Tadmor (Palmýra), pouštní perla Sýrie

  • Vytisknout

V Údolí hrobek je věží daleko víc. Táhnou se až kam oko dohlédne. Nejlépe zachovalá z nich je věž Elahbelova. Je zavřená, ale dá se do ní dostat čtyřikrát denně, kdy k ní přichází hlídači z nedalekého malého domku a odemykají ji. Dříve bylo nutné s sebou hlídače přitáhnout v autě a zaplatit tak za drahou dopravu, dnes stačí znát otevírací časy věže (jsou vyvěšeny kupříkladu v Belově chrámu) a být v ten správný čas na místě...


Do Palmýry přijíždíme těsně po západu slunce a opravdu nekecali, je to těsně nad dvě hodiny od Dier ez-Zor. Dnes už samozřejmě nic nepodnikneme, tak se během asi tři čtvrtě hodiny přemísťujeme pěšky na druhý konec města do míst, kde jsou levné hotýlky. V tomhle se Palmýra opravdu nezměnila. Dokonce jsme snad vystupovali u té stejné zastávkové restaurace, kde jsem chytal autobus i před deseti rokama. Palmýra stále nemá žádný centrální autobusák, i když se už rozrostla do nějakých 40 000 obyvatel. Na obyčejné lidi (Syřany i turisty) tu prdí a bohatí turisti se sem většinou nechají přivést na nějaké túře z Damašku.

V pouštním horku se nejlíp spí na střeše

Hotýlek, kde jsem pobýval stále stojí, ale už není jediný. My si vybíráme jiný, kde chceme spát co nejlevněji na střeše. Střecha je v poušti nejlepší spaní, v místnosti bychom se akorát udusili a ještě za tu smrt zaplatili dvakrát tolik.

Palmýra je vlastně velká oáza, takže tu žije spousta beduínů. Necháváme se zlákat vidinou autentické beduínské kuchyně a v jedné z místních restaurací si dáváme předražený mensaf. Jídlo je to ale moc dobrý, kuře s arašídama, mátou, rozinkami, hráškem, jogurtem a rýží je přeci jen něco jiného než faláfel vedle faláfelu. Ale i cena je samozřejmě jiná.

Na střeše máme světlo nejen od normální žárovky, ale i od neonového poutače na hotelu. Společnost nám dělají holubi, satelitní anténa a několik plastových flašek od vody. Výhled je skvělý. Na západní straně se v dálce, na nádherně oranžovém obzoru, rýsuje silueta hradu Kala'at ibn Maan. Na druhé straně, tentokrát nebezpečně blízko, shlížíme na neuvěřitelně zabordelenou střechu plnou plastikových lahví, pytlíků, kusů betonu a dřeva. Střecha ke spaní nikoho jiného neláká, jsme tu sami.

Den 16, neděle 15. 9. 2002

V noci fouká úplně neuvěřitelný vítr. Musíme se celí zachumlat do spacáku, včetně obličeje. Vítr dělá takový hluk, že se skoro nedá spát. Je i trochu chladněji, i když teplota je pořád příjemná. Budíme se ještě před východem slunce, protože fotit chceme právě v tom nejlepším světle těsně po východu. Palmýra si to zaslouží.

Je trochu chladno a fouká vítr. Po silnic vedoucí skrz ruiny a končící až v Damašku se přibližujeme k tmavě oranžovým ruinám. Slunce právě vyšlo, hra barev začíná.

Žula na tetrapylon byla pravděpodobně přivezena až z Egypta

Co je vlastně Palmýra? Především je to oáza. A to už pěkně dlouho, protože první zmínky o ní pochází z 19. století před naším letopočtem. Po staletí byla zastávkou pro karavany překonávající pouště Blízkého východu cestou z Perského zálivu ke Středozemnímu moři a naopak. Později se stala součástí Římské říše, avšak především díky své odlehlosti si i tak zanechala mnoho ze své nezávislosti. Roku 212 se stala římskou kolonií, čímž se obyvatelům dostalo stejných práv jako římským občanům a také nemuseli platit daně říši. Došlo ke stavebnímu rozmachu, stavěly se nové chrámy, lidé bohatli z obchodu.

Asi po 50 letech se k moci dostala Zenobie, manželka zavražděného vojevůdce Odenathuse, jenž do té doby Palmýře vládl. Zenobie však ve své touze po nezávislosti zašla příliš daleko, což měl za následek vojenskou porážku Palmýry, která pak postupně upadla do bezvýznamnosti.

