Kulturní šok

Kulturnímu šoku se nikdo nevyhne. Zasáhne každého, ať v menší či větší míře. Přesto se však na něj dá připravit. Co je kulturní šok? Proč přichází? Jak se s ním vypořádat?

Kulturní šok není šok...

Zvláštní povahu kulturního šoku naznačuje už toto slovní spojení. Vzhledem k tomu, co kulturní šok opravdu je, jde o pojmenování zavádějící, na druhou stranu však ještě nikdo nevymyslel nic výstižnějšího.

Šokem jsme zvyklí nazývat jednorázové, rychlé zvraty, a jelikož jsme negativistická civilizace, myslíme tím většinou zvraty negativní (i samotné slovo šok má dnes spíše negativní nádech). Kulturní šok však není jednorázový a už vůbec ne rychlý zvrat. Jde o PROCES trvající týdny až měsíce. Podle toho jak jsme nebo nejsme schopni strávit změny, které nás v cizím prostředí obklopí. Šokem jej nazýváme proto, že nás dokáže silně vykolejit. Některé lidi dokonce tak, že nápor nevydrží a utečou, vrátí se domů. Není na tom nic špatného, každý jsme jiný a je lepší si přiznat, že na něco nestačím, než trpět a pak se tím holedbat.

Čím blíže jsme rodné zemi, tím menší kulturní rozdíly pozorujeme. A tím směšnější se nám zdá představa kulturního šoku jako něčeho, na co bychom se měli připravit. Avšak každý, kdo strávil i jen pár týdnů třeba v Německu a trochu pozoroval svoje pocity, vám řekne, že to nebylo jednoduché. Cítil se osamocený, nechápal lidi kolem sebe, byl frustrovaný z jiné mentality, jazyka, jiného přístupu, zvyků, svého vyčlenění ze společnosti atd. Každý to zažil, jen si to vnitřně nemusel pojmenoval kulturní šok, nýbrž třeba stesk po domově, divnou mentalitou místních lidí, rozdílný žebříček hodnot.

... a vypadá asi takhle:

Když jsem se první den svého 9měsíčního pobytu v západní Africe úplně poprvé vydal do ulic, ovládla mě euforie. Tolik neznámých vůní, barev, zvuků, tolik neznámých slov, jídel, lidí. Nemusel jsem nikam spěchat, protože jsem před sebou měl dostatečně dlouhou dobu vše si užít a vyzkoušet.

Dny plynuly, začal jsem chodit do práce a pomalu se dostávat do normálních kolejí. Neznámé vůně, zvyky, jídla, lidi se staly známými a... rozdělily se. Povrchní nadšení a přijímání všeho se změnilo v hlubší zkoumání, které vše nemilosrdně škatulkovalo: to je příjemné, to se mi líbí, to nemusím, to mi vyloženě leze na nervy... Třeba...

Jako evropský individualista jsem nejprve s nadšením přijímal touhu téměř každého člověka na ulici se se mnou zastavit, potřást si rukou a popovídat. Byla naprostým opakem naší rezervovanosti a zahleděnosti sama do sebe. Byla něčím jiným, co jsem do té doby nepoznal. S přibývajícími dny jsem však začal přicházet na druhou stranu mince. On se se mnou chtěl zastavit opravdu každý druhý, takže moje chůze po ulici vypadala jako dlouhý rozhovor na stále stejné téma. Potřesení rukou, Odkud jsi?, Kolik ti je let?, A ty nemáš děti?, potřesení rukou, Jaké je tvoje náboženství?, Poborský, Československo?, Kolik si vyděláš peněz?, potřesení rukou, Odkud jsi?, Kolik ti je let?, A ty nemáš děti?, potřesení rukou, Jaké je tvoje náboženství?, Poborský, Československo?, Kolik si vyděláš peněz?, potřesení rukou, Odkud jsi?, Kolik ti je let?, A ty nemáš děti?, potřesení rukou, Jaké je tvoje...

Proti snaze a zvídavosti každého jednotlivého človíčka se nedalo naprosto nic namítat. Avšak 50 takových snah za půl dne mě nějak záhadně vyčerpalo. Abych se ochránil před dalším záhadným vyčerpáním, přestal jsem být tak otevřený a tiše klel co že to tady mají za divné způsoby.

Plynuly další dny a týdny, kdy jsem mezi lidi vycházel s podivnou směsicí nálad od nadšení až po depky. Tak uplynuly asi dva měsíce, na jejichž konci mě navštívil nechtěný host: malárie. Shodou okolností zrovna v té době jsem se přestěhoval do domorodé rodiny a začal v ní žít. A svět se změnil. Díky obojímu.

