Bosra

  • Vytisknout

Temné chodby amfiteátru jsou osvětlené oranžovými světly. Dostáváme se do dalších, napůl ukrytých chodeb, které nás po schodech vyvádějí na terasu vysoko nad jevištěm. Dnes je to jakési muzeum pod širým nebem s bustami, sochami, mozaikami, řeckými nápisy. Ještě o kousek výš už se opravdu ocitáme v nejvyšším bodě divadla. V jeho severních rozích stojí dvě věže, z nichž jedna slouží jako hodně neobvyklé, ale zajímavé… ubytování. Kupodivu stojí jen asi dva dolary na noc. Spí se ale na matracích a ve spacácích, takže bohatí turisti, kteří nejvíc ze všech baží po podobných specialitkách, jsou svou závislostí na luxusu paradoxně mimo hru...


Bosra je známá hlavně jednou věcí – skvěle zachovalým amfiteátrem, který je zvláštní hlavně ve dvou ohledech. Jednak není postaven ve svahu kopce, jak bývá zvykem, a pak tím, že byl později obestavěn pevností, čímž se sám stal pevností. Teatrální pevností, chtělo by se říct.

Stará Bosra byla zbudována z černého kamene

První zmínky o ní pochází už ze 14. st. př. n. l., později, v 1. století n. l. byla dokonce hlavním městem Nabatejců, tedy kultury, která vybudovala slavné město Petra na jihu Jordánska. Říká se taky, že při jedné zastávce v Bosře bylo jedním mnichem Muhammadovi, v době, kdy byl ještě mladíkem, poprvé odhaleno, že se stane velkým prorokem.

Bus nás vysazuje na kamenném náměstí přímo před amfiteátrem. Batohy si necháváme v pokladně divadla, jeho prohlídku si necháme až na konec. Bosra totiž není jen divadlo, ale celkem rozsáhlé zříceniny celého starověkého města. Kolem zřícenin se pomalu rozrůstá malé město, svou velikostí a vzdáleností od Damašku ale docela ospalé. Majitelé obchůdků a občerstvován na náměstí nás ale hned lákají dovnitř. Nezdá se, že by jim teď kšefty bůhví jak šli, proto se musí snažit. Je možné se tu projet na kočáru (evropském, taženém koňmi), nebo na velbloudu.

Hlavní ulici staré Bosry tvoří po římském vzoru východo-západní decumanum. Od divadla se na ni dostáváme přeskákáním přes ruiny rozsáhlého hammamu a několika dalších domů. Hlavní vstupní hala byla osmiboká, což se dnes ještě dá poznat. Celá budova je v dezolátním stavu, bez střechy, ale dá se zhruba určit jaké bylo rozložení místností běžných pro veřejný hammam. Decumanum dodnes slouží jako „tranzitní“ trasa pro domorodce při chůzi z jedné strany Bosry na druhou. Na jejím západním konci stojí brána Bab al-Hawa, na východě pak nabatejský oblouk. Mezi nimi pendulí trhovci pěšky nebo na oslu, ženy jdoucí z trh, nebo prostě kdokoliv cestou skrz město. Decumanum je dlážděné, navíc v poslední době opravované, takže ani za špatného počasí tu není problém procházet.

Zhruba uprostřed decumana se tyčí několik sloupů, pozůstatek bývalé kolonády, vedle nich pak stojí kamenná Bab al-Qandil ze 3. století n. l.

Umarova mešita byla údajně postavena chalífou Umarem, který Sýrii dobil roku 636. Archeologické
práce však její vznik posouvají spíše do 12. – 13. století

Kolem čtyřech velkých sloupů, osamoceně stojících na křižovatce naproti hammamu, zahýbáme na severo-jižní ulici, jež nás přivádí k Umarově mešitě. Údajně byla postavena chalífem Umarem, který Sýrii roku 636 dobil, archeologické práce však její vznik posouvají spíše do 12. – 13. století. Její modlitební hala je hodně velká a přišla mi až neuvěřitelně vysoká. Nikde nikdo, jen pár starců se povaluje na kobercích a užívají si neuvěřitelného klidu, které je ostatně typické pro celé ruiny.

Teprve od Umarovi mešity se z širokých římských bulvárů noříme do křivolakých uliček, které nás po prašných ulicích přivádí k vysoké budově kláštera. Právě klášter je prý oním místem, kde mnich Boheira Muhammadovi vyjevil jeho prorockou budoucnost. Dnes je to sice mohutná, několikapatrová, ale uvnitř prázdná budova, bez pater a i bez střechy.

Vysoko nad vstupem do amfiteátru samozřejmě visí megalomanský portrét místního „boha“, prezidenta Bašara Assada. Těchhle portrétů je plná celá Sýrie, časté jsou i portréty Bašarova otce, zesnulého Háfize Assada. Pod portrétem se krčí asi tak osmkrát menší nádherná římská mozaika. Vstupné do amfiteátru je zase 300 liber. Taky tomu odpovídá počet lidí uvnitř – skoro nikdo.

