al-Batra (Petra) – den 2

  • Vytisknout

Al-Madbah je jedno z mnoha obětních míst v Petře. Stezka k němu je pořádně strmá, skoro by se dalo říct, že samotná cesta nahoru je malá oběť. Nejprve stoupáme úzkým kaňonem, který se postupně rozšiřuje, až se dostáváme na plošinu se dvěma obelisky. Jsou zasvěceny nabatejským bohům Dušarovi a al-'Uzzaovi. Tyčí se do výše jako dva vysoké čtverhranné sloupy, se špici užší než je základna. Oltář je ještě výš. Dostáváme se k němu po neznatelné stezce, napůl tvořené sutí. Poslední kousek vede po holé skále, kde nic nenaznačuje směr. Ten nám ukazují Beduínky...


Den 24, pondělí 23. 9. 2002

Včerejšek byl hodně dlouhý a náročný, tak dnes chceme zvolit trochu mírnější tempo. Hlavně proto, že zatímco včera jsme se procházeli hlavně po místech podél Vádí Músá, a jediné převýšení byl výstup ke Klášteru, dnes to bude samé lezení nahoru a dolů.

Těsně před svítáním zapadá Měsíc nad Vádí Músá za horský hřeben, jenž ukrývá Petru

Vstáváme opět těsně před východem slunce, pozorovat východ slunce, které postupně osvětluje skály s Petrou je kouzelné.

Overlanda odjíždí. Měli na Petru jen jeden den, což je jasné, když se chtějí za šest měsíců dostat z Londýna do Kapského města. Stejně tak odjíždí i velká část našich spolunocležníků ze střechy. Nasedají do minibusu, na němž je latinkou napsáno Petra-Vádí Ram. My se tam chystáme zítra a jelikož mezi Petrou a Vádí Ram nejezdí žádná veřejná doprava, kromě tohohle busu, asi s ním pojedeme taky, abychom se tam dostali co nejrychleji. Naše dny v Jordánsku se přeci jen krátí. A to až příliš rychle.

Už včera jsme si všimnul, že tu mají papír s popisem túry po Vádí Ram, včetně přespání v poušti za celkem přijatelnou cenu. Dávám řeč s Valentinou (majitelka), možná by to nemuselo být špatné. Rozhodneme se dnes večer.

Dodávka nás zase vysazuje před návštěvním centrem. Už se nemusíme zdržovat koupí lístku, tak míříme rovnou k Siku. Náš první dnešní cíl je Pokladnice, avšak z poněkud jiného úhlu. Horami se totiž dá vyšplhat na protější skálu, asi 200 metrů nad Pokladnicí, což by mohla být docela neobvyklá vyhlídka.

Až po amfiteátr jdeme stejnou cestou jako včera. Pak ale uhýbáme, přecházíme koryto Vádí Músá a procházíme postupně kolem Královských hrobek. V ranním stínu vypadají úplně jinak než včera odpoledne a taky mají něco do sebe.

Procházíme kolem Palácové hrobky a asi 200 metrů za ní začínáme po schodišti stoupat do skal. Výstup je místy docela prudký, ale celý po kamenných schodech, takže pohodný. Schody jsou na některých místech pospravované, jinde jsou zase úplně ohlazené. Asi podle toho jak se komu chtělo spravovat.

Částečně jdeme ve stínu, částečně na slunci. Neustále stoupáme, pot se z nás jen leje. Výstup jde ale rychle, za 20 minut jsme téměř na vrcholu hřebenu, z nějž bychom se měli dostat na vyhlídku nad Pokladnicí. Teď se nám zatím otevírá krásný pohled na celé centrum Petry, od Královských hrobek (které nevidíme, protože jsou přímo pod námi) přes Byzantský a Velký chrám až po Kasr al-Bint. Seshora jsou taky zřetelně vidět cihly, z nichž se skládá část ochozu Palácové hrobky.

O kousek dál se dostáváme nad divadlo. Teprve pohled z výšky odhaluje jeho pravou krásu a symetrii. Jednak proto, že je to pohled, vlastně nadhled, celkový a jednak proto, že v celku se snadněji schovají erodované detaily.

Cesta na vyhlídku vede divokou krajinou, avšak zdaleka ne tak vyprahlou jako podél koryta Vádí Músá. Ne že by tu rovnou rostly lesy, ale o keře a rostliny není nouze. Barevné skály krásně kontrastují s tmavomodrou oblohou, široko daleko ani živáčka a nebýt mírně vyšlapané stezky, mohli bychom si myslet, že jsme se ztratili někde v pustině.

Pěšinka vede dlouhým údolím, které je ale paradoxně několik set metrů nad úrovní dna města. Netrpělivě vyhlížíme Pokladnici, ale nevíme z jakého pohledu ji uvidíme, takže ani vlastně nevíme co máme vyhlížet. Nakonec přichází sama. Najednou je tady. Vlastně tam, pod námi. A zároveň slyšíme hlahol lidí, kteří se před pokladnicí právě vynořili ze Siku.

