Domů!

  • Vytisknout

Poslední překážka na celé cestě na mě čekala v Atlantě. Vyrobil jsem si ji vlastně sám, ale díky pohodovosti Američanů se nám ji podařilo překonat a já mohl vyrazit na poslední let – přes Atlantik do Evropy...


USA

Atlanta

Přistání je v pohodě, letiště obrovské (tuším, že Atlanta je první nebo druhé největší letiště na světě). Je to nepředstavitelná změť přistávacích ploch a propojujících cest. Zastavujeme u jedné z asi sta bran. Tak, teď už definitivně opouštím „třetí“ svět.

Po několika stovkách metrů chodeb se zastavuju až u řady nějakých dvaceti průchozích přepážek. Potřebuju si vyzvednout batohy a dostat se k letadlu do Curychu. Tohle je ale imigrace. To je divný, kde tu mají průchod k odletům?

Asi jsem viditelně bezradnej, protože ke mě přistupuje úřednice a ptá se co potřebuju. Vysvětluju ji co a jak, ona si bere můj pas a prý ať na ní počkám. Tak čekám. Asi mají nějaký super systém, kterému vidlák z Evropy nemůže rozumět (a nebo který není stavěný na samostatně myslící lidi, nýbrž na americký bezmyšlenkovitý přístup).

Úřednice se vrací s tím, že potřebuju vízum, a to i jen k tranzitu. To by mě ani ve snu nenapadlo, je vidět, že člověk se má pořád co učit. Odsud se totiž dostanu jen tak, že vstoupím do země, tam si vyzvednu batoh, znovu ho odbavím a projdu další imigrací. Dost netypický. Nebo že bych za těch posledních 10 let já procházel samými netypickými letišti, kde při tranzitu nebylo třeba tak krkolomné akce?

Úřednice je příjemná a ochotná a doprovází mě na imigraci, kde to musíme vyřešit.

Imigrační úředníci jsou taky příjemní ale přísní. Já jsem v jejich očích buď velký hlupák, nebo přinejmenším lajdák. Vlastně to tak je, protože jsem si měl všechno zjistit předem. Teď je ale můj problém na Deltě, jelikož ta zodpovídá za lidi, kteří se už dostanou na její palubu. Bez amerického víza mě v Limě údajně vůbec neměli pustit do letadla. Nakonec je možná dobře, že jsem byl neinformovanej, protože jinak bych byl dost v průseru. O získání amerického víza v Limě bych si mohl nechat leda tak zdát, takže by mi nezbylo nic jiného, než delťáckou letenku zahodit, nechat si poslat peníze a koupit letenku úplně novou, s nějakou evropskou aerolinkou. Poprvé děkuju za nevědomost, která mi umožnila udělat to, co bych informován nikdy neudělal.

Aby se předešlo potenciálnímu problému co s náma v případě, kdybychom na stand-by museli nějakou dobu čekat, musí Češi mít nejen vízum, ale i letenku vystavenou na přesný den a hodinu. Já nemám ani jedno, takže jsem tu teď nelegálně. S mými doklady jsem se sem nikdy neměl dostat, ale jsem tu. Úředníci mluví o nějaké pokutě 10 000 dolarů, já nemám ale ani floka.

Abych se odsud dostal legálně, měl bych si správně koupit novou letenku, která by už byla vystavena na určitý den a hodinu. Takhle ale nastal deadlock, který není řešitelný. Pokud by chtěli postupovat podle zákona, musel bych si na letenku vydělat. Naštěstí jsem podle nich nezaměstnatelný, takže jim nezbude nic jiného, než zatnout zuby a přivřít obě oči. Úřednice, která se mě ujala, je s nimi zadobře, takže se to s nima pokusí nějak skoulet. Naštěstí má mezi Čechy spoustu známých a už u nás i několikrát byla, proto pro ní snad nejsme jen opice na stromech.

Společně obvolávají Deltu, Swissair (tím mám letět do Evropy) a ještě zjišťujou, jestli potřebuju do Švýcarska vízum. Nakonec mě dávají pryč ze stand-by listu a přiřazují před všechny cestující v následujícím letu do Curychu, jen aby mě co nejdřív dostali ze země. Musím slíbit, že kdyby letadlo náhodou nouzově přistálo na území USA, nevyužiju toho k tomu, abych v jejich zemi svobody zůstal. Asi mi v tom moc nevěří, ale nic jinýho jím nezbývá. Nejspíš by stejně nepochopili, že jejich úžasná země je tím posledním místem na zeměkouli, kde bych chtěl žít, a že proto nemusí mít strach.

Následuje bloudění po letištních chodbách a schodištích, kdy moje průvodkyně volá na různé dispečinky, aby ji otevřeli ty anebo ony dveře, protože musíme složitě obejít normální cestu přes imigraci a odbavování a dostat se k bráně kde stojí letadlo do Curychu. Ta paní to tu skvěle zná, protože se v ní zjevujeme z nějakých úplně postranních dveří, kterých bych si normálně vůbec nevšiml. Obsluze ještě vysvětluje, aby v počítači přesměrovali můj batoh do tohohle letadla, a pak mě můj zázračný anděl strážný opouští. Díky za to, tohle bych sám nezvládnul. Po tomhle setkání bych o Američanech nemohl říct jedinou špatnou věc – problém (který jsem jim vyrobil) vyřešili rychle a bez emocí.

Na trase Atlanta-Curych je nasazen Boeing 747, v současnosti největší dopravní letadlo na světě. Vejde se do něj přes 400 lidí a zdá se, že zrovna dnes je letadlo plné. Uvnitř je vedle sebe 10 sedadel (3+4+3) a všechna jsou obsazená. Je tu lidí jako v kině. Životního prostoru mám ale snad nejmíň ze všech letadel co jsem kdy letěl.

