Halab (Aleppo)

  • Vytisknout

Naproti pevnosti stojí nejznámější halabský hammam, který byl nedávno opraven a je architektonickou chloubou města. Tedy hlavně zevnitř, i když i zvenku vypadá zajímavě, se všemi svými kopulemi a podélnými pruhy z černých a bílých kamenů. Je to jeden z mála hammamů, který můžou navštěvovat ženy a jelikož dnes je právě den pro ženy Táňa se chce jít nechat vykoupat a namasírovat. Je to sice poměrně drahý, ale zkušenost je zkušenost. Zatímco se Táňa nechává ošplouchnout v hammamu, potloukám se znovu po suku...


Do Halabu přijíždíme už za tmy. Jako vždy nás nevyložili na autobusáku ale někde mimo, naštěstí jsme v centru, takže nám je to jedno. Zvyk vysazovat lidi pár metrů před autobusákem je tu hodně rozšířený. Proč, to nevím, nám to alespoň tříbí orientační a i komunikační schopnosti.

Odpoledne, jakmile pominou vedra, se ulice opět začínají zaplňovat

Zalézáme do hotýlku kousek od Starého města. Je to levný hotýlek pro Syřany, trochu hlučný, ale přijatelný. Podobných je v téhle čtvrti hodně. Halab je blízko Turecka a vždy byl vstupní branou do Sýrie na cestě z Evropy. Majitel má trochu jiný přístup než majitelé míst, kde se víc pohybují baťůžkáři. Tam jsou zvyklí, že baťužkáři neodejdou bez zaplacení. Tady musíme platit předem, stejně jako ostatní hosti, všechno Syřani.

Den 13, čtvrtek 12. 9. 2002

Ráno nás kolem čtvrté budí hluk, hulákání na chodbě, bouchání krabic o zem. Nejdřív jsem si myslel, že se hosti vypravují na ranní modlitbu, když to ale trvá půl hodiny začíná to být divné. Všechno se vysvětluje když nás budí a prosí, jestli bychom se mohli přestěhovat do pokoje v hotýlku na druhé straně patra (v tomhle domě je asi pět různých ubytoven), protože přijel plný autobus z Íránu. Když pominu mrzutost z brzkého probuzení, tak se radostí stěhujeme, protože se přesuneme daleko od hluku. Nový pokoj má sice balkónek do postranní ulice, ale od hluku šoupaných zavazadel jsme konečně daleko.

Všechny ubytovny jsou tvořeny vstupní místností s velkým stolem, televizí a kanapem, na kterém se rozvaluje recepční. V obou případech jsme dostali místnost vedoucí rovnou do téhle místnosti, další místnosti jsou podél chodeb vedoucích z hlavní místnosti. Záchod a koupelna jsou na hraně použitelnosti, ale to je běžné, vzhledem k tomu, že tu chybí ženská ruka, která by se o takové „detaily“ starala.

Snídáme na rušné ulici Bab al-Faraj (čti [al-faradž]), kde je spousta falaférií a levných jídelen. V jedné z postranních uliček je několik stánků, jež jsou ověšeny ovocem. Tady prodávají džusy jaké si kdo přeje namíchat.

Potřebuju vyměnit peníze a jelikož po Halabu nějakou dobu nebudeme ve velkém městě, chci vyměnit cestovní šeky. Ptáme se na informacích, dá se to prý jen v Bank of Syria pobočce číslo 2. Tam nám ale říkají, že jsou pouze investiční pobočka a máme zkusit pobočku číslo 6. Chvíli ji hledáme, ale podle arabského nápisu a loga jsme nakonec úspěšní. Je schovaná ve druhém patře úplně nenápadného baráku v nenápadné ulici.

Pobočky Bank of Syria jsou v Novém městě, na stejné ulici (šaria Yousef al-Azmeh) jako dlouhý řetězec kin. Velké barevné plakáty lákají na Sýrii poměrně odvážnými obrázky z filmů. Hodně jich je z Indie, ale i nějaký americký krvavý sračky. Na fotkách jsou často ženy jen v plavkách, což je pro Syřany věc naprosto nepředstavitelná. Chlapi musejí slintat ale říká se, že právě ty „vzrušující“ scény bývají vystřiženy. Nevíme, v kině jsme nebyli.

Naše další kroky míří do suku Starého města. Halabský suk je starobylý, části pochází až ze 13. století. Velká část je krytá. Ne však plechovou střechou nýbrž poctivou kamennou klenbou! Působí tak jako dokonale romantické bludiště. Hodně chaotické, přeplněné a místy i špinavé bludiště.

