BOLÍVIE – Tiwanaku, brána slunce

  • Vytisknout

Samotné Tiwanaku leželo ve své době na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titikaka. Titikaka je dnes už asi 20 km na západ, ale jeho důležitost, jako rodiště slunečního boha Virakoči, zůstala...


Tiwanaku

Vystupujeme zdánlivě v polích, vesnice Tiwanaku (jmenuje se podle obřadního centra) je ještě nějaký kus před náma. Jsme ale před muzeem, odkud je obřadní centrum vidět na druhé straně kolejí. Dříve byla vstupní brána na druhé straně Tiwanaka, dnes je třeba si lístky koupit v muzeu.

Muzeum je otevřené (což se dřív moc často nestávalo) a určitě je dobrý nápad podívat se nejdřív do něj. I ten kdo se před tím netknul knih a neví o Tiwanaku skoro nic (pravda, takový člověk by sem asi nejspíš vůbec nejel, nebo jo?), se dostane snadno do obrazu (pokud umí španělsky). Dozví se o pěti obdobích (I-V), na něž se existence Tiwanaka dělí, jež se „rozprostřela“ od 6. století př. n. l. do 13. století n. l., v době největšího rozkvětu mělo 20 000 obyvatel.

Rozlehlá plošina Kalasaya pravděpodobně sloužila rituálním obřadům

Jako většina jihoamerických předinckých civilizací i Tiwanaku se dostalo na vysokou úroveň v keramice a zanechalo za sebou kamenné monolity, o jejichž skutečné funkci se vědci dodnes dohadují. Monolity vznikly hlavně v období Tiwanaku IV (mezi 300 a 700 n. l.), keramikou se zabývali od začátku, přičemž její charakteristika se měnila s dobou. Tiwanaku I bylo obdobím barevné keramiky; pro Tiwanaku II (400 př. n. l. až 0 n. l.) byly typické velké nádoby; Tiwanaku III (0 až 300 n. l.) „zplodilo“ keramiku trojbarevnou, zdobenou obrazy zvířat; keramika Tiwanaku IV byla zase hodně ovlivněná „objevením“ dekorativnosti křivek lidského těla a keramika Tiwanaku V (700 až 1200 n. l.) postupně stagnovala až začala upadat (spolu s celou kulturou) a neobjevily se už žádné výrazné nové prvky. Všechna období jsou v muzeu představena, takže je snadné si udělat obrázek.

Samotné Tiwanaku leželo ve své době na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titikaka. Titikaka je dnes už asi 20 km na západ, ale jeho důležitost, jako rodiště slunečního boha Virakoči, zůstala.

Dnes už je Tiwanaku jen odrazem své podoby z dob největší slávy, na čemž se svým dílem podepsala především španělská kolonizace. Zlato Španělé odvezli, většinu keramiky rovnou na místě zničili náboženští fanatici, kamenné bloky byly zase použity na stavbu vesničky Tiwanaku a železniční trati do La Pazu. Přesto pár zajímavých věci zůstalo, bylo nebo je rekonstruováno.

Hned za muzeem je hliněnou zídkou obklopeno Puma Punku (Pumí brána). K vidění není skoro nic, archeologové zde ale prý nalezli kamenné megality vážící až 440 000 kg! Dnes je všude kolem nízká tráva na které se pasou krávy.

Puma Punku leží mimo hlavní naleziště, které je na druhé straně, oplocené, hlídané a musí se do něj platit vstupné. Ty zhruba dva dolary ale stojí za to.

Temple Semisubterráneo, v pozadí Kalasaya s Poncem

Slunce praží, ale vítr fouká. Je zima, ale krajina září přemírou slunečních paprsků, kterých se v téhle nadmořské výšce (asi 4000 m n. m.) dostane na zem daleko víc (a ze širšího elektromagnetického spektra). Proto se musíme namazat opalovacím krémem.

Po pravé straně pěšinky vedoucí od vstupní branky se zvedá velká halda hlíny. Tak dnes působí pyramida Akapana, kopec, který byl do podoby pyramidy obestavěn kamennými bloky. Dnes sice můžeme po zvětralém schodišti vyšplhat nahoru a podívat se z výšky na celé Tiwanaku, ale nic víc než pár kamenných soch už z původní pyramidy nezbývá.

