (materiálně) chudší země do (materiálně) bohatší země, nás čeká cesta opačná a přinejmenším v Bolívii si v pohodlí rozhodně moc nepolepšíme. Zase je tady ale levněji.

Pitoreskní útvary ve skalním bludišti Valle de Rocas (Údolí skal)

Příliš mnoho vyježděných cest v této pustině není a tak jelikož jsme v nejjižnějším bodě tohohle dobrodružství, zpět na sever musíme asi 100 km stejnou trasou jako jsme sem přijeli. Proto ještě jednou míjíme solné jezero s Termas de Chalviri, gejzíry Sol de Maňana a zastavujeme až nad Lagunou Colorada. Je čas oběda a tak se spolu s jídlem roztahujeme na skálu a při výhledu nad lagunu vesele konzumujeme. Američanka mluví plynně španělsky, naučila se to během svého ročního pobytu v Ekvádoru. Vyučovala v Quitu angličtina a přitom se sama učila španělsky. Nebylo by špatný podniknout něco podobnýho.

Najedení a ohřátí od slunce objíždíme lagunu, odbočujeme z cesty kterou jsme jeli na jih a pokračujeme dál na severovýchod. Opět je obloha bez mráčků a slunce svítí, ale moc teplo není. O to nebezpečnější to pro nás je, protože když není teplo, nemáme ani pocit, žes můžeme spálit. To je ale v téhle nadmořské výšce velký omyl a je třeba si dávat pozor. Nejen že kyslíku je tu asi o 40 % dýchatelného kyslíku míň než na hladině moře, ale ubylo i ozónu a sluneční paprsky tak mají daleko větší sílu. Teď už se alespoň jednou denně mažeme krémem a na stále suché a popraskané rty zase používáme jelení lůj. Ještě že jídlo je dobré a je ho dost a tak alespoň v tomhle naše těla moc netrápíme.

Asi dvě hodinky jízdy od laguny zastavujeme u dnešního posledního místa – Valle de Rocas (Údolí skal). Bohužel asi jsou už všichni moc unavení a chtějí být co nejdřív na místě kde budeme dnes nocovat a tak máme na zastávku jen půl hodiny. To je ale stejné, jako bych dostal půl hodiny na prohlídku Prachovských skal.

Valle de Rocas je podobné pískovcovému městu. Malé skály a balvany představují obyčejné domy, velké skály pak mrakodrapy. Vše je přirozené, modelované jen větrem a občas i vodou. Chtělo by to pořádně prozkoumat, ale není mi to dopřáno. Většině stačilo deset minut, ty tři dny nepohodlí a zimy je úplně oddělalo.

V pět odpoledne dorážíme vesnice Alota, kde strávíme noc. Je stejně malá a prázdná jako San Juan. Zajíždíme do dvora jednoho z domů na hlavní ulici. Stejně jako v San Juan i tady je několik místností přímo určeno pro hosty a tak snad přímo přispíváme na živobytí těmto lidem.

Alota

Před večeří se s Táňou jdeme projít. Cestou sem jsme jeli kousek před ní jeli kolem zajímavě vypadajících domku, tak si je chci vyfotit. Je to asi kilometr za Alotou. Domy už jsou opuštěné a zchátralé, ale s horami na pozadí a rozlehlou planinou všude kolem jsou pro mě symbolem Bolívie: Altiplano, hory a chudoba. Snad tím, že se tudy projíždíme a používáme služeb místních lidí alespoň trochu přispíváme k tomu, aby se jejich situace když ne rovnou zlepšila, tak alespoň nezhoršila.

Večer se zase můžeme vysprchovat, i když ve vodě, která je teplá jen na povel. Nelze ji totiž pustit příliš silně, protože ohřívač je nastaven na slabí příkon a silnější proud vody nedokáže ohřát. I to už je ale luxus, který si oni určitě nemůžou dovolit a tu výsadu máme jen my (i když za to zaplatíme).

Joomla SEF URLs by Artio