Za branami Starého Damašku

  • Vytisknout

V Rovné ulici, hlavní tepně bazaru, jsme před dopravou občas nuceni  uskočit do krámku s košilemi, nebo se přitisknout ke stánku s kořením. Situaci ztěžují i zaparkovaná auta, obzvlášť americké křižníky, většinou ze Saudské Arábie, nebo oranžovo-bílé irácké taxíky, které svými rozmery úspěšně způsobují zácpy. Výfukové zplodiny nemají pod krytým bazarem kam unikat a znepříjemňují život polovině Damašku, která sem chodí nakupovat. Avšak když smrad z aut vyvane, nádherně tu zavoní koření, čerstvá káva a parfémy...


Těsně před Damaškem se s Ibrahímem dohadujeme o ceně za stop, dávám mu zhruba cenu za autobusu, je moc spokojenej. A my taky, protože jsme se jednak dostali z té černé díry v Palmýře, mohli jsme si pokecat a ještě jsme měli celý bus jen pro sebe. V Damašku nás vysazuje na místě, odkud nám cesta do centra trvá v dodávce MHD asi čtvrt hodiny. Doprava v Damašku je pěkně hustá.

Suk al-Hamidija je na jednu stranu past na turisty, na druhou však ohromně barevná a rozmanitá past na turisty

Vystupujeme na ulici (šaria) Čukri al-Kuuatli (Choukri al-Quwatli) u suku S’rudža (Saroujah). Tady je několik levných hotýlků. V jednom z nich se ubytováváme na střeše. Vlastně ne úplně na střeše, ale ani ne v pokoji. Batohy si necháváme na pavlači, kde budou večer rozprostřené matrace. Stane se tak z ní noclehárna, částečně chráněná stříškou.

Hotýlek al-Haramein je zřízen v jednom z mnoha starých damašských domů. Má tři patra, nádhernou mramorovou vstupní halu s fontánou, dřevené „celovrzavé“ schodiště, pavlače (z nichž je vidět dolů do vstupní haly, která není krytá střechou) a místnosti s vysokými stropy.

Vydáváme se na trh do Starého města, které je asi 10 minut chůze od hotýlku. Už je sice pozdní odpoledne, alespoň si však trh rychle projdeme, abychom zítra věděli kde co je. Cestou obcházíme fotoalby, protože chceme doplnit zásobu filmů. Chceme to udělat v Sýrii, protože v Jordánsku jsou filmy daleko dražší. Obzvlášť diáky. V jednom z nich si jich objednávám 15.

Několikaproudou ulici an-Nasr, která vede k pevnosti Starého města, kde končí splynutím s na ní kolmou ulicí ath-Thawra, objíždějící ze západní strany Staré město, je docela obtížné přejít. Na přechodu pro chodce sice hlídají policajti, ale i tak jsou řidiči netrpělivý a nejraději by všechny ty obtížné chodce převálcovali. I s policajtama. To je ale běžný obrázek každého velkého města na Blízkém východě. Říká se, že jediným nebezpečím, které ve velkých městech hrozí je právě doprava. Naše zkušenost to potvrzuje. Před odjezdem do téhle oblasti doporučuju trénovat přecházení ulice kličkováním mezi auty řítícími se po pražské magistrále.

Suk al-Hamidíja (al-Hamidiyya) je turistickým vstupem do Starého města. Sortimentem se podobá pěší zóně Na příkopech, jen zastřešené. Butik vedle butiku. Pokud jdete za atmosférou arabského trhu, vyhněte se al-Hamidíi obloukem. Je to načančaná, drahá, i když svým způsobem přeci jen atraktivní, výkladní skříň Damašku. Je dlouhý asi 400 metrů, po celé délce krytý plechovou, jakoby dírami od kulek proděravělou střechou. A je plný lidí. Syřanů i turistů.

