Sveti Stefan a Kotor

  • Vytisknout

Město Kotor leží v 28 km dlouhém zálivu zařezávajícím se hluboko do vnitrozemí a výborně chráněném horami. Od 7. do 12. století byl důležitou pevností Byzantské říše. Pak se nad jeho vládu vystřídali srbští, bosenští a chorvatští králové. Od 15. století do roku 1797 byl součástí Benátské republiky. V této době odsud do světa vyráželo přes 400 lodí a dalších 300 jich brázdilo vody zálivu. Pak v ní až do roku 1918 kotvila flotila Rakousko-Uherska a za první republiky i československé lodě. Jde o nejjižnější evropský fjord, který je ve světě znám jako boka (záliv) Kotorská...


Den 22, pátek 3. 8. 2007

Podél pobřeží je mnoho letovisek. Jedním z nich je Sveti Stefan, bývalá rybářské vesnička. To už je ale dávno – byla přestavěna na luxusní hotel. Vždy jsme ho viděli jen z autobusu, tak dnes je konečně den na jeho bližší prozkoumání.

Doprava na krátké vzdálenosti podél pobřeží je dobrá – autobusy a minibusy jezdí minimálně každou půl hodinu a staví ve všech vesničkách. Jízda z Budvy ke Svetemu Stefanu trvá půl hodiny – z Budvy jej lze vidět.

Sveti Stefan

Silnice vede nad mořem a k většině vesniček je třeba sjet/sejít po serpentinách dolů. Před odbočkou do Sveteho Stefana je na silnici vybudováno odpočívadlo, z nějž je dobrý výhled. Sveti Stefan je poloostrov spojený s pevninou úzkou hrází. Za ní se zvedají ochranné zdi a domy s cihlovými taškami. Červenou barvu tašek doplňuje zelená bujné vegetace a bílá kostelíka postaveného v nejvyšším bodě.

Scházíme ze silnice uličkami vinoucími se podél starých olivovníků. Ulice jsou prázdné, návštěvníci ještě snídají ve svých hotelích v Budvě a Kotoru. Písečná pláž u hráze taky zeje prázdnotou, slunečníky jsou ještě zavřené a plastová lehátka úhledně srovnaná do řady. U hráze v malém zálivu se na vlnách houpou výlení loďky. Pláž i hráz jsou perfektně uklizeny.

Z někdejší rybářské vesnice je dnes luxusní hotel pro celebrity • Sveti Stefan

Před vstupní branou stojí nákladní auto a nezdá se, že by bylo otevřeno. Ptáme se a dozvídáme se, že je zavřeno, protože probíhá rekonstrukce. Škoda, rád bych viděl co sem přitáhlo lidi jako Sophia Loren, Claudia Schiffer nebo Willi Brandt.

Sveti Stefan je asi nejexkluzivnějším hotelem na černohorském pobřeží. Roku 1442 na něm byla postavena pevnost, aby chránila rybáře před nájezdy Turků a pirátů. O 500 let později, v roce 1955 odešel poslední rybář a po rekonstrukci interiérů (exteriéry byly maximálně zachovány) byl otevřen jako exkluzivní hotel. Jeho sláva byla přerušeno po rozpadu Jugoslávie a následní válce. Dnes už opět slouží svému účelu, i když se znovu upravuje, jak nám potvrzují v informační kanceláři v městečku. Až bude znovu otevřen, vstupné bude 5 euro.

Kotor

Dnešek jsme si vyčlenili na výlety do okolí Budvy. Na autobusáku v Budvě jen přesedáme z autobusu do autobusu a míříme do Kotoru, města, o němž jsem poprvé četl jako malý v román Julese Vernea „Matyáš Sandorf“. Román z 19. století pojednává o maďarském revolucionáři a z velké části se odehrává na jadranském pobřeží – od Terstu přes Dubrovník až po Kotor.

Město Kotor leží v 28 km dlouhém zálivu zařezávajícím se hluboko do vnitrozemí a výborně chráněném horami. Od 7. do 12. století byl důležitou pevností Byzantské říše. Pak se nad jeho vládu vystřídali srbští, bosenští a chorvatští králové. Od 15. století do roku 1797 byl součástí Benátské republiky. V této době odsud do světa vyráželo přes 400 lodí a dalších 300 jich brázdilo vody zálivu. Pak v ní až do roku 1918 kotvila flotila Rakousko-Uherska a za první republiky i československé lodě. Jde o nejjižnější evropský fjord, který je ve světě znám jako boka (záliv) Kotorská.

