Ammán I.

  • Vytisknout

Původně byl Ammán postaven na sedmi kopcích, teď už se rozpliznul na dalších 12. Silnice jsou leckdy prudké a výškové rozdíly velké. Slabší povahy by proto mohly mít tendenci pořizovat si pro cestu do některých výše položených čtvrtí kyslíkové masky...


Původně byl Ammán postaven na sedmi kopcích, teď už se rozpliznul na dalších 12. Silnice jsou leckdy prudké a výškové rozdíly velké. Slabé povahy by už mohli mít tendenci pořizovat si pro cestu do některých čtvrtí na vrcholech kyslíkové masky.

Sloupy před ammánským amfiteátrem jsou dnes jedinou památkou na Forum, kdysi největší náměstí Římské říše

My jsme do Ammánu vjeli ze severu, nejprve míjíme ultramoderní Sports City, než se noříme do hustší městské zástavby (i dopravy) a vystupujeme ve čtvrti Abdali, na jednom z hlavních ammánských autobusáků.

Centrum, kde se chceme ubytovat je sice z kopce, ale doprava MHD je tak levná, že do jednoho přibližovala naskakujeme. Změť uliček je neuvěřitelná, absolutně se nedá poznat kde máme vystoupit. Vím jen, že to má být někde dole, na jedné z křižovatek. Jenže on en autobus klesá pořád, míjejíce jednu křižovatku za druhou. Poslouchám svoji intuici, která i v jednom okamžiku velí vstoupit. A je to správně. Ve změti ulic jsme opravdu vystoupili v té správné – ulici al-Malik Faisal (krále Faisala), kde je hodně levných hotýlků.

Střecha to jistí i v Ammánu. V hotýlku se však platí za sprchu, a tak když dostáváme nabídku buď na střeše a platit za sprchu, nebo dvoják se sprchou v ceně a oboje vychází na každého 3,5 dolaru, není co řešit. Že je Jordánsko dražší než Sýrie jsme věděli, ale mysleli jsme, že to bude horší.

Ammán se na první pohled za těch 10 let moc nezměnil. Ulice proplétající se mezi kopci, plné aut, prodejců a hluku. Oblast Ammánu byla sice osídlena už před více než 5000 lety, ale největší rozmach nastal teprve ve 20. století, kdy vznikl dnešní státní útvar Jordánsko. O urbanistickém plánování se tu nedá hovořit, přesto je Ammán místem, které dobře charakterizuje dnešní Blízký východ.

Novější auta, žluto-černé obrubníky, převládající značení i v angličtině, udržované palmy, fotografie usmívajícího se krále Abdulláha II, který přejal styl svého otce Husseina a působí daleko přirozeněji než přísně se tvářící klan Assadů sousední Sýrie. Ještě v něčem se Jordánsko od Sýrie ne první pohled liší. Velký výběr zboží zahrnuje i všechny západní značky jako Coca-Cola, Nike, Nestlé apod. Je pátek, takže ulice jsou prázdnější a ne všechny obchody otevřené.

Včera večer jsme až na syrské sušenky neměli žádnou večeři a ani na snídani nebyl dnes ráno čas. Proto se chceme trochu rozšoupnout a i tak trochu oslavit, že jsme v Jordánsku. V jedné z levných restaurací jsme posláni do 1. patra, kde sedí rodiny a ženy (v přízemí samotní chlapi) )a je tu příjemně útulno, i když plno. Pro každého polovina kuřete, rýže, studená sodovka, salát a kvašená pálivá zelenina. A ani to není tak drahé, na každého kolem 2 dolarů, což se dá výjimečně snést, obzvlášť když je to v podstatě za 3 jídla... Po jídle dostáváme lísteček a platíme u východu v přízemí.

Bleší trh na ulici Kuraiš je pro Ammánce zdrojem všeho možného, od oděvů...

Už nám skoro dochází peníze, a protože v Sýrii nebyly žádné bankomaty, můžu čerpat až v Ammánu. Sedáme si na chvilku u jednoho bankomatu a už se k nám přitáčí človíček, ze kterého vypadne, že je taxikář, který nás může provést po všelijakých památkách Jordánska, jelikož „když pojedete sami, bude vás to trvat dlouho a ta láce se tak nevyplatí“. Hustí do nás asi půl hodiny, vyjmenovává koho všeho vozil, jak byli všichni spokojení, zkrátka že tohle je ten jediný způsob poznávání Jordánska. Nakonec nám nechává papír s cenami a mizí za ritem. Podobných lidí potkáme v Jordánsku ještě spousty, turistů je málo, tak se musí snažit.

