Kábul – nadhled

  • Vytisknout

Ulice spojující náměstí Paštunistán s trhem Titanic na nábřeží řeky Kábul je plná krámků se stovkami cédeček a videocédéček, většinou z Indie a Pákistánu. Bollywood – indický filmový průmysl se sídlem v Bombaji – má vášnivé zastánce i zde. Obzvlášť po tak dlouhém půstu, který znamenal tálibánský zákaz hudby a radovánek. Obaly cédeček jsou atraktivní nejen svou křiklavou barevností, ale hlavně obrázky vnadných Indek v sárích odhalujících ruce i břicho, obojí v muslimském světě považované za nemravné. Chudý a rozbombardovaný Afghánistán se tak ocitá na špici bourání sexuálních tabu – podobné obrázky není v drtivé většině jiných muslimských zemích vůbec myslitelné ukázat...


Jana s Tomášem jsou plně zabraní balením, protože zítra odlétají do İstanbulu, odkud pojedou do Čech po zemi autobusem. Lence a Katce kupuju Uzbeka a Tádžika, melouny jako dárky z Mazáru – v Afghánistánu se melouny pěstují hlavně na severu. Telefonuju s Džamilem, domlouvám s ním zítřejší výlet do Pandžšírského údolí, jak jsme o tom spolu před pár dny předběžně diskutovali. S Tomášem, Vladimírem a Davidem si večer dáváme poslední trávou na rozloučenou před Tomášovým odletem.

Den 15, pátek 11. 6. 2004

Dnešní den si chci udělat relaxační, například psát deník, jelikož jsem pozadu. Džamil se nakonec neozval, takže s cesty do Pandžšíru sešlo. Dopoledne odvážíme Janu s Tomášem na letiště. Byli tu 45 dní, natočili spoustu materiálu pro Janin bakalářský film i pro Cestománii, tak už se těší domů.

Cestou zpět na misi – jedeme v jejich terénní toyotě surf – se zastavujeme v tenisovém klubu, kde David na dnešek pro sebe a Lenku zamlouvá kurty. Je pátek, takže svátek, kdy nepracují ani Afghánci ani Zápaďáci. Klub se právě opravuje, nebo spíš úplně rekonstruuje. Interiér jeho několikapatrové budovy září novotou a podlahy jsou ještě pokryté krycími pilinami. Budou tu nové hotelové pokoje, bar, restaurace, terasa. Afghánci svému míru věří, tak investují. Stejně jako Zápaďáci.

Lidi z mise původně dnes chtěli vyrazit na piknik z město, jak je v Kábulu dobrým a příjemným zvykem, ale kvůli rostoucímu nebezpečí útoků nakonec zůstávají v Kábulu. Napětí se zvýšilo opravdu citelně, i když na ulicích mezi lidmi se cítím stále stejně bezpečně. Západní pracovníci však buď vůbec nevycházejí ze svých rezidenci, nebo jsou daleko opatrnější a paranoidnější. S vražedně proklamovanou záští odbojných skupin vůči všemu cizímu se ani není čemu divit.

Nejlepší chleba na světě – opravdu!

Dnešek je tedy relax pro všechny. S Katarínou se necháváme vysadit v B’s a David pokračuje na zamluvený tenis. B’s je jeden z guesthousů a restaurací orientovaných na západní pracovníky. Pro mě jsou tu ceny astronomické – oproti obědu za dolar v afghánské čajcháně tady dám za jídlo 5×, ale třeba taky 20× tolik. Z vlastní zkušenosti však vím, že kdybych nebyl v Afghánistánu jen na pár dnů, ale pracoval tu měsíce či roky, taky bych na podobná místa chodil. Po určité době člověku začne chybět domov, tak se snaží nahrazovat si jej alespoň styky s Evropany v příjemném prostředí nad jídly, které domov alespoň připomínají. Tohle si většina krátkodobých cestovatelů – měsíc, dva, tři – nikdy neuvědomí, protože to nezažili. Na adresu západních pracovníku od nich slyším pohrdavé poznámky a ohrnování nosu. Nelze než je přejít, jelikož nevědomost je všudypřítomná a nevykořenitelná.

Ale zpět k B’s. Je to moc příjemné místo – zelená zahrada se svěžím trávníkem, na němž jsou rozmístěny stolky a židle, několik stolů je i pod stříškou na vyvýšené terase. O jeho oblibě svědčí pouze dva neobsazené stolky.