Na druhé straně al-Hamidíje se dostáváme k Umajadské mešitě, největší turistické atrakci města. Slunce akorát zapadá, tak si návštěvu mešity necháme až na jindy. Místo toho se vrháme do uliček Starého města, tentokrát už pravého arabského trhu. Staré město je ale hodně rozsáhlé, takže v tom šeru se jen tak bezcílně brouzdáme. Tu narážíme na barevné stánky s všemožnými ořechy, nebo zase na zeleně osvícené mešity. Je to paráda.

Cestou zpátky se necháváme zlákat atmosférou a usazujeme se v jedné z mnoha damašských dýmkáren. Je to výhradně mužská záležitost, ženu nevidíme ani jednu. Cizinky v doprovodu mužů však v dýmkárnách problémy nemají. Na ně jsou zvyklí.

Dýmkárny jsou obdobou našich hospod. Chlapi sem chodí posedět nad dýmkou, kafem, nebo čajem. U toho si pokecají, zahrají karty nebo domino. Dáváme si anýzový čaj, nargílu (vodní dýmka) a pozorujeme cvrkot. Obsluha se míhá sem a tam. Tu přinese další kafe, vodní dýmku nebo vodu. Zvláštní sortou jsou nosiči uhlíků. Ti obchází vodní dýmky a sledují, jestli uhlíky ještě žhnou. Pokud už dodělávají, odeberou je kleštičkami do kovové nádobky a z ní na nargílu dají uhlíky nové. Žádné samozapalovací uhlíky jako u nás. Ale pěkně přírodní, žhavé, neošizené uhlíky.

Den 18, úterý 17. 9. 2002

Recepční v al-Harameinu je Súdánec. Súdán je taky muslimská země, takže být v Sýrii je pro něj co se týká náboženství stejné jako být v Súdánu. Majitelkou je Němka. I proto patří al-Haramein mezi oblíbené ubytování batůžkářů. Jedna mladá Němka, která studuje arabštinu, tu bydlí už několik týdnů. V hotýlku jsou v suterénu tři sprchy, v přízemí kuchyňka a nástěnka se vzkazy a upozorněními. Na hony vzdálené třeba zcela syrskému hotýlku pro místní pocestné, kde jsme přebývali v Halabu.

Dýmkárna je výhradně mužská záležitost

Ve směnárně na hlavním náměstí al-Merdže (al-Merjeh) měním cestovní šeky, abych měl na diáky. Ve fotoalbu ve smluvenou hodinu pro mě dia-filmy ale nemají. Asi nevěřili, že někdo může „vyhodit“ tolik peněz za filmy. Slibují, že je budou mít kolem poledne.

Přes rušnou ulici an-Nasr jsou postaveny dva nadchody. Skvělé místo pro fotky ulice z výšky. Procházíme se po nadchodu sem a tam, hledám místo nejlepšího pohledu. V tom ke mně přistupuje člověk v basebalové čepici a ptá se co mám v brašně. Nějak nerozumím co chce. Koupit foťák? Nebo si chce jen povídat. Když doráží, ukazuju mu foťák. Místo aby ho to uspokojili, tak ukazuje, že máme jít dolů. Pořád nechápu, až se připojuje další, nejspíš náhodný kolemjdoucí, protože umí anglicky a říká, že tady se nesmí fotit. Aha! On to je policajt, který hlídá, aby tady nikdo neprovedl nějakou nepřístojnost. Třeba atentát. Tak mizíme, fotka tentokrát nebude.

Vstupujeme do Starého města a na druhém konci al-Hamidíe se zjevujeme před Umajadskou mešitou. Bohužel nás předběhl brunejský sultán, který je v Sýrii právě na návštěvě. Mešita je zavřená. Před ní stojí skupina mercedesů, syrští generálové a brunejští strážci. Od davu zvědavců je odděluje kordón policistů.

Čím dále od suku al-Hamadíja, tím méně krámků je zaměřeno na turisty. Věci v krámcích jsou pěkné – koberečky a koberce, tepané nádobí, dřevěné i kamenné vykládané krabičky a další turistické zboží.

