BOLÍVIE – Titicaca: Copacabana

  • Vytisknout

Oba vrchy čnící nad Copacabanou jsou oblíbená vyhlídková místa. Na ten věší vede strmá, ale dlážděná cesta, lemovaná 14 křížovými zastaveními. Proto se mu říká Cerro Calvario – Vrch křížové cesty (Ježíše Krista, samozřejmě). Na ten se vypravíme ale až zítra, dnes chceme zdolat ten menší kopec, jemuž se říká Niňo Calvario, i když na něj žádná křížová cesta nevede...


Copacabana je městečko přímo na břehu jezera Titicaca. Představuje ideální základnu pro odpočinek a samozřejmě poznávání této pro Aymary a Kečuánce tak důležité oblasti. V tomto jezeře se totiž podle jejich legend narodilo samo slunce. No, uvidíme co tady uvidíme.

Copacabana je malá, také nemá žádné autobusové nádraží a vlastně ani označené zastávky. Vystupujeme prostě na náměstí. Najít ubytování není těžké, protože Copacabana patří mezi místa „obšťastňovaná“ turisty a je na jejich nápor připravená. Alojamiento kde se ubytováváme je asi pětipatrová, trochu otlučená šedivá budova, ale prosperuje, protože dostavují další místnosti. Dostáváme malou místnost přímo na střeše, do které se vchází z velké terasy se stolečky a židličkami. Máme z ní výhled na přístav a i k městu. Bylo by to skvělé místo na snídani, kdyby... kdyby jen nebyla taková zima! Navíc v celé Copacabaně jsou problémy s vodou, takže teplá voda je prý jen večer. No, ani nevím, jestli se budu vůbec mýt, protože jakmile se svléknu, tak určitě zmrznu!

Copacabana

Ač tak studené, jezero Titicaca oplývá rybami, o čemž se můžete přesvědčit v každé copacabanské restauraci. Oba si dáváme pescado de pejerrey, ale jelikož ryby moc nejím, nedokážu říct co přesně to vlastně je. Je moc dobrá, rybu už jsem neměl opravdu hodně dlouho.

Jako v každém správném městě ani tady nesmí chybět trh. Hlavní náměstí Plaza 2 de Febrero je domy s suvenýrovými krámky. Ty jsou ale spíš pro turisty. Trh pro místní je na severovýchodním rohu náměstí. Je krytý, rozdělený na část masnou, zeleninovou a comedor (levná jídelna, kde prodávají třeba skvělé api, nebo všudypřítomné a levné hamburgesy). Před trhem stojí několik stánků, v nichž indiánky prodávají oříšky a hlavně sladký bolívijský popcorn, levnou pochoutku i pro ty nejchudší.

Jelikož městečko je v závětří kopců, nefouká moc vítr a slunce tak je na jasné obloze alespoň trochu cítit. Na chvíli si sedáme na náměstí a pozorujeme indiánky pobíhající po náměstí a prodávající levné zmrzliny ze svých provizorních mrazících boxů – krabic vyplněných látkou. Zmrzliny jsou sice vodové a na klacících, ale pestrobarevné a stojí do jednoho boliviána. Sice jsme nabalení jako na severním póle, ale jelikož svítí sluníčko, každý jednu zmrzlinu zkoušíme. Musíme přeci zjistit co je tady tak oblíbené!

Náměstí dominuje zajímavá Maurská katedrála ze 17. století. Na její velké nádvoří se vchází po schodech obklopených stánky s obvyklým suvenýrovým haraburdím. Vstupní brána na nádvoří je mohutná, s trojúhelníkovým vikýřem a černým křížem na vrcholku. Na nádvoří stojí několik kamenných altánků, které však vlastní katedrála svojí velikostí jen přizvukují.

Pokrytá azulejos (pomalované kachličky, u nás známé spíš z Portugalska) vypadá dost nejihoamericky. Uvnitř je na tak malé městečko neuvěřitelně bohatá a krásně zdobená. To nejzajímavější však neuvidíte v hlavní kapli, nýbrž musíte projít nenápadnými dvířky vlevo od oltáře a po schodech se vyšplhat do prvního patra. Tam, v malé kapli a zasklená v oltáři, stojí černá socha Virgen de Candelaria z konce 16. století, vytvořená indiánem Franciskem Yupanquiou. Socha nikdy neopustila katedrálu, protože v opačném případě by prý došlo k obrovským záplavám zapříčiněným zvednutím hladiny jezera.