Máme sebou i Fíka, což je „misijní“ psík, vlastně ještě štěně, kterého na misi všichni rozmazlujeme. Tady se cítí ve svém živlu a jako každé štěně musí všechno prolézt, všude strčit čumák a od všeho ochutnat. Nejprve se snažíme ho udržet u stolku, ale proti jeho poznávací energii nemáme šanci. Nakonec se spokojíme s tím, že alespoň zhruba víme kde je, což se dá snadno pozná podle pozdvižení u stolu, pod kterým se právě pohybuje. Po druhé hodině přijíždí i David, objednáváme oběd a zůstáváme až do čtyř. Zpět se vracíme i s pizzou, co jsme k obědu objednali Vladimírovi, který i o víkendu celý den pracuje.

Den ještě neskončil a zdá se, že dnešek je míň prašný než ostatní dny. Před misí si najímáme taxíka a s Lenkou a Davidem vyrážíme na televizní kopec, z kterého by měl být dobrý výhled na Kábul.

TV kopec je hned za Kart-e Parwan, ve které je sídlo mise Člověka v tísni, takže jízda netrvá příliš dlouho. Většinu času zabírá výjezd po prašných cestách kolem hliněných chatrčí rozložených po kopci. Čím výš stoupáme, tím fantastičtější výhled se otevírá. Vyjíždíme až úplně nahoru k ceduli, která říká, že vysílač opravuje skupina japonských firem. Jako potvrzení nahoru přijíždí dvě auta plná Japonci.

Úpatí kábulských kopců i kopce samotné jsou pokryty hliněnými domky – pohled z TV vrchu na severovýchod

Čím výš se člověk v Kábulu ocitne – a to není problém, protože kopců je tu přehršel –, tím víc žasne nad jeho polohou a i podobou. Mezi kopci, které jsou jakoby ledabyle poházené na planině obklopené souvislými pásy hor, se rozlézají jazyky hliněných čtvrtí, které se někdy přelévají i přes hřeben. Mezi tím se táhnou tenké či tlusté, šedivé nebo hnědé pásy – vyasfaltované nebo prašné silnice a ulice. Je v tom určitá poezie, ale zcela určitě jedinečný charakter. Těch pár „moderních“ budov v centru, které ční výškou i svým charakterem, působí bizarně. Avšak bizarní věc v bizarním městě – a výraz bizarní nemíním hanlivě – se stává jednou z jeho charakteristik.

I přes původní zdání jsou kábulské rituály zdá se neoblomné – každodenní večerní prach nakonec přichází i dnes. Plíživě, ale neúprosně. Je fascinujíc sledovat, jak postupně zahaluje a pohlcuje celý Kábul. V protisvětle na západním obzoru jsou pod pokrývkou prachu vidět už jen nezřetelné obrysy čtvrtí a pouliční světla. Tohle město mě za těch pár dnů, co v něm jsem, prostě dostalo. Sjíždíme dolů, zatímco Kábul pomalu mizí v šeru a prachu.
S Katarínou, která už podle svých slov potřebuje trochu vypnout a vypadnout z Kábulu, domlouváme několikadenní cestu do Bámjánu ve středním Afghánistánu. Odjezd pozítří.

Den 16, sobota 12. 6. 2004

Už několik dní se chci z Kart-e Parkan, kde sídlí Člověk v tísni, vydat do centra pěšky. Autem je to kus cesty – možná takových 5-7 km – čtvrtěmi, které vypadají úplně jinak, než relativně uklizené centrum. Kart-e Parkan je „rezidenční“ čtvrť, centrum je obchodní čtvrť a mezi tím – všechno možné, co mě láká vidět z blízka.

Severní okraj Kart-e Parkan je ohraničen výpadovkou na Mazár-e Šaríf. Podél výpadovky je shodou okolností rozeseto několik autobazarů. V nichž samozřejmě převládá toyota, která má v Afghánistánu snad 95 % trhu – její modely corolla a surf se už téměř staly synonymem slov osobák a teréňák.

Výpadovka je neuvěřitelně rušná. Proudí po ní nejen kolony aut, ale i řetězce cyklistů a davy chodců. Pokud toyota ovládá automobilový trh, Čína má monopol cyklistický. Téměř všechna kola jsou stejná černá čínská plečka s bílým pruhem na zadním blatníku, brzdami s obrovskými pákami, jež kopírují tvar řidítek a mohutným nosičem za zadním kolem. K tomu všemu se přidává afghánská specialita – divoké zdobení umělými kytkami a barevnými drátky.