Bankomaty jsou tady inteligentnější než u nás. V Čechách vždycky dostanu celou částku v těch největších bankovkách, které jsou právě v bankomatu k dispozici. Tady mi bankomat většinu dává ve velkých bankovkách, ale zbytek v kombinaci menších bankovek, abych nemusel rozměňovat.

Dnes jsme se původně chtěli přesunout na jih Jordánska do Petry, ale honit se pořád sem a tam nás nebaví, proto si v Ammánu trochu odpočineme.

Ammán je neuvěřitelně živý. Samozřejmě díky lidem, kterých jsou plné ulice. Prodávajících i nakupujících. Ulice jsou lemovány ženami, které sedí na zemi vedle pár kousků svého zboží. Nůžky, cigarety, nože, hřebeny... Před římským amfiteátrem, vestavěným do úpatí kopce (a pěkně opraveným) je jakási promenáda, kde se to hemží lidmi, kteří si užívají brzkého pátečního odpoledne.

Někteří z nich však spěchají na rozlehlý a chaotický autobusák Raghadan, naproti Hašemitskému náměstí před amfiteátrem. První sekce je našlapána býlími servis taxi, druhá mikrobusy a třetí velkými autobusy. Tohle místo je dobré znát, protože se hodí pro cesty po Ammánu nebo do okolí Ammánu.

Na ulici Quraysh (čti [kuraiš]) míjíme zeleninový trh, který je trochu schovaný ve spleti budov, ale o to víc namačkaný a barevný. Trochu jiný je bleší trh pod širým nebem na stejné ulici. Je stejně namačkaný k prasknutí, ale můžeme si tu koupit použitý kazeťák, videokazety, oblečení, obrazy, automatické pračky z druhé ruky, sladkosti. Atmosféra je trochu hektická, protože nabídka je velká, a tak se každý musí snažit, aby prodal zrovna on.

Blízkovýchodní podzim je daleko žhavější než náš, proto pokud je možné si od vedra ulevit, každý to udělá. Na náměstí ve čtvrti al-Muhadžirýn (al-Muhajereen) tryská několik vodotrysků, pod kterými se radostně čvachtaji malí prckové. Je to jedna z mála míst, které je vzdušnější. Částečně díky vodotryskům a zeleni, ale i vzdálenosti od centra nacpaného auty a trhy.

Jordánci nás každou chvíli zdraví (a my je taky) a mají radost, když se zastavíme právě u jejich krámku. A ani si nemusíme nic koupit. Neodoláváme však před jejich cukrárnami, kde mají všelijaké sladkosti svůdně narovnané na podnosech. Vědí jak prodat. Zachutnaly nám zvláštní smažené mušličky (těstové) a pak sytě oranžový koláč, chutnající jako štrúdl. Jména jsem si bohužel nezapamatoval, v tom návalu dojmů se mi vykouřily z hlavy.

... až po dobroty

Trochu jiný je Ammán když se ze spodních ulic vyrazí do kopců. Jakousi osu Ammánu tvoří osm tzv. kruhových náměstí, i když paradoxně víc než polovina z nich jsou čtvercové. Všechna doprava se valí ulicemi dole, na kopcích je daleko klidněji, víc čisto. V oblasti mezi 1. a 3. kruhem žijí bohatší lidé, sídlí velvyslanectví (mezi nimi i moc pěkné irácké) a zahraniční firmy.

Pro pohyb po Ammánu je nezbytné se naučit arabské číslovky. Pokud se totiž chcete dostat dál od centra,je nejlepší používat bílé servis taxi. Jsou číslované, ale pouze arabsky. Jízda stojí pár fufníků a po únavném dni nebo ve vedru docela pomůže. Tak se i mi dopravujeme od 2. kruhu zpátky do centra.

Kopcovitost Ammánu má vliv i na systém, jakým fungují service taxi na svých konečných zastávkách. Trasa mnoha service taxi končí na kopci, ale začíná pod tímto kopcem. Místo aby se taxikáři složitě dostávali jednosměrkami dolů, postaví se zadkem do fronty na vrcholu ulice vedoucí dolů a postupně couvnou dolů vždy když nejspodnější taxík odjede. Posunují se tak dlouho, až jsou oni tím nejspodnějším taxíkem. A tak pořád dokola. Řešení je to tak geniálně jednoduchý, že už by ho na Západě dnes nikdo nevymyslel.