Vstup do Pokladnice hlídá jordánská vojenská stráž

Skalní stěna, v níž je Pokladnice vytesána je opravdu monumentální. Při jejím tesání se prý kamenící spouštěli z vrcholu dolů. Zespodu skála tak mohutná nevypadá, tam dominuje Pokladnice. Tady je to naopak a Pokladnice je jen jedním malým a navíc nepřirozeným, „narušením“ poměrně celistvé stěny.

Sik pod námi není vidět, jen jej můžeme tušit. Stejně tak jako kaňon vedoucí od Pokladnice k Ulici fasád. Sedáme si na odpočinek, ale nějak se kolem nás výhružně prohánějí vosy. Asi tuší, že si chceme dát sladké sušenky.

Slunce je ještě nízko, takže z Pokladnice je osvětlena jen část. Říkám si co je lepší, jestli úplně osvětlená Pokladnice seshora nebo zespoda. Asi zespoda. Snad tam stihneme dojít, až se slunce posune tak, aby ji celou osvětlovalo.

Cestou zpátky potkáváme čtyři starší Francouze. Ptají se nás, jak je to ještě daleko, ale neumí moc anglicky, tak snad chápou co se jim snažím odpovědět.

Když přicházíme k Pokladnici, je už z velké části osvětlena sluncem. Řeďme ale tak blbá roční doba, že čím víc se zmenšuje stín na levé straně Pokladnice, tím víc se zvětšuje stín na hořejší straně, protože slunce stoupá příliš rychle. Ideální fotka proto asi nebude. I tak je to ale nádhera.

Procházíme se kousek Sikem, protože teď je docela dobře osvětlen. Pak se opět vracíme k Pokladnici a vydáváme se znovu do Ulice fasád. Tentokrát se ale těsně před ní zahýbáme doleva a začínáme stoupat po prudkých schodech do skal. Jak jsem říkal. Dnes půjdeme pořád nahoru a dolů. Teď chceme vystoupat opravdu vysoko, a sice na místo zvané al-Madbah (Oltář), kterému se taky říká Vysoké obětní místo.

Al-Madbah je jedno z mnoha obětních míst v Petře. Stezka k němu je pořádně strmá, skoro by se dalo říct, že samotná cesta nahoru je malá oběť. Nejprve stoupáme úzkým kaňonem, který se ale postupně rozšiřuje, až se dostáváme na plošinu se dvěma obelisky. Jsou zasvěceny nabatejským bohům Dušarovi a al-'Uzzaovi. Tyčí se do výše jako dva vysoké čtverhranné sloupy, se špici užší než je základna. Máme hlad, tak si zalézáme do stínu skal a dáváme si do nosu.

Oltář je ještě výš. Dostáváme se k němu po neznatelné stezce, napůl tvořené sutí. Poslední kousek vede po holé skále, kde nic nenaznačuje směr. Ten nám ukazují Beduínky.

Téměř rovný vrchol byl ještě urovnán a vysekána v něm čtvercová plošina, posazená asi dvacet centimetrů pod úrovní okolní skály. Na jedné straně je skála vyvýšená a v ní je vytesána kruhová plošina, z níž vedou žlábky dolů ze skály. Jimi během obřadů tekla krev obětovaných zvířat. Kromě zajímavých oltářů je z vrcholu skvělý výhled nejen na celé údolí centrální Petry, ale i Vádí Músá za Sikem.

U obelisků míjíme malou občerstvovnu, kde právě jeden z majitelů hraje na beduínský jednostrunný nástroj. Vedle sedící hlídač v uniformě si k tomu pobrukuje.

K tomuto obětnímu místu vedou dvě cesty. Jedna od Ulice fasád, druhá od Faraónova sloupu kousek od Velkého chrámu. Abychom si udělali kolečko, vydáváme se dolů po stezce k Velkému chrámu. Hledání stezky nám ulehčují pyramidky z kamenů.

Oltář na Vysokém obětním místě je jedním z několika obětišť v Petře

Měl jsme za to, že to tudy nebude nijak zajímavé, prostě jen procházka pustinou. Opak je ale pravdou. Když pominu krásné barevné skály a na několika místech přítomné kozy, už první místo je zajímavé. Když jsme u něj, je nám ihned jasné proč se jmenuje se Lví památník. Rýhy nad lvem, pět metrů dlouhým a dva a půl metrů vysokým, dávají tušit že jimi tekla voda, pravděpodobně do lvovy tlamy.

Stezka byla naštěstí udržována, je plné schodů, chodeb a říms napůl vysekaných ve skále. Cestičkami ve skalách překonáváme rychle značné výškové převýšení, ovšem někdy s pohledy ne zrovna vodnými pro lidi trpící závratí. A tak když se pod Lvím památníkem v jednu chvíli díváme z velké výšky na rokli se Zahradní a Vojákovou hrobkami, za chvíli už jsme přímo u nich.

Obě hrobky jsou pár metrů d sebe, nápadně schované od hlavního turistického tahu podél koryta Vádí Músá. Možná o to víc stojí za to se na ně podívat. Že mají nezanedbatelný význam dokazuje i přítomnost archeologů, kteří to s pomocí jordánských pomocníků dělají průzkum.

