PERU – Puno

  • Vytisknout

Pěší zóna (část ulice Arequipa) je jakoby přenesená z nějakého evropského města. Ne snad zrovna čistotou, ale určitě neonovými cedulemi, reklamami restaurací, firem a velkoplošnými billboardy. Je tu několik bank a i státní turistická informační kancelář. Tam se vydáváme pro přehled informací o okolí Puna...


Na peruánské straně nás taky čeká jen formalita v podobě razítka do pasu. Do Yunguya jsme chtěli dojít pěšky, ale před imigrační kanceláří právě zastavuje prázdný autobus, který údajně jede až do Puna. Cena se zdá přijatelná a hlavně je to peruánský autobus, takže neplatíme žádný mezinárodní „příplatek“.

Oproti bolívijským místním autobusům je tenhle udržovaný. Podobně vypadají v Bolívii až autobusy dálkové (do Puna jsou to asi jen dvě hodiny cesty, o žádnou dálkovou trasu určitě nejde). Z venku i uvnitř. Na sedačce přede mnou někdo zapomněl podrobnou mapu Peru, tak se díváme kam se v téhle zemi vydáme. I když započítám peníze, které mám doma na účtu, už nám jich moc nezbývá. Takže je skoro jasné, že budeme muset oželet Ekvádor. Mně to zas tak moc nevadí, protože už mám cestování, a hlavně vstřebávání zážitků akorát tak dost. Táňa by zase jela. No, nakonec za nás stejně rozhodnou peníze.

Živo na pěší zóně (Calle Arequipa)

Z pár obdělaných políček kolem Copacabany se tady v Peru staly velké lány. Nic zvláštního na tom není, protože jedeme podél jezera, kde je vody na zavlažování dost. Peruánci ji ale využívají víc, nebo mi to tak připadá. Pokud vidíme břeh, je většinou zarostlí rákosem, hojně využívaným pro stavbu domků a člunů. Většinou ale jen na vesnicích, v městečkách převládají cihly a panely. A pak ještě jedna věc – obrovské reklamy na Inca Kolu, limonádu, na kterou jsou Peruánci nesmírně hrdí.

Na peruánské straně nás taky čeká jen formalita v podobě razítka do pasu. Do Yunguya jsme chtěli dojít pěšky, ale před imigrační kanceláří právě zastavuje prázdný autobus, který údajně jede až do Puna. Cena se zdá přijatelná a hlavně je to peruánský autobus, takže neplatíme žádný mezinárodní „příplatek“.

Puno

V Punu jsme rychle, bez zbytečných zastávek. Jak je ale v Jižní Americe zvykem, z autobusu nás „vykopávají“ někde na ulici. Netušíme kde, to už si musíme zjistit sami. V Punu není žádné autobusové nádraží a autobusy odjíždí z ulice kde sídlí příslušná kancelář.

Poučeni informacemi o Peru si začínáme dávat daleko větší pozor na věci. Doufám ale, že to bude jako v Bolívii. O té jsme slyšeli, že se v ní hodně krade, ale my jsme takovou zkušenost neměli. O Peru a Peruáncích jsme ale slyšeli, že jsou o dost drsnější a kriminalita větší.

Autobus nás vysadil celkem v centru a k levnému ubytování to je jen pár ulic. Po těch promrzlých nocích s ledovou vodou na bolívijském Altiplanu je pro nás punských hotýlek příjemným překvapením. Čistý, elegantní, pěkný pokoj, dvakrát denně horká sprcha, a to všechno za pár solů. Před hotýlkem nás zastavuje naháněč jedné cestovky a už nám nutí zájezdy do okolí a na jezero Titicaca.

Smráká se a ulice Puna začínají vypadat šedivé a nehostinné. V centru nás překvapuje pěší zóna vydlážděna mramorem s peruánskými národními motivy. Na tak zapadlé městečko mě starost o chodce docela překvapuje. Normálně auta vládnou všemu, tady ale s rezervou.

