Zpráva z Ubudu, Indonésie – 8. 3: 1999

  • Vytisknout

Byt v Indonesii Cinanem je dnes tezsi nez kdy jindy. Z Jakarty jsem odjizdel prave v obdobi cinskeho noveho roku, ale presto ze ma nezanedbatelnou cinskou populaci, zadne oslavy jsem nezaznamenal.

Cinani vetsinou slavili doma bez velke verejne pompy jako treba v Singapuru nebo Malajsii. Indonesie proste neni Singapur, kde Cinani tvori vyraznou vetsinu, ale bohuzel ani Malajsie, kde se sice na sve cinske spoluobcany divaji trochu skrz prsty, ale o otevrene diskriminaci (tak bezne v Indonesii) nemuze byt ani rec. Zazitek ze vstupu do Indonesie, kdy jsem musel na imigracni karte odpovidat na otazky typu "Vezete nejake cinske tiskoviny, cinskou medicinu apod?", protoze podobne veci jsou v Indonesii zakazane, byl jen tou mirnejsi podobou. Daleko hur dopadly, obzvlaste v poslednich dvou letech, cele rodiny indoneskych Cinanu. Ti tvrde odnesli pad Indonesie do hlubin krize, ze ktere jsou kvuli svemu vlivu v ekonomice vseobecne obvinovani. Jsou vyneni i z toho, ze rupie je dnes vuci dolaru 3,5× slabsi nez pred dvema lety (pred rokem dokonce 7×) a ze ceny se zvedly o 20-100 %. Pro turisty je to dobra zprava, protoze Indonesie tak vlastne zlevnila, ale pro Indonesany to byla velka rana.

Je uzasny, ze i pres tyhle problemy jsou Indonesani snad nejpratelstejsi narod, jaky jsem poznal. Cinany sice moc radi nemaji, ale nas belochy miluji. Na Bali hlavne kvuli penezum, na Sumatre a Jave proto, jak vypadame. Nase indoarijske rysy povazuji za ideal krasy a obzvlast "ceneny" je nas uzky nos :-). Pokud ma nejaky Indonesan nahodou uzky nos, je tady div ne sexualnim symbolem. Tohle vsechno jsem se dozvedel od Holandana Tea a jeho indoneskeho pritele Kena, ktere jsem potkal v Pangandaranu, primorske vesnicce na jihu Javy. Teo jezdi do Indonesie uz 22 let a ma k ni hodne blizko. Ostatne jako vic Holandanu. Pro nas je Indonesie jen jedna ze zemi "tretiho" sveta, kdezto pro Holandany byla jeste pred 2. svetovou valkou soucasti jejich zeme. Hodne starsich Indonesanu mluvi holandsky, takze v nekterych vesnicich muze Teo s lidmi mluvit svym rodnym jazykem. Na druhe strane, v Holandsku, pry kazde male decko vi, co je "nasi goreng" (typicke indoneske jidlo - smazena ryze) a v zemi je spousta Indonezanu a indoneskych restauraci. To by bylo neco, moct si tak v nejake exoticke zemi pokecat cesky!

Do Pangandaranu jsem se vydal hlavne proto, abych se z nej mohl lodi preplavit do Cilacapu. Cilacap neni na zadnem ostrove a klidne jsem se tam mohl dostat autobusem, ale cesta lodi byla daleko zajimavejsi. Kolem nas same male rybarske vesnicky (se satelitnimi antenami :-)), lodky vydlabane z jednoho kusu kmene a rybarske site pres pulku reky. V tehle oblasti je lod jednim z hlavnich dopravnich prostredku a rybari prevazejici lidi nosi takove ty slamene klobouky, co zname z filmu o Vietnamu. Krome tech klobouku jsem si pripadal jako v Bangladesi, kde jsem behem 27hodinove plavby deltou Gangy videl hodne podobnych vesnicek a lodicek.

O tech satelitnich antenach jsem se uz predtim bavil s Teem a Kenem. Lidi pry tomu, co v televizi vidi, vetsinou moc nerozumi, ale presto se na ni radi divaji. I tak na ne ma vliv, protoze pokud neco pochopi (treba ze jsou nepokoje v Jakarte), udajne by byli schopni zacit se taky bourit a rabovat. Nevim, jestli je to mozny a zda se mi to trochu pritazeny za vlasy, ale Ken to potvrdil, takze mozna na tom bude neco pravdy. Nejspis to souvisi i se zmenami, ktere nastaly v poslednim roce. Od te doby, co v kvetnu 1998 odstoupil prezident Suharto, se zeme hodne uvolnila. Lidi ziskali daleko vetsi svobodu a ted nevedi co s ni. Je to podobne jako u nas po listopadu 1989. Stejne tak tady si hodne lidi zjednodusilo pojem svoboda na "muzu si delat, co chci". Uvolnila se i cenzura tisku a v novinach jsem uz ted cetl clanky s vetami jako "...lide byli za Suhartova rezimu utlacovani ..." apod. To pred rokem nebylo vubec mozny a za podobne vyroky se zaviralo. Indonesie se opravdu rychle meni.

