Džeraš (Jerash)

  • Vytisknout

Během rána se několikrát probouzím. Asi abych zjistil, jestli ještě nejsme ukradení. Všechno je ale v pohodě. Když se spolu se sluníčkem probouzíme definitivně, zjišťujeme jen, že máme vlhké spacáky a košile. V noci bylo mírně vlhko a voda na nás zkondenzovala. Trochu barbarsky věšíme spacáky na stovky let staré zdi hipodromu a sušíme je na sílícím slunci...


JORDÁNSKO

Zastavujeme u celní kontroly. Vytahujeme batohy a se všemi věcmi pešky přecházíme těch pár metrů k budově imigrace.

Jordánsko je království, v jehož čele stojí král Abdullah II., syn zesnulého krále Hussaina. Podobně jako v Sýrii i zdejší imigrační hala je vyzdobená fotografií vládce, avšak Abdulláh je na ní nejen v červené kafíji na hlavě (Assadové vždy jen v kravatě, na „západní“ způsob) – i když v kravatě –, ale navíc se na fotografii usmívá! Jak rozdílné od těch drsňáků Assadových.

V postranní kanceláři si kupujeme vízum, udělení vstupního razítka je už pak jen rutina. V pase nám nezůstává žádna karta, kterou bychom sebou museli po celou dobu pobytu tahat, jako v Sýrii. Jordánsko je k turistům podstatně vstřícnější a daleko méně podezřívavější, i úředníci jsou usměvavější. Před deseti rokama jsem taky dostal vízum na hranici, přesně na tomto hraničním přechodu. Tenkrát jsme však neměl dost peněz na to, abych mohl jet service taxi ze syrské Der'a do jordánské Ramtha. Proto jsem jel stopem.

V autobusáku v Ramtha přestupujeme do minibusu, kterým se dostaneme do vnitrozemí. Chtěli bychom dojet až do města Džeraš (Jerash), avšak už hned na začátku se stáváme svědky jednoho velkého jordánského problému – nedostatečné dopravy. Z Ramtha, totiž nejezdí přímý autobus do Džeraše, i když je Džeraš důležité město. Mezi velkými městy je doprava celkem frekventovaná, mimo je to ale tragédie. Pro cestu do Džeraše nás čeká ještě jeden přestup ve městě Irbid.

Chvíli trvá, než se minibus naplní. Trochu mě překvapuje, že přechod ze Sýrie do Jordánska nebyl zdaleka tak velkým skokem, jak jsem viděl před deseti rokama. Sýrie se v hmotné oblasti hodně posunula, daleko víc než Jordánsko. Přesto však rozdíl vidět je. Už jen třeba jordánské taxíky. Pěkná, jednotně označená auta jsou naprostým opakem shnilých, rozpadajících se vraků, jež Syřané nazývají taxíky . Za vše se však platí. V Jordánsku doslova, protože je dražší než Sýrie.

„One god but allah“ (Není boha kromě alláha) čtu anglicky(!) na velkém autobuse, do nějž přesedáme na autobusáku v Irbidu. Do města se nedostaneme, je pro nás jen průjezdním místem. Sedíme hned za řidičem, takže máme dobrý výhled na video, kde právě hrají klipy syrského zpěváka George Wasoufa (poprvé jsme ho slyšeli v servis taxi na libanonsko-syrskou hranici, teď už jedno jeho CD máme v batohu).

Jordánské silnice jsou lepší než syrské, i značení měst je přehlednější. Postupně se stmívá, až Jordánsko mizí ve tmě. Provoz je celkem hustý, protože jsme na hlavní silnici Damašek-Ammán. Pomocník řidiče během jízdy roznáší vodu.

Džeraš (Jerash)

Když v Džeraši všichni vystupují, řidiči se nás ptají kde chceme vystoupit. Ubytování v Džeraši je drahé, tekže asi budeme nocovat pod širákem. Nejlepší bude být co nejblíže vstupu do rozsáhlých ruin starého Džeraše, které jsou jakousi jordánskou obdobou syrské Palmýry. Proto se necháme vysazovat u starého autobusáku, poblíž návštěvnického centra.

Na dláždění hlavní ulice Džeraše (cardo maximus) jsou stále vidět rýhy od povozů

Nejlepším místem pro nocleh se zdál být starý hipodrom, jenž je sice součástí ruin, ale je vně oplocení. Na mapě se zdálo, že za ním už je volná krajina. Teď nás ale překvapilo jak je Džeraš rozsáhlý. Samozřejmě obklopuje hipodrom ze všech stran, čímž se ocitáme v sevření města, kde musíme přespat. Nezbývá než prolézt hipodrom a najít vhodné místo. Krytých míst by tu bylo dost, ale všechna jsou zaprasená výkaly. V Džeraši snad nikdo nemá záchod a všichni chodí sem. To je blbý.