Zahradní hrobka je obrácena vchodem do slepého kaňonu, takže na cestě směrem od Velkého chrámu není vidět. Je jaksi „za rohem“. Před ní je v kameni vytesána hluboká čtvercová nádrž na vodu. O pár metrů dál, směrem „dolů“ jsou naproti sobě tváří v tvář Vojákova hrobka a Zahradní triclinium (místo pro pohřební hostiny). Triclinium je jedinečné tím, že jeho vnitřek není jen obyčejná čtvercová místnost. Všechny tři stěny jsou totiž zdobeny sloupy a výklenky vytesanými do skály. A opět je tu kouzelné světlo, jehož odrazy dávají vnitřku triclinia oranžový nádech, doplněný barevnými pruhy ve skále.

Následující část stezky až po Velký chrám vede napůl vyschlým korytem Vádí Farasa a napůl přes prašné vrchy podél dalších desítek hrobek a domů vytesaných ve skalách. Kdybychom chtěli prozkoumat každičké jediné místi, byť jen tady v údolí, museli bychom tu strávit několik dní, ne-li týdnů.

Nad rozsáhlostí tohohle města Nabatejců člověk jen žasne. Dělali to fikaně. Nepotřebovali žádné cihly, ani maltu nebo dřevo, či hřebíky. V podstatě jim stačilo kladivo a majzlík. A hodně trpělivosti. A také umění, protože i v případě nejjednodušších staveb nejde o žádné amatérské jeskyně.

Vracíme se po Kolonádě a kolem amfiteátru. Ibrahím jakoby tu na nás už čekal. Nekompromisně nás zve na slíbený čaj. A když myslel zve, tak zve, což znamená, bez placení. Svým vzezřením, daleko tmavším než je v Jordánsku běžné, mi připomíná – Austrálce. Umí trochu anglicky, tak se vyptává odkud jsme, kde jsme v Jordánsku byli atd. Od něj se zase dozvídáme, že normálně přespává tady v Petře a že je to možné zařídit i pro nás. „Petra je milión hvězdičkový hotel“ říká v narážce jednak na hvězdičkové hodnocení hotelů a i skutečnost, že na rozdíl od těch několika hotelových hvězdiček je zdejších milión hvězd skutečných. Teď na podzim je tu prý příjemné klima, na rozdíl od žhavého léta (což můžu z vlastních dvou zkušeností potvrdit).

Loučíme se s ním a loučíme se i s Petrou. Před tím, než nás pohlcuje Sik se naposledy ohlížíme na Pokladnici, která už teď odpoledne zase tone ve stínu. Pak nám mizí i její poslední kousek viditelný klikatou puklinou zvanou Sik a my stoupáme kolem odvodňovacího kanálu vzhůru.

Zahradní triclinium na stezce mezi Vysokým obětním místem a Hradem faraonovy dcery je jedinečné svou vnitřní výzdobou

Cestou do Vádí Músá se zastavujeme v jednom krámku, kde se vyrábí zdejší nejoblíbenější suvenýry – lahvičky plněné různobarevným pískem s obrázky hor, ptáků a velbloudů tvořených opět jinou barvou písku. Lahvičky úplně malinké, až litrové. V těch už jsou kromě velbloudů i složitější geometrické tvary.. Většinou se tvoří jen přirozenými barvami písku, ale je vidět , že někteří lidé kupují i lahvičky s motivy obsahujícími zelený či modrý písek, které se tu nevyskytují. Z takových barev pak ve sklenici vykouzlí třeba... Mona Lisu!

Hassan nám ve svém krámku ukazuje, jak takový velbloud v lahvičce vzniká. Nejdřív z mističek s pískem na sebe do skleničky nasype vrstvy různobarevného písku, čímž ve sklenici získá barevné pruhy. A velbloud? Vezme dlouhou dutou jehlu, zapíchne do písku až ke sklu. Do trychtýřku na jehle vsype černý písek a tahy podél skla vytvoří ze spodního konce jehly pomalu uvolňovaný černý písek velbloudí trup, nohy a hlavu. A je to! Hassan navíc velblouda tvoří ve skleničce natočeného směrem k nám, takže na něj nevidí! Nakonec nám ale ukazuje trik: na mističce s pískem před skleničkou má totiž malé zrcátko! A doba tvorby jednoho velblouda? Asi 45 vteřin.

I když jsme si mysleli, že se dnes do hotýlku dostaneme ještě za světla nedaří se nám to. Právě když zapadá slunce, vcházíme do „Sanabel Mechanical Bakery“ (Sanabelova mechanická pekárna). Jméno je to sice srandovní (asi tím chtějí dát najevo, že mají na pečení nějaké přístroje místo normálních ručních pecí), ale pečivo i zákusky tu dělají skvělé. Na závěr pobytu v Petře jich pár zkoušíme. Za tu námahu si je zasloužíme.

Večer už si dáváme večeři z vlastních zdrojů a platíme túru po Vádí Ram. Minibus zítra odjíždí v šest ráno.

Joomla SEF URLs by Artio