Z klidu a pohody Pangandaranu jsem se pres mystickou planinu Dieng s hinduistickymi chramy dostal do ruchu Yogyakarty, strediska javanske kultury. Zustal jsem 6 dni, ale jak Yogya, tak jeji okoli mela tolik co nabidnout, ze i po sesti dnech jsem odjizdel s pocitem, ze jsem ji videl jen z rychliku. Nejvehlasnejsim mistem u Yogyakarty je 40 km vzdaleny buddhisticky chram Borobudur. Cely vrch, na kterem Borobudur stoji, byl obestaven otevrenym kamenym chramem pripominajicim pyramidu. Kdyz se prochazite uvnitr, je Borobudur jako bludiste, na jehoz stenach jsou vytesany buddhisticke obrazy. Z leteckeho pohledu zase vypada jako obrovska mandala, v jejimz stredu stoji mohutna kamenna stupa, obklopena tremi prstenci mensich stup a sesti terasami s chodbami bludiste. Cely chram je obklopen ryzovymi policky a pri pohledu z nejvyssi stupy jsou na obzoru videt dokonale kuzele nekolika sopek. Stavitele opravdu meli skvely cit pro scenerii. Kousek od Borobudur stoji Prambanan, nejvetsi komplex hinduistickych chramu na Jave. Neni sice zdaleka tak impozantni jako Borobudur, ale chramy jsou za to uplne posete nadherne vytesanymi panely, na nichz je zobrazena cela hinduisticka epopej Ramajana. Dnes je Java prevazne muslimska, ale je videt, ze tomu tak nebylo odjakziva.

Vliv hinduismu je vedle Prambananu videt i na jedne z typicky indoneskych lidovych zabav - loutkoherectvi. Vetsinou se totiz hraji hinduisticke Ramajana nebo Mahabharata. Obe jsou tady tak zakoreneny, ze je Indonesani nepovazuji za dovezene z Indie (odkud pochazi), ale pro ne jsou proste indoneske. Asi nejznamejsi a turisty nejvyhledavanejsi je "wayang kulit" - tzv. stinove divadlo. Hodne zjednodusene receno se uprostred mistnosti vztyci platno, za nejz se posadi dalang (loutkoherec) a zacne hrat s krasne vyrezavanyma a nabarvenyma loutkama. Ve skutecnosti to neni takto jednoduche, protoze vlastnimu divadlo predchazi rada ritualu. Turisticka predstaveni jsou ale od techto ritualu oprostena, aby je turisti vubec byli schopni stravit. Hraje se v javanstine (ktera je zalozena na sanskrtu) a divak si muze vybrat, na ktere strane platna chce sedet. Zepredu je videt prave stinove divadlo, ale zezadu zase krasne barevne loutky a dalangovo doslova kouzleni, ktery s loutkami pri "bojovych" scenach hazi, otaci je a dela vselijake jine kousky. Jeho predstaveni je doprovazeno orchestrem gamelan - hodne zvlastni, ale k predstaveni se dokonale hodici hudbou. To, ze v Indonesii nejsou turisti, bylo videt i tady, protoze na 16 ucinkujicich (dalang + 15 clenu orchestru) jsme byli jen 3 (tri!) divaci!

