Valbonë

  • Vytisknout

Valbonë není úplně odlehlá vesnice – vedou sem i elektrické dráty. Dříve to bylo letovisko pro bohatší Albánce. Uprostřed údolí se ještě tyčí ruiny velkého státního hotelu, který byl vyrabován a vypálen při nepokojích v roce 1997. Přesto je zde neskutečný klid a ani ruina hotelu ani všudypřítomné bunkry idyle vlastně ani nevadí...


Stavení, skládající se z několika budov, je postaveno z kamenů a došek. Údolí Valbonë ústí jen pár kilometrů odsud. Říčka se tam rozlévá do široka a strmé stěny okolních hor se od sebe oddalují. Na svahu nad stavením hoří les. Batohy necháváme v naší minimístnosti pro dva. K bydlení jsou tu další dvě větší místnosti a Alfréd přestavuje i půdu.

Ústí údolí

Fadil mezitím odjel s Alfrédem do údolí. Vydáváme se za nimi pěšky. Potkáváme je kousek od stavení. Z Fadila už je opravdu Američan – všechno už stačili shlédnout. Odhadnul to na pár ruin, udělal pár fotek a jedou zpět. A jak se později dozvídáme ještě ten večer odjel do Kosova.

Je 5 hodiny odpoledne, slunce stále praží, ale teplota je příjemnější než v Shkodëru – dá se i docela dobře žít. Ploužíme se po horské cestě do kopečka k ústí údolí. Na pravé straně nad námi praská hořící les, pod ním přes kameny skotačí říčka. Míjíme opuštěný mlýn a po pár desítkách metrů se nám otevírá krásný výhled na široké údolí, v němž leží vesnička Valbonë. Vzduch na druhém konci údolí je zamlžen kouřem z dalšího požáru.

Valbonë není úplně odlehlá vesnice – vedou sem i elektrické dráty. Dříve to bylo letovisko pro bohatší Albánce. Uprostřed údolí se ještě tyčí ruiny velkého státního hotelu, který byl vyrabován a vypálen při nepokojích v roce 1997. Přesto je zde neskutečný klid a ani ruina hotelu ani všudypřítomné bunkry idyle vlastně ani nevadí.

Vesnice je roztažena podél hlavní nezpevněné cesty. Domy jsou roztroušeny po celém údolí, takže tak trochu připomínají údolí samot. Údolím se táhne stuha říčky Valbonë, stříbrně se třpytící ve svitu slunce blížícího se k obzoru.

Bunkr nad říčkou Valbonë

Škrábeme se na kopeček vedle hotelu. Odsud je dobrý výhled zpět k ústí údolí. Vedle hotelu vykukuje ze země bunkr strážící přístupovou cestu a říčku. Po cestě pobíhají kozy, krávy a procházejí se místní – je akorát čas na xhiro. Jinak je tady pusto. Jedině škola – docela nová – má červené hliněné tašky. Ostatní usedlosti jsou kamenné s taškami doškovými. Pár stavení je vypálených do základů – taky pozůstatek nepokojů v roce 1997. Přefrčím kolem nás nákladní auto, za jehož volantem stačíme zahlédnout asi 12letého kluka. Inu, horalové.

Jakmile slunce zapadá za horský hřeben, vydáváme se zpět do Alfrédova domu. V poslední sluneční září se zvýraznil kouř z požárů, na které jsme mezitím zapomněli. Požár nad Alfrédovým domem se za těch pár hodin co jsme byli v údolí stačil posunout a pár metrů dál. Je ale tak nepřístupný, že se nedá žádným způsobem hasit. Můžeme se na něj jen dívat.

Večer si sedáme na dvorek a nad melounem a mapou vymýšlíme jestli tady zůstaneme ještě další den. Je tu krásně. Na druhou stranu ubytování je drahé (kolem 15 USD na člověka) a túry po okolí by byli pro Táňu s mimi už asi náročné. Tak nakonec budeme ráno pokračovat dál na jih.

Joomla SEF URLs by Artio