Cedry našeho pána

  • Vytisknout

Blekotám něco v tom smyslu, že „Tady v horách jsme na túře po klášterech a teď hledáme kde přespat. Vyhlídli jsme si místo u kříže nad údolím, ale nevím jak je to tam bezpečné,“ (s tím bezpečím je to totální blbost, ale jsem vůbec rád, že dám dohromady smysluplnou větu, byl jsem připraven na všechno, jen ne na použití španělštiny) „a proto jestli bychom mohli spát na nádvoří vašeho kláštera.“ – „Jo, u kříže to není moc dobré,“ otec Kamal na to „jednak tam můžou chodit různá zvířata a potom tam chodí posedět lidi, protože je to pro ně...“ – „... romantické.“ dodávám a oba se tomu smějeme. „Až skončí oslava, tak si lehněte tamhle na terasu“. A je to domluveno...


Bšarré (Bcharré)

Bšarré je nejen střediskem údolí Kadiša, ale také rodištěm nejvýznamnějšího libanonského básníka Chálila Džibrána (Khalila Gibran). Je tu Džibránův dům, Džibránovo muzeum a město je vůbec hrdé na svého rodáka, který tak Bšarré zviditelnil nejen po celém Libanonu.

V Bšarré se nechceme moc zdržovat, protože jsme sem přijeli především za přírodou. Dnes chceme vidět cedry nad Bšarré, odpoledne se vrátit do Bšarré, slézt do údolí, tam pod širákem přenocovat a zítra se vydat po stopách klášterů a pousteven jeho krásnou přírodou. Ke chlebu, který jsme si koupili v Trablusu dokupujeme nějakou zeleninu a sardinky, abychom měli něco k obědu.

Horské městečko Bšarré je položeno na strmém svahu vysoko nad koncem posvátného údolí Kadiša (na obrázku se údolí táhne za městečkem dál doprava)

Jakmile se člověk v Libanonu vrtne do oblasti bez větších měst, nastává problém s veřejnou dopravou. Buď vůbec nejezdí, nebo zbývají jen (relativně) drahé taxíky. To je i případ Bšarré. S Trablusu se sem dá sice párkrát denně dostat, ale tím to končí. Asi se počítá s tím, že ten kdo má peníze na to, aby si zajel do Bšarré, pojede i vlastním autem. Cedry nad Bšarré jsou totiž vyhlášenou lyžařskou oblastí, což je kratochvíle přístupná jen těm nejbohatším. Proto k cedrům ani nejezdí žádná veřejná doprava a proto je v Bšarré a okolí nejlevnější ubytování v řádu desítek dolarů. Nezbude nám, než se k cedrům dopravit taxíkem, zpátky sejít těch pár kilometrů (naštěstí z kopce) pěšky a ke spánku se uložit někde pod hvězdami.

Všichni taxikáři mají jednotnou cenu, která se po vydělení dvěma stává jakž takž únosnou. Náš starý mercedes se šplhá po strmé silnici, z níž se dostáváme vysoko nad Bšarré. Obklopeno horami působí zapadle a malince. Našemu taxikáři se nad předním sklem houpe kříž, věc na Blízkém východě nevídaná, v Kadiše ale samozřejmá.

Nepůsobí jako obyčejný taxikář. Život v horách nejspíš zabránil tomu, aby se z něj stal vydřiduch, jak 90 % taxikářů působí. Při zastávce nad Bšarré nám dokonce trhá jablka. Ptá se nás jestli chceme, aby nás odvezl i dolů a kam se chystáme dál. Říkáme mu, že na dolů půjdeme pěšky, protože nemáme dost peněz a že se pak chystáme přenocovat v údolí. Asi se mu náš přístup líbí (i když s ním nechceme jet zpátky), protože nám říká, že pokud ho v Bšarré potkáme, zaveze nás k nejbližšímu klášteru, odkud už se dá sejít do údolí, které je však podle něj „very down“ pod Bšarré.

Cedry (Arz ar-Rab)

Před staletími pokrývaly cedrové lesy velkou část pohoří Libanon. Pro Féničany bylo cedrové dřevo skvělým zbožím, které prodávali především do Egypta a Palestiny. Ke stavbě původního chrámu krále Šalamouna v Jeruzalémě a i mnoho egyptských sarkofágů bylo také použito cedrového dřeva.

Tradice prodeje cedrů je už dnes pryč, stejně tak jako většina cedrových lesů. V Libanonu je ještě zachováno několik lesů, z nichž jeden je 8 km od Bšarré v „Lese božích cedrů“, spravovaném „Výborem přátel cedrových lesů“.

Na první pohled je vidět, že cedry jsou turistickou atrakcí. Za zatáčkou se najednou zjevuje dlouhá řada stánků se suvenýry, jíž vévodí mohutný cedr vyrůstající vedle silnice. Stánky se soustřeďují kolem vstupu do rezervace, silnice vedoucí výš do hor už je zase pustá a prázdná.

