Saida (Sidon)

  • Vytisknout

Malému rybářskému přístavu dominuje zastřešený rybí trh. Teď už je napůl vyprodaný, další čerstvá várka přibude zase až zítra. Před ním stojí mešita, stále trochu pochroumaná z občanské války – minaret je poset dírami od kulek...


 

A jsme v Saidě. Představoval jsem si ji jako malé přístavní městečko. Na předměstích však vládnou paneláky. Stejné, jako jsou rozeseté podél dálnice z Bejrútu. Přístavní městečko se ale nakonec přeci jen koná. Vystupujeme kousek od centra Starého města, kde už „vyčuhují“ zajímavé ulička plné prodejců se stánky a vozíčky. Klasika.

Saida a kamenný most spojující Vodní hrad s pevninou

Při hledání ubytování trochu tápeme, ale alláh nám opět sesílá anděla strážného. Anděl strážný, asi 50letý Libanonec zná majitele ubytování, které jsme si vybrali. Vchod je zastrčen na konci malého krámku, odkud vedou schody do dalších pater. Ubytování v Libanonu nebude levné. Naštěstí jsme na to připraveni, proto víme, že 20 000 LL, tj. asi 13 dolarů (6,5 dolaru na člověka), za místnost bez záchodu a sprchy je normální.

Padáme do postelí, protože jsme skoro nespali. Je asi deset dopoledne. Přesun z letiště jsme i s tím blouděním zvládli celkem dobře. Venku začíná ten největší pařák, tak je čas na siestu.

Budíme se asi ve tři odpoledne. Je čas dát si oběd. Vyrážíme na trh. Saida, jako správné přístavní město, má i správný přístavní trh. A tenhle působí navíc pěkně středověce! Skoro celý je krytý, vlastně je to bludiště úzkých, více či méně osvětlených uliček. A žije! Nejde ale o trh pro turisty, nýbrž normální trh, na kterém lidé nakupují co potřebují. Oblečení, boty, hračky, koření, nádobí, nožem kazety, barvy, jídla.

V jednom bufáči zastavujeme i my a dáváme si první libanonské jídlo – faláfel. Usměvavý prodavač nás usazuje u stolečku. Pak umně rozřezává khobz (plackovitý chleba) na dvě placky, na ně pokládá faláfely (karbanátky z cizrny), rozmačkává je, přidává petržel, tahini (pomazánku z mletého sezamu), rajče, trochu čili, balí do papíru a je to. Chutná to skvěle. Jako dárek ještě dostáváme větvičku s černými datlemi.

Znovu se prodíráme trhem, protože normální chůze v té džungli lidí a věcí nepřichází v úvahu. Cestou na pobřeží musíme v úzkých uličkách uhýbat před auty, většinou staršími mercedesy. Vozíky plné zeleniny a ovoce a stolky s čerstvými džusy kontrastují s občasnou masnou, kde většinou visí jedna anebo dvě už dost okuchané krávy. V jiném krámku míjíme dvě vedle sebe koexistující kuřecí formy – živé v klecích a mrtvé, naporcované, ve vitrínách.

Malému rybářskému přístavu dominuje zastřešený rybí trh. Teď už je napůl vyprodaný, další čerstvá várka přibude zase až zítra. Před ním stojí mešita, stále trochu pochroumaná z občanské války – minaret je poset dírami od kulek.

Napůl rozkopaná silnička podél pobřeží nás dovádí na Corniche, jakousi místní nábřežní promenádu. Teď ve vedru je samozřejmě prázdná. Znovu se sem vrátíme večer, kdy by tu mělo být živo. Květiny tady dorůstají tropicky gigantických rozměrů. Táňa se rozplývá nad několikametrovým oleandrem, fíkusy a ibišky.

Zastavujeme se v jedné z cukráren. Nedalo se odolat a Táňa má pro exotické dobroty navíc slabost. Přilákalo nás auto, ze kterého do ní právě přenášeli obrovské kulaté plechy s cukrovinkami. Uvnitř ochutnáváme baklavu a ještě asi tři další sladkosti. Prodavači jsou jako u vytržení. Nadšeně se s námi fotí, turisti jsou tu řídký zjevem.

V dnešním rozvolněném odpoledni už se nestíháme podívat na Vodní hrad, který nám právě zavřeli. Tak se alespoň vydáváme uličkami Starého města směrem k Bejrútu. Staví nás nějaký hlídač, nadšeně nám podává ruce a líbá se se mnou na tvář. Libanonci jsou prostě bezprostřední.

Jídelna u vstupu do trhu

V jednom průchodu mě zaujala hudba, linoucí se z nastražených reproduktorů. Jdu po kabelech, které nás přivádí do malého krámku s hudbou. Výběr mají velký, tak si necháváme pár cédéček pouštět. Vzhledem k totožnému jazyku tu mají hudbu z mnoha zemí, především však z Egypta, arabské popíkové hudební velmoci. Kupujeme si jedno libanonské (Elissa) a jedno egyptské (Amir Diab, současná největší hvězda arabské popmusic) CD. V Libanonu pro tohle zboží ještě asi není dostatečná kupní síla, což ve spojení s malou právní povědomostí (a vymahatelností) má za následek, že 100 % všech CD v krámě jsou podomácku vypálené padělky s obaly natištěnými na barevné laserovce.