Dnes je však opět významná. Pro Sýrii určitě, protože jde o její turistickou atrakci číslo jedna. A opravdu. Zatímco ve zbytku Sýrie jsme viděli maximálně nějaké batůžkáře, v ulicích Tadmoru (arabské jméno města, jež vedle ruin vzniklo) jsme včera večer potkali nejednoho západního turistu. Teď ráno ale není nikde nikdo a my máme celou Palmýru jen pro sebe.

Vlastně ne tak úplně, protože se setkáváme se dvěma skupinkami prodejců. Jedni prodávají datle, mají jich spousty v papírových krabicích a halasně je nabízejí („vezměte si jednu datli... přátelskou datli“). Druzí sedí na velbloudech a čekají až se na nich bude nějaký exotična chtivý turista povozit.

Ruiny Palmýry jsou rozlehlé a v blízkém okolí je navíc několik dalších zajímavých míst. Vše je rozprostřeno na ploše několika kilometrů čtverečních. Samé sloupy, zbytky chrámů, kamenné brány, hliněné vodovodní potrubí. A všude kolem kameny a písek.

Na jihozápad od ruin se zvedá kopec, na jehož úpatí stojí několik kamenných pohřebních věží. Pohřebními věžemi je poseto i Údolí hrobek, táhnoucí se za kopce ještě dál na západ. A severně od něj se na vysoké hoře rozkládá monumentální hrad Kala’at al-Hosn. K tomu všemu se ale dostaneme postupně, teď nejdřív něco o samotných ruinách Palmýry.

Největší z yemlických pohřebních věží se tyčí do výšky několika desítek metrů (viz prťavá Táňa ve vchodu). Vzadu vlevo na kopci je qala'at) ibn Maan, vpravo runiny Palmýry a tmavý pás v dáli je oáza Tadmoru

Tmavě oranžové ruiny v záři slunce začínají ožívat. Dlouhé černé stíny kontrastují s jasně oranžovou září, kterou vydávají. Velká kolonáda, celkem zachovalá hlavní ulice Palmýry, byla postavena zhruba ve východ-západním směru, což znamená, že teď ráno je Monumentální oblouk, brána na kolonádu, osvětlen přímým sluncem. Kolonáda se za ním táhne v délce dalších 700 metrů, během nichž kromě desítek stále stojících sloupů míjíme vysoký tetrapylon (podstavec s, jak jinak, čtyřmi mohutnými sloupy). Palmýra měla i svůj amfiteátr, jež bylo pečlivě zrekonstruováno a dnes je možné se na jeho kamenné schody pohodlně posadit a představovat si jak vypadali tehdejší divadelní představení. Divadlo je funkční, což se každoročně zúročuje při místním festivalu.

Kámen sem, kámen tam. Mnoho jich je beztvarých, že si člověk nedokáže představit kam patří, jiné jsou ale poskládány tak, aby dávali smysl. Mnoho z nich je porytých obrazci a ornamenty o nádherné detailní pohledy není nouze.

U Dokleciánova tábora na západním okraji Palmýry opouštíme staré brány města a vydáváme se ke kopci s pohřebními věžemi. Zdají se být blízko, ale teprve pod nimi zjišťujeme, že jsou větší než se zdálo z dálky. Je jich devět a jmenují se Yemlické věže. Nejnižší je jen pár řad cihel naskládaných na základech. Nejvyšší má 4 patra a pochází z roku 83. Všechny jsou zavřené, ale přes mříže můžeme vidět dovnitř. I na opravě věží se hodně pracuje, vnitřek nejvyšší věže září novotou od kamenů vytesaných do tvarů malých hrobek po obou stranách dlouhé chodby.

V Údolí hrobek je věží daleko víc. Táhnou se až kam oko dohlédne. Nejlépe zachovalá z nich je věž Elahbelova. Je zavřená, ale dá se do ní dostat čtyřikrát denně, kdy k ní přichází hlídači z nedalekého malého domku a odemykají ji. Dříve bylo nutné s sebou hlídače přitáhnout v autě a zaplatit tak za drahou dopravu, dnes stačí znát otevírací časy věže (jsou vyvěšeny například v Belově chrámu) a být v ten správný čas na místě.

Sloupy připravené ke vztyčení na nádvoří Belova chrámu

Jedna z hlídaček se k nám na chvíli přidává a ukazuje nám známou hrobku 36. Z hrobky už nestojí nic než jen základy, ale nalezené kameny jsou krásně opracované do ornamentálních vzorů.