Yogya je pravym kulturnim centrem nejen stredni, ale vlastne cele Javy. Je nejen nejlepsim mistem, kde shlednout Ramajanu hranou bud jako "wayang kulit", "wayang golek" (trirozmerne loutky) ci "wayang orang" (divadlo hrane herci), ale taky skvelym mistem na pronikani do taju batiky. Ulice jsou preplnene batikovanym oblecenim, batikovymi obrazy a nabidkami kurzu batikovani. Neodolal jsem a jeden takovy kurz "podstoupil". Vysel jsem z nej sice s rukou popalenou od horkeho vosku, ale taky s vlastnorucne vyrobenym batikovym trickem. Byla to skvela zabava a kazdemu, kdo se v Yogye ocitne, vrele doporucuju! Stejne tak doporucuju jen tak se brouzdat po mistnich trzich, i kdyz clovek nehodla nic nakupovat. A pokud hodla, je Yogya opravdu dobrym mistem, cehoz jsem taky vyuzil. Nenakupoval jsem suvenyry, ale jen trochu obnovil svuj satnik. Uz to bylo potreba, protoze po pul roce na ceste se mi pomalu zacaly rozpadat kalhoty a diry na trickach uz se nedaly zasit. Proto jsem se s nima rozloucil a poridil si nove obleceni. Pri nakupovani a obchazeni kramu jsem narazil i na jednu perlicku - knihu o demokracii od nejakeho Vaclava Havla. Teda ze nekdy uvidim jeho knihu v indonestine, to me ani ve snu nenapadlo :-).

Tu knihu bych sice neprecetl, ale indonesky jsem uz docela zacal mluvit. Bezna indonestina pouzivana prostymi lidmi na ulici je totiz strasne jednoducha. Nema prakticky zadnou gramatiku a tak ten, kdo zna vic slovicek, taky umi lip indonesky. Usmevny je zpusob, jakym si Indonesani jeste viz zjednodusuji uz tak zjednodusenou indonestinu. Napriklad pro vyjadreni mnozneho cisla nebo zesileni vyznamu se potrebne slovo zdvoji: jalan (čti [džalan]) znamena cesta nebo ulice a jalan-jalan muze byt bud cesty (mnozne cislo), ale vetsinou se preklada jako pesky. A ted prichazi dalsi zjednoduseni. Indonesani (asi aby usetrili misto a namahu pri psani) pouzivaji "matematicke" zjednoduseni. Tak z jalan-jalan vykouzli jalan2 (jalan na druhou). Tenhle figl pouzivaji nejenom pri rucnim psani, ale treba i na verejnych napisech. Je srandovni, kdyz muzu diky jednoduchosti indonestiny prohodit par slov treba s prodejci na ulici, ktere vzdycky strasne zajima odkud jsem, kolik je mi let, jak dlouho jsem v Indonesii a spousta jinych pitomosti. Otazky se pri dalsich a dalsich setkanich porad opakuji, ale je to uplne jine, nez kdyz clovek nerozumi a jen se priblble usmiva v domeni, ze to je nejlepsi reakce. Pocet mych priblblych usmevu se rychle zmensuje a je nahrazovan odpovedmi. Mozna priblblymi, ale odpovedmi. Alespon zakladni znalost jazyka taky pomaha proti vsem tem vykukum, kteri z turistu chteji dostat co nejvic penez. Kdyz smlouvam, casto se mezi sebou otevrene radi v domneni, ze jim nerozumim a vsechno tak na sebe prozradi.

Diky indonestine se mi sice dostalo dalsi zbrane proti predrazovacim praktikam Indonesanu, ale zatim mi jeste chybi nejaka dokonala zbran proti zlodejum. Pri jedne ceste v mestskem autobuse jsem se totiz po druhe v zivote stal obeti fenomenu vyskytujiciho se tam, kde je hodne turistu - chmatactvi. Zjistil jsem to az v hotylku, kde mi teprve vsechno doslo. Ted uz presne vim, kde se to stalo, vim presne, kdy se to stalo, vim presne, kdo me okradl a vim presne, ze jsem blbec, protoze jsem si to v tom okamziku neuvedomil. Pracoval jako kouzelnik: nejdriv odvedl mou pozornost (tim, ze se na me nejak divne tlacil) a pak mi levou rukou (i to dokonce vim!) z kapsicky batohu vytahnul slunecni bryle. No moc si teda chlapec nepolepsil, protoze jsem je koupil na Sumatre za par korun (ty prvni jsem ztratil v Thajsku), ale stve me to pomysleni, ze zvitezil nad hloupym turistou :-(. Alespon ze se lepsim, protoze kdyz mi naposledy pred dvema lety v Petrohrade cmajzli fotak (viz denik z Pobalti), nevedel jsem vubec, ktera bije. Pristiho zlodeje uz snad chytim za ruku.

