Kala'at al-Hosn (Krak des Chevaliers)

  • Vytisknout

Bloudíme místnostmi, tunely a chodbami, občas jsme téměř úplně ve tmě. Věřím tomu, že některé chodby ještě nebyly prozkoumány, nebo dokonce objeveny. Spletitý a rozsáhlý by na to Krak, jeden z největších křižáckých hradů na světě, byl dost...


Kala'at al-Hosn (Krak des Chevaliers)

Hrad byl postaven na strategickém místě, kde je přerušen horský hřeben táhnoucí se z jihu od Libanonu na sever k Turecku. Kdo měl tohle místo, ovládal přístup z planin Sýrie k moři.

Krak je jedním z nejzachovalejších křižáckých hradů na světě

Na Kraku se poprvé setkáváme s tím, co se v Sýrii pro turisty za posledních deset let nejviditelněji změnilo. Šíleně stouply ceny vstupů na nejzajímavější místa. Dříve se platilo pár liber, teď jich musíme každý na prkno vysázet 300 (asi $6). Studenti mají na ISIC vstup za 10-15 liber. Alespoň že tak. Vláda se rozhodla vydělávat a nikdo jí v tom nezabrání. Zdá se ale, že alespoň část vstupu jde zpět na údržbu, což v takto chudých zemích není zas až tak obvyklé.

O Kraku se říká, že je nejlépe zachovalým křižáckým hradem na světě. Bude to nejspíš pravda, protože velká na mnoha místem jen spatřit rytíře právě se vracející z bojiště. Hradů podobných Kraku jsou v téhle oblasti desítky. Jako kamenný pás se táhnou od Sýrie, přes Libanon až do Izraele.

Arabská pevnost, pocházející z roku 1031 byla v polovině 12. století křižáky přestavěna do současné podoby. Hrad nebyl nikdy dobit, avšak při ústupu křižáků z oblasti byl jimi bez boje opuštěn. Možná i proto je tak zachovalý a ne rozvrtaný koulema a beranidlama.

Mohutnost hradu vyznívá teprve když jste uvnitř za první řadou zdí, ale ne ještě ve vlastní pevnosti. Krak má totiž dvě ochranné zdi. Jedna venkovní, která je nižší a vede na nádvoří s vodním příkopem. Druhá brání vlastní pevnost a ta už je pěkně vysoká a bytelná.

Do hradu se vstupuje vysokou branou a dál temným klenutým tunelem. Odsud se cestičky větví po různých částech hradu. Na vnější hradby se dá vylézt a vidět tak nejen mohutnost pevnosti, ale podívat se z výšky i na městečko pod hradem.

Ve vlastní pevnosti je velká lodžie, kde nocovali rytíři a pak obrovská jídelna podepíraná desítkami sloupů. Za nimi byla rozsáhlá skladiště, kde ještě teď je možné vidět obrovské hliněné nádoby napůl zapuštěné v zemi, jež sloužili k uchovávání oleje. V jedné z věží je dnes drahá kavárna, jež má však vzhledem k vedru i tak docela obrat a rytíři tu dokonce měli i pěkně klenutý hammam (lázně).

Gotická lodžie

Bloudíme místnostmi, tunely a chodbami, občas jsme téměř úplně ve tmě. Věřím tomu, že některé chodby ještě nebyly prozkoumány, nebo dokonce objeveny. Spletitý a rozsáhlý by na to Krak byl dost.

Nejlepší způsob jak vidět Krak celý je vyšplhat na kopec za nim. Jsme sice uchození a vycucaní vedrem, ale přesto se po silnice pod hradem na kopec vydáváme. Odměnou je nám opravdu panoramatický pohled, o který se dělíme s olivovníky rostoucími v okolí.

