Afamia (Apamea)

  • Vytisknout

Motivy mozaik jsou různé. Od rostlin a geometrických tvarů, přes zvířata, lidi a bohy. Je na nich i mnoho nápisů poskládaných z kamínků, všechny řeckými písmeny. Jen se divím, že mozaiky nejsou nijak chráněné. Žádné sklo a o stálé teplotě a vlhkosti, jež by pomohly uchovat barevnost mozaik, vůbec nemluvím. Proto už jsou mozaiky hodně vybledlé...


Den 10, pondělí 9. 9. 2002

V Hamě a okolí člověk opravdu snadno probendí několik dní. Spíš ale v okolí, což je možná škoda, protože Hama je příjemné město. Obzvlášť trh, kam alespoň na pár minut zabloudíme každé ráno kdy jdeme na jižní autobusák. Před trhem vždy míjíme i kamenný majestátní chán Rustum Paša, bohužel stále zavřený.

Rozměry carda (délka kolem 2 km) ilustrují dva malí človíčci – čárečky – zhruba uprostřed

Před deseti lety jsem Hamou jen profrčel a neviděl jsem nic jiného než norie (a Cairo, samozřejmě). Nebyl jsem ani v Afamii, po Palmýře prý nejzajímavější památce svého druhu. Dnes uvidíme, Afamie bude mít premiéru.

Ke snídani si dávám faláfel. A jak se tak posunujeme dál a dál zjišťujeme, že i faláfel se trochu mění. Libanonu ho dělali tak, že chlebovou placku roztrhli na dvě tenké placky, na jednu rozmačkali pár karbanátků, přidali rajče, humus, koriandr, zabalili a pak ještě obalili tou druhou plackou. Tady už placku nerozdělují, nýbrž přísady nandají rovnou ne celou placku. A aby se líp zabalila, placku buď před tím na jednom konci ještě uříznou, nebo po zabalení spodek ohnou, obojí aby z faláfelu nic nekapalo, jak má ve zvyku.

Afamia (Apamea)

Cesta do Afamie je jednoduchá. Minibusem do vesničky Sukejlibíja (Suqeilibia), kde přestupujeme na mikrobus. Vystupujeme ve vesničce Kala'at al-Mudik (Qala'at al-Mudiq), malé díře, nad níž se na kopci vypíná pevnost, jak už napovídá jméno vesničky. Žádný autobusák, prostě se ocitáme na ulici, jako nesčetněkrát předtím i potom.

Místní podnikavci nám hned nabízí, že nás k ruinám svezou, ale ten kousek se rádi projdeme. Do mírného kopečka, kolem rozpadlého amfiteátru a několika ulic domků se dostáváme na planinu nad vesnicí do místa, kde se křížily dvě nejdůležitější ulice starověké Afasii – severojižní cardo a východozápadní decumanum.

Cardo je od severní Antiošské brány k jižní Homské dlouhé dva kilometry a v době největší slávy tu prý bydlelo půl miliónu obyvatel! To se mi zdá až neuvěřitelné číslo.

V budce na křižovatce carda a decumana si kupujeme kombinovanou vstupenku do Afamie a do mozaikového muzea dole ve vesnici. Při těch děsných cenách vstupů (Afamia taky patří mezi ta místa, kde se platí 300 liber) je to výhodný.

V Afamii už několik desítek let pracují belgičtí archeologové. Za tu dobu odkryly řadu míst, drtivou většinu však podél carda. Návštěva Afamia je tak z 90 % procházka kolem carda, což ovšem tam a zpátky znamená asi 3 kilometry.

Na mnoha místech bylo odkryto původní kamenné dláždění, na němž jsou dodnes vidět rýhy od dvoukoláků, které se tudy kdysi proháněly.

Afamia se po svém založení ve 3. století př. n. l. stala důležitou obchodní křižovatkou oblasti. Cardo bylo nejen její hlavní ulicí, ale také místem, podél nějž stála spousta obchůdků. V severní části carda, blízko Antiošske brány, ještě stojí zdi, v nichž jsou zdobené dveře a okna, některé s nápisy v řecké abecedě, dříve pravděpodobně právě obchůdky.