I pres nebezpeci okradeni je ted v Indonesii selanka. Za chvili se ale atmosfera zacne priostrovat, protoze se blizi volby. Ne ze bych kvuli nim uplne vyrazoval Indonesii ze sveho itinerare, ale pokud bych tady byl v te dobe, musel bych vic premyslet a davat si pozor, kam muzu strcit svuj zvedavy nos a kam radsi ne. V Yogye uz zacal byt zacatek volebni kampane citit. Mesto ucpavaly vyrovnane rady vyrostku na motorkach v barvach jednotlivych stran a vsude vlaly jejich vlajky (zaregistrovano je 150 stran!). Pokud dnes chce jit Indonesan s dobou, musi mit na svem obchudku napis "Pro reformaci", coz prelozeno znamena "jsem proti Suhartovi a jeho vladnouci strane Golkar". Proto jsou po cele Indonesii jsou nejvice videt cervene prapory s cernym bykem, symbolem to reformacni strany PDI. Jeji hlavni predstavitelka - Megawati Sukarnoputri - je ale zaroven nejvetsim problemem. Ano, je to dcera (putri = dcera) prvniho indoneskeho prezidenta Sukarna, ktery byl pred 33 lety sesazen Suhartem. A v tom je prave problem. Zda se, ze Mega ma podporu ne proto, ze by mela skvely lek na nemoci indoneske spolecnosti, ale proste proto, ze je dcerou pana, ktereho dnes vsemi odsuzovany ex-prezident Suharto vykopnul z kresla prezidenta. Ach jo, jsou naivni jako deti.

Z Yogyakarty jsem se vydal zase o kousek dal na vychod do narodniho parku Bromo-Tengger-Semeru. Poprve jsem jel klimatizovanym (tj. rychlym) autobusem, protoze jsem se k Bromu potreboval dostat za jeden den. I tady jsem se setkal s okradanim. Ne ze by me (nebo nekoho) okradli, ale pruvodci nas upozornoval, at si davame pozor na svoje veci, protoze by nas mohli "dostat" chmataci. Okradani je v autobusech celkem caste, ale jen v MHD a mezi mesty v klimatizovanych autobusech. Mestskou jezdit musim (a ted uz si davam vetsi pozor), ale temi klimatizovanymi autobusy se moc nevzrusuju, protoze je vubec nepouzivam. Jsou drahe a ted navic vim, ze se v nich okrada. Nakonec neni nad poradne rozklepanej, rozpadajici se krap, ve kterym clovek zazije spoustu srandy a na konci cesty je navic uprimne rad, ze uz je konec. Jenze clovek si tady uz moc nevybere, protoze podobnych krapu v Indonesii rychle ubyva.

Bromo... Na Bromo jsem se moc tesil a asi jsem podvedome vedel proc: pohled na Gunung (hora) Bromo patri k nejuzasnejsim v cele Indonesii. Ve velkem krateru vyhasle sopky Tengger se zveda do vyse 2392 m. Bromo je ale sopka cinna a z jejiho krateru se neustale vali dym. Brzy rano jsem nejdriv vylezl na 2770 metru vysoky Gunung Penanjakan, abych videl vychod slunce nad celym kraterem Tenggera. Na obzoru, nekolik kilometru za Bromem pravidelne kazdou trictvrtehodinu vybuchovala a do vzduchu posilala obrovske mnozstvi prachu nejvyssi (3676 m) hora Javy, sopka Gunung Semeru - pohled opravdu nezapomenutelny. Z Penanjakanu jsem zase hned slezl dolu a znovu vylezl nahoru, tentokrat primo na okraj krateru Broma. Kvuli sirnatemu dymu z krateru se nekdy nedalo skoro dychat, ale pohled dolu byl proste neco fantastickyho. Jen bych tam nechtel spadnout :-). Pak bych uz nemohl jet dal na Bali, ktere me cekalo.

Po Sumatre a Jave pro me Bali bylo prekvapenim. Prekvapenim, jak moc se od svych vetsich bratru lisi. Po strance kulturni to bylo prekvapeni prijemne, po strance lidske spis prekvapeni neprijemne.

Bali je spolu s Indii a Nepalem jedine misto na zemekouli, kde prevlada hinduismus. Z tehle odlisnosti od ostatnich indoneskych ostrovu vychazi i jeho odlisnost kulturni. Kultura a umeni odjakziva provazelo Balinesany na kazdem kroku, ale az do nedavna neznali na Bali umeni v nasem vyznamu. A to presto, ze kazdy chram, kazdy dum, kazdy kus odevu je pravym umeleckym dilem. Az do prichodu turistu na Bali totiz nerozlisovali, co je a neni umeni. Svuj dum vyzdobili nadherne vyrezavanymi sloupy a oblozili panely s vytesanymi scenami z bezneho zivota uplne stejne, jako my postavime sloupy betonove a dum nahodime omitkou. Umeni nebylo nic zvlastniho, proste se stavelo, dlabalo a tkalo. Teprve s prichodem turistu se vse zmenilo, kdyz Balinesani zjistili, ze i ta nejobycejnejsi soucast jejich zivota se da vyhodne prodat. Zjisteni, ktere zalozilo nynejsi rozkvet ostrova, ale zaroven vedlo ke zkazeni mistnich lidi.