Maurská katedrála

Oba vrchy čnící nad Copacabanou jsou oblíbená vyhlídková místa. Na ten věší vede strmá, ale dlážděná cesta, lemovaná 14 křížovými zastaveními. Proto se mu říká Cerro Calvario – Vrch křížové cesty (Ježíše Krista, samozřejmě). Na ten se vypravíme ale až zítra, dnes chceme zdolat ten menší kopec, jemuž se říká Niňo Calvario, i když na něj žádná křížová cesta nevede. To je jen jakýsi lidový, k Cerro Calvario „symetrický“ název, vlastním jménem se nazývá Kesanani, ale každý ho zná spíš jako Seroka.

Na Seroku se dá vyškrábat jen po strmé úzké kamenité stezce. V téhle nadmořské výšce (hladina jezera je 3820 m n. m.) je to pěkná makačka a pokud si nechceme roztrhat plíce, musíme každých pár metrů odpočívat. Tady by skoro ani nepotřebovali věznice. Místo toho by stačilo odsouzenému nařídit třeba 100× vylézt na podobný kopec a každý by hned věděl, že je to rozsudek jen o něco mírnější než trest smrti.

I proto se možná ta zvláštní, napůl přírodní a napůl lidskou rukou vytesaná skalní brána pod vrcholkem jmenuje Horca del Inca (Šibenice Inků). Ba ne, to je jen moje asociace, protože Horca del Inca je stará (dokonce předincká) sluneční pozorovatelna. Dvě vysoké skalní jehly stojící těsně vedle sebe byly otesány, přeloženy kamenným překladem, čímž vzniklo jakési okno, skrz nějž je možné pozorovat slunce a skrz nějž je možné pozorovat i chování paprsků zapadajícího slunce. Je tu příjemně, stačí se jen brouzdat mezi skalami a balvany.

K Horca del Inca se platí vstupné (platné i do muzea Kusillata, 2 km od Copacabany, a Intikaly). My jsme ale neměli, takže holka co hlídala vstup (bohužel po jediné přístupové trase – lehce kontrolovatelných kamenných schodech) se musela vydat dolů do Copacabany, rozměnit a zase vylézt nahoru. Než se vrátila, stačili jsme si celé místo prohlédnout.

Den 292, neděle 6. 6.

Ranní pokus dostat se lodí do vesničky Yampupata na vzdáleném konci poloostrova a odsud se pěknou procházkou vrátit zpátky do Copacabany nám nevyšel. Žádná loď tím směrem nejede a autobus odjíždí prý až v 11 hodin. Měl to být výlet na celý den, takže teď si musíme vymyslet něco jiného.

Museli jsme kvůli tomu sice stávat brzo, ale nakonec to nevadí, protože takhle se alespoň můžeme vysprchovat v teplé vodě, která tak brzo ráno ještě nebyla (a kdyby se nám podařilo odjet, přišli bychom o ni).

Ještě jsme z Bolívie neposlali pohledy, takže teď máme možnost to napravit. Jako v Chile, ani v Bolívii nejsou pohledy nic moc, ale možná jsme ovlivněni skutečností, která je vždycky daleko lepší než jakýkoliv obrázek. Sedíme na náměstí, pozorujeme cupitající indiánky se zmrzlinama a píšeme pohledy. Táňa jich má víc, já budu posílat víc pohledů až z Peru.

Křest nového auta před katedrálou

I dnes je krásné slunečné počasí a Bolívijci, jakoby té pozornosti jejich oblíbence Slunce chtěli využít, právě dnes oslavují. Pravda, záležitost dost světskou – 48. výročí vzniku provincie kde Copacabana leží, ale Slunce se určitě dívá.

Obvyklý průvod je přirozeně menší než při oslavě výročí revoluce v Sucre, ale stejně barevný a stejně plný dětí v kostýmech. Končí před radnicí, kde jsou na balkóně soustředěni místní papalášové a i pár generálů. Bolívijci oslavují rádi, ale určitě by byli radši, kdyby tahle oslava padla na nějaký pracovní den.

