Ammán II.

  • Vytisknout

O existenci náboženské tolerance, v Ammánu symbolizované čtvrtí Abdali, se v žádných zprávách nedozvíte. Jakákoliv zmínka o ní by narušovala mediálně atraktivní, a proto dnešními zpravodajci horečně budovanou představu náboženského napětí, v níž jsme bez přestání udržování. Skutečností je, že přímo přes ulici, naproti mešitě krále Abdulláha, stojí koptský pravoslavný kostel a o ulici dál kostel řeckého pravoslaví...

Náš předposlední večer si v uličce naproti hotýlku naposledy sedáme do naší oblíbené jídelně,. Jídelna je uvnitř malinka, ale její kapacitu vždy odpoledne rozšíří o několik stolů s židlemi, které rozestaví přímo na ulici. Vybíráme si uvnitř, ale sedáme si mezi lidi na ulici. Dáváme si kopec žluté rýže, lilek s rajčetem, torpédoidní (tvarově ne plynotvorně) masové karbanátky asuad a samozřejmě všudypřítomný čerstvý salát z cibule okurek a rajčat. Moc dobrá a zasytila by i superhladového. To vše za o něco víc než jeden dolar. Jako zákusek si, stejně jako v minulých večerech, kupujeme halvu, usazujeme se na střeše hotýlku a díváme se do neony osvětlených ulic pod námi. V hotýlku taky potkáváme Martinu, se kterou jsme se setkali nejdřív v Hamě a pak v Petře. Ještě má pár dní času do odletu z Damašku, tak ji půjčuju knihu o Libanonu, kdyby se tam náhodou dostala. Alespoň zjistíme, jestli Češi můžou získat libanonské vízum na hranicích (PS: Martina se do Libanonu nakonec nedostala, na hranici ji vízum nedali).

Den 29, sobota 28. 9. 2002

Poslední den v Jordánsku a poslední den na cestě. Odlétáme sice až zítra, ale už dvě hodiny po půlnoci, takže na letiště budeme odjíždět dnes večer. Teď je ale zatím ještě ráno a my si konečně přispáváme. Snad i zbytek dne bude v ležérnějším rázu.

Koptský kostel vedle mešity krále Abdulláha

Batohy si necháváme v hotýlku, vyzvedneme si je až večer. Teď se vydáváme podívat na místa, kam jsme se zatím ještě nedostali.

Celou dobu co jsme v Ammánu pošilhávám po velké mešitě se světle modrou kopulí a dvěma elegantními bílými minarety. Viděli jsme ji už z pevnosti, teď se chceme podívat dovnitř. Z centra se dá k mešitě dojít pěšky. Stačí následovat ulici, která vede k autobusáku Abdali. Mešita je pak asi dva bloky za autobusákem.

Už od rána se cítím nějak divně od žaludku. Mám trochu křeče, tak si na Abdali dávám sprite, asi za čtvrt hodiny je to lepší. Využíváme toho, že jsme na Abdali a zjišťujeme odkud přesně a za kolik odjíždí bus na letiště. Ještě že tu ta expresní linka z Abdali na letiště je, taxík by stál majland.

Mešita krále Abdulláha, jak se ona mešita s modrou kopulí jmenuje, byla otevřena teprve v roce 1989, ale brzy se stala oblíbeným svatostánkem. Částečně i proto, že otevřeně vítá cizince a chce jim sloužit jako zdroj informací o islámu a i jako příklad náboženské tolerance tohoto náboženství. Zesnulý král Hussein ji pojmenoval po svém dědovi králi Abdulláhovi.

Mešita je opravdu elegantní. Nejen zdálky, ale i zblízka. Dva krásné bílé volně stojící minarety se tyčí z nádvoří, v jehož středu stojí modlitební hala přikrytá modrým dómem. Dnes je takovým symbolem Ammánu, že když před třemi lety zemřel král Hussein, zpravodajka CNN to oznamovala s touto mešitou za zády. Pamatuju si to přesně, protože jsme právě byl na Sumatře u jezera Toba a přišlo mi komické, že jako „zákusek“ k večeři mi bylo servírováno právě vysílání CNN.

Teď dopoledne je mešita úplně prázdná. Vnitřek kruhové modlitební haly je jednoduchý, ale krásný. Sedáme si na podlahu pokrytou červeno-černým kobercem, směrem k mihrabu (výklenek směrující k Mekce), a necháváme se unášet výzdobou. Uprostřed visí velký lustr s kulatými světly, kolem dokola je napsáno 99 vznešených jmen alláha. Okna po obvodě kopule, která ji zvenku dávají podobu létajícího talíře s černými čtvercovými okny, jsou zevnitř vitrážová. Jednoduché geometrické vzory v nich střídají všechny možné barvy. Vše působí elegantně a harmonicky. Z mešit mám ostatně vždy daleko lepší pocit než z kostelů. Nejsou v nich žádné lavice, země je většinou potažena kobercem, na kterém se dá sedět nebo i ležet a slouží nejen k modlitbě ale vlastně i jako jakési společenské místnosti.

