Berati (Berat)

  • Vytisknout

Berati je obydlen již 4000 let – pohoří Tomorri s 2416 metrů vysokou horou Çuka Partizan, jež se zvedají nad městem, jsou odedávna posvátná. První stopy osídlení v oblasti beratské pevnosti pochází ze 4. století př. n. l. V toku času byl Berati nesčetněkrát obléhán, patřil Makedoncům, Římanům, Byzanci, Otomanům. Ten intenzivní zájem proto, že se nacházel na křižovatce obchodních tras. Jméno města může pocházet od jednoho z jeho dočasných pánů – v turečtině znamená berat vyznamenání nebo řád. Také ale může být odvozeno od jeho slovanského pojmenování Beligrad...


Den 14, čtvrtek 26. 7. 2007

Původně jsem si myslel, že do Berati, města ve střední Albánii, budeme muset jet s přestupem. Včera jsme ale na autobusovém nádraží – ano, i Sarandë má autobusové nádraží – uviděli ceduli, že do Berati jezdí přímý autobus v osm ráno. V osm jsme tedy na nádraží, snídáme byrky, pozorujeme cvrkot na ulici – na rohu jsou sroceni chlapíci a asi čekají na práci – a čekáme na odjezd.

Čeká nás jen 220 km, v Albánii to však znamená téměř celodenní jízdu. Trasa po pobřeží by byla na počet kilometrů kratší, ale úsek do Vlorë není v dobrém stavu, proto jedeme přes Gjirokastër. U Ballshe projíždíme kolem naftových polí. Do Berati přijíždíme po šesti hodinách.

Mešita a mercedes

Jak praví náš průvodce Berati je jedno z nejstarších a nejatraktivnějších měst v Albánii. A na první pohled je to pravda. Jeho mešity a kláštery byly v době ateistického řádění uchráněny zničení a v roce 1976 bylo město albánskou vládou prohlášeno za město-muzeum. Centrem protéká řeka Osum, jež v nejužším místě protéká mezi vysokou skalou s beratskou pevností na vrcholu a starou čtvrtí Gorica, jejíž bílé domy šplhají do protějšího kopce.

Penzion Berati je v uličce kousek od autobusového nádraží. Narážíme na něj díky reklamě, kterou má na hlavní ulici. A je to dobrá volba. Celý ho obhospodařují ženy – od recepční přes servírky až po uklízečky. V příjemné restauraci v přízemí si dáváme kafe turke a spřádáme plány pro obchůzku města – až opadne největší vedro.

Co se týká počasí, tak jsme asi zvolili nejméně vhodnou dobu – i rok. O prázdninách je vždy největší vedro a prašno, ale tento rok počasí trhá všechny rekordy. Nynější vlna veder je už druhá letošní. O první jsem četl ještě doma a vůbec mě nenapadlo, že se budou týkat i nás. S až 45stupňovými teplotami přišlo také nebývalé množství lesních požárů. Zkrátka většinu dne musíme stejně jako Albánci strávit schovaní před sluncem. Venku se dá vydržet do 11 dopoledne a pak až od šesti večer. Vždy když toto pravidlo porušíme – což děláme více než bychom měli, jinak bychom z Albánie nic neviděli –, jsme večer úplně vyčerpaní a vyprahlí. A k tomu ještě Albánci. Jsou milí a nápomocní, ale jejich pohostinnost se nedá srovnat s pohostinnosti Asijců. Přijdou mi vykořenění. Jakoby nevěděli co se sebou, kdo jsou a jak se mají ve světě, který je po desítkách let naprosté strnulosti vrhnul do víru otevřené společnosti, zorientovat a pohybovat. Vím, že bych neměl srovnávat a už vůbec ne hodnotit své „hostitele“, ale kontrast mezi tím, jakou má Albánie mezi českými turisty pověst úžasné země a tím, jak to cítím já, je tak velký, že se divím, že už jsem o tom nenapsal dřív. Ale možná to bude jen tím letošním znervózňujícím vedrem, vlhkem a prachem. Anebo mi něco podstatného uniká a změnil bych názor, kdybych to mohl pobýt déle? Kdo ví?