O dost zajímavější začíná být trh na jih od mešity. V uličkách visí z drátků natažených přes ulici zelené listy, před dýmkárnami sedí dědové a kouří nargíly. Chtěli jsme se podívat do Azemského paláce, jednoho z tradičních damašských domů, ale zase nás předběhl brunejský sultán, nebo spíš jeho ochranka, pročesávající palác před jeho návštěvou.

Kousek dál, na suku al-Bzuríja (al-Bzouriyya), už začíná vonět Arábie. Barevné koření, bonbóny, čokoláda a další dobroty. Al-Bzuríja ústí do ulice Medhat Paši, v křesťanské čtvrti Bab Šarki (Bab Sharqi), přezdívané Rovná (z latinského Via Recta). V muslimské části je z velké části krytá, jde asi o nejrušnější část Starého města.

Na rozdíl od stejně kryté Hamidíe, která je pěší zónou s butiky, neplatí v Rovné ulici pro dopravu žádná omezení. Není výjimkou, že jí projíždí náklaďáky nebo autobusy, i když se tam tak tak vejdou. Někdy jsme proto nuceni uskočit do krámku s košilemi, nebo se přitisknout ke stánku s kořením. Situaci ztěžují i zaparkovaná auta. Normální auto ještě jde, ale široké americké křižníky, většinou ze Saudské Arábie, nebo oranžovo-bílé irácké taxíky, způsobují zácpy. Výfukové zplodiny v takové zácpě nemají pod krytým bazarem kam unikat a znepříjemňují život polovině Damašku, která sem chodí nakupovat. Je tu hlava na hlavě, křik, vyvolávání. A když vyvane smrad z aut, nádherně tu voní koření, čerstvá káva a parfémy.

Syřané mají sladkosti v krvi

Kolem poledne se znovu vydáváme do fotoalbu. Cestou míjíme stánky s arabským vydáním Newsweeku, krámky s CD, faláferie. Filmy v krámku ještě nemají, ale budou prý za 10 minut. Teprve teď majitel posílá jednoho svého zaměstnance aby je někde sehnal. Doma bych asi byl nervózní, tady ale vím, že je to normální, a že se filmů nakonec dočkám. Alespoň si v jedné z falaférii přes ulici dáváme oběd, včetně velmi oblíbené íránské obdoby Coca Coly, po posvátném prameni pojmenované Zam Zam kola.

Fotolab stojí naproti bývalému hlavnímu damašskému vlakovému nádraží Hidžaz (Hijaz). Pamatuju si ho z cesty před deseti rokama, kdy, jsem odsud odjížděl do Halabu. Dnes si sedáme do jeho prostorné čekárny, která byla přeměněna na prodejnu knih.

Celé nádraží je docela pěkná budova. Zvenku i zevnitř. Dřevěný strop, nádherně zdobený vyřezáváním a pomalován ornamenty, okna v horním patře s barevnými skly jako v kostelech. Stěny nádraží zdobí kresby a mapy upozorňující, že tady první vlak projel už počátkem 20 století. Tzv. hijazská železnice měla spojovat Damašek s Medinou (v dnešní Saudské Arábii), ale kvůli propuknutí 2. světové války nebyla nikdy dokončena. K čemu se tím ale chlubí, když tohle pěkné nádraží není už skoro vůbec používané?

Pocit pohody při siestě nám trochu kazí asi 50 mladíků, shromážděných před nádražím. Jsou sice v pohodě, ale každý z nich má na rameně kalašnikov, což nepůsobí zrovna harmonicky. Konečně dostávám dia-filmy, Táňa taky doplňuje svoji zásobu filmů.

Vracíme se do Starého města a Rovnou ulicí míříme do křesťanské čtvrti ve východní části. Stejně jako halabský suk i damašský suk je plný chánů, starých zájezdních hostinců pro karavany. Jeden z nich, chán Suleiman Paša z roku 1732, stojí hned vedle Rovné ulice. Tvoří jej dvě nádvoří, obklopené vlastními místnostmi chánu. Obě nádvoří byla dříve krytá dómy, ty se však zřítily.