O existenci náboženské tolerance, v Ammánu symbolizované čtvrtí Abdali, se v žádných zprávách nedozvíte. Jakákoliv zmínka o ní by narušovala mediálně atraktivní, a proto dnešními zpravodajci horečně budovanou představu náboženského napětí, v níž jsme bez přestání udržování. Skutečností je, že přímo přes ulici, naproti mešitě krále Abdulláha, stojí koptský pravoslavný kostel a o ulici dál kostel řeckého  pravoslaví. Kolem koptského jen procházíme do řeckého i nakukujeme. Až na uklizeče (krásný pár ze Srí Lanky, jak Táňa ve své zvědavosti neopomněla zjistit) je prázdný. Svou čistotou a pestrobarevnými ikonami svatých jde o typický pravoslavný kostel. I z venku vypadá moc pěkně. Je vidět, že jej místní křesťani nejen dobře udržují, ale vzhledem k jeho přístupnosti každému (dveře jsme našli otevřené) nemají ani stín strachu z jakéhokoliv nebezpečí ze strany většinových muslimů. To stejné samozřejmě platí o Abdulláhově mešitě ve vztahu ke křesťanům.

Rozsáhlý a velmi dobře zachovalý římský amfiteátr slouží nejen k divadelním představením, ale také ke schůzkám mileneckých dvojic

V centru se chvíli procházíme po chaotickém, ale živém zeleninovém trhu a pak se vydáváme k další mešitě, na kterou jsme ještě neměli čas. Dnes je zkrátka mešitový den.

Mešita Abu Darviš (Abu Darwish) je na vrcholu džebel al-Ašrafije (al-Ashrafiyeh‘). Al-Ašrafije je prý hodně prudký kopec a jelikož jsme si řekli, že poslední den bude oddychový, sedáme si do service taxi 26 a za necelých 5 korun se necháváme svézt nahoru. Ulice jsou opravdu hodně strmé, jsme rádi, že jsem sem neplahočili po vlastní ose. Konečná trasy 26 je přímo před mešitou.

Stejně jako Abdulláhova mešita i Abu Darviš je na zdejší poměry skoro nová (1961), ale není to na ní zdaleka vidět. Ne že by byla zanedbaná, jen je slohově daleko klasičtější. Celá je postavena ze střídavě bílých a černých kamenů, z nichž vykukují jen sytě červená okna a dveře. Je krásná, skoro až pohádková. Pokud by v Disneylandu stála mešita (možná tam je, nevím), nejspíš by vypadala takhle. Na nádvoří se právě modlí několik mužů, ale samotná modlitební hala je zavřená. Jen nakukujeme dovnitř přes prosklené dveře.

Když už je dnes ten mešitový den, nemůžeme vynechat mešitu, kolem které jsme v Ammánu prošli nesčetněkrát. Stojí přímo v centru, na jedné z nejrušnějších křižovatek – ulice krála Faisala a Hašemitské ulice. Mešita krále Husseina (není pojmenována po králi Husseinovi, otcovi nynějšího krále Abdulláha II) je taky nová, i když rokem otevření 1924 je nejstarší ze všech tří. Postavil ji král Abdulláh (po němž je pojmenována Abdulláhova mešita – možná se to začíná trochu zamotávat) na místě, kde dal druhý chalíf Umar zbudovat první mešitu už roku 640.

Hussainova mešita je nejen nejklasičtější ze všech tří, ale i nejživější. V době modlitby je živo před mešitou i uvnitř, v ostatní dobu je živo hlavně před ní. Jedna z nejživějších křižovatek totiž slouží zároveň jako roztroušené tržiště, kde se svých vozíků, nebo i jen z rukou, prodejci prodávají všechno možné. Ony vůbec ulice v celém středu města jsou během dne tak přecpané zbožím z krámků, že lidé se nevejdou na chodníky a přelévají se i na silnice, čímž pádem se o ně musí dělit s celkem hustou dopravou. A křižovatka před mešitou je centrem všeho tohohle mumraje.

Začínáme se zabývat dárky. Nikdy jsme nebyli na nakupování a i když to nehodláme měnit, přeci jen chceme přivést alespoň pár maličkostí. Už máme nějaké flaštičky s pískem z Petry a Táňa koupila i nějaké cukrovinky. V krámcích na Hašemitské ulici kupujeme další flaštičky s pískem (kupodivu daleko levnější než v Petře), já si kupuju červeno-bílo kafíju. Samozřejmě nevynecháváme ani obchůdky s hudbou a po poslechnutí několika CD nakonec kupujeme jednoho jordánského a jednoho palestinského zpěváka. CD stojí 1 dinár, což je kolem 45 korun.

