Svatba v al-Bara

  • Vytisknout

Ctihodní páni v kufijích a džalebijách právě začali tancovat dapki. Netancují v houfu, ale v dlouhé housence, která se pohybuje kolem dokola plochy ohraničené židlemi. První má v ruce malu (muslimský růženec), se kterou rázně točí. Takhle obtancují kolečko a změní se vedení. Křepčí jako malí, někteří se docela předvádí, i když jim je třeba 60...


Ahmedův dům stojí na jedné z desítek prašných ulic moderní al-Bara. Od ulice je oddělen zdí, za niž je malá, tmavá, předzahrádka a vstup do domu. Ještě před vstupem do domu jsou dveře vedoucí do místnosti pro přijímání návštěv. Nikde žádný nábytek, jen koberce a podél všech zdí něco jako podlouhlé matrace s měkkými opěradly a polštářky. V takovémhle stylu bych si představoval místnosti na dvorech šáhů. Jen tanečnice tu chybí. Na stěnách visí velká fotka mešity v Mekce a kaligraficky vyvedená jména alláha a Muhammada.

Ahmed pracuje u naftařské společnosti ve Spojených arabských emirátech

Místnost je pro přijímání návštěv, což zde vždy znamená mužských návštěv. Tak nedojde k nechtěnému kontaktu se ženami. Ty jsou uvnitř domu a do místnosti chodí pouze s občerstvením či jídlem. Původně jsem si myslel, že Ahmed tu žije sám, ale teď nám představuje svoji ženu. Je celkem hezká, ale nesmělá. I přesto, že Ahmed domů vodí návštěvníky ze zahraničí celkem často.

Nemají ještě žádné děti, Ahmed říká, že se jeho žena léčí, ale zatím neúspěšně. V drsně patriarchální oblasti taková léčba ale není jednoduchá.

Z pozvání na čaj se vyklubala i večeře, na kterou Ahmed přizval dva bratry své manželky - Hassana a Muhammada. Oba učí angličtinu, Muhammad v al-Bara, Hassan na východě Sýrie v Hassake. Podobně jako Ahmed i Hassan je teď doma na prázdninách, do Hassake se vrací za pár dní, kdy začíná školní rok. Ahmed a Hassan jsou stejně staří jako já (32), i když na to nevypadají (to ostatně v Sýrii nikdo), Muhammadovi je 25.

Hassana i Muhammad jsou šíleně zvědavý. Zajímá je všechno o Čechách, zajímá je jak se díváme na Sýrii a trochu se diví, že jsme se neobávali přijmout pozvání k Ahmedovi. Ne proto, že by byl nějakou krvelačnou šelmou, ale prostě proto, že mají zkušenosti, že turisti se často bojí zavítat k domorodcům. Chválí české škodovky pick-upy a litují, že už se do Sýrie nedovážejí. Prý je Škodovka přestala vyrábět. Tatrovky už tu tak dobrý zvuk nemají.

Na svatbě křepčí všechny generace stejně

Je to pohoda. Jsme rozvalení na kobercích, z malinkých skleniček, tak typických pro Blízký východ, popíjíme skvělý sladký čaj a dáváme si do nosu kuřecí biryany. Biryany se Ahmed naučil v Zálivu od svých indických spolupracovníků a tak mu zachutnalo, že ho vaří i doma v Sýrii. Dnešní dělala jeho žena, ale nejradši ho vaří sám. K biryany máme jogurt a samozřejmě všudypřítomný a nezbytný chobz.

Všichni tři nás přemlouvají, abychom zůstali přes noc. To se to posunulo od pozvání na čaj. Takový jsou ale Syřani. Nadprůměrně pohostinní. Rádi přijímáme. Dnes večer má být navíc ve městě svatba, na kterou nás obzvlášť Muhammad láká. Hrozně rád se totiž baví a tancuje.