Damašek je známý svými starými tradičními domy. Zvenku jsou to jen vysoké kamenné zdi. Teprve uvnitř člověk zjistí čím jsou tak lákavé. Jeden z takových domů, Beit Nizam, stojí v postraní uličce vedoucí na jih od Rovné ulice. Kdybychom nevěděli, že tu je, asi bychom kolem přešli bez povšimnutí. Nesměle vstupujeme do malých otevřených dvířek v kamenné stěně a ocitáme se na příjemné nádvoří.

Beit Nizam pochází z 18. století a v 19. století tady pobýval anglický dobrodruh Sir Richard Burton (přeložil Příběhy tisíce a jedné noci a Kámasútru). Od té doby se toho v domě moc nezměnilo. První nádvoří je vykládané deskami z barevného mramoru, uprostřed stojí fontána. Dům je obložen dalším mramorem v typickém blízkovýchodním slohu, kdy se po sobě střídají vodorovné pruhy různých barev. Nad dveřmi a okny jsou malé ornamenty opět vykládané z mramoru.

Ženy v křesťanské čtvrti chodí v klídku s odhalenými rameny

Na druhém nádvoří už roste několik stromů a keřů, pod nimiž jsou rozestavěny stolky a židlička. Právě se tu chystá recepce, říká nám asi 40letá příjemná organizátorka anglicky. Pro svoji tradiční atmosféru se tyto domy k oslavám či recepcím používají celkem často. Možná tady zrovna bude brunejský sultán. Ještě že nás zase nepředběhl…

Putujeme po Rovné ulici dál na východ. Vycházíme zpod kryté části a kolem římského oblouku a kostela svaté Marie vstupujeme do křesťanské čtvrti. Staré město damašské není jen suk, ale i úplně normální ulice. I na nich jsou sice krámky, ale jejich koncentrace je daleko menší než na bazaru. Tím pádem je tu i míň lidí a míň aut.

Křesťanská čtvrť nám přijde čistší. A uvolněnější. Dokonce není nouze o ženy s odhalenými nejen vlasy, ale i rameny! To je na Sýrii přímo neslýchané! Ale asi ne na Damašek.

V ulici Hanania, kousek od Bab ash-Sharqi (čti [bab aš šarky]), východní brány ze Starého města se ocitáme na nádvoří dalšího z venku nenápadného domu. Část Beit Nassan dnes slouží jako obchod s látkami a místní prodejce nám samozřejmě odchytává. Ukazuje nám některé pěkně zařízené místnosti, až se nám z toho luxusu tají dech. Na zdech ani stropě není jediné místečko, které by nebylo ozdobené. Ať je pomalované, nebo vyřezané. Po prohlídce nás samozřejmě zve do svého krámku s hedvábím. Přivádí Táňu k zrcadlu, rozbaluje před ní jednu roli hedvábí a přímo na jejím těle ji modeluje tak, že to vypadá jakoby opravdu měla hedvábné šaty! Prodávat umí, my ale nemáme těch 1500 liber (50 dolarů) na jeden metr látky (podle jeho odhadu by Táňa na šaty potřebovala tak 2,5 metru).

Vracíme se k Umajadské mešitě, snad už budeme mít víc štěstí než ráno. Cestou si kupujeme nějaká CD a zkoušíme strašně lákavě vypadající pestrobarevné bonbóny, prodávané prodejcem z vozíku, který tlačí po bazaru. Nejsou nic moc, ale za vyzkoušení stály.

Umajadská mešita je jakousi ikonou Damašku a i celé Sýrie. V 9. století př. n. l. na jejím místě Aramejci postavili chrám zasvěcený bohu Haddadovi. Římani jej rozšířili a zasvětili Diovi. V 7. století část zabrali muslimové a přebudovali ji na mešitu. Zbytek stále zůstal křesťanským svatostánkem. Teprve po nástupu dynastie Umajadů, kdy se Damašek stal hlavním městem islámu, rozhodl chalífa Chálid ibn-Válid (Khalid ibn-Walid), že ve městě vyroste mešita, jaké nebylo, není a nebude nikdy rovno. A tak se stalo...