Obzvlášť na severní straně bylo vztyčeno mnoho mohutných sloupů, jež dříve lemovaly cardo. I ty však stačí k tomu, aby si člověk začal představovat jak impozantní tahle část města musela být. Některé ze sloupů jsou zdobeny jedinečným krouceným rýhováním. Muselo být obtížné tak pravidelné rýhování do kamene vytesat, ale pro slávu a krásu svého města tehdejší vládci nelitovali žádných prostředků.

Sloupy s točitým žebrováním jsou jedinečnost Afamii

Když jsme zpět na křižovatce carda a decumana, zahýbáme na decumanun a po asi 400 metrech se dostáváme k ruinám velké římské vily. Vchází se do ní mohutnou branou. Jasně jsou vidět jednotlivé místnosti a i velká přijímací hala s mnoha kamennými sloupy.

Na oběd jsme si sebou nic nebrali, protože jsme věřili, že tam kde žijou lidi se bude dát něco koupit. A věřili jsme dobře. Sice se ponejprv zdá, že tu jsou jen samé hovězí šawarmy, ale když se ptáme, odkazují nás za roh do malé jídelny. Objednáváme si faláfel a limonádu místní značky Mandarín. Mandarín jsou většinou koly nebo pomerančové blivajsy, ale alespoň nejsou tak sladké jako jejich západní bratříčci (kteří v Sýrii, na rozdíl od Libanonu, nejsou dostání). V jídelně se usazujeme v horním patře, kam nám po chvíli přináší objednané faláfely. Problém rukou upatlaných od jídla tu řeší nezvykle elegantně. Na každém stole buď stojí, nebo je přinesena krabička s papírovými ubrousky. Ty jsou tu oblíbené a má je ve svém autě na stropě nad předním sklem přilepené hodně řidičů.

Čistota je v Sýrii vůbec trochu paradoxní. Na jednu stranu je všude bordel od odhozených láhví, pytlíků, šlupek a papírků, protože absolutně nikdo se nevzrušuje s hledáním odpadkového koše (které tu na rozdíl od Indie i občas jsou). Jakmile někdo něco dojí, vše nesnědené ihned končí na zemi, je vyhozeno z okna nebo jinak „zmizeno“. Podobné je to v obchůdcích. Lidi tu jakžtakž udržují pořádek ve svém krámku či domku, ale tím stylem, že to co smetou jednoduše vymetou ven na chodník, čímž jejich úklid končí. Doma ať mám čisto,ale za mými bezprostředními hranicemi můj zájem končí. Na druhou stranu se úzkostlivě snaží, aby se třeba při pití ani nedotkli láhve ústy. Pití si do pusy vždycky lejou z výšky. Inu, jiný kraj jiný mrav. A stejně jsou milí a příjemní…

Mozaikové muzeum je umístěno ve starém chánu (zájezdním hostinci) hned vedle hlavní ulice, který byl dříve používán jako zastávka při pouti z Konstantinopole do Mekky. Dnes už tudy putují jen turisti, kteří chtějí vidět mozaiky, jež byly nalezeny v Afamii.

Starý strážný se probouzí když vcházíme obloukovou branou do chánu. Platíme vstupné a strážný se zase ukládá ke spánku.

Středem chánu je obrovské čtvercové nádvoří obehnané kamennými místnostmi a stájemi. Uprostřed nádvoří se zví hluboká díra do níž vedou schody. Je to studna, v níž je stále voda, i když už zelená a nepoživatelná. Po nádvoří jsou roztroušeny kamenné reliéfy a sochy, vše přemístěno z Afamie.

V místnostech je příjemný chládek. Všechny podlahy jsou pokryté mozaikami, některé mozaiky jsou volně opřené o stěnu na betonových deskách. Místnosti chánu jsou klenuté, částečně vybílené a jako „útočiště“ pro mozaiky se stylově docela hodí.