Do Curychu máme 7539 km, letadlo při vzletu váží 336 tun a maximální rychlost je 0,84-7 Macha. Tu rychlost budeme potřebovat, protože asi budeme mít zpoždění, v Curychu mám ale na přesednutí jen hodinu a půl. Na severovýchod od Atlanty totiž zuří bouře, a proto byly přerušeny vzlety. My už jsme vzlétnout nestihly, zpráva nás zastihla na ploše ve frontě letadel čekajících na vzlet.

Atlanta je i za hladkého provozu dost vytížená, takže každý nestandardní stav spustí lavinu zpoždění. Stojíme už hodinu na ploše, před námi 20-30 letadel čekajících na vzlet. Dávno bychom měli být ve vzduchu.

Motory pořád běží, takže nám ubývá paliva. Kapitán se rozhodl vrátit zpátky na stojánku, kde načerpáme palivo a počkáme až věž povolí vzlety. Řada lidí má v Curychu navazující lety, proto někteří chtějí do haly informovat své příbuzné o zpoždění. Nikdo z pasažérů ale nedostává povolení vystoupit z letadla, protože už jsme odbavení a Američani jsou rádi, že jsme pryč z jejich území. V letadle proto zapojují jeden telefon, aby se z něj dalo volat ven.

Po půlhodině na stojánce se zase zařazujeme do fronty letadel. Ta už jich teď čítá 30-40, takže i když by vzlety byly povoleny hned teď, do vzduchu se nedostaneme dřív než za tři čtvrtě hodiny. To už let z Curychu do Prahy opravdu nestihnu.

V televizi nám pouští nějaký díl Emergency Room (u nás se to tuším jmenuje „Pohotovost“). Zápaďáci nudu nějak nezvládají a už nejsou schopní se zabavit sami.

Vzlety jsou povoleny, pomalu se posunujeme blíž a blíž k rozjezdové dráze. Kolem nás to burácí, protože startuje jedno letadlo za druhým, aby se letiště co nejdřív uvolnilo. Je to docela napínavý. Když se zastavujeme na začátku rozjezdové dráhy, těsně před povolením ke startu, v ER se schyluje k dramatickému finále a právě při rozjezdu je to nejnapínavější. Teď nevím co mám sledovat dřív, jestli třesoucí se boeing tlačící mě do sedačky, nebo boj doktorů v ER. Takový klišé... fuj! V rychlosti 300 km/h se s tříhodinovým zpožděním odlepujeme od země.

Během čekání jsme dostali nějaké občerstvení a hned po vzletu začínají servírovat večeři. Mám lasagne a japonské pivo Sapporo.

Po hodině přelétáme Washington, jsme ve výšce 10 km, letíme rychlostí 1050 km/h a venku bych si pěkně vychladil pivo, protože je -35 stupňů. Občas s náma zahází turbulence, jelikož letíme po okraji bouřkových mraků.

Někde nad Atlantikem se ukládám ke spánku. Letíme sice rychlostí přes 1100 km/h, ale už se smiřuju s tím, že ani v Curychu to nepůjde podle plánu.

Den 324, čtvrtek 8. 7.

Budím se v šest hodin místního času, což je devět ráno LSEČ. Jsme právě na jih od Irska, letíme rychlostí 927 km/h, ve výšce 11 277 metrů a teplota venku je -52 stupňů. Do Curychu nám zbývá 1300 kilometrů.

Přistáváme v 11.10, tj. v době, když už jsem měl kroužit nad Prahou. Dole je oblačno, ale prý teplo. Ještě před přistáním na obrazovce probíhaly informace o navazujících letech. Let do Prahy tam bohužel není, tak musím k „transfer desku“. Stejný osud potkal dalších asi 100 lidí z letadla, s nimiž společně zahlcuju všech pět jeho přepážek. Organizace je skvělá, protože mám rezervováno místo v následujícím letadle do Prahy, které odlétá asi za tři hodiny.

Bloumám po tranzitu a koukám na startující a přistávací letadla. Náš boeing se v půl třetí vrací do Ameriky, kdy odlítá do Bostonu. Trochu komická mi připadají bezpečnostní opatření při startu letadla izraelské El Al, které až na rozjezdovou dráhu doprovází obrňák.

Startujeme ve tři hodiny a hned mizíme v mracích. Celá Evropa je přikrytá oblačností, ale nad Prahou mám štěstí. Dostáváme se pod mraky a klesáme na trase Jižní Město – Malá Strana – Hradčany – Ruzyň. Jako návrat domů to nemá chybu. Dosedáme v 16.20.

ČR

Praha

U housenky čekám marně na batoh. Při tom zmatku v Atlantě ho asi nepřeložili. U příletů mi Táňa s Alicí a Petrem nabízí český chleba se solí, konečně jsem doma. Ve stejnou hodinu přilétají brauňáci z fotbalu v Irsku, takže se úplnou náhodou už na letišti vidím skoro s celou firmou.

A je konec. Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Právě jsem objel zeměkouli ale nějak mi to nepřijde. Asi to uteklo moc rychle. Nebo pomalu? Nevím. Za těch deset měsíců toho ale mám dost na „trávení“, takže se ještě dlouho nezastavím. Jak doslova, při zpracovávání tohohle deníku a 142 nafocených filmů, tak v myšlenkách, kdy se budu znovu a znovu vracet zpátky a nechávat se unášet vzpomínkama.

PS: batoh mě čekal druhý den na letišti

Joomla SEF URLs by Artio