Do suku se dá dostat z několika stran, protože tvoří pravé srdce Starého města. My se do Starého města dostáváme západní branou Bab Antakya, která už si sama o sobě zaslouží obdiv. Vnější architektura brány sice není patrná, protože je překryta krámky a domy, avšak její mohutnost je možné ocenit ze vnitřku. Není přímým průchodem do města, tvoří jakousi šikanu. Po vstupu je třeba zahnout doprava, pak doleva s pak teprve se dostáváme do Starého města.

Hned za branou začíná suk Bab Antakya, který ještě není krytý, je celkem široký (na poměry ve zdejším starém městě), a proto není také tak beznadějně přecpaný. Jakmile se však dostáváme do kryté části, hustota vzduchu i lidí se povážlivě zvyšuje. Vyvolávači vyvolávají a lákají na své výrobky.

Halabská pevnost je jedním z architektonických symbolů země

Staré město je protkané nejen uličkami trhů, ale i starými chány (zájezdními hostinci) a hammamy (veřejné lázně). V sousedství toho nejjádrovatějšího jádra halabského suku, kterému se říká suk al-Attarine, nakukujeme na nádvoří největšího z chánů, chánu al-Džumruk (Khan al-Jumruk). Tvar jeho nádvoří se dá ještě vidět, avšak zbytek je zastavěn stejně jako Bab Antakya. Tísní se tu jeden obchůdek vedle druhého, všechny prodávají látky a oblečení. Chán pochází z roku 1574.

Ovoce, zelenina, pizzy, látky, kafíje, šátky, koření, olivy, ořechy, vodní dýmky... Celá jedna část suku je věnována zlatu. Třpytí se to tu jako na nějakých rušných ulicích v centru západních měst. Ulička jsou však často tak úzké, že lidský had se pohybuje krok za krokem. Když se k tomu přidá občasný prodejce s vozíkem plným pistácií, nebo dodávka projíždějící k nějakému krámu, dopravní zácpa je vytvořena. Do některých části trhu však můžou jen pěší, ty jsou od zbytku oddělený železnými tyčemi od stropu až po podlahu. Mezerami mezi nimi člověk projde, ale auto už ne. Lákají nás všechny ty cukrárny, co jich tu je. Všechny sice prodávají to samé, ale o to horší je ta kumulace svodů.

Prodíráme se dál směrem ke druhé straně Starého města. Je to úžasné. Halabský trh je v lecčems výjimečný. Především slouží jako hlavní nákupní centrum pro všechny obyvatele, takže nejde o žádnou primárně turistickou záležitost. Turisti tady samozřejmě jsou a turistické krámky jakbysmet (hlavně vodní dýmky, kúfije, vykládané krabičky apod.), ale hlavní klientelu tvoří Syřani. V Halabu totiž není žádná alternativa, která by byla rozsahem blízká. V uzavřené Sýrii zatím nevyrostly žádná nákupní centra a hypermarkety a suk je tedy jedinou možností, jak sehnat cokoliv ne relativně malé ploše.

Prošli jsme napříč celým trhem a ocitáme se na konci suku al-Zarb. Z krytého trhu vylézáme na denní světlo, přímo před obrovský kopce, tyčící se uprostřed Halabu. Celý je obkroužen silnicí a stojí na něm hlavní dominanta města, halabská pevnost. Byl jsem v ní před deseti léty, takže vím, že uvnitř není nijak překotně zajímavá, proto se spokojujeme s pouhým pohledem z venku. Odsud vypadá možná impozantněji, hlavně proto, že se tyčí nad město a vypadá opravdu rozlehle.

Naproti pevnosti stojí nejznámější halabský hammam, který byl nedávno opraven a slouží jako jakási architektonická chlouba města. Tedy hlavně zevnitř, i když i zvenku vypadá zajímavě, se všemi svými kopulemi a podélnými pruhy z černých a bílých kamenů.

Je to jeden z mála hammamů, který můžou navštěvovat ženy a jelikož dnes je právě den pro ženy Táňa se chce jít nechat vykoupat a namasírovat. Je to sice poměrně drahý, ale zkušenost je zkušenost.

Zatímco se Táňa nechává ošplouchnout v hammamu, potloukám se znovu po suku. Je fascinující, nemůžu se vynadívat. Před pevností byl krásně zrekonstruován suk aš-Šouna. Uvnitř je opravdu pěkný, ale děsně turistický. Je zajímavé se jim projít, ale jen proto, jak hezky byl opraven. Nemá cenu nic tam kupovat, ba se ani do těch krámků nedívat. Jsou předražený, prodejci jsou nadržený na peníze turistů, zkrátka je umělý. Ale hezky vypadající.

