BOLÍVIE – Jak přežít v amazonská džungli II.

  • Vytisknout

Estrangulador není liána s nejpodivnějším jménem, tou je určitě uňa de gato, neboli „kočičí dráp“. Jmenuje se podle trnů, které jsou zakroucené do podoby kočičího drápu. Na rozdíl od estranguladoru však její jméno neříká nic o jejím použití. Po chakille jde to totiž o další vodní liánu.


Den 286, pondělí 31. 5.

Trochu se umývám a ručník věším na tyče u řeky. Je docela barevný, takže netrvá moc dlouho a objevuje se na něm první motýl. Široko daleko není nic než zeleň, takže pestrobarevný ručník ho neomylně přitáhl. To je teda docela dobrý fígl, budu to muset zkoušet častěji. Nezůstává jen u jediného motýla. Za chvíli už tu sedí tři, krásně barevní a docela velcí. Jen aby se na tom uzeném ručníku neotrávili!

Po snídani opět vyrážíme do džungle a hned za táborem narážíme na důkaz divokého života i tak blízko lidí. Na zemi leží řetízek drobných kůstek. Prý je to zbytek hada, kterého tady před pár dny ulovil orel. Přímo za našim táborem. Po dalších pár metrech narážíme na ukázku toho, co může předcházet takovému souboji o život. Na stezce se zapomněla žabka, která před námi nestačila uskočit. Nezpanikařila, nýbrž zapracoval její vrozený instinkt. Jelikož si je vědoma svého skvělého mimikry, nezačala zběsile skákat pryč, ale zkameněla na místě. Ví, že kdyby o sobě jakýmkoliv pohybem dala vědět, měla by daleko menší šanci na přežití, než když znehybní a počká až nebezpečí pomine. I tak ji hrozí nebezpečí, protože ji nepřítel může třeba zašlápnout, pravděpodobnost je ale daleko menší a toho si je žabka vědoma.

Paviáni si z výšky 30 metrů chrání své území tím, že na nás vrhají svoje výkaly

Džungle je protkána sítí potůčků a očky jezírek. Přes jeden z takových potůčků se brodíme. Je mělký a tak se můžeme uprostřed zastavit a sklonit se nad podivným shlukem poloprůhledných kuliček – vajíček vodního šneka karakola.

Ne každý potok nebo říčka se ale dá překonat suchou nohou po kládě nebo kamenech. Pak přichází na řadu buď sundat boty a přebrodit se, nebo si zahrát na Tarzana. Lián je tu všude naštěstí spousta, takže u příští říčky můžeme použít ten druhý způsob. Herman svojí holí přitahuje jednu z lián visících ze zeleného „stropu“ nad námi, chytá ji oběma rukama, odráží se, „nasedá“ a letí! Za pár vteřin přistává na protějším břehu, který je prudší než břeh kde stojíme, takže zastavení nemusí být jednoduché. Jak se oba s Táňou přesvědčujeme, brždění opravdu není nejjednodušší, ale Tarzan taky určitě nebyl hned na poprvé dokonalý.

Když už mluvím o liánách, musím říct, že tu jsou nejen liány životodárné (např. vodní) nebo pomocné (třeba ta liána „skákací“), ale i regulovací. Zní to divně, ale je to tak. Džungle je živý organismus, kde se rostliny a zvířata nejen rodí a žijí, ale i umírají. Je třeba neustále udržovat rovnováhu a liány jsou jakýmisi vykonavateli příkazu k jejímu udržení. Jakmile někde dojde k přehuštění vegetace, liány se postarají o to, aby se stav vrátil do normálu. Pár stromů „zaškrtí“ a je to. Proto se jim taky říká estrangulador (škrtič).

Estrangulador není liána s nejpodivnějším jménem, tou je určitě uňa de gato, neboli „kočičí dráp“. Jmenuje se podle trnů, které jsou zakroucené do podoby kočičího drápu. Na rozdíl od estranguladoru však její jméno neříká nic o jejím použití. Po chakille jde to totiž o další vodní liánu.

Liány v džungli nepoužívají jen indiáni, ale i opice. Nebo hlavně opice. Teď se už asi půl hodiny prodíráme pořád dokola v té části, kde se zabydleli jeden jejich druh – mono aullador (pavián), spíš ale nazývaný manechi. Ony to moc dobře vědí, protože na nás ječí a skáčou přitom z větve na větev. Opičí maminky se starají o svá opičátka, zatímco samci nás z té 30metrové výšky bombardují výkaly. Nelíbí se jim, jak jsme bez ohlášení vtrhli na jejich teritorium a nakoukli do jejich soukromí.

Herman je ve svých vědomostech nevyčerpatelný. Tak, jak je nevyčerpatelná sama džungle. Tu nám ukazuje houbu omo, která vypadá úplně jako nějaký květ, nebo natrhá bambus, ze které chce udělat Panovu flétnu a za chvíli už drží v ruce asi dvoucentimetrového mravence. Říká se mu buna a prý je jedovatý. V nebezpečí vylučuje ze zadečku páchnoucí tekutinu, která je ale jinak neškodná. Teprve jeho kousnutí je nepříjemné, člověk má po něm silné bolesti ještě 8 hodin. Prý ale jen ti, co v takové situaci zpanikaří, takže k působnosti jedu hodně pomáhá psychika. Herman, jelikož je zvyklý, si z toho nic nedělá.

Když už se vracíme do tábora, na chvilku si sedáme u stromu murure. Mastný flek na jeho kůře by mě nějak nevzrušoval, protože v džungli je možné leccos. Herman ale, jako vždy přichází s vysvětlením. Kůru takhle odírá zvěř, která se zranila a chce si ránu ošetřit. Je to prý propolis v surovém stavu a ke stejnému účelu jako zvěř ho samozřejmě používají i domorodci.

Rosauro už připravil oběd a tak si dáváme jeho rýži s překvapením. Pod tou naší se skrývá kuře, Táňa k němu má zeleninu (i téhle její prosbě vyhověl). Herman mezitím nařezal a trávou svázal bambusové tyčky a udělal tak pravou džunglovou Panovu píšťalu.

V džungli by se daly strávit týdny, my jsme do ni ještě ani pořádně nevkročili a už se zase musíme balit. Dnes se nás ještě čeká cesta do výchozího místa pro zítřejší výpravu do pampy.

Některé říčky musíme překonávat jako Tarzan

Po Tuichi a Beni se vracíme zpět do Rurre, kde jsme asi ve čtyři odpoledne. Máme hodinu, během které se oplachujeme a já si beru nové filmy, protože jsem jich vyfotil víc než jsem původně plánoval.

Cesta do pampy bude trochu delší než do džungle. Dnes džípem na základnu k řece Yakumě, zítra po řece kánoí do tábora v pampě.

Vyjíždíme v pět, k nám dvěma a Sylvii s Andrém se připojil ještě jeden mladý pár. Vesnička Santa Rosa, naše dnešní základna, je od Rurre jen 80 km, ale po běžné prašné cestě. Dokodrcat se tam trvá přes tři hodiny. Vyjíždíme ještě za světla, ale během cesty se stmívá. Západ slunce je i přes to natřásání v džípu a prach z cesty nádherný. Ještě než se dostáváme do Santa Rosy, míjíme hodující kapybary a z tůní podél cesty svítí ve světle reflektorů našeho džípu červené oči kajmanů.

Na základnu přijíždí kromě nás ještě džíp s rozhalekanýma klukama, takže tu budeme do rána nocovat všichni společně. Potěš bůh za to, není nad noc strávenou s ožralýma pubertálníma frackama ze Západu.

Joomla SEF URLs by Artio