Je čas oběda a co si v Copacabaně dát jiného než rybu? Dnes jsme si vybrali pěknou restauraci a sedáme si ke stolečku na zahradu. Není zas takové chladno, takže se to dá vydržet. Většině restaurací na svých reklamních tabulích a menu vyvyšuje místní specialitu – trucha criolla (losový pstruh, nebo tak nějak), prý největší a nejchutnější pstruh na světě. Podle LP tady byly vysazeni roku 1939, aby se místním lidem zlepšila proteinová hodnota stravy. Pstruzi byli dlouho i vyváženi, ale jakmile jich začalo ubývat, vývoz skončil a tak místní trucha criolla už nikde jinde neseženete. Je krásně růžovoučký a moc nám chutná. Oproti našemu běžnému jídlu je sice trochu dražší, ale nevyzkoušejte rybu, o které všichni básní.

Ze včerejší vstupenky na Horca del Inca nám zůstaly ještě útržky pro Intikalu a muzeum Kusillata. Kusillata je asi 2 km za městečkem, takže bychom si mohli alespoň částečně vynahradit dnešní neuskutečněný pěší výlet z Yampupaty do Copacabany.

Jakmile jsme mimo centrum Copacabany, domy začínají být oprýskanější, uličky zerodovanější a prázdnější a o těch vehiklech před domy radši ani nemluvě. Uličky nás vyvádí z městečka na prašnou cesty mezi poli. Občas nás mine domorodec s pytlem něčeho, nebo pár děcek s lamami, či kozami. Dokonce kolem nás, zahalen oblaky prachu, prohopsá autobus. Asi jede z Yampupaty.

Cesta vede podél zátoky vklíněné mezi Cerro Calvaria a dlouhý poloostrov, na jehož konci je Yampupata. Není tady pevný břeh, nýbrž rákosí, které na Titicaca používají nejen k výrobě rákosových vorů (známých především z experimentálních zaoceánských plaveb Thora Heyrdahla), ale i celých obytných ostrovů. Snad se nám nějaký takový podaří navštívit na peruánské straně jezera.

Na svahu proti zátoce je „rozsypáno“ pár budov, ale nějak se nám nedaří najít tu, ve které je muzeum. Hledáme a hledáme, ptáme se, ale nic. Tak někdy příště. Snad budeme úspěšnější s Intikalou.

Intikala má být na jižním okraji Copacabany, vlastně už v polích. Proto se nemusíme vracet do městečka, ale stačí najít ve spleti polních cestiček tu správnou. Opravdu jsme na venkově. V zemi se rýpou čuníci, domorodci ryjí pole a na fotbalovém hřišti, už taky v polích, se právě hraje nějaký zápas. Ptáme se na cestu dvou staříků právě spěchajících na fotbal a ti nám ukazují pořád za nosem. Jsem rád, že jdeme dobře.

Na vrcholku Cerro Calvaria

Už jsme na silnici, vedle benzínky, ale Intikala pořád nikde. Na druhé straně od benzínky je ale cestička končící u drátěných vrátek. Tak tady je!

Intikala, neboli Tribunal del Inca není žádné impozantní místo, o to je ale záhadnější. Z dálky se jeví jako shluk náhodně poházených balvanů a teprve z blízka člověk odhalí proč je záhadné. Do kamenů jsou vytesané sedačky, otvory a žlábky. Jen tak, jakoby se nechumelilo. Co Intikala představovala zatím není známo, mohla být například obřadním centrem, nebo pohřebištěm. Dnes ho hlídají a vstupné vybírají/kontrolují děcka. Přesně jako na Horca del Inca. Jsou ale už docela oprsklý, protože chtějí zaplatit i za fotky alpak, které tady pasou. Smutný.