Sehnat lidi pro cestu zpět do Homsu není pro řidiče minibusů úplně jednoduché. Nasedáme před hradem a řidič po pár minutách čekání zařazuje rychlost a vyráží z kopce skrz městečko. Na konci městečka jsme však v buse stále sami, proto se znovu vrací až k hradu, aby měl dostatečně dlouhou trasu k odchytnutí cestujících. Je to ale smůla, i když takovéhle kolečko opakujeme asi třikrát. Nakonec nás, po půlhodině znovu před hradem, řidič přemísťuje do jiného minibusu, kde už sedí alespoň nějací lidé.

Odpoledne holt moc lidí nejezdí. Spíš ráno nebo pozdě večer. Vědí proč to dělají. Nejsou padlí na hlavu jako turisti, aby se venku pohybovali právě v největším parnu.

Hama

Zpět v Hamě jsme pěkně zničení, to slunce nás úplně vycucává. Zkoušíme na to syrskou zmrzlinu a docela s úspěchem. Takový uchozený den si zasluhuje příjemné zakončení. Nejdřív píšeme v hotelu chvilku na Internetu (Hotmail.com nefunguje je zablokovaný, ale dá se na něj přes ninemsn.com.au). Pak si v cukrárně dáváme k‘nafe (kunafeh), což je sladkost, která se tu těší velké oblibě. Je to něco podobného jako halauet el-džibna (halawet el-jibna) z Libanonu. Tahací sýrové těsto má podobu bílé palačinky posypané zeleným pistáciovým oříškem, ze které se kus uřízne, poleje medem, přidá zmrzlina a je to.

Hama je jako stvořená k posezení v nějaké restauraci. Je jich tu habaděj, a tak když se stmívá vyrážíme nějakou si vybrat. Trochu nám to trvá, protože jdeme po proudu řeky (stoky) k několika vrzajícím zavlažovacím kolům (o těch se ještě zmíním), kde má být příjemné posezení přímo venku u řeky.

Usazujeme se a objednáváme si spoustu jídla. Chceme se rozšoupnout. Typický způsob jak se jí v restauracích na Blízkém východě je objednat si několik předkrmů (tzv. mezze), které se však jí skoro po celou dobu jídla. Teprve nakonec se objedná hlavní jídlo, většinou nějaké maso.

Mohutnost hradu vynikne v porovnání s Táňou, což je ta svislá čárka zhruba uprostřed

Jako mezze si dáváme tabule (tabouleh), baba ghanuž (baba ghanouj) a humus. Tabule je zeleninový salát, v němž však většinu tvoří petrželová nať! Do ní je zamíchaný rajče, cibule, citrón a bulgur (pšeničná těstovina). Založit salát na petrželi by nás nenapadlo, ale tohle je opravdu inspirující. Baba ghanuž je smažený lilek, utřený s cibulí a rajčetem. Trochu voní po kouři, ale je to opravdové pošušňáníčko. No a humus asi popisovat nemusím, tuhle pastu z cizrny zná asi každý, dá se sehnat i u nás. To všechno jíme samozřejmě s chobzem (chlebové placky) a navíc zapíjíme arakem. Arak je obdoba řeckého ouzo. Chutná po lékořici a když se zředí zakalí se. Mě ale nejvíc chutná neředěný.

Ještě než si stačíme objednávat kebab (mleté maso na železné jehle), objevují se u našeho stolu dvě holky, které se nejdřív chtějí vyfotit s Táňou a pak nás zvou, abychom si šli zatancovat na hudbu, která právě hraje. Holky jsou z Libanonu a jsou tu s celou rodinou. Nejdřív se osměluje Táňa a pak se zvedám i já. Tancuje se libanonský tanec dapki (dapke), což je takové trochu složitější přešlapování z nohy na nohu. Na mě ale až moc složité, takže nakonec radši fotím a Táňa tancuje. Holky jsou z toho nadšené. Ta doprovodná hudba je moc zajímavá, budeme si ji muset někde sehnat.

Velký talíř s kebabem, na kterém jsou ještě rozprostřeny chlebové placky posypané petrželí, je už definitivní tečkou za dnešním večerem velkých pupků. To jako že jsme se móóóc dobře poměli.

Joomla SEF URLs by Artio