Je večer, většina obchodů už je zavřená. Na chvíli si sedáme v recepci hotýlku a koukáme střídavě na BBC, CNN a katarskou al-Džazíra (al-Jazira). Al-Džazira má přímý přenos z Ramalláhu, kde jsou zase nějaké potyčky a Izraelci tam bourají domy teroristů. Tady to všichni silně prožívají, protože jednak je v Jordánsku asi 60 % Palestinců a pak je to odsud jen pár desítek kilometrů.

Na druhou stranu tu je k Izraeli jiný vztah než v Sýrii nebo Libanonu. Nejenže jsme narazili na mapu, kde byl Izrael pojmenován Izrael (jinde je to zásadně Okupovaná Palestina), ale na nástěnce v recepci visí vedle letáčků hotelů v Petře a Akabě i letáček hotelu z Jeruzaléma! To před deseti rokama opravdu nebylo. Nejvíc turistů tu je z Japonska (asi polovina) a Korejců (ti teď začínají hodně cestovat).

Monice, Tánině sestře, se narodil chlapeček – Ilhan Kevin, tak oslavujeme v jednom stánku se skvělými čerstvými koktejly v uličce pod hotýlkem.

Po dlouhé době, vlastně od Der ez-Zoru u Eufratu, spíme zase v posteli. Větrák nám skřípe nad hlavou, už jsme si na něco podobného úplně odvykli. I tady hodně lidí spí na střeše, ze které je mimochodem dobrý pohled na jednu z nejrušnějších tepen centra – ulici krále Faisala. Teď večer už je ale podstatně prázdnější.

Po prvním dni v Jordánsku nám v hlavě utkvěla ještě jedna skutečnost: celý pobyt v Jordánsku se budeme muset potýkat s celkem komplikovaným systémem jordánské měny. Je to opravdu záležitost spíš pro kouzelníky. Posuďte sami.

Jordanský dinár (mimochodem stabilní a už léta nominálně silnější než dolar — necelých 50 Kč za dinár) se dělí na 1000 filsů, přičemž 10 filsů je zároveň 1 piastr. Někdy se piastru říká kirš a většinou vám prodávající neřekne, v jaké jednotce je jeho cena. Prostě si můžete vybrat z dináru, filsu, piastru nebo kirše. Naštěstí se to po krátké době dá celkem vydedukovat. Trochu nepříjemné ale je, že vše menší než dinár jsou mince, přičemž jde zároveň o nejpoužívanější peníze. Moje peněženka je proto pořád naditá a zároveň už se z těch množství mincí začíná pomalu trhat. Fikané je, že suverénně nejmenší mince je 1 dinár, největší starý půldinár. Nový půldinár je o něco větší, ale zase ne dostatečně, aby se dal bezpečně rozlišit od čtvrtdináru. V oběhu jsou i mince 50 filsů a 5 piastru, jež jsou stejně velké, mají stejnou hodnotu, ale podle číslic ne. Hodnoty na mincích jsou pouze v arabštině, anglicky jsou napsané jen slovy (o velikosti asi tak dva milimetry). Taky jsme narazili na mini-mince 25 filsů (a nově 2 1/2 piastru!), které se téměř nepoužívají, ale dá se za ně koupit třeba jedna chlebová placka.

Den 22, sobota 21. 9. 2002

Našim příštím cílem je Petra, skalní město v poušti jižního Jordánska. Drahé vstupné do Petry, nejdražší v Jordánsku vůbec (viz. Petra dál v deníku) znamená, že chceme tolik vydaných peněz co nejlíp zužitkovat. Proto má smysl přijet do Vádí Músá (Wadi Musa), nejbližší vesnice u Petry tak, abychom tam strávili noc a do Petry se vydali brzy ráno. Proto máme celý dnešek na to, abychom se do Petry dostali. Nemá cenu tam být na oběd, protože v samotném Vádí Músá není nic moc co dělat. To radši dopoledne strávíme v Ammánu a do Petry vyrazíme teprve po obědě.

Ulice Kuraiš, hlavní tepna Ammánu, viděna z Džebel al-Kal'ah (Hradní vrch)

Snídani nám obstarávají zátarové (zdejší oblíbená směs koření) placky a datlové housky – to je kombinace, co? S nimi se vydáváme na džebel al-Kal'ah (Pevnostní vrch), odkud je dobrý rozhled po Ammánu.