Z Javy jsem prijel do balijskeho hlavniho mesta Denpasaru, kde me cekala dve prekvapeni. Jedno dobre a jedno spatne. To dobre bylo, ze Merpati, ktera jako jedina lita trasu Kupang (Timor) - Darwin (Australie), nezrusila svoje lety (jak jsem nekde zaslechl). Moje radost byla ale predcasna, protoze kvuli druhemu prekvapeni mi to mozna bude naprd. Na australskem konzulate jsem totiz zjistil, ze pri vstupu do Australie musim mit u sebe dost penez na cely pobyt (copak neslyseli o necem takovym jako kreditni karty?) a navic pry pri vstupu do zeme obcas kontroluji zpatecni letenky. A jelikoz jsem Cech, pravdepodobnost takove kontroly je u me hodne vysoka. Spoliham na to, ze je v tom pripade budu schopen presvedcit, ze letenku ze zeme nemam, jelikoz si ji budu kupovat az v Sydney. Tak jako tak to zase bude loterie jako vstup do Indonesie.

Z Denpasaru jsem co nejdriv vypadnul, protoze mi nesedli tamejsi lidi. Denpasar tvori jednu rozplyzlou aglomeraci s nejturistictejsim plazovym strediskem Kutou, kde se opekaji tisice Australanu a Evropanu. Nekteri z nich z Kuty pry ani nevytahnou paty. Musim rict, ze kdybych byl opekaci typ, asi by mi Kuta taky stacila, protoze je v ni vsechno - plaze, hospody, chramy a obchody, obchody, obchody. Bohuzel prave podobne typy prispely k tomu, ze v Denpasaru a Kute jsou ti nejhorsi pasci, kteri nehorazne predrazuji a drze se pritom vysmivaji normalnimu cloveku do oci. Moc dobre totiz vedi, ze se vzdycky najde dost hlupaku, kteri koupi i tu nejpredrazenejsi vec ci sluzbu - zakony trhu tady funguji dokonale. Dostat tady neco za normalni cenu je skoro nadlidsky vykon. Se vzdalenosti od tohohle cernyho bodu se situace sice zlepsuje, ale jelikoz Bali je maly ostrov, byl uz cely ovladnut vetsi ci mensi manii vyzdimat z belochu co se da.

Predrazovaci "neprijemno" je ale nastesti vyrovano bohatosti mistni kultury. Ted sedim v mestecku Ubud, ktere ja jakousi balijskou obdobou Yogyakarty - kulturnim centrem celeho ostrova. Ubud je nastesti pro vetsinu ignorantu z Kuty prilis daleko a pokud se sem nahodou dostanou, tak jen na jednodenni organizovany vylet, takze hned zase vypadnou. Asi jsem nesnasenlivy typ, ale co opravdu nemam rad, je kombinace prazdna hlava - nadita penezenka, ktera nepremysli a mavanim svymi dolarky nadela vic skody nez uzitku. Takovych "kombinaci" se na Bali bohuzel jezdi rekreovat vic,nez je zdravo.

Do okoli Ubudu jsem podniknul nekolik vyletu, abych se podival na mistni nadherna ryzova policka, barevne a prekrasne vyzdobene hinduisticke chramy, drevorezbarske, tkalcovske nebo kamenosocharske dilny a vehlasna balijska tanecni predstaveni. Nevidel jsem vsak snad ani desetinu toho, co se na tomhle malem ostrove videt da. Rozpocet me tlaci a musim dal. Bali je posledni ostrov na kterem prevlada asijska flora a fauna. Sousedni Lombok, na ktery ted odpluju, uz je za tzv. Wallaceho linii, ktera oddeluje rozsireni asijske a australske flory a fauny. Od Lomboku na vychod proto zacina priroda daleko vic pripominat Australii nez Asii. To jsem teda zvedav, co me tam ceka :-). Nez se znovu ozvu, podivejte se zatim na dalsi fotky, ktere na Cestach pribyly (viz. zde) - velke diky za to opet patri Tane, Petrovi a Lence.

Joomla SEF URLs by Artio