Už přímo ze silnice je na cedrový háj pěkný výhled. Vstupné do lesa je dobrovolné, jako vstupenku dostáváme potvrzení o příspěvku na záchranu cedrů. Docela sympatický přístup.

Aby bylo zabráněno ničení lesa, jsou cesty oplocené dřevěnou ohradou. Les se rozkládá na svahu a protéká jim malý potůček. Cedr je typický rozložitými větvemi, některé stromy jsou stejně široké nebo i širší než vyšší. Už na první pohled je to strom majestátní, téměř královský.

Cedry dorůstají výšky 30 metrů a dožívají se vysokého věku. O tom, že je zde měli již od počátku v úctě svědčí i místní jméno lesa – Arz ar-Rab, Cedry našeho Pána. Zdejší stromy jsou relativně mladé, většině je nejméně 200 let. Několik z nich tu může stát už 1500 let, dvanáct stromů je starších 1000 let. Dříve tu takto starých stromů bylo víc. V roce 1550 jich bylo 28, v roce 1660 jen 22 a v roce 1696 už jen 16.

Odumřelý pahýl barevně rozveseluje jeden z paloučků mezi cedry

Procházka hájem je příjemná nejen díky stovkám cedrů a stínu, který vrhají, ale i pohodou, která z jejich staletých kmenů vyzařuje. Ví to i ptáci, kteří nám pořádají neplacený koncert. Mezi cedry stojí malá kaple, kterou tu nechal v polovině 19. století postavit jejich ochránce, patriarcha Libanonu.

Dobře jsme to vymysleli, když jsme se rozhodli přinést si sebou věci na oběd. Sedáme si do stínu jednoho z cedrů a vybalujeme chlebové placky, rajčata, papriky a sardinky a připravujeme si vlastní sendviče, i když vzhledem ke gigantickým rozměrům chlebových placek příslušné rozložité.

Nad horami se začínají tvořit mraky. Vznikají z ničeho. Nebo alespoň zdánlivě z ničeho. Teplotní rozdíly často způsobují, že první část dne je slunečná a bezmračná, kdežto ve druhá polovině se kopce zahalí do mlžného povlaku.

Doteď jsme to měly jednoduchém protože jsme se vezli, teď musíme sejít i s batohama dolů do Bšarré. Naštěstí je příjemně, i když chladno na košili, takže se nám jde příjemně. A po silnici nejezdí skoro žádná auta, i když cedry jsou hodně turistickým místem. Být hodně turistickým ale v Libanonu znamená mít návštěvnost pouhých desítek lidí denně.

Uhýbáme z hlavní nové silnice a vydáváme se starou silnicí, která je daleko víc klikatá, ale zajímavější. Nová silnice byla vybudovaná hlavně kvůli tomu, že stará se nedala v zimě dobře udržovat a často zůstávala zaváta sněhem.

Zhruba na polovině cesty do Bšarré je jedna z krápníkových jeskyň, na které je pohoří Libanon bohaté. Z hlavní silnice k ní vede asi kilometrová stezka podél útesu až k místu kde ze skal vytéká říčka Kadiša. Kadiša Grotto (Kadišská jeskyně) je jejím „rodištěm“. Vcházíme do tunelu, před kterým jsou otevřené mříže. Myslíme, že už vcházíme do jeskyně, ale tunel nás místo toho přivádí pod skalní převis s umělým (vybetonovaným) jezírkem, odkud vytéká Kadiša. Vítá nás mladá holka s klukem, musíme prý počkat ještě pár minut, kdy sem dorazí další skupinka a oni v jeskyních rozsvítí a pustí nás dovnitř.

Cesta od silnice trvá asi 20-30 minut, tak si říkáme jak vědí, že za pár minut dorazí další lidi. Pak si ale všímáme, že pořád koukají někam dalekohledem. Oni koukají na stezku, tak proto! V převisu je vyzděn malý domek i s pověšeným prádlem. Asi tady přebývají.

A skupinka už je tady. Holka nahazuje benzinový agregát a tichá skalní scenérie se v tichu mění v řev doprovázený smradem z motoru. Tak takhle jeskyni rozsvítí!

V jeskyni je chladno, hned u vstupu procházíme kolem podzemní části onoho umělého jezírka. Jeskyně je vlastně několik jeskyň spojených přirozeným tunelem. Krápníků je hodně, ale číst z nich jsou ulámané o poničené. Přesto stálo za námahu je vidět. Je to zase něco úplně jiného, než holé skály venku.

Mraky už nás dohnali. A asi jak ze shora z kopců, tak ze spodu z údolí. Jakmile se totiž vynořujeme z jeskyně zpět na povrch zemský, místo výhledu na údolí se díváme do mlíka. Všude mlha, nebo vlastně mraky. Jsme v mracích. Jsme vlastně v nebi (kousek odsud je dokonce vesnička, která se jmenuje Ehden – Ráj).

