Bejrút I.

  • Vytisknout

S libanonskou pohostinností se setkáváme i v okamžiku, kdy jsme zabloudili. Ve spleti bejrútských ulic nešlo udržet směr, který na mapě vypadal tak jednoduše a přímě. Nevíme, kterou odbočkou se dát, až nám zastavuje mikrobus, jehož řidič nás zadarmo odváží na nejbližší křižovatku a ukazuje kudy máme jít, abychom dorazili na námi potřebné autobusové nádraží...


Proč Blízký východ po deseti letech? Chtěli jsme mimo Evropu – znovu po dlouhých třech letech – ale neměli jsme moc peněz. Blízký východ je relativně levný a navíc jsem byl zvědav co se za těch 10 let od mé poslední návštěvy změnilo.

LIBANON

Bejrút

Den 1, sobota 31. 8. 2002

Dvě středně měkká až tvrdá přistání. První ve Frankfurtu, ještě včera večer, druhé teď ráno v Bejrútu. Letušky Lufthansy jsou příjemné a navíc se mi zdá, jakoby v letadlech nějak přibylo místa na nohy. Nejspíš jsem se ale po těch třech letech doma sesednul nebo usadil. Další důvod proč už byl opravu nejvyšší čas vyrazit...

Z okýnka letadla je Bejrút změtí oranžových světel, obklopených tmou a mlhou. Nebo smogem? To zjistíme ráno. Teď je půl druhé. Rolujeme po letišti, ta tam je svěží tráva letiště pražského nebo frankfurtského. Pokročilé blízkovýchodní léto, udělalo z místní flóry jen vyschlé a zaprášené vzpomínky na květiny.

Odpadky opřené o luxusní cadilac, jeden z našich prvních pohledů v Libanonu

Při pasové kontrole si úředníci berou Táňu stranou, něco se jim nezdá. Trvá to asi čtvrt hodiny, musíme jim dokonce říct jméno hotelu. kde budeme v Bejrútu bydlet. Když ji propouští, nejsme o nic moudřejší. Nikdy se nedozvíme kde byl problém. Nejspíš se jen, teď ve dvě ráno, nudili, tak si vyrobili vzrůšo.

Zprávy se tu šíří rychlostí blesku. Alespoň podle toho, že když opouštíme celní prostor, ptá se nás další úředník jestli jdeme do hotelu, jehož jméno jsme řekli úředníkům při pasové kontrole. To je informovanost! Prý nás tam nechá zavést.

Před letištěm samozřejmě nenápadně vybírá svého známého taxikáře. „Udělám vám zvláštní cenu“, je taxikářova první věta. Jako vždy. Rutinní „útok“ na unavené cizince právě přibyvší do cizí země začíná.

„My ale chceme jet autobusem, je to levnější“.

„Jo vezmu vás za 10 dolarů, tolik stojí autobus“.

„Hm, ale autobus stojí jen půl dolaru“.

„No jo, autobus je opravdu levnější“ nápomocný úředník na to zklamaně, když vidí, že podíl na zisku nebude.

Vyměňujeme 10 dolarů, abychom měli něco do začátku. Usazujeme se na lavičkách v hale a počkáme do rána na bus. Letiště je čisté, i když poněkud strohé. Dvě obyčejné kafetérie, jedna banka a asi 10 společností pronajímajících auto. Je vidět, na jaké cizince tady čekají. Na baťůžkáře zatím asi moc zvyklí nejsou.

Ke spaní nám z letištních ampliónů hrají roztomilé arabské verze hitů jako „Conquest of Paradise“ „Another Brick in the Wall“ apod. Mezitím se občas ozve upozornění, aby cestující nenechávali svoje zavazadla bez dozoru. Teroristi asi čekají na svou příležitost.

Na informacích (jo, ty tu jsou taky, i když zastrčené v malinké kanceláři někde pod střechou letiště) mi nejsou schopni říct, který bus jede do centra. Po šesté hodině se zvedáme a před letištěm zjišťujeme, že asi žádný. Tvrdí to taxikáři (nedůvěryhodní) i vojáci (důvěryhodní) u brány před letištěm. Vojáci jsou přátelští, ale diví se, že těch asi 5 km do centra chceme jít pěšky. Prý je to strašně daleko. Jeden taxikář nás pak v autě pronásleduje asi kilometr, jestli si to náhodou nerozmyslíme. Nerozmyslíme.