Je už sice dávno tma, ale na druhém konci hipodromu hlučí hudbou několik dělníků, pracujících na renovaci hipodromu. Nakonec uleháme přímo na ploše hipodromu, ale ve stínu těsně u zdi, kde na nás není vidět. Náhodným chodcům jsme skrytí, narazil by na nás snad jen někdo, kdo by měl potřebu podívat se na hipodrom právě o půlnoci. Táňa je z toho nervózní, ještě nikdy nespala v muslimské zemi pod širákem. Zachumláváme se do spacáků, i když je větší teplo než v Jordánsku.

Den 21, pátek 20. 9. 2002

Během rána se několikrát probouzím. Asi abych zjistil, jestli ještě nejsme ukradení. Všechno je ale v pohodě. Když se spolu se sluníčkem probouzíme definitivně zjišťujeme jen, že máme vlhké spacáky a košile. V noci bylo mírně vlhko a voda na nás zkondenzovala. Trochu barbarsky věšíme spacáky na stovky let staré zdi hipodromu a sušíme je na sílícím slunci.

Táňa se stále vzpamatovává z toho, že nás v noci nikdo neukradl, já se vydávám se na obhlídku hipodromu. V noci už jsem sice také leccos viděl, vlastně spíš cítil. A jakmile jsem to ucítil, široce jsem se těm lidskými výkaly zneuctěným místům vyhýbal. Proti tomu byl náš nocleh pro hipodrom doslova balzám na nervy.

Oválný hipodrom (sportoviště) o rozměrech 244×50 m byl postaven mezi 1. a 3. stoletím n. l. V té době na něm bylo místo pro 15 000diváků, což je těžké si z těch dnešních kamenných zbytků představit. Na opačné straně než jsme spali však už jeho rekonstrukce hodně pokročila a kamenná divácká tribuna je v délce několika desítek metrů prakticky zrekonstruovaná. Až bude v roce 2003 rekonstrukce dokončená, mají se tu prý pořádat závody v antických dvojkolových drožkách (jako onen slavný závod ve filmu Ben Hur).

Kolem Hadriánova oblouku, zabaleného do dřevěného lešení, se dostáváme ke shluku obchůdků, kde je i pokladna. K našemu potěšení vstupné kleslo o 50 %. Je však jasné, že to není důsledek velkorysosti vůči cizincům, ale naopak nutnost k jejich přilákání. Snížení už platí od jara, ale lístky zní stále na stejnou cenu, s velkým razítkem „50% decrease“. To aby si toho každý všimnul a doma poreferoval. Od událostí v září 2001 se totiž Jordánsko potýká s naprostým propadem počtu turistů.

Batohy si necháváme v kanceláří správce a neobtěžkáni vyrážíme do ruin. Je teprve 8:30, ale už je vedro a i vyšší vlhkost. Slunce praží, takže se pod ním budeme v ruinách pěkně opýkat.

Oválné náměstí je nazvané podle svého nezvyklého tvaru

Z návštěvy Džeraše před deseti rokama si moc nepamatuju, avšak Oválné náměstí mi v hlavě bezpečně utkvělo. Dostáváme se na něj téměř ihned po průchodu jižní bránou. Jeho nezvyklý tvar je však možné vidět teprve z výšky, proto se hned šplháme po šutrech nad něj k místu, kde stojí Diův chrám z roku 162 a jižní divadlo pro 5000 diváků dokonce z 1. století. Nevíme kam se dívat dřív, jestli na chrám, divadlo nebo náměstí. Nakonec vítězí náměstí, protože z chrámu už zbyly jen zdi a divadlo je obehnané drátěným plotem, bouřlivě se rekonstruuje.

Náměstí pravděpodobně bylo trhem, podle oltářů uprostřed možná i obětištěm. Dnes už by se na něm mohli obětovat jen turisti (což by paradoxně v případě některých z nich dávalo smysl a hodně pomohlo k očistě zeměkoule od beznadějně se rozšiřující nevědomosti). Náměstí je prázdné, když nepočítám dlouhé stíny řady kamenných sloupů, jež jej z velké části obklopují.

Do „centra“ starého Džeraše vede z náměstí dlouhá ulice. Jako všechny hlavní severo-jižní třída římských měst se jmenuje cardo maximus a je vydlážděná plochými kameny, aby se po ní dalo jezdit dvoukoláky. Její využití pro tenhle typ dopravy bylo tak intenzivní, že na kamenech jsou dodnes vidět vymleté stopy po kolech!

Cardo maximus je lemována sloupy, stejně jako jižní decumanum, hlavní východ-západní třída jihu starého Džeraše, kam z carda zahýbáme. Ze včerejška si vzpomínám, že jsme venku za oplocením ruin šli kolem mostu, který vedl od ruin na východ. A právě tenhle most je prodloužením jižního decumana. Akorát už nepatří k ruinám, nýbrž je funkční součástí nového Džeraše. Jižní decumanum proto najednou končí plotem, i když vidíme, že na něj navazuje cesta a most, obě už v novém Džeraši.