Ammánské kopce jsou zrádné. Co vypadá blízko může být pěkně daleko. Na Pevnostní vrch bychom se měli dostat uličkami před amfiteátrem, ale i když se postupně ptáme asi pěti lidí, vždy jsme poslaní do uličky, která se téměř u vrcholu ukáže jako slepá, tj. končící u vchodu do nějakého domu. Tak dost nesmyslného šplhání, dost ptaní a jdeme sami! Po chvíli se nám opravdu daří najít cestu nahoru. Není to ale nejspíš tím, že bychom měli tak skvělý orientační smysl, jako spíším, že už nám jich na vyzkoušení moc nezbylo.

Na vrcholu Pevnostního vrchu se intenzivně pracuje na rekonstrukci poměrně velké, ale málo zachovalé pevnosti. Vrch byl obydlen už za doby bronzové. Z té doby se však příliš mnoho hmatatelných pozůstatků nezachovalo. Trochu lepší je to s Herkulesovým chrámem z 2. století, nejlépe je však zachován Umajadský palác (8. století). Nádvoří před palácem je celé pokryto barevnými koberci, jež jsou proti odlétnutí zatížené stojícími sudy. Paláci je věnována velká péče. Uvnitř je krásně opraven, avšak plechová kopule (zevnitř dřevěná) se k němu moc nehodí. Nakonec je ale dobře, že tu je, protože chrání interiér před povětrnostními vlivy. Vedle paláce vedou kruhové schody do obrovské umajadské cisterny.

Z výhled na Ammán si lze trochu udělat představu o jeho členitosti. Jsou odsud vidět místa, která je jinak těžké vidět v celé krás. Například římské divadlo nebo moderní mešita krále Abdulláha s modrou kopulí a dvěma elegantními minarety.

Teprve teď si uvědomuju, že na téhle cestě moc nenavštěvujeme muzea. Šutrů si užijeme dost i venku a to hlavní – lidi – v muzeu člověk nepotká. A pokud ano, tak jen vycpané. Tady v pevnosti však nakukujeme do malého Národního archeologického muzea, když už jsme se sem vyšplhali. Je to klasika. Úlomky z archeologických nalezišť, sošky, nádoby se známými svitky od Mrtvého moře s úplným zněním Starého zákona (vůbec jsem nevěděl, že nádoby byly nejen hliněné, ale i měděné!), islámské umění, pohřební hliněné urny atd.

Z vrchu se dá dostat snadněji než nahoru. Od muzea stačí zahnout doprava, projít kolem policejní budky a po svahu sejít ke zdi, odkud je možné seskočit na ulici. V hotýlku jsme pak během pár minut, vyzvedáváme batohy a kupujeme si vodu a ovoce na oběd, který budeme trávit v autobuse do Petry.

Do Petry, respektive do vesnice Vádí Músá u Petry, se dá dostat třemi způsoby. Buď si zaplatit túru, nebo soukromého taxíka, nebo busem. Pro nás je nejpřijatelnější vlastní doprava busem, proto nasedáme do taxíku, který nás vyplyvuje na autobusáku Wahadat. Wahadat je daleko od centra, je možné tam dojet levnějším service taxi, nebo normálním taxíkem. Na service taxi bychom ale museli notný kus jít, čímž bychom ztratili dost času, proto taxík (v ceně asi dolar na osobu).

Na autobusáke máme opět výběr z více možností. Buď jet pohodlnějším service taxi, nebo levnějším minibusem. Teprve příliš pozdě se dozvídáme, že v minibuse musíme platit i za zavazadla, čímž se cena naprosto srovnává. No, nevadí. Příště.

U cenové politika trasy do Ammán-Vádí Músá je vidět, jak se snaží na turistech vydělat. Dvouapůlhodinová cesta do města Šobak (kde hodně lidí vystupuje) stojí 1,5 dináru, zbylá půl hodina do Vádí Músá však další dinár.

Hned za Ammánem začíná kamenitá poušť. Silnice je dobrá, většinu cesty jedeme po hlavním tahu Ammán-Akaba (Aqaba, letovisko na břehu Rudého moře). Občas míjíme zaprášené vesničky, kromě občasných trsů trávy je vše laděno do uniformní hnědé, i když stovek odstínů. Pouštní placka, občas mírně zvlněná, je jen jednou přerušena něčím, co si zaslouží jméno hora – 1600 metrový džebel Atatia. Zastavujeme jen jednou, u benzínky se občerstvují jak cestující, tak auto.

Joomla SEF URLs by Artio