Zevrubně popsat Umajadskou mešitu by zabralo hodně místa, proto jen hlavní dojmy. Cizinci nemůžou vstoupit žádným ze tří přímých vchodů, musí projít nejprve na postraní dvůr nalevo od vchodu ze strany od al-Hamidíje, kde jsou skásnuti a ženy dostanou povinné šedivé roby. Ty jsou v několika velikostech, čehož si turistky většinou nevšimnou (číslování je jen v arabštině) a pak si šlapou na šosy.

Umajadská mešita

Z dvorku, kde stojí i malé mauzolemu Saláddina, už je možné vkročit přímo na nádvoří mešity. Jeden z hlídačů se nás ptá odkud jsme a když slyší, že z Čech, ukazuje na nějaká starý povoz, vystavený pod podloubím na nádvoří a říká „To je naše syrská škodovka“. Botky si schováváme do batohu (samozřejmě je nutné se zout).

Nejzajímavější na nádvoří jsou mozaiky namalované na zdech vysoko nad hlavami všech. Největší mozaika je přímo proti turistickému vstupu. V převládající zlaté a zelené jsou vyvedeny především sady, stromy, náboženské budovy a ornamenty. Podobná mozaika je rozprostřena v délce několika desítek metrů nad vchodem ze suku al-Hamidíja. Je to nádhera, škoda jen, že už je tak pozdě a zlato se moc netřpytí.

Mešita má tři minarety a na nádvoří tři volně stojící stavby: Dóm pokladnice, fontánu pro omývání a Dóm hodin. Nádvoří je z leštěného mramoru s krásnými kruhovými a čtvercovými ornamenty. Prochází se po něm stovky věřících, zhruba stejný počet mužů a žen. Ženy jsou samozřejmě všechny zahalené. Většinou v černočerných nádorech, avšak obličeje jim většinou koukají. Mladší ženy nejsou nutně v černém, dávají přednost spíš světlejším barvám.

Vstupujeme do modlitební haly, která je bez dostatečně velkých a průsvitných oken, takže zšeřená. Okna v ní sice jsou, ale z neprůhledného sklad, z nějž je většina ještě navíc obarvená. Vnitřek je proto jaksi vícebarevný, ale pro focení nevhodný. Lidi tu fotí o sto šest, proto se ani my neostýcháme. A nikomu to nevadí.

Lidi se buď procházejí, sedí nebo modli směrem k Mekce. Ústředním dómem mešity je Orlí dóm, z nějž visí na dlouhém řetěze světlo a jež má pod kopulí v kaligrafické arabštině napsána jména alláha, Proroka a jeho souputníků. Kousek od dómu stojí nazelenalá svatyně Jana Křtitele, kde prý byla v 8. století objevena urna s jeho hlavou.

Přímo z nádvoří vede vchod ještě do jedné malé svatyně. Je celá obložená zrcadélky, což je typické pro šíítské svatyně. I tohle je jedna z nich a má v ní být opět uchována urna s hlavou. Hlava tentokrát patří Husseinovi, vnukovi samotného Proroka Muhammada. Bohužel stejnou hlavu mají údajně Egypťanu v jedné z káhirských mešit, takže buď byl Hussain vícehlavý, nebo na jednom z míst uctívají prázdnou dřevěnou škatuli.

Pěkně jsme se dneska zapotili a to jsme nejen téměř nevyšli z bran Starého města, ale navíc jsme viděli jen jeho část. I tak si zasloužíme dobrou večeři, tak si v jedné restauraci na našem oblíbeném rohu náměstí al-Merdže dáváme humus, kuře a místní pivo Barada. Není špatné, ale libanonská Almaza byla lepší.

Dnes jsem toho během dne splácal dohromady tolik, že je mi večer špatně. Příčinou naštěstí není špatná hygiena jídla, nýbrž moje žravost.

Joomla SEF URLs by Artio