Mozaiky v muzeu nejsou bohužel nijak chráněné proti vlivům světla a prachu

Motivy mozaik jsou různé. Od rostlin a geometrických tvarů, přes zvířata, lidi a bohy. Je na nich i mnoho nápisů poskládaných z kamínků, všechny řeckými písmeny. Je to krása. Jen se divím, že mozaiky nejsou nijak chráněné. Žádné sklo a o stálé teplotě a vlhkosti, jež by pomohly uchovat barevnost mozaik, vůbec nemluvím. Proto už jsou mozaiky hodně vybledlé. Můžeme ale mezi nimi klidně chodit, dělí nás od nich jen jednoduché provazové zábradlíčko. Po půl hodině se k nám připojuje doteď spící děda a vysvětluje lámanou angličtinou některé detaily.

Je to tu paráda, kupujeme si pár pohledů mozaik, protože by se nám to bez pořádného foto zařízení nikdy nepodařilo vyfotit tak pěkně.

Cesta zpátky je jednoduchá. Stoupli jsme si na ulici a po chvíli stopli mikrobus jedoucí zpět do Hamy. Jak na ruinách, tak v muzeu a nakonec i v mikrobusu jsme potkali náš známý novozélandský pár, který bydlí taky v Cairo. Syrská městečka a vesničky jsou prosté, většinou přetnuté hlavní silnicí nebo cestou. Teď v září je po létě všechno vyprahlé, takže všude spousta prachu a občas nějaký zaprášený keř nebo strom. Ženy jsou však všude zahalené a muži nosí košile s dlouhými rukávy. To stejné proto praktikujeme i my. A stejně jsme se neubránili už alespoň dvojnásobnému spálení od sluníčka. Oni sakra dobře vědí proč chodí zahalení.

Hama

Pozdní odpoledne a brzké ráno jsou jediná období dne, kdy se dá jakžtakž fotit. Zbytek dne, bohužel právě ten, kdy jsme většinou někde venku, je silné slunce, nikde žádný stín a barvy jsou vybledlé od stovek odrazů světla. Trochu pomáhá polarizační filtr, ale i ten je často na prd.

Teď se motáme kolem čtyřech nejfotogeničtějších vodních kol v Hamě, ale než jsme se k nim dostali, slunce už se sklonilo k obzoru až příliš, takže stíny se nám protáhly do opačného extrému a už nám částečně zastínili i vodní kola. Čtyři norie Bešrijatu (Bechriyyatu) jsme už viděli, ale jen večer před několika dny, kdy jsme křepčili na dapki v restauraci, která je přímo naproti nim. Teď jsme na druhém břehu. Museli jsme se sice prodírat křovím a rákosím, avšak dostáváme se až přímo pod norie.

Norie se netočí samy od sebe, jsou poháněny benzínovými motory. Ty jsou však většinou tak umně schované, že je není ani slyšet ani vidět. Tady však motor objevujeme, celkem daleko od vodních kol. Tak proto fungují jen v létě.

Na norie se dá vylézt, čehož místní kluci využívají a používají je jako skokanské můstky pro své koupání. Vrzání je ohlušující, vodní clona nás v parném večeru příjemně osvěžuje.

Zítra už Hamu opouštíme, proto se stavujeme v jedné z cukráren na hlavní ulici a dáváme si onu „sýroidní“ tahací palačinku s medem a zmrzlinou.

Jelikož zítra se budeme zase pohybovat mimo civilizaci, v oblasti takzvaných Mrtvých měst, nakupujeme spoustu jídla, abychom měli na zítřejší oběd a večeři. Samé dobroty, už jsme se naučili dělat si ze zeleniny a dalších surovin taková primitivní mezze: slaný sýr, rajčata, smažený lilek, humus a chobz. A na dnešní večer si kupujeme meloun. Bohužel nejmenší má 5 kilo, ale sníme ho spolu s Novozélanďany, které jsme na to už předem připravili.

Joomla SEF URLs by Artio