Trochu větší problémy máme se sehnáním tašky, do které bychom všechny věci nandali a mohli si ji vzít jako spoluzavazadlo do letadla. Opět nám ale pomáhá jordánská pohostinnost. Úplně přirozeně se nás ujímá jeden muž, který si všimnul že tu bloudíme a něco hledáme. Obchází s námi krámky a ptá se v nich, jestli nemají takovou a makovou tašku. Nakonec se dostáváme do obchůdku s plachtovinou, kde ze zbytků dělají přesně takové tašky, jako potřebujeme. Když uzavíráme obchod, muž se nám omlouvá, že už musí jít a mizí ním v davu, aniž by čekal na nějaké díky. Rozloučení s Blízkým východem je to opravdu příjemné.

Poslední odpolední chvilky trávíme ve stínu na kamenných sedačkách amfiteátru v centru. Amfiteátr je oblíbeným místem pro schůzky a procházky. Usedáme se zásobou limonády k pití a se zájmem pozorujeme cvrkot kolem. Schází se tu většinou smíšené páry, pobíhá tu ale i pár děcek a puberťáků. Jeden pár má obrovskou radost z jakéhosi panáčka na baterky, kterého si koupili na trhu. Muž s předstíranou zkušeností rve do panáčka baterky, ale nějak se mu to nedaří. Oba se tomu smějí, po chvíli se zvedají a odchází. Asi reklamovat panáčka, kterého za celou dobu nerozchodili.

Jiný pár vystupuje po schodech do hlediště amfiteátru a drží se za ruce! To jsme tady ještě neviděli. I na Ammán mi to přijde docela odvážné, holka má však přesto na hlavě šátek. Jako na potvoru, asi abychom měli ode všeho něco, se za chvíli přímo pod nimi usazuje úplně jiný pár. Ona zahalená od hlavy až po paty v černém nádoru, včetně zakrytého obličeje, on oblečený klasicky v kalhotách a dlouhé košili. Podle gestikulace a držení těla je jejich hovor vyloženě zásadní, dívají se na sebe ale jen občas a o nějakém držení se za ruce nemůže být ani řeč.

Na ulici krále Faisala je rušno ve dne...

Součásti amfiteátru je Jordánské muzeum lidových tradicí. Nachází se ve dvou navzájem oddělených částech na pravé a levé straně průchodu, kterým se vstupuje na jeviště amfiteátru. Do obou části platí jedna vstupenka. Zabírá jen asi čtyři místnosti, ale na tak malé ploše je to exponáty přímo přehuštěno. Kostýmy z různých částí Jordánska, včetně palestinských oblastí Gaza a Západní břeh, ozdobné přehozy, mince, šperky. A dokonce i beduínský stan, jemuž se na základě toho, že je z kozí kůže a srsti arabsky říká Dům z vlasů (beit el-šár/beit el-shaar). Jeho rozdělení na dvě části – el šig (el shigg) pro muže a el mahram (el muhram) pro ženy – potvrzuje naši zkušenost z Vádí Ram.

Poslední večeří si trochu vyhazujeme z kopýtka. Beduínsky mensaf, který jsme měli v Palmýře však byl lepší než ten dnešní. Příště se raději rozloučíme klasickým faláfelem. Táňa si u našeho oblíbeného kokteljáře kupuje poslední ovocný koktejl (dělá je fakt skvělé, v celých Čechách se nic podobného nedá sehnat) a úplně poslední věc, kterou si kupujeme před vyzvednutím batohů, je kilovka halvy. Doma nám přijde vhod, a to nejen jako vzpomínka na Jordánsko.

V hotýlku se ještě naposledy díváme na zprávy katarské televize al-Džazíra (Ostrov), která se po loňském září stala jakousi arabskou CNN. Nejde o žádné amatéry a od CNN se odlišují snad jen tím, že jsou menši herci. Z nějakého důvodu mají docela dobré napojení na al-Kajda, s jejichž dvěma veliteli se asi před dvěma týdny jeden z jejich zpravodajů sešel v pákistánském Karáčí. Jsme na tom všichni stejně. Jak Evropané, tak muslimové na Středním východě jsou zmatení. Televize nám všem říkají polopravdy nebo vyložené lži. Málokdo má energii na to, aby zjistil jak se věci mají doopravdy. A s tím „výrobci“ informací počítají.

S batohy obtěžkanými sice malými, ale dost těžkými suvenýry (písek a spol.) se vydáváme na Abdali. Bus na letiště odjíždí každou hodinu, tak se ve zbývajícím čase jdeme kouknout na Abdulláhovu mešitu v nočním osvětlení. Nezklamalo. Minarety září jako dva husitské palcáty, jejichž tvar mi připomínají.