Vysoký horský masív obklopuje Kotor ze tří stran. V minulosti bylo nutné při pozemní cestě z Budvy do Kotoru objíždět celou boku, nebo vystoupat do Cetinje a po strmých serpentinách sjet do boky. Nyní je v horském masívu zbudován tunel, zkracující cestu o půl hodiny až hodinu.

Nové město • Kotor

Kotor leží na úplném konci boky. Jde o opevněné město, jehož 4,5 km dlouhé hradby sahají až vysoko do skal. Staré město je na seznamu světového kulturního dědictví, což se mimo jiné odráží v tom, že do něj nesmí automobilová doprava.

Vstupujeme jižní branou a noříme se do stinných uliček s vysokými domy po obou stranách. Bydlet zde, tak se cítím stále jako ve středověku. Kamenné domy jsou střídány paláci, ty kostely a kostely zase kamennými domy. Paláce pocházejí nejvíce z dob Benátské republiky. Zástavba je hustá, s mnoha malebnými náměstíčky, kavárnami, restauracemi, kašnami – ráj pro romantiky.

K náměstí Zbrani, hlavnímu a největšímu v Kotoru, přicházíme uličkami od jižní brány. Míjíme románskou katedrálu svatého Tryfona z roku 1166, jež stojí na místě ještě staršího kostela z 9. století a uličkou mezi paláci Bisanti a Besuca vcházíme na náměstí. Z druhé na něj vede vstup hlavní branou od přístavního mola. Věž s hodinami ukazuje návštěvníkům kaváren na náměstí jak dlouho už tu klábosí.

Výlet do Kotoru by nebyl celý, pokud bychom se na něj nepodívali z pevnosti svatého Ivana vysoko nad městem. Pěšina k němu začíná u kostela svaté Marie na náměstí 21. listopadu, na nějž také vede třetí městská brána. Kostel je ze 14. století, ale jako u mnoha jiných kotorských budov zde byly při archeologických vykopávkách odkryty pozůstatky starší stavby – biskupství ze 6. století. Ve stínu kostela a přilehlých keřů tu odpočívá plných 14 koček – nejviditelnějších stálých obyvatel starého Kotoru. Kočky jsou všude, ale tohle náměstí drží rekord.

Kotor z pevnosti

Výstup k pevnosti bude dlouhý – převýšení je 260 metrů, čili 1350 schodů –, proto si v krámku u náměstí kupujeme zásoby vody. Ono se to nezdá, ale v e vedru kolem 40 stupňů ve stínu, přičemž většina stezky vede na slunci jde o docela atletický výkon. Obzvlášť pro Táňu s 6měsíčním mimi v bříšku.

V jedné z posledních uliček města, před začátkem schodů k pevnosti, platíme vstupné do pevnosti. A pak už jen šlapeme a šlapeme a šlapeme. A k tomu pijeme a pijeme. Většina stezky jsou kamenné schody, na některých místech chráněné kamennou zdí. Jako dík z nadprůměrnou námahu se nám otevírá fantastický pohled nejen na Kotor, ale na celou boku. Zhruba v polovině výšlapu se zastavujeme u kaple Panny Marie uzdravující ze 16. století, který postavili ti, co přežili morovou ránu.

Po hodině a půl jsem u pevnosti. Překvapující je, že ač se při pohledu zdola zdála být na vrcholu skal, ve skutečnosti bude stěží v polovině.

Výhled na boku je dechberoucí. Těsně pod námi staré město a přístav s loděmi, na druhé straně zálivu, přímo před námi, vrch svatého Ilji – 768 m n. m., jehož rozložitý masív odděluje Kotorský záliv od Tivatského zálivu. V zálivu právě kotví velký pětistěžník, jako vystřižený z Verneova románu.

Nepočítám-li osamělého prodavače občerstvení je pevnost opuštěná. Táhne se po skalním podloží ve výškovém rozsahu alespoň třiceti metrů. Dnes už neslouží jako strážný bod Kotoru, ale alespoň nad ní vlaje státní vlajka Černé hory – zlatý orel v červeném poli lemovaném zlatou linkou.

Joomla SEF URLs by Artio