Do večera je ještě trochu času, tak se s Ahmedem a Muhammadem znovu vydáváme do al-Bara. Slunce už se naklání k západu a je daleko příjemněji než během dne. Ahmed zůstal v autě, Muhammad nás provádí a vysvětluje jak se tu žilo a žije. Hodně lidí jezdí na práci do Zálivu, čehož je i Ahmed příkladem. Záliv je pro ně takový Západ. Vlastně východ, protože je od Sýrie na východ. Syřani jsou tam braní stejně jako Ukrajinci u nás nebo Češi v Německu. Dělají často manuální práce, za které jsou však na syrské poměry královsky placeni. Však to známe z vlastní zkušenosti jezdičů za prací do Německa a Rakouska.

Všemuslimská uma, komunita zahrnující všechny muslimy, přeci jen není tak jednotná jak by se mohlo zdát. Bohatí se dost vymezují oproti chudým a jejich despekt je hodně nemuslimský. Pokud by však došlo k ohrožení nějaké muslimské země, byť i chudé, i bohatí muslimové by to považovali za útok na islám a snažili by se pomoci. V tom je mentalita muslimů jiná. Míň individualistická.

Skoro se zdá, že každý koho potkáme je Muhammadův nebo Ahmedův příbuzný. Tu je to strýček, tu bratranec, sestra nebo švagr. Při běžném počtu sedmi a více dětí se není co divit. Rodina je v islámu na prvním místě, což je ze všech cítit. Rádi se navštěvují, ať už jde o příbuzné nebo přátele. A rádi společně oslavují. Jako třeba na téhle svatbě.

U Ahmedova domu přesedáme do malého náklaďáku a s Muhammadem jedeme nejdřív k němu (žije ještě v domě s rodiči), kde chce poradit s Internetem. Kromě internetového připojení (přes modem) má i malou kameru, takže si se známými posílá obrázky. I nás hned zvěčňuje, aby nás měl na památku. Jeho pokojík je jednoduchý, s pryžovým kobercem na zemi, plastovými židlemi a oprýskanými okenicemi. Jeho rodina se přesto řadí mezi ty bohatší a on sám, s vysokoškolským vzděláním a obstojnou znalostí angličtiny, mezi nejvzdělanější Syřany.

Dvoudenní svatební maratón je únavný, jak naznačuje výraz novomanželů

Náklaďák je Muhammadova strýce, který nakupuje auta v Belgii a dováží je do Sýrie. Muhammad doufá, že se bude moct ke strýčkovi připojit. Má už na to zaděláno i z jiné strany. Je zasnoubený se strýčkovou dcerou. Je jí sice pouhých 17, viděli se jen jednou, ale Muhammad je přesvědčený, že čeká jen na něho. Zdejší izolovanost žen a mužů zapříčiňuje dost častou naivitu obojích. Bohužel.

Ne každá svatba se slaví tak jako ta dnešní, jejíž už je dnes druhý den. Při takto velké oslavě je první den vždy soukromý a druhý veřejný. Jedna z hlavních ulic byla přehražena řadami židlí obklopující velkou plochu na tancování. V jejím čele je pódium kde bude hrát živá hudba. Jsme tu jen s Muhammadem, Ahmed a Hasaan už jsou trochu víc ženatí a tím pádem i usedlí.

Zábava už je v plném proudu, zatím zní reprodukovaná hudba. Takovéhle příležitosti k vyžití Syřani milují, protože si můžou pod širým nebem pokecat se známýma, případně vyhlížet budoucí nevěsty. Ano, i ženy tady jsou, samozřejmě buď v doprovodů manželů, nebo otců či bratrů. Nikdy ne samy.

Usedáme na připravené židle. Díky Muhammadovi, kterého tu všichni znají, se dostáváme do prvních řad. Litujeme, že neumíme arabsky, protože zájem o povídání by určitě byl oboustranný. Alespoň se bavíme přes Muhammada jako tlumočníka.