Pěší zóna (část ulice Arequipa) je jakoby přenesená z nějakého evropského města. Ne snad zrovna čistotou, ale určitě neonovými cedulemi, reklamami restaurací, firem a velkoplošnými billboardy. Je tu několik bank a i státní turistická informační kancelář. Tam se vydáváme pro přehled informací o okolí Puna (hlavně odhad kolik co stojí a jak se kam dostat, protože soukromé cestovky si můžou neuvěřitelně vymýšlet). Bavíme se s moc milou paní, která nám ochotně zjišťuje všechno co potřebujeme. Dokonce od ní dostáváme leták a kartičku s informacemi a telefonech turistické policie. To je na jednu stranu blbý, protože existence turistické policie jen dokazuje, že kriminalita je tu velký problém, na druhou stranu je ale vidět, že se snaží s tím něco dělat, když už si vymysleli takový orgán s celostátní působností. Doporučuje nám i nějaké banky, protože potřebuju dočerpat peníze.

Naše další kroky vedou do Banco de Crédito, přes ulici od turistické kanceláře. Mají dlouho polední přestávku (od dvanácti do půl páté), takže je zavřeno. Zkusíme později.

Pěší zóna ústí na Plaza de Armas, náměstí, jemuž vévodí la Catedral se skvěle zdobenou čelní fasádou. Pobíhají tu indiánky a prodávají svoje malé občerstvení. Trochu začíná pršet.

Vstupní portál la Catedral

Do otevření banky zbývá ještě asi 20 minut, ale už je před ní fronta. Při vstupu musí každý projít vojenskou kontrolou, jestli nemá zbraně nebo podobné hračky. Mají tady lístkový systém, tzn. že každý dostane podle své potřeby lístek z číslem, čísla jež jsou na řadě se zobrazují na velkém panelu u stropu. U automatu s čísly stojí docela pěkná holka, svojí prací je ale strašně znuděná a všem to dává najevo. I já dostávám svoje číslo, abych pak po čtvrthodině čekání u přepážky zjistil, že bylo úplně blbý a holka mě poslala do nesmyslný fronty. Zařazujeme se do další fronty a čekáme a čekáme. Po hodině a půl na nás konečně přišla řada, ale stejně bylo všechno zbytečný, protože moje karta nějak odmítla vydat peníze. Budu to muset zkusit ještě někde jinde.

Procházíme pár cestovek a kupujeme si na zítřek túru ke kamenným hrobkám v Sillustani. Dalo by se tam dostat i stopem, ale já jsem na to po tak dlouhé době cestování už línej a chci mít trochu klid (pokud to při cestě vůbec jde). Chvíli trávíme na Internetu a večeři si dáváme na trhu kousek od hostalu.

Den 296, čtvrtek 10. 6.

V okolí Puna je toho k vidění docela dost. My jsme si na dnešek vybrali dvě místa, která nás nejvíc zaujala (a taky se nechceme honit, ale spíš si to užít).

Jezero Titicaca je zhruba napůl rozdělené mezi Bolívii a Peru. Kečuánce na obou březích spojuje nejen uctívaní slunce, ale i využití rostliny, která v některých částech pokrývá hektary vodní plochy, jak jsme se i mohli přesvědčit za těch pár dni co jsme u jezera – balsového rákosí. Jak na bolívijské, tak na peruánské straně jsou vesnice, kde její zužitkování je hlavním zdrojem obživy. V minulosti je několikrát využil i Nor Thor Heyrdahl ke stavbě rákosových člunů, s nimiž přeplul Atlantický i Tichý oceán, a dokázal tak možnost šíření civilizace z Afriky do Ameriky a z Ameriky do Polynésie a dál do Asie. Dnes je sice všeobecně uznáván směr osídlování opačný, tedy že Polynésani osídlili Ameriku, to ale nic neubírá na jedinečnosti Heyrdahlových experimentů.

Rákosí se nehodí jen na stavbu lodí, je daleko univerzálnější. Nevím, koho to napadlo první, ale faktem je, že indiáni si z něj postavili celé ostrovy, na kterých už staletí bydlí! A ty, nazývané Los Uros, jsou našim dnešním prvním cílem.

Obcházíme v přístavu a ptáme se na loď, která by nás na Los Uros dopravila. Je zbytečné dávat šílenou pálku za pronájem lodi jen pro sebe, tak čekáme, až bude pohromadě skupinka, která by snížila poplatek na přijatelnou úroveň. Půl hodinky čekání až nakonec vyplouváme.

Joomla SEF URLs by Artio