Z pyramidy je skvělý výhled i na sousední kamennou plošinu Kalasasayu. Na téhle plošině je soustředěno to nejzajímavější co se dá v Tiwanaku vidět. Sbíháme dolů a ocitáme se na kamenném chodníku mezi vyvýšenou Kalasasayou a do země zapuštěným Templete Semisubterráneo (Polopodzemní chrám).

S Templete Semisubterráneo se v Bolívii setkáte aniž vůbec víte kde se nachází: všude totiž najdete pohledy, na kterých spatříte záhadnou čtvercovou kamennou tvář zasazenou přímo do zdi. Ta tvář je právě odsud.

Nejde vlastně o chrám v tom slova smyslu jak ho známe my, protože není zastřešený. Spíš jde o kamenné nádvoří o rozměrech 26×28 m, zapuštěné asi pět metrů do země. Procházíme se dole a obhlížíme kamenné hlavy. Vypadají stejně záhadně jako na pohledech, jen je jich tu daleko víc s mnohem rozmanitějšími výrazy. K čemu asi sloužily?

Kamenné hlavy zapuštěné ve zdech Temple Semisubtrráneo

Z kamenného chodníčku vedou skrz kamennou bránu na plošinu Kalasasaya schůdky. Plošina (130×120 m) je vyvýšená a její zdi jsou sestaveny z obrovských slícovaných kamenných bloků. Skrz bránu vidíme kamenný monolit Ponce, ale to je tak všechno co můžeme. Na Kalasasayu se tudy nedostaneme, brána je přehrazená ostnatým drátem. Musíme celou plošinu obejít a vyšplhat se na ní jedním z postranních schodišť vestavěných do kamenných bloků.

Kamenná Kalasasaya pravděpodobně sloužila k rituálním obřadům, o čemž by mohly svědčit i zajímavé kamenné monolity. Na vyvýšené plošince, přímo v ose Kalasasayi, stojí první z nich – člověku podobný Ponce. Celý porytý spletí čar, čtverců, trojúhelníků a koleček působí hodně záhadně a Dänikem by určitě řekl, že v něm indiáni zobrazili návštěvníka z vesmíru. Pravda, působí trochu „robotický“, ale stejně tak by to mohl být Virakoča, ke kterému mají domorodci posvátnou úctu.

V severozápadním rohu plošiny stojí jeden z nejznámějších symbolů předincké Bolívie – kamenná Puerta del Sol (Sluneční brána). Vytesána z jediného kusu kamene má nad vchodem velkou rytinu slunce s dlouhými paprsky a po celém povrchu vyryté roztomilé vzory. Symetricky, podél osy procházející vstupní branou a monolitem Ponce stojí na druhé straně plošiny další monolit – El Fraile. Všechny tři působí tajemně, ale i opuštěně. Nikdo už přesně nezná jejich účel, jen ony samy...

Hlava Ponce, pokrytá spletí čar a geometrických obrazců, vzdáleně připomíná mikročip

Na ploše Tiwanaku je ještě řada dalších staveb stejně mystického významu a zanedbaného vzhledu. Třeba malá Puerta de la Luna (Měsíční brána) je nějak spjata s Měsícem, manželkou (ano Měsíc je zde ženského rodu, stejně tak jako třeba i ve španělštině) boha slunce a Putuni (Palác sarkofágů), jež se dnes jeví jako rozorané pole, mohl podle naznačeného půdorysu kdysi být palác s mnoha místnostmi (nebo mnoha domy?).
Škoda že se nám zachovalo jen tak málo a velká část této kultury pro nás už asi navždy zůstane zahalena neproniknutelným tajemstvím času.

Na dohled od obřadního centra jsou hliněné domky a kostelní věž vesničky Tiwanaku, ze které jezdí dodávky zpět do La Pazu. Zastavujeme se před muzeem, kde Aymarky prodávají pletené svetry a hliněné a kamenné kopie sošek z naleziště. Budou to skvělé dárky. Já si navíc kupuju svetr z alpaky, takový jaký v Bolívii vyhlížím už od začátku.