Takže Berati. Jakmile vyhasne denní výheň, vyrážíme do křesťanské čtvrti Gorica. Je to asi nejfotogeničtější část města. Bíle natřené domy, křivolaké uličky, terasy a zahrady porostlé vínem a příjemný klid. A taky roztomilý kostelík s freskami, postavený přímo pod skalou a klášter svatého Spyridona, který se svým podloubím a předzahrádkou vypadá jako by sem byl přenesen odněkud ze Španělska. No, vedra by tu na to bylo dost.

Park v sousedství bulváru Kryesor a bulvár samotný je zdejší xhiro zóna. Skupinky hrající domino, večeřející, tancující nebo jen pobíhající kolem.

Den 15, pátek 27. 7. 2007

Berati je obydlen již 4000 let – pohoří Tomorri s 2416 metrů vysokou horou Çuka Partizan, jež se zvedají nad městem, jsou odedávna posvátná. První stopy osídlení v oblasti beratské pevnosti pochází ze 4. století př. n. l. V toku času byl Berati nesčetněkrát obléhán, patřil Makedoncům, Římanům, Byzanci, Otomanům. Ten intenzivní zájem proto, že se nacházel na křižovatce obchodních tras. Jméno města může pocházet od jednoho z jeho dočasných pánů – v turečtině znamená berat vyznamenání nebo řád. Také ale může být odvozeno od jeho slovanského pojmenování Beligrad.

Městu vévodí pevnost postavená na vysoké skále nad řekou Osum. Pod pevností, přístupný pouze po strmé pěšince od nábřeží, se ke skále tiskne malý kostelík svatého Michaela. Nechávám Táni dospat v hotýlku a vydávám se k němu po ránu sám. Cihlový kostelík s miniaturním pidi-nádvořím je sice zavřen, ale pohled z výšky na řeku, kamenný most a Goricu na protějším kopci, je úchvatný. A to nejsem ani v půlce výšky pevnosti – odtamtud teprve bude pohled!

Gorica s mostem

Kamenná ulice nahoru k pevnosti by byla nepříjemně strmá i v českém počasí, natož středomořském. Procházíme první mohutnou branou, ve druhé platíme vstupné 100 leků a ocitáme se na nádvoří. Ani tady výstup nekončí – na vrchol pevnosti se budeme ještě muset vyšplhat. Teď ale lezeme na bránu a díváme se dolů na město. Jsme tu sami – kromě dvou svatebních párů, které se fotí na svatební fotky.

Pevnost je stále obydlena. Vlastně je to normální součást města, jen o pár set metrů nad ním. Její obvodové zdi a vstupní brány jsou stále v perfektním stavu. Je příjemné bydlet na místě, kde nejezdí žádná auta.

Z nádvoří vedou dlážděné ulice do několika směrů. Vydáváme se tím prostředním, který nás přivádí ke kostelu sv. Marie (kisha e Shënmërisë). Malé dveře se otevírají do úzkého čistého nádvoří s klenutým podloubím. Zde je Onufriho muzeum. Onufri byl jedním z největších albánských malířů ikon 16. a 17. století. V muzeu visí mnoho ikon, které namaloval speciálně pro beratskou pevnost. Na některých svých ikonách používal techniku ze 14. století – pozadí ikony je vytepáno ze plechu a namalovány jsou pouze tváře.

Dlážděné uličky stoupají stále výše až ke kruhové baště s albánskou vlajkou, ze které je fantastický výhled na celé město. Hluboko pod námi se ke svahu tiskne malinký kostel svatého Michaela, kde jsem byl dnes ráno.

Cestou zpět se dostáváme se do nejvyššího bodu – jádru pevnosti ze 13. století. Toto jádro bylo obehnáno 520 metrů dlouho zdí (neplést ze zdí celé pevnosti – ty dosahují délky několika kilometrů) se šesti strážnými věžemi. Na svahu pod pevností stojí cihlový kostel nejsvětější Trojice, od nějž je výborný pohled na beratské sídliště na západě města – doslova střet dvou světů pokud dostanete do hledáčku kostel a sídliště zároveň.

Okružní procházku podél hradeb pevnosti (ano, dají se celé obejít) končíme u několika malých kostelíků s ikonami, kus před vstupní branou. Nejroztomilejší z nich – poměrně malý kisha e Kilti se čtvercovým půdorysem, má freskami pokrytý celý interiér.

Zmoženi z několika hodin pod přímým sluncem ležíme v hotýlku na posteli až do večera. Tohle období roku opravdu není pro návštěvu Albánie nejlepší.

Joomla SEF URLs by Artio