Na zastávce letištního expresu si kupujeme jízdenku (cena 1,5 dináru sice není nezanedbatelná, ale přesto je to jen pětina ceny taxíku), bus odjíždí v devět hodin. Dávno už je tma, takže naše jízda Ammánem se z přehlídky neonů na obchodech postupně mění v přehlídku aut, když za Ammánem vjíždíme na dálnici.

Letiště královny Alie je 35 km jižně od Ammánu po dálnici směřující na Akabu. Terminál 1 je určený pro lety Royal Jordanian, my vystupujeme před terminálem 2, který odbavuje všechny ostatní společnosti. Terminál je celkem malý a už poněkud omšelý. Odletová daň je opravdu jen 5 dinárů a když se tomu na informacích divím s tím, že by měla být 10, jak jsme všude četl, dostává se mi odpovědí, že vždycky byla 5. Tak dobře. Nechávám pro každého z nás jen 5dinárovou bankovku, zbylé dináry směňuju na dolary. Zbylo nám jich 35.

... v noci

I přes mírnou omšelost působí tohle letiště daleko líp než bejrútské. Tam skoro nikdo neuměl anglicky a informační kancelář byla schovaná pod střechou někde mezi úklidovým nářadím a větracíma šachtama.

Při čekání se dáváme do řeči s mladým Číňanem. Je to snad první Číňan, který mluví dokonalou angličtinou. Aby taky ne, když už přes rok studuje v Manchesteru a poslední měsíce tam už i pracuje pro Coca-colu. Na Blízkém východě byl dva týdny, teď se vrací zpátky do Británie.

Další koho potkáváme jsou dva Češi, o kterých už nám říkala i Martina. Oba jsou na Jordánsko trochu nakrknutí, muslimská pohostinnost přeci jen každému nemusí 100% sednout. Bavíme se spolu až do ohlášení začátku odbavování našich letů. Oni letí do Prahy přes Vídeň, my přes Frankfurt.

Den 30, neděle 29. 9. 2002

Táně se nějak začíná mlít žaludek právě v době, kdy jsme na řadě v bezpečnostní kontrole. Nedivím se místním úředníkům, že jsou ve svých kontrolách striktní, ale ve svém požadavku na ruční kontrolu filmů, které nechci strkat do jakéhokoliv rentgenového přístroje, obzvlášť když hrozí víc kontrol za sebou, musím být nekompromisní. Úředník je nejdřív neoblomný, asi se mu nechce mých 40 a Tániných 15 filmů probírat ručně. Když mu však s poslední nadějí říkám, že jeho pozice je přeci jen jiná než moje, protože nejde o jeho filmy, nejdřív to vypadá, že jsem se ho trochu dotknul, ale nejspíš jsem naopak zahrál na jeho strunu muslimské pohostinnosti. Svoluje k tomu, že si jen namátkou vybere některé filmy, aniž by šli do rentgenu. Ufff!

Když jsme za bezpečnostní kontrolou, nechávám odbavovat zavazadla a platím odletovou daň, zatímco Táňa se na záchodě pere se svým žaludkem. V tranzitu pak chvíli spí, zatímco já se dívám na videoklipy libanonských a syrských popových hvězd. Naši dva čeští kámoši si každý nechali na odletovou daň 10 dinárů, takže v tranzitu každý projídá těch svých 5 zbylých.

Druhá bezpečnostní kontrola následuje ve tři čtvrtě na dvě, před vstupem na palubu letadla. Zavazadla musí zase projet rentgenem a já chci zase filmy nechat zkontrolovat ručně. Úředník se nejdřív zdráhá, ale nakonec ho nemusím přesvědčovat zas tak dlouho, aby filmy zkontroloval ručně.

Kolem druhé hodiny ranní se náš Airbus odlepuje od letištní plochy a nabírá kurs směr Frankfurt. Otevírám dnešní Jordan Times, kde můj zrak hned padne na článek o nějakých španělských firmách, které podepsaly smlouvy na odkup irácké ropy v množství 12 miliónů barelů denně. Radši si jdu na chvíli lehnout.

Ráno na čas přistáváme v Praze. Počasí je krásné, pravé babí léto. Alespoň nám to ulehčí aklimatizaci. Tedy alespoň tu fyzickou, protože aklimatizace psychická tak jednoduchá nebude. Až budeme vyprávět jací jsou lidé na Blízkém východě, možná si to lidi se zájmem poslechnou. Naše vzpomínky pak ale rychle přehluší další nápor „objektivních“ zpráv z oblasti, o níž oni skvělí mediální komentátoři slyšeli jen z doslechu. A přesto je budou dál zasvěceně komentovat a vytvářet tak mínění miliónů lidí. Jak jim vzít vítr z plachet? Dnes už existuje jen jediný způsob: přesvědčit se na vlastní oči.

Joomla SEF URLs by Artio