Už se stmívá, proto je čas zapromenádovat si na Corniche, jako mnoho lidí v Saidě. Promenáda se plní lidmi, prodavači přitáhli vozíčky s kávou, čajem, zmrzlinou. Přinesli sebou i židličky se stolečky a každý kdo si objedná si může sednout přímo k moři.

Spousty lidí, mezi nimiž jsou i nezahalené holky. Krátké rukávy nejsou výjimkou, což si v jiné muslimské zemi na venkově nedokážu představit. Asi to dělá ten mix křesťanů a muslimů. Nebo není islám jako islám.

U stolečku, při pohledu na potemnělé moře, si vychutnáváme pravou arabskou kávu. Končí náš první den v Libanonu.

Den 2, neděle 1. 9. 2002

V noci bylo pěkný vedro. Naštěstí minimum komárů, i když náš pokoj měl dokořán otevřené okno (umístěné pohodlné asi dva a půl metru nad podlahou). Ven se dostáváme teprve po osmé, ale řada obchodů je stále zavřených. Uličky trhu jsou úplně mrtvé. Je neděle, pro libanonské křesťany odpočinkový den. Hlavní ulice však žijí, opět navzájem si překážející směsicí aut, prodejců s vozíčky a nebohých chodců.

Naše faláférie je ještě zavřená, ale faláférií je tady samozřejmě daleko víc. V jedné na rohu zvědavě pozorujeme jak se vyrábí faláfel (myslím tím karbanátek, ne onen sendvič, který se po tom karbanátku jen jmenuje). Prodavač stojí nad obrovským wokem, ve kterém vře olej. V ruce třímá zvláštní udělátko s prohlubní, do které špachtlí nabere trochu syrové směsi. Pak pustí pružinku, která z prohlubně faláfel vystřelí, samozřejmě rovnou do oleje. Popisuju to strašně zdlouhavě, za tu dobu co se postup snažím napsat on udělal asi 20 faláfelů.

Nedáváme si faláfel, ale kupujeme chleba (obrovské placky v igelitových pytlících), velké rajče (to dostává Táňa zadarmo, protože samotné by nejspíš stálo míň, než kolik je nejmenší dílek na jejich váze) a výborný slaný sýr (u nás známý jako „balkán“, i když na Balkánu ho mají odsud). Chtěli bychom si jej sníst někde v sedě, v klidu, ale nakonec končíme na chodníku před mešitou s dírama od kulek. Jako bezdomovci.

Včera jsme nestihli podívat se do Vodního hradu (Kasr al-Bár/Qasr al-Bahr), tak před ním stepujeme hned po snídani. Vstupné je pěkně mastné, ale hrad se zdá být nejnápadnější součástí Saidy, tak neodoláváme. Je celý kamenný, s pevninou spojený kamenným mostem bez zábradlí, takže nic pro ožraly. Ti by po pádu do vody však zemřeli spíš na otravu z té smrduté vody v zátoce než na utopení.

Vodní hrad

Hrad byl původně fénickým chrámem, dnešní podobu mu dali křižáci ve 13. století. Kamenné zdi už jsou z části pobořené. Stále jsou však v nich vidět zvláštní kruhové kameny šedivé barvy. Nejsou to vlastně kameny, ale dlouhé kamenné sloupy, vložené napříč do zdi, aby ji zpevňovaly. Docela vtipné a i účinné proti útokům. Místnosti uvnitř jsou klenuté a rozlehlé, z věží je rozhled na přístav a pobřežní část Saidy.

Cestou pro batohy si dáváme mrkvovou šťávu. čerstvé šťávy jsou tu jednou z věcí, kterou doma vždy postrádáme. Žádná pseudo-čerstvá, pseudo-zdravá šťáva z piksly v samoobsluze, ale přímo před našima očima vymačkaná, podle výběru. Mezi těmi spoustami šťávařů nás zaujal jeden, který mačkal právě mrkev. V lavóru má lahvička, které nejsou uzavřené zátkou, ale mrkví, obrácenou špičkou dovnitř lahvičky! Trochu se na nás mračí, ale to možná tím, že je neděle, on je určitě křesťan a musí pracovat aby se uživil.

Autobus nemusíme hledat na autobusáku, stačí přijít na hlavní kruháč, odkud odjíždí busy do Bejrútu. Hrozně rádi bychom tu strávili déle a podívali se hlouběji na jih, ale čas nám nedovoluje. Autobus stojí polovinu toho, co stál včerejší mikrobus, protože se do něj vejde několikrát víc lidí. Což samozřejmě znamená, že nevyjede tak brzo, jako by vyjel mikrobus (obojí odjíždí teprve až je z většiny plné).

Joomla SEF URLs by Artio