Majestátní cedry jsou symbolem Libanonu

Mlha nás doprovází celou cestu do Bšarré. Cestou se zastavujeme na odpočinek a Táňa se hned skamarádila s asi 17letou dívkou, vracející se z Bšarré domů. Dalia bydlí v kamenném domku nad Bšarré, kam nás samozřejmě hned zve. Ve škole se učí anglicky, tak má radost, že se v ní může pocvičit.

Šplháme s ní po strmých schodem k jejich domu. Je jednoduchý, s jednoduchým, ale příjemným posezením. Dalia je nejstarší ze čtyřech sester a má ještě dva bratry. V počtu dětí zapadá běžná libanonská rodina do arabského průměru. I když „My nejsme Arabové, my jsme Libanonci“ říká hrdě její matka, která si k nám po nějaké době nesměle ale graciézně přisedá. Chce tím zdůraznit, že Libanon není pouze arabskou a muslimskou zemí. Rodina bydlí v létě tady nad Bšarré, ale jakmile začne školní rok (právě za týden), stěhují se zpět do Bšarré.

Loučíme se s rodinkou, která nám ještě dlouho mává a po silničce klesáme dál k Bšarré. Mlha přikryla hory a i Bšarré se ocitlo v šeru. Dokupujeme zásoby na zítřek, v malé falaferii si dávám faláfel. Jeden host se ptá odkud jsme a když slyší že z Čech ptá se, jak to vypadá po záplavách v Praze. Špatné zprávy se šíří rychle a všude.

Chystáme se vydat do údolí, když tu nás zmerčí náš řidič a že jestli chceme odvézt k tomu klášteru, jak nám sliboval. „Mohli byste u něj i přespat a pak se vydat do údolí, protože to je very down a dnes už je na to pozdě“. Když mu říkám, že nemáme peníze na jízdu odpovídá, abych to neřešil, že nám přece říkal, že nás tam sveze zadarmo.

Deir Mar Eliša (klášter svatého Eliseuse) je u silnice nad údolím, asi 5 km od Bšarré. Vlastně jde o nový klášter, původní klášter se stejným jménem je dole v údolí. Řidič nás v klidu přivádí na nádvoří. Zdraví se se známými, právě se tu chystá oslava křtin. Večer až oslava skončí se prý budeme moct na nádvoří natáhnout a přespat do rána.

Chceme se v klidu najíst, tak vycházíme z kláštera a sedáme si na vyhlídku nad údolí, vedle obrovského bílého kříže, shlížejícího dolů ze srázu. Je to i celkem vhodné místo na přespání. Hluboko v údolí se na úpatí protější stěny krčí původní Deir Mar Eliša, kam bychom měli sestoupit zítra ráno.

Bšarré je na protějším svahu údolí. Prohání se nad ním mraky a hory nad Bšarré jsou osvětlené zapadajícím sluncem. S klesající teplotou přibývá mraků, až postupně zaplňují celé údolí a Bšarré nám mizí v mlze. Začíná být opravdu chladno.

Táně se tohle místo na přespání moc nelíbí, tak se vydáváme zpátky do kláštera. Mě se ale nelíbí, že jsme se nikoho nezeptali a ujištění řidiče je zhruba stejné, jako kdyby nějaký můj kamarád přivezl nějaké turisty na můj dvůr, nic mi o tom neřekl, ale turisty ujišťoval, že tam můžou přespat, protože je můj dobrý známy. Táňa se proto rozhlíží koho bychom se mohli zeptat, až naráží na mnicha, který se nám představuje jako otec Kamal. Jediným použitelným společným jazykem mezi otcem Kamalem a námi se ukazuje španělština, proto bude domluva viset čistě na mé velmi chabé znalosti tohohle krásného jazyka.

Blekotám něco v tom smyslu, že „Jsme z Československa, tady v horách jsme na túře po klášterech a teď hledáme kde přespat. Vyhlídli jsme si místo u kříže nad údolím, ale nevím jak je to tam bezpečné,“ (s tím bezpečím je to totální blbost, ale jsem vůbec rád, že dám dohromady smysluplnou větu, byl jsem připraven na všechno, jen ne na použití španělštiny) „a proto jestli bychom mohli spát na nádvoří.“ – „Jo, u kříže to není moc dobré,“ otec Kamal na to „jednak tam můžou chodit různá zvířata a potom tam chodí posedět lidi, protože je to pro ně...“ – „... romantické.“ dodávám a oba se tomu smějeme. „Až skončí oslava, tak si lehněte tamhle na terasu“. A je to domluveno.

Usedáme na nádvoří pod stromy a čekáme až se oslavenci rozejdou. Za 20 minut se však na stezce objevuje světelný kužel baterky a na jeho konci otec Kamal. „Můžete spát uvnitř, jestli chcete.“ – „Určitě chceme, děkujeme.“ Asi se zeptat představeného kláštera.

Usazujeme se v rozlehlé prázdné místnosti, vedoucí přímo na nádvoří. Po další čtvrt hodině nám přinášejí obrovskou mísu ovoce. Tak to je moc příjemné zakončení dne.

Joomla SEF URLs by Artio