Divadlo bylo postaveno ve 2. století n. l. a v 11. století bylo obestavěno pevností. Procházíme tmavými chodbami, kolem sloupů, pod oblouky, po schodech-neschodem, až se ocitáme vrcholu. Naskýtá se nám úžasný pohled do „kotle“. Pod námi se rozkládá snad 50 řad kamenných sedaček svažujících se k půlkruhovému placu, za nímž je vyvýšené „pódium“. Nad pódiem se tyčí do výše snad šesti pater kamenné „kulisy“, jež však vypadají jako zachovalý hrad s antickými sloupy. Celé divadlo je neuvěřitelně zachované a pravidelné. Navíc se ještě dodnes pracuje na rekonstrukcích.

Když se dívám na druhou stranu, ven z divadla, vidím dolů do mezery mezi vlastním divadlem a opevněním. Teprve za opevněním vidíme Bosru. Celé divadlo je postavené v jakési umělé prohlubni, takže půlkruhový plac uprostřed je pod úrovní okolního terénu.

Z pódia se noříme do zákulisí. Chodby jsou neuvěřitelně vysoké, je v nich příjemný chládek. Za zákulisím vede z úrovně pódia šikmá chodba, která končí u vchodu do divadla.

Divadlo z 2. století n. l. patří k nejlépe zachovalým římským amfiteátrům na světě a dodnes slouží svému účelu!

Temné chodby jsou osvětlené oranžovými světly, díky nimž se dostáváme do napůl ukrytých chodeb, které nás po schodech vyvádějí na terasu vysoko nad pódiem. Dnes je to jakési muzeum pod širým nebem s bustami, sochami, mozaikami, řeckými nápisy. Ještě o kousek výš už se ocitáme na opravdu nejvyšším bodě divadla. Výhled na ruiny Bosry jsou pěkné, dobře je vidět, že jsou mezi nimi postaveny obydlené domy. V rozích divadla stojí dvě věže, z nichž jedna slouží jako hodně neobvyklé, ale zajímavé… ubytování. Kupodivu stojí jen asi dva dolary na noc. Spí se ale na matracích a ve spacácích, takže bohatí turisti, kteří jsou zvyklý na luxus, jsou paradoxně mimo hru.

Na náměstí před divadlem si sedáme ke stolečkům před jednou z jídelen. Dávám si poslední syrský faláfel. Užíváme si krásného slunečního dne. Náměstí je plné školáků spěchajících ze školy. Někteří z nich jsou v uniformách, když nás vidí, tak se hihňají.

Stavíme se k silnici na náměstí a ihned nám zastavuje prázdný mikrobus. Během cesty do v Der'a se však postupně plní. Autousák v Der'a teď odpoledne vypadá naprosto jinak než ráno. Snad všechny busy zmizeli, jen na části vyhrazené pro servis taxi stojí žluté, neuvěřitelně pomačkané a zrezavělé mercedesy, pontiaky a dodge. Jsou staré alespoň 40 let, jak je v chudších oblastech Sýrie zvykem.

Pro cestu přes hranici, do jordánského městečka Ramtha, je právě připraven otlučený plymouth, ta největší kraksna ze všech kraksen co tu stojí. Okýnka nejdou stáhnout, kufr nejde pořádně zavřít a do rozvrzaných sedaček zapadáme skoro až po uši. Čekáme než se taxi naplní, nakonec vyrážíme ve složení syrský řidič, syrský cestující, jordánský cestující a my dva.

Taxíkáři na autobusovém nádraží v Der'a, přestupním místě do Bosry, se jen klepou, aby vás mohli odvést na jordánskou hranici

Autobusák je od centra Der'a asi 3 kilometry, po průjezdu centrem a menším údolím se ocitáme před syrskou závorou. Řidič ukazuje papíry, ale pohraničník není nějak spokojený. Řidič vysvětluje, ale pohraničník je neoblomný. Nakonec se vedle závory posadí na židli a dává se do diskuse s kolegy. Našeho řidiče už ignoruje. Jasně tím naznačuje – už se není o čem bavit, buď uděláš co chci (asi sehnat ještě nějaký další papír, možná už jel dnes do Jordánska příliš mnohokrát), nebo nikam nepojedeš. Vzhledem ke stavu auta bych řekl, že se pohraničník řidičovi snažil vysvětlit, že vrakoviště je jinde.

Řidič rezignuje, obracíme auto a asi po dvou kilometrech zastavujeme u nějakého obchodu. Řidič dostává papír a jedeme zpět. Neodpouští si však dát pod volant tři kartony cigaret zabalené v černé igelitové tašce.

Tentokrát je na hranici všechno v pořádku. Na syrské imigraci naposledy do imigrační haly a naposledy se ocitáme pod přímým pohledem prezidenta Assada, jenž na náš všechny zhlíží z velké fotografie.

Loučíme se se Sýrií, zvedá se poslední syrská závora a kolem neuvěřitelné kupy vraků aut přejíždíme asi dvoukilometrové území nikoho.

Joomla SEF URLs by Artio