Už je pozdní odpoledne a tak máme nejvyšší čas, abychom stihli vyšplhat na Cerro Calvaria než nám zapadne slunce. Vrch se totiž tyčí nejen nad Copacabanou, ale i nad jezerem a slunce zapadá nad vodou, na protější straně jezera. Na vrchol vede sice dlážděna, ale pěkně strmá cesta. Začíná na úpatí u malého kostela a vede podél čtrnácti křížových zastavení, postavených tu v rozmezí několika let (na každém z nich je poděkování tomu, kdo na jeho stavbu přispěl, nebo ji celou financoval). Každých pár metrů odpočíváme, zase je to zabíračka na naše středoevropské, mírným nadmořským výškám přivyklé plíce.

Byl bych asi hodně naštvanej, kdyby pohled ze shora nestál za tu nadlidskou námahu. Naštěstí už jen ten první pohled mě rozehřál. Na jedné straně Copacabana, zalitá oranžovým světlem zapadajícího slunce (a z velké části už bohužel zastíněná kopcem, takže nic pro fotografy), na druhé straně světle modrá až bílá hladina jezera s tetelícím se oranžovým pásem odrážejícím sluneční kotouč ve své hladině. I na hoře člověk neunikne prodavačům suvenýrů, ale pro ty líné tu na druhou stranu mají pití, i když s patřičným (a tentokrát řádně zaslouženým) vysokohorským příplatkem za donos.

Sedíme a koukáme na zapadající slunce. Je to nádhera. Hory na druhé straně jezera za kterými zapadá už jsou v Peru, takže z pohledu lidí v Copacabaně se dá říct, že slunce vychází v Bolívii a zapadá v Peru. Sedíme ještě chvíli po západu, i když se ihned ochladilo. Teprve pak se zvedáme a už skoro za tmy (která v téhle tropické zeměpisné šířce přichází daleko rychleji než u nás) klopýtáme dolů z kopce.

Stavujeme se na trhu, kde si v comedoru dáváme k večeři smažené empanady a api. K jídlu je to skvělá kombinace a myslí si to všichni ti co v tu sedí vedle nás a cpu se jak nezavření. Ono vůbec nejlepší na jídlo je chodit tam, kde jsou místní namačkaní až k prasknutí. Oni by si nikdy nekoupili něco, co jim nebude chutnat, nezasytí je a zároveň nebude levné.

Den 293, pondělí 7. 6.

Ta brzká ranní vstávání, kdy je zima a my se můžeme opláchnout jen v ledové vodě, jsou hrozná. Je něco po sedmé a slunce ještě nevyšlo. Zmrzlí klopýtáme po ulici k přístavu, odkud v osm odplouvá člun na Isla del Sol. Teprve v půl osmé se otevře pokladna s lodními lístky, a tak zatím sedíme v jedné z přístavních restaurací a koukáme do té zimy venku. Táňa si dala snídani, ale za ty dva chlebíky s čajem chtějí nehorázných 5 bolivianos (asi 50 korun), když normální velké jídlo třeba na trhu se dá pořídit za dva. Tady ale nejsme na trhu, tak to podle toho vypadá a nic s tím nenaděláme.

Na ostrov odjíždí čluny dvě. Jeden z nich je plná turistů, v tom našem jsme turisti čtyři, zbytek jsou místní. Ten první je asi nějaký organizovaný výlet, protože i to si tady lze koupit. Stačí zajít do kanceláře, zaplatit a všechno ostatní už zařídí kancelář.

Čluny plují dvakrát nebo třikrát denně a na každou se vejde tak 30-40 lidí. Dá se sedět uvnitř nebo na střeše. Většina turistů v druhém člunu se samozřejmě nahrnula na střechu, ale během plavby scházejí dolů, protože zima je ještě zhoršovaná tím že jsme na vodě a i větrem.

Právě vyšlo slunce a nádherně osvětluje okolní ostrovy. Na jednom místě proplouváme úzkým průlivem mezi skalami, skoro se jich můžeme dotknout rukou. Pod hladinou vidíme hrozivě trčet skaliska, ale kapitán to má zmáknutý a tak proplouváme bez hrozby ztroskotání.

Vesnička Yampupata, do níž se nám nepodařilo lodí dostat je jen pár domečků na prstovitém poloostrově vybíhajícím do jezera. Je tak malinká, že v ní ani nezastavujeme. Pokračujeme dál a skrz Estrecho de Yampupata (Yampupatská úžina) proplouváme k ostrovu.

Joomla SEF URLs by Artio