Obloha se najednou zatáhla a začíná poprchávat. Celé město ihned potemnělo, zvedl se prudký vítr a všechen písek co ho je v ulicích víří ve vírech a „zpříjemňuje“ brzké odpoledne.

Po hodině jsem zpět, Táňa se však z hammamu vynořuje teprve za další hodinu. Zážitků má spoustu, i když převládá ten, že se dostala do turistické pasti. Dalo se to čekat, ale to člověk nejdřív musí prožít, aby uvěřil.

Hammam funguje jako místo, kde se známí setkávají a probírají poslední drby. Nezřídka se v něm tráví celý den, je to jakási obdoba našich návštěv hospod. Na hammamu je výjimečné to, že na rozdíl od dalších kratochvílí, se jich můžou účastnit i ženy. Samozřejmě ne ve stejný čas jako muži, ale jen ve vybraných dnech nebo hodinách.

Táňa uvnitř dostala mýdlo a ručník, ale dál se o ní nikdo nezajímal. Až teprve když našla mladou Syřanku, která mluvila anglicky, dozvěděla se jak má co probíhat, a tak se odevzdala do péče žen, které provádějí koupele a masáže. Nejvíc se těšila právě na masáže po koupeli, ale ta prý byla odbyta za dvě minuty, přičemž po ní zůstala natažená ruka žádající o bakšiš. Ženský se pak zase rozvalily na lavice a pokračovaly v tichém tloustnutí. I Tánina nová známá potvrdila, že služby v tomhle hammamu stojí za prd. Proto ona sama zaplatila jen vstup a jinak se obsloužila sama. Hodně žen mělo v hammamu svoje jídlo, užívali si v kruhu kamarádek a samozřejmě že se šly i zapotit do horkých parných místností.

Krásně rekonstruovaný hammam Jalbugha al-Nasri dodnes slouží veřejnosti

Brouzdáme se Starým městem v oblasti, kde není trh. Uličky jsou si hodně podobné, mapa je na nic, protože ve změti odboček se stejně nedá poznat kde jsme na mapě. Občas se ptáme na cestu, u jednoho hokynáře si zároveň kupujeme místní zmrzlinu značky Dolls za pár lir. Nakonec se dostáváme na úplný jih Starého města k Bab al-Kinešrin, další velké bráně, opět zahnuté do pravého úhlu.

Cestou zpátky se na suku zastavujeme v hammamu an-Nahasín, který jsem si vybral jako možný kandidát na návštěvu. Přímo před hammamem, který je už v zastřešené části trhu, nás oslovuje mladý kluk z krámku naproti. Bere nás na prohlídku dovnitř. Nejen do recepční místnosti, ale přímo do středu, do chladné i horké místnosti. Páry je tu jak v sauně, že přes ni ani nevidíme chlápky rozvalující se na kamenných podstavcích uprostřed místnosti. Smějí se na nás a vůbec jim nevadí, že tu je i Táňa. Tomu říkám pohoda.

Večer kupujeme mýdlo na praní, protože už nám dochází. Já si navíc kupuju dva diafilmy, protože už mám skoro vyfoceno všech 20 filmů, které jsme si přivezl z domu. Takhle mi vystačí do Damašku, ale tam už si budu muset doplnit zásobu na zbytek pobytu, protože v Jordánsku jsou filmy daleko dražší než v Sýrii.

Den 14, pátek 13. 9. 2002

Původně jsme chtěli v Halabu strávit dva dny, ale nějak nás zklamal. Z doby před deseti léty jsem si ho pamatoval jako příjemné město, s příjemnými lidmi, zelení a uvolněnou atmosférou. Včera na nás ale působilo jinak, jakoby vůbec nebyl v Sýrii. Že jsme na trhu nuceni smlouvat je celkem zábavná skutečnost celého Blízkého východu. Ale obchodníci v Halabu (nebo alespoň ti, které jsme potkali, abych nezobecňoval), se nám zdáli nezvykle odtažití. Prý tu žije největší křesťanská menšina v Sýrii – 30 %. Tak nevím, jestli tohle mělo na náš dojem vliv. Dnes tedy odjíždíme a těšíme se na Deir ez-Zor u Eufratu.