Zábava se zdá být chaotická, jeden z mála kdo vyčnívá je roztomilý děda v kufíji (šátek na hlavě zatížený černými koly) a s holí. Každému svému známému nabízí ovoce a další pamlsky, způsobem, který vylučuje odpor obdarovaného. Dnes je jeho velký den, protože nevěsta je jeho dcera. Roztomilé jsou i děti, které se snaží držet krok v tancování, ale zatím jim to moc nejde. V zápětí přichází ženich a nevěsta, ale jen na pár minut. Nevěsta mi připadá nějaká skleslá, Muhammad říká, že je to únavou z oslav.

Dáváme si čipsy, datle, hrozny a limonádu. Není tu vůbec žádný alkohol, řada lidí ale křepčí jakoby právě všechen dopili. Je to sranda. Už začala hrát živá hudba, řev je to ohlušující, i když docela příjemný. Ptám se Muhammada jestli můžu fotit a on mě přímo na pódium, kde mi moc sympatický zpěvák sám pózuje mezi slokami.

Ctihodní páni v kufijích a džalebijách právě začali tancovat dapki. Netancují v houfu, ale v dlouhé housence, která se pohybuje kolem dokola plochy ohraničené židlemi. První má v ruce malu (něco jako růženec), se kterou rázně točí. Takhle obtancují kolečko a změní se vedení. Křepčí jako malí, někteří se docela předvádí, i když jim je třeba 60. Do rytmu jim bouchá bubeník s obrovským bubnem a pořád mezi nimi běhá člověk s kamerou.

Všichni kolem nás vyzývají k tanci, a mají obrovskou radost, když se k housence připojujeme. Pro mě je dapki docela těžký tanec, i když v principu je jednoduchý. Dělají se zvláštní kombinace kroků a poskakování, proti nimž jsou české tance cvičení pro batolata. Alespoň mi to tak připadá.

Když večer vrcholí, což je asi ve půl třetí ráno, tancují už u ženy. Sice jen tři nebo čtyři písničky, ale je vidět, že se na to připravovaly docela dlouho. Krásně vyšívané a blýskající se šaty, vysoké podpatky a elegantní šátky. Vždycky mi přišlo, že mladý holky v těch roztomile a úhledně zavázaných šátcích vypadají sexy a tady se to jen potvrzuje. Škoda, že se nedá fotit.

Batohy máme sice u Ahmeda, ale on už určitě spí, tak zůstáváme u Muhammada. Je z toho vyloženě nesvůj, hlavně že bude spát s holkou v jednom pokoji. Ještě chvíli učí Táňu dapki, já už jsem na ten tanec dávno rezignoval. Pak si všichni tři ustýláme na zemi a po prohýřené noci celkem rychle upadáme do bezvědomí.

Den 12, středa 11. 9. 2002

Spalo se nám dobře, probouzíme se do slunečného dne. Na snídani se přesunujeme k Hassanovi, který bydlí naproti. To není jediný Muhammadův příbuzný v al-Bara. Když je všechny vyjmenoval přišlo mi, že polovina al-Bara jsou jeho příbuzní.

Nejlépe se jí na zemi

Hassan je povoláním truhlář. Tím se ale zabývá jen když je doma, zbytek času tráví jako učitel v Hassake. Hassanově manželce je jen 21 let a mají jednu dceru. Teprve, jak říká Hassan. I v Hassanově domě žijí ženy v ústraní, takže na snídani se scházíme jen samí chlapi a Táňa. Sedíme na rohožích v nezařízené místnosti s kamennou podlahou. Vypadá tak trochu jako chodba, možná je to tím, že je průchodem z domu na terasu u zahrady.

Před jídlem se jako vždy plká a plká a pije se čaj. Snídaně je skvělá, její nezbytnou součástí jsou olivy. Hassan říká, že si je sami pěstujou a sami si z nich lisují olivový olej. Míchaná vajíčka, olivy, humus s olivovým olejem, míchaná vajíčka. Chlebové placky se používají jako lžíce, kterými se jídlo nabírá.

U Ahmeda si vyzvedáváme batoh. Ahmed byl vzhůru až do tři čtvrtě na tři, což jsme samozřejmě nevěděli. Jinak bychom spali u Ahmeda, ale Muhammad byl rád, že jsme byli u něj.