Bohužel nemáme 3 dolary na vstup do Elahbelovi věže, místo toho se šplháme dovnitř jedné z věží blíž Diokleciánova paláce. Je dokonce pětipatrová, ale dostat se ze 4. do 5. patra chce netrpět závratěmi, protože je nutné vylézt po strmé zdi na malou plošinu na vrcholu věže. Výhled je pěkný, ale věž je přeci jen zajímavější uvnitř. V každém patře je jedna komora, z níž vedou další úzké komůrky, jež jsou jednotlivými hrobkami. V jedné z nich jsou dokonce i kosti, ale podezírám Syřany, že sem daly kosti z kuřat, hlavně aby měli turisti pocit autentičnosti.

Po nějakých třech hodinách brouzdání se vracíme zpět do Tadmoru. Na poušť je Tadmor relativně velký, ale přeci jen je ovlivněn svojí odlehlostí. Muži chodí v džalabíjách a kafíjách, mnoho z nich budou beduíny, ale na první pohled se to nedá poznat.

Turisté se v Tadmoru pohybují snad jen v jedné nebo dvou ulicích, jež jsou na okraji města nejblíže k ruinám. Jakmile se ocitáme o pár ulic dál, dělají nám společnost už jen místní.

Tahle část Tadmoru je ale daleko zajímavější. Nuda ulic s hotely a načančanými krámky se suvenýry se vystřídána živým trhem, který se rozlezl po celém, poměrně velkém čtvercovém náměstí. Stojí tu rikša vedly rikšy a muži či klučíci nabízejí u svých stánků především ovoce a zeleninu. V oáze ze městem se skvěle daří datlům, které jsou proto jednou z hlavních nabídek. Také ale čerstvé fíky, rajčata, lilek, paprika, zelí a další zelenina. Nechce se mi věřit, že se všechno dá vypěstovat tady. I když zelená oáza je ještě rozlehlejší než celý Tadmor. Ženy na ulicích zahlédneme jen občas. A pokud ano, pak jsou většinou v černých čádorech.

Po obědě vyrážíme do Belova chrámu, největší (a na vstup nejdražší), části Palmýry. Jsme u něj ale moc brzo, po polední siestě otevírá až ve čtyři hodiny. To se nám celkem hodí, můžeme si alespoň sednout do oázy a dát si hrozny.

Oáza je opravdu rozlehlá a cestou po silničkách nás míjí několik traktorů, jejichž majitelé nás zvou do svých zahrad. Do jedné takové se jdeme kouknout. Opravdu rajské oázy. Za hliněnou zdí se ukrývá čistý bazén pod stínem keřů a datlových palem. To všechno za pouhý dolar, což je ale na Sýrii i tak děsně moc peněz. Radši se schováváme opodál do stínu rozvětvených fíkovníků a vychutnáváme si odpolední siestu.

Arabský hrad (qala'at) ibn Maan byl postaven v 17. století

Belův chrám je opravdu rozlehlý, ale ani zdaleka tak zachovalý, jako třeba Bakchův chrám v Baalbeku. Ach, to pitomé srovnávání...

Rozlehlé nádvoří, s polorozbořeným chrámem uprostřed spíš navozuje atmosféru velkého staveniště. Váli se tu spousta sloupů, v kamenech vytesaných reliéfů a jednotlivé stěny jsou plné děr od sesazování kamenů k sobě. Sedáme si nad podlouhlým průchodem, který se z nádvoří zařezává pod jeho úroveň a jímž by se dalo dostat až ze venkovní zeď, nebýt zazděného vchodu. Tudy prý byla na nádvoří přiváděna zvířata pro rituální obětování. Dnes nám tu místo toho dva příjemní chlapíci nabízejí čaj, tak s nima sedíme a kecáme.

Slunce se už sklání k obzoru a my jsme opět na kolonádě. Tentokrát ale míříme na západ, směrem k hoře s hradem Kala’at ibn Maan. Před deseti rokama jsem Palmýrou jen profrčel, na hrad mi nezbyl čas, takže je to premiéra.

Táňa se nechala zlákat jedním velblouďákem, takže se k úpatí kopce blížím sám. Není zase až tak daleko, jak by se zdálo. Hrad je spíš hodně vysoko. Když jsem v půlce kopce vidím, jak Táňa i s velblouďákem na velbloudu blíží k úpatí. Tam sesedá a na vrchol se dostává asi čtvrt hodiny po mě, ještě za svítícího sluníčka.