Začíná dusno, a to je teprve kolem sedmé hodiny ranní. Hory na východě jsou zahalené do mlhy (nebo smogu?), ale slunce začíná nemilosrdně pálit.

Čtvrti, kterými vedou naše první letošní kroky po Blízkém východě, jsou dost chudé. Tady na jihu Bejrútu žijí hlavně šííté. Lidé se z postranních uliček vynoří na hlavní ulici, zastaví si bus, který jede jejich směrem a míří do práce. Prodavači chleba mají o odbyt postaráno, pracující se u nich před naskočením do busu často na chvilku zastaví. Jsme rádi, že jdeme pěšky, jinak bychom o tyhle ranní časné rituály přišli.

Provoz začíná houstnout. Nová auta, ale i staré plečky. A mezi nimi i pár českých karos místní MHD. Zdravíme se s lidmi, většina se usmívá a přidá i anglické „Welcome“. Jen tak.

Rozstřílený dům vedle nové magistrály

S libanonskou pohostinností se setkáváme i v okamžiku, kdy jsme zabloudili. Ve spleti bejrútských ulic nešlo udržet směr, který na mapě vypadal tak jednoduše a přímě. Nevíme, kterou odbočkou se dát, až nám zastavuje mikrobus, jehož řidič nás zadarmo odváží na nejbližší křižovatku a ukazuje kudy máme jít, abychom dorazili na námi potřebné autobusové nádraží. Mluví německy, takže hlavně s Táňou.

Pomoct se nám snaží i další lidi. Ukazují, jdou i kus s námi, ale asi jsme natvrdlí. Znovu jsme se zamotali. Nevíme totiž, jestli jsme vysvětlení onoho řidiče mikrobusu pochopili dobře. V tom se, jako zázrakem, opět vynořuje onen mikrobus! Řidič se jmenuje Ziad, je z jihu Libanonu (kam mimochodem právě míříme). Tentokrát už nic nenechává náhodě, vysazuje nás blíž a významně ukazuje směrem, kde JE náš autobusák. Stačí jít rovně a narazíme na něj.

Tak jdeme rovně. Místo autobusáku občas narazíme ne zničený nebo rozstřílený dům. Podobné pozůstatky 15leté občanské války, která skončila teprve před 11 lety (1991), ale už nejsou tak časté. Většina stop se zdá být zahalena. Záleží na čtvrti.

Autobusák Cola vlastně není žádný autobusák. Chaotický shluk busů a taxi mezi pylony nadúrovňové magistrály. To je Cola. Cola jsou také tři karosy vedle sebe. My však karosu po bejrútských ulicích nevyzkoušíme. Nasedáme do mikrobusu, který právě vyráží do města Saida na jihu Libanonu. Náhončí nás cpe do busu, sám ale zůstává venku, aby po našem odjezdu směřoval další lidi do nově přistaveného busu. Odjezdy nemají přesný čas. Jede se až je plno.

Mikrobus zastavuje tam kde kdo mávne. Ať už zvenku nebo zevnitř. Platí se při nastoupení nebo při vystoupení. Jak je libo, hlavně když se zaplatí. A řidiči si moc dobře pamatují kdo zaplatil, ale i kolik komu dluží (když zrovna nemá drobné). Způsob jízdy v Libanonu se příliš neliší například od Sýrie. Jen chaos možná není tak velký. A auta tak otřískaná.

Přes nepořádek na ulicích vypadá Bejrút celkem bohatě, což samozřejmě nemusí vypovídat o stavu země. Brzy uvidíme.

Po pobřežní dálnici se jede celkem dobře. Billboard střídá billboard, reklamy jsou většinou v arabštině, ale anglická slova mezi nimi nejsou výjimkou. Téměř celé pobřeží od Bejrútu až po 50 km vzdálenou Saidu je zastavěné.

Průzračně modré moře svádí ke koupání, zatímco hory, teď zahalené v oparu, zase slibují příležitosti na túry. Taky se do nich vypravíme, ale až na severu.

Joomla SEF URLs by Artio