I přes smog, prach a smrad z výfuků se mi jde příjemně. Na většině míst budím větší pozornost – to když míjím prodejce, kteří nemají nic na práci a jen čekají na zákazníky. Motory, pneumatiky, motorky, plechové i plastové nádobí, samolepky, uhlí, hodinky, zkrátka zboží stejně různorodé, jako je různorodý Kábul. Sem, mezi jádro afghánského lidu, běloch ani nepáchne, takže mi radostně podávají ruce, žádají o fotku a zvou mě na čaj.

Na místech, kde se pracuje – výrobny železných vrat, prodejny uhlí – jsem skoro nezpozorován. A pokud mě někdo zahlédne, pokyne na pozdrav, stejně jako já pokynu zpět. Místní zdvořilost mě stále ještě dostává.

Na Šar-e Nau jsem asi za hodinu a půl a jsem úplně vyprahlý, protože jsem byl tak pohlcen okolím, že jsme na pití vůbec nemyslel. Nikde nemají vodu, tak beru za vděk dvoulitrem íránské Zam-Zam koly. Nechutná tak dobře a není zdaleka tak léčivá jako voda ze stejnojmenného pramene, kterou mě před dvěma týdny hostil Ahmed v Emirátech, ale za to mi připomíná, že i muslimský svět naskakuje do vlaku masírujícího marketingu. Tak na zdraví!

Po hodině na Internetu v internetové kavárně naproti Šar-e Nau parku vracím taxíkem na misi, kde si dávám oběd a odpolední siestu. Klima v Kábulu je sice stále ještě příjemné – mezi 25 až 27 stupni, slunečno, avšak prašno – ale trávit nejparnější čas přes poledne mimo ulici je jeden z nejmoudřejších zvyků, co jsem se od místních naučil. Ne všichni jej samozřejmě dodržují a mohou dodržovat, jak se přesvědčuju když odpoledne znovu vyrážím do města, tentokrát na náměstí Paštunistán kousek od Starého města – zdejší bazary běží nepřetržitě.

Pouliční CD/VCD nabídka

Chtěl jsem poslat pohledy z pošty na Paštunistánu, ale ta je v pátek a sobotu zavřená. Vydávám se tedy ulicí spojující náměstí s trhem Titanic na nábřeží řeky Kábul. Ulice je plná krámků na audio a video techniku a zdi mezi jednotlivými krámky jsou pokryté stovkami cédeček a videocédéček, většinou z Indie a Pákistánu. Bollywood – indický filmový průmysl se sídlem v Bombaji – má vášnivé zastánce i zde. Obzvlášť po tak dlouhém půstu, který znamenal tálibánský zákaz hudby a radovánek. Povolena byla pouze hudba náboženská, kterou je také možné sehnat a i ta se těší velké popularitě. Afghánci hudbu milují. Zní všude – z krámků, v autech, doma. Obaly cédeček jsou atraktivní nejen svou křiklavou barevností, ale hlavně obrázky vnadných Indek, které jsou samozřejmě zobrazené nezahalené, v sárích odhalujících ruce i břicho, obojí v muslimském světě považované za nemravné. A tak je chudý a rozbombardovaný Afghánistán na špici bourání sexuálních tabu, protože podobné obrázky není v drtivé většině jiných muslimských zemích vůbec myslitelné ukázat.

Před mešitou Pul-e Chisti se zastavuju u prodejce s nádhernýma paštunskýma čepičkama. Na slunečním svitu září různobarevnými sklíčky a lesklým vyšíváním, elegance jim dodává vykrojení nad čelem, podle kterého je v Afghánistánu a Pákistánu poznat, že její majitel je buď Paštun nebo Baluč.

Davy lidí na trhu jsou skoro neprostupné. Trvá mi přes hodinu, než projdu nejživější úsek a zahýbám ke křižovatce s nedostavěnou tálibánskou mešitou. Před pár dny jsme tu byli s Janou a Tomášem a jak jsme spěchali, nestihnul jsem si od jednoho příjemného řezníka vzít adresu pro poslání fotek. Když se znovu objevuju v jeho průchodu má radost, ale jelikož neumí psát latinkou, odchytává na ulici mladíka, který umí trochu anglicky.

„Odkud jsi“ ptá se mě.

„Z Československa.“

„Jo? Tak tam mám strýce. Jmenuje se Bari a dělá režiséra v televizi. V televizi Nova.“

„Tak toho znám,“ nadšeně přitakávám a zároveň žasnu nad tím, jak je svět malý.

Svět je opravdu neuvěřitelně malý. Obzvlášť v Afghánistánu, kde se lidé nebojí spolu mluvit, pomáhat si a udržovat rodinné vztahy na úrovni, o které se nám „civilizovaným“ ani nezdá.

Joomla SEF URLs by Artio