Jižní decumanum vede na západ ruin, kde stojí několik kostelíků, nebo spíš to, co z nich zbylo. Jsou zajímavé nejen tím, že tady vůbec jsou, i když není divu, když za císaře Justiniána v 5. století bylo místním náboženstvím křesťanství. V některých z nich totiž byly objeveny krásné mozaiky, jichž je i jinde v Jordánsku velké množství. Většina byla přesunuta do místního muzea a do Ammánu, avšak podlaha kostela svatého Kosmose je jimi pokrytá celá. Kostel je oplocen a nepřístupný, ale jelikož nemá střechu a je tak trochu zabudován v zemi, dá se na mozaiku dobře vidět z nadhledu. Asi jim nevadí, že na každodenním pražícím slunci mozaiky postupně bledou a blednou. Z kostelů už toho moc nezbývá, milovníci sloupů a zdobených dveřních překladů by si však i tak přišli na své.

Asi nejdůležitější svatyní, a tudíž i objektem, v Džeraši byl Artemidin chrám. Když se dívám na mapu Džeraše a zjišťuju co všechno vlastně k chrámu patřilo, trochu se mi tomu nechce věřit. Všechny tyhle konstrukce zabírají tak desetinu plochy ruin.

Není to jen vlastní chrám, ze kterého stojí hlavní svatyně a 11 mohutných vstupních korintských sloupů se zdobenými hlavicemi. Patří k němu i obrovské nádvoří před chrámem, na které se stoupá po širokých schodech z carda průchodem pod propylaem, majestátní branou s dalšími sloupy. Po nádvoří se povalují nejen povalené sloupy, ale i mnoho krásně zdobených kusů, které dříve tvořily část střechy chrámu.

Z carda se po schodech vstupuje do Artemidina chrámu

Vedro nás zmáhá, naštěstí se občas dostaneme do stínu nějakého milosrdného sloupu nebo zdi. Opravdu odpočíváme ale až na kamenných sedačkách severního amfiteátru, který je na rozdíl od jižního otevřeny a tudíž naprosto vydaný napospas turistům. Teď tady ale není ani noha. I severní amfiteátr byl nedávno opravený. Na některých místech září novotou, což je hodně vidět na půlkruhové plošině mezi jevištěm a první ochozem pro diváky. Je vydlážděná bílým, tmavě zeleným a hnědým mramorem. Na okrajích diváckých ochozů jsou v kamenech vytesány divadelní postavy, tu tanečnice, jinde zase hudebník s pikolou. Divadlo je plně funkční a opravdu se v něm občas hrají představení.

Severní amfiteátr je na severním konci carda. Po cardu se vracíme zpátky na Oválné náměstí, v úžasu míjíme všechny sloupy, které dnes na cardu stojí. Dříve za nimi navíc stály domy, v nichž byly obchody, občerstvovány, zkrátka běžný městský život. Naše dnešní budovy, stavěné z tak nekvalitních materiálů, nemají moc šanci dožít se v podobném stavu ani zlomku těch téměř 2000 let, na kolik je stáří velké části Jersahe doloženo.

S batohy na zádech se ptáme jednoho úředníka v kanceláři muzea jak se dostat do Ammánu. Místo vysvětlování nás vyvádí na ulici a hned nám stopuje autobus. Nejdřív si myslíme, že už je to bus do Ammánu, ale my zatím přijíždíme na téměř prázdný autobusák. Děda, se kterým jsme se v buse dali trochu do řeči se mě při vystupování ještě ptá, kolik jsem za bus platil. Teprve pak mi dochází, že se tím chtěl ujistit, jestli nám neúčtovali příliš vysokou cenu.

Náhody neexistují a alláh nás má opravdu rád! Právě totiž do Ammánu odjíždí velký bus, kterému k zaplnění chybí už jen čtyři místa, z nichž dvě obsazujeme my. Bez čekání a téměř plynule se tak přesunujeme z ruin na autobusák a pak až do Ammánu. V tomhle je Jordánsku opravdu o něco před Sýrií. Chaos tu není tak velký, i když pro toho, kdo by z Evropy přiletěl rovnou do Jordánska a neznal místní poměry, by to určitě byla asi nejchaotičtější země na světě.

A přitom tu skoro vše funguje. Téměř nové busy jezdí relativně spolehlivě, silnice jsou dobré, v buse dostanete napít vodu, zastávky jsou sice časté. Zastávka je všude tam, kde někdo mávne na bus, což může být kdekoliv a navíc tak vzniknou třeba tři „zastávky“ za sebou v rozmezí 200 metrů. Když lidi vědí, že bus zastaví, nenamáhají se ani shlukovat do nějakých větších skupinek. Prostě se nechají „obsloužit“

Oproti Sýrii je trochu větší teplo a vyprahlo. Silnice do Ammánu se kroutí suchými kaňony, aby se pak ponořila do města, které má snad nejvíc kopců ze všech hlavních měst světa. Cesta netrvá ani hodinu.

Joomla SEF URLs by Artio