Chtěli jsme odjet po snídani, ale Muhammad si už včera usmyslel, že bychom měli vidět dnešní trh. „U nás máme zvyk, že teprve po třech dnech se host může rozhodnout jestli zůstane nebo půjde“, říká nenápadně s narážkou na to, že podle něj příliš spěcháme s odjezdem. Snesl by nám modré z nebe.

Trh se v al-Bara koná každou středu a zabírá několik ulic v centru. Dají se na něm koupit obvyklé věci jako oblečení, zelenina, boty, domácí potřeby. Lidí je v ulicích docela hodně. I kvůli tomu se Muhammad dnes ráno oholil. Aby vypadal slušně, kdyby potkal nějakého strýčka. Táňu navlékl do jedněch svých džínů, protože její strakaté kalhoty by byly asi příliš extravagantní. Celou dobu co se procházíme je nesvůj a v napětí. Buď se bojí, abychom něco neztropili, nebo se obává, že se někdo bude příliš otevřeně chovat k Táně.

Moc se nám líbila hudba na včerejší svatbě, proto se zastavujeme v jednom krámu s cédéčkama a videokazetama. Mají tu řadu amerických krváků, všechno samozřejmě pirátské kopie. CD to samé. Vybíráme hudbu, kterou si poslechneme u Muhammada doma a možná si pak budeme moct nějakou odvézt. Cestou domů se zastavujeme u dalšího Muhammadova příbuzného. Lidi se tu navštěvují rádi, hodně a často.

Na Muhammadově počítači si pouštíme půjčená CD. Je to nejen hudba, ale i videoklipy. Mladý holky v klipech jsou odhalený stejně jako v evropských klipech, tzn. odkrytá ramena, šortky, sukně, případně přiléhavé úbory sborových tanečnic. Mezi CD je i záznam z jedné svatby. Vypadá naprosto stejně jako náš včerejší zážitek. Živá hudba a tanec, vše snímáno videokamerou. Natáčet svatby je tu oblíbené a CD jako médium svědčí o tom, že i Syřani už naskočili do vlaku digitalizace.

Po obědě si dáváme oddych. Obědvali jsme v Muhammadově místnosti, vlastně jsme se s nikým z jeho rodiny nesetkali jinak než při představování. Muhammad má na jednu stranu radost že tu jsme, na druhou stranu jako by nás trochu skrýval. Asi nechce, abychom nějak vyrušovali jeho rodiče, úcta k nim je tady daleko větší než u nás. Například když jdeme domu nebo ven, vždycky nejdřív zjistí jestli je čistý vzduch (co to znamená nevím), pak teprve můžeme jít.

Pravidelný středeční trh rozvlní jinak stojaté vody provinční al-Bara

Je čas jet. Muhammad nás sice stále přesvědčuje a taky láká na další svatební oslavu, která tu dnes prý bude. Zastavujeme se rozloučit u Hassana a pak i u Ahmeda. Tam si dáváme čaj na rozloučenou a zase povídáme. Zdvořilostní návštěvy jsou tu běžné. Zrovna u něj jsou nějací kámoši, tak chvilku mluvíme o muslimech, Americe, Bosně a podobných tématech, které je hodně zajímají. Bohužel mají názor poplatný uzavřené Sýrii. Nemají odkud čerpat objektivní informace, tak se opírají o přežvýkaná fakta, která jsou tu pouštěna do rádia a televize.

Z al-Bara nejede do Halabu přímo žádná doprava, proto nás Muhammad chce zavést do Arihy, severně od al-Bara. Ariha je na silnici Lattakia-Halab, takže o busy není nouze. Na půl cesty míjíme mikrobus, na který přesedáme. V Arize jsme když už se stmívá. Zase je to jeden z těch příjemných teplých večerů, kdy mírumilovná atmosféra přímo visí ve vzduchu. Čekání na odjezd busu (přímo před kanceláří dopravní společnosti) si zpříjemňujeme pár sladkostmi v cukrárnách, kterých je tu vedle sebe na jedné ulici sedm!

Joomla SEF URLs by Artio