K hradu vedou dvě cesty. Jedna pouze pro pěší, druhá sjízdná i pro rikši. Nahoře mě hned odchytávají kluci, strkají mi vizitku s rikšou a prý že se můžu dolů svézt. Na to ale nemám ani pomyšlení, vždyť ta procházka nahoru byla tak pěkná.

Do hradu se nám nechce, přišli jsme sem hlavně za výhledem. A ten je opravdu úchvatný. Neměl by si ho nechat ujít nikdo, kdo navštíví Palmýru. Teprve odsud se dá vidět jek je rozlehlá, teprve odsud se dá vidět celý Tadmor a teprve odsud člověk zjistí, jak obrovskou plochu zabírá zelená oáza.

Den 17, pondělí 16. 9. 2002

I když člověk odjíždí z Palmýry, musí buď jet jedním ze tří denních busů státní společnosti Karnak, jenž má kancelář v místě, kde jsou hotely, nebo dojít k jedné ze zastávek autobusových společností a tam si bus stopnout. Proto zase absolvujeme chůzi přes celé město do restaurace, kam jsme předevčírem přijeli.

Jízdenka se nedá koupit dopředu, počet volných míst budě známý až bus přijede. První bus přijíždí po půl hodině, ale je plný. Na jízdu do Damašku s námi čeká ještě několik dalších Syřanů, kteří tu byli před námi. Pokud to tak půjde dál, nedostanou se do busu ani oni, natož my.

Po další půl hodině čekání se zvedáme a chceme se vrátit do centra a jet Jarmak busem. Hned za zatáčkou nám však staví velký prázdný bus se saúdskoarabskou značkou, že nás sveze do centra. Během jízdy z nás dostává, že jedeme do Damašku a říká nám, že taky jede do Damašku. No, nevím, nevím, proč by úplně prázdný bus jel do Damašku. Než ale stačím něco říct, už jsme za městem na výpadovce, ale jiné, než která vede do Damašku. Jsem z toho docela zmatenej, ale asi nezbyde než se nechat unášet, alláh ví co dělá.

Přijíždíme na křižovatku tří silnic. Na první jsme my, druhá je onou „jinou“ silnicí z Palmyry a u třetí, na kterou zahýbáme, je směrovka „Damašek“. Takže do Damašku asi opravdu jedeme. Proč je ale tenhle bus prázdný? Ptám se řidiče proč tu nejsou žádní lidé. Nerozumím ani odpovědi, ani gestu, kterým ukazuje do zpětného zrcátka. Že by ty lidi zapomněl někde za sebou?

Ibrahím (vlevo), jehož autobus jsme si stopli v Palmýře, nás odvezl až do Damašku

Ba ne, je to úplně jinak, dochází mi po chvíli. Čumím do toho zpětného zrcátka, až mi to sepnulo. Vždyť za námi je druhý autobus. Už v Palmýře se mi zdálo, že nám zastavili dva autobusy za sebou. Proč? Protože ten druhý se porouchal a ten náš ho táhne na tyči. Do opravny v Damašku. Alláh má opravdu fantazii.

Sedíme vepředu a Ibrahím se zvědavě ptá na to, na co se ptá každý kdo nám kdy zastavil. Odkud jsme? Jsme manželé? Kolik máme dětí? Kde jsme už v Sýrii byli atd. On sám má 4 děti, žije v Damašku, ale proč jede v saudském buse jsem moc dobře nepochopil. Snad že ho od Saudů koupila ta autobusová společnost.

Poušť je žhavá a vyprahlá. Asi po dvou hodinách míjíme u městečka al-Buseiri odbočku s cedulí Bagdad. To už ale Táňa spí a já si čtu. Za další hodinu zastavujeme, v našem autobuse se něco porouchalo. Oba řidiči natáhly z druhého busu kabel a zapojili do našeho busu. Že by baterie? Ještě že tady ten porouchány bus máme. Bez něj by se náš bus nakonec ani nerozjel.

Doprava na téhle silnici není nijak frekventovaná, přeci jen hlavní dopravní tah vede z Jordánska do Damašku, Halabu a Turecka. O trochu blíž k Damašku zastavujeme u benzínky. Ibrahím nám kupuje plechovky s měkkým pitím. Mi jim taky, takže si je akorát prohazujeme.

Joomla SEF URLs by Artio