Ve vesničce Táňa kupuje chleba, sýr a cibuli a ještě před odjezdem dodávky se stačíme naobědvat.

Ciudad de Nuestra Seňora de la Paz

Cesta zpět do La Pazu je až na píchlou gumu bez problémů. Vystupujeme na silnici ještě nad La Pazem, protože se na město chceme podívat ze shora. Stojíme si na krajnici a obdivujeme přírodní umístění La Pazu, když tu náhle u nás zastavuje auto a z něj vyskakuje Bolívijec ve velkých brýlích. – "Odkud jste?" ptá se. Slušně mu odpovídáme v domnění, že to bude další člověk, který se s náma chce začít bavit (i když to v Bolívii moc obvyklé není). Člověk vytahuje nějakou průkazku s nápisem Policia de Bolivia a pokračuje: – "Ukažte mi svoje pasy." Dívám se na auto a pak na něj a odhaduju, že to bude nějaký podfuk. – "Proč?" ptám se a dál si prohlížím krajinu. Žádná odpověď. Bolívijec znejistěl – nebereme ho vážně. Po pár vteřinách už je jasné, že to je opravdu podfuk. Bolívijec totiž couvá větou: – "Bydlíte v hotelu Italia?". – "Ne." já na to. – "Tak to je omyl." – teď už Bolívijec začíná couvat i fyzicky – do auta. – "Nemyslete si, že Vám to projde, zavolám skutečnou policii a řeknu jim číslo Vašeho auta" dorážím ho. Bolívijec něco blekotá z okna a auto startuje pryč... Stali jsme se svědky starého jihoamerického triku, jak dostat z turistů pasy a peníze. Inu, Jižní Amerika je přeci jen trochu divočejší než třeba Asie...

Jsme vysoko nad La Pazem a dolů je to po klikaté silnici ještě pár kilometrů, proto nasedáme na starý dobrý městský bus dodge a vystupujeme o něco blíž centru. Zbytek cesty dolů je jak tlačenice trhem. Zase. To je prostě La Paz. Velké, živé tržiště. Pokud Sucre (100 000 obyvatel) bylo klidné a Potosí (100 000 obyvatel) živé, pak La Paz (1 milión obyvatel) je prostě živel. Už se asi opakuju, ale čím déle tu jsme, tím víc na mě celé město působí jako jeden velký trh, kde se dá koupit vše co kdy bylo vymyšleno.

Kvůli trhům tady, ve čtvrtích jež jsou postaveny na svazích svažujících se dolů do centra, už snad ani neexistují ulice. Teda existují, ale pod těmi všemi stánky, plachtami, horami všeho možného a davy domorodců se nějak nedají rozeznat. Zmizely, protože celá čtvrť je zastavěná. Pokud ne otřískanými cihlovými domy, tak igelitovými a dřevěnými stánky. Na jednom místě je dokonce obrovský supermarket pod širým nebem. Ulice jsou doslova zavalené sušeným mlékem, zeleninou, křupkami, brambůrkami a špagetami. Oproti jiným trhům tyhle uliční mají jednu velkou výhodu: když prší, nemusí sajrajty a odpadky vůbec zametat, protože jsou automaticky odplaveny z ulic dolů do centra.

Zítra bychom chtěli odjet do Rurrenabaque, městečka na okraji amazonské džungle. Sdíleným taxíkem se dostáváme až do čtvrti Villa Fátima, na druhé straně La Pazu, odkud prý autobusy do Rurre jezdí. Určení je to poněkud nepřesné, tak nám dá menší doptávání a hledání než narážíme na kancelář společnosti, která hrdě inzeruje cestu do Rurre za 18 hodin. Vše je v pohodě, jen se sem, na kraj světa (La Pazu) budeme muset zítra dopravit i s batohy. To se teda máme na co těšit!

Jelikož dnešní večer je v La Pazu poslední, posílám z internetové kavárny další zprávu pro Cesty.

Joomla SEF URLs by Artio