Táňa se navíc cítí nějak divně, takže dopolední procházka, ještě před odjezdem autobusu, je jen na mně. Je pátek, takže den volna, což je jediný den, kdy je možné vidět trh prázdný.

Páteční trh je úplně jiný trh. Vlastně už to není trh. Nikde ani noha. Včera přeplněné uličky, kde auta musela couvat, když se náhodou ocitla proti sobě a někdy úplně zablokovala průjezd, jsou dnes vymetené. A nezvykle široké. V běžném pracovním dni asi tak půlku uličky (někdy i víc, podle šířky) zabírají kupy zboží, které obchodníci vyvalili ze svých obchůdků, aby ukázali, jak skvělou mají nabídku. Dnes jsou tu vyvalené maximálně odpadky. Ale ani těch kupodivu není moc. Jen vlaječky natažené pod kamennou klenbou v občasném závanu vzduchu plandají dál.

Ač velká část města odpočívá, před pekárnami v centru města je živo. Na zábradlí, oddělující chodník a silnici na hlavní ulici Bab al-Faraj visí desítky sušících se placek čerstvého bělostného chobzu. Dědové v kafíjách vyrazili na nákupy a jelikož chleba je čerství, musí ho nejdřív trochu usušit, aby se jim v igelitovém pytli cestou domů nezapařil. Smog, prach a výfukové plyny z aut jim v tom vůbec nezabraňují.

Jak se ale přesvědčuju v uličkách Starého města, když je ulice ještě méně frekventovaná (a chybí zábradlí), chleba se suší rovnou na chodníku. Asi je pak křupavější...

Kousek od místa kde bydlíme se nořím do jedné z nejzajímavějších čtvrtí Halabu – al-Dždeida (al-Jdeida). První co mě upoutalo jsou nápisy v azbuce. Občas jsem si nějakého všimnul i jinde v Halabu, ale al-Jdeida je jimi prošpikovaná. Důvodem je velký počet Arménů, kteří v téhle, převážně křesťanské čtvrti, žijí. Proto se mezi arabštinou a ruštinou občas mihne i nápis v arménštině.

Atmosféra al-Dždeidy je hodně jiná než zbytku Halabu. Jednak působí úhledněji, harmoničtěji, prostě hezčeji. Jednou z hlavních tepen je pěší zóna al-Tilal, ze které se větví úzké uličky hlouběji do čtvrti. Ani tady však nechybí nezbytné portréty velkého otce vlasti, dnes již zesnulého Háfize Assada. Zrovna v uličce vedoucí na malebné náměstíčko Saahat Farhat visí mezi domy podobizna v nadživotní velikosti.

Ranní sušení chleba... přímo na ulici

Na Saahta Farhat stojí maronitská katedrála a římsko-katolický kostel, dva nejvýznamnější křesťanské svatostánky v Halabu. Spolu s okolními otomanskými domy, které mají sice obyčejné fasády, ale o to bohatší výzdobu uvnitř, včetně dvorů, jde o protipól Starého města. Al-Dždeida vznikal jako čtvrť pro bohaté obchodníky v dobách, kdy město ještě bylo na obchodní stezce z východ na západ. A obchodníci se samozřejmě inspirovali otomanskou architekturou sousedního Turecka, která se se sem dostávala spolu s tureckými obchodníky.

Pěšky se šouráme na autobusák, který je naštěstí kousek od centra. Na rozloučenou nám mává další obraz Háfize Assada, tentokrát na magistrále protínající Halab. Autbus jede až za hodinu a půl, proto si kupujeme oběd a čekáme. Opět se potvrzuje, že obchodníci v Halabu jsou bezskrupulózní vydřiduši.

Celých pět hodin cesty probíhá pohodlně. I když se blížíme do nejžhavější části Sýrie, není to teď v září tak strašné jako v srpnu. Obligátní zastávka na oběd, v motorestu uprostřed naprosté pustiny, nám umožňuje trochu se protáhnout a i pokecat s jedním mladým Němcem, který tu už měsíc pracuje na vykopávkách. Teď míří do oblasti tzv. Džazíry, úrodného trojúhelníku na severo-východě země sevřeného řekami Kabur a Tigris.

Jakmile se přibližujeme k Eufratu, vyprahlost mizí a obklopují nás zelená pole a háje. Stačí však vystoupat na vyšší úroveň, než je hladina řeky, a opět se vrací vyprahlost. Život je tu strašně křehký, soustředěn do úzkého pruhu kolem Eufratu, podobně jako je v Egyptě soustředěn kolem Nilu.

Joomla SEF URLs by Artio