Najednou jsem ty zvídavé anonymní človíčky z ulice začal poznávat z druhé strany. Začal jsem poznávat co dělají a na co myslím, když si zrovna na ulici nepotřásají ruce s cizinci. Zažil jsem jejich každodenní strasti, každodenní povinnosti, každodenní radosti, jejich starost o mé zdraví. Ani nevíte, jak jsem se za některé svoje předešlé chování začal stydět. Dva měsíce nade mnou vládla nevědomost a slepota. Teprve po dvou měsících jsem otevřel oči a vstoupil do Afriky...

Samozřejmě, že se vše najednou nestalo ideální. Stále jsem nad řadou věcí skučel a kňučel, ale už jinak. Už to bylo skučení se špetkou pochopení.

Fáze kulturního šoku

Můj zážitek je z (dávné) doby, kdy jsem ještě nic nevěděl o kulturním šoku. Sice jsem o něm z dálky zaslechl, ale zjednodušeně jsem si myslel, že kulturní šok se skládá ze zvyknutí si na chaos, nepořádek a špínu. Hm... takhle to dopadá, když se člověk na cestu nepřipraví :). Až později jsem zjistil, že moje pocity víceméně kopírovaly jednotlivé fáze kulturního šoku: nadšení, frustrace, obrat, přizpůsobení a návrat. Sami můžete posoudit z jejich krátkých charakteristik.

Nadšení

Vše je nové, nezvyklé, lákavé, jednoduše jste u vytržení. Vstřebáváte povrchní znaky kultury a v podstatě s ní moc nekomunikujete (vystačíte si s vnitřním monologem).

Frustrace

Začínáte trochu více komunikovat a uvědomovat si skutečnější podobu věcí. Nastupuje vystřízlivění, frustrace z neporozumění, nedokážete předvídat, začínáte kritizovat a odsuzovat - protože vše co je děláno jinak než znáte, je děláno špatně, že?

Obrat

Už jste si užili dost jednoho extrému (nadšení), prošli druhým extrémem (frustrace) a přežili jste to (ve smyslu „neodletěli domů“), protože cítíte, že musí být někde něco víc... Z povrchu věci se dostáváte hlouběji a začínáte chápat. Karta se obrací a vy směřujete ke středu mezi oba extrémy. S pochopením přichází první úspěchy a najednou zjišťujete, že něco přeci jen funguje.

Přizpůsobení

Postupně toho funguje čím dál tím víc. Prostředí pro váš už není nepřátelské, ale jen „jiné“ a pochopitelnější. Nalézáte věci, které jste třeba vůbec neznali, ukazují se vám pohledy na věci, které vás nikdy nenapadly. Zjišťujete, že stejné věci se dají dělat více způsoby, a třeba i lépe něž znáte z domu. Usazujete se, už víte co si můžete dovolit a znovu se z vás stává ryba ve vodě.

Návrat

Po všech „útrapách“ co jste zažili na cestě se vracíte domů. Myslíte, že už jste vše zvládli, ale doma vás čeká překvapení. Může se stát, že, ač jste se vrátili do známého prostředí, nejste v něm schopni normálně fungovat. Buď s tím problém nemáte, nebo trvá pár dní, může to však být i celý zbytek života. Záleží na síle prožitku v druhé kultuře.

Pátou fázi mezi lidmi pozoruju celkem často, i když mnohdy jde jen o pózu, do níž se takoví navrátilci sami staví, protože je dělá v očích druhých zajímavé a propůjčuje jim punc světoběžníků. V takovéto póze se častěji ocitají lidé, kteří se vrátili z ekonomicky vyspělých zemí, než ti co přijeli ze zemí „třetího“ světa. Nic jim u nás není dobré, tam venku to všechno dělají líp, u nás se nedá žít, kdybyste to tam viděli, já to tady nemůžu vydržet atd., určitě to znáte.

Ti co se vrátili z „východu“ si však také stýskají. Jak jim chybí to či ono, jak je to změnilo, jak by se tam hned vrátili (to říkám často já :)). Ano rádi bychom se tam vrátili, ale s tím, že se můžeme kdykoliv sebrat a odjet zpět domů, ke své čisté posteli, teplé sprše a supermarketu plnému jídla. Můžeme si dovolit ten luxus tesknit a říkat, že se tam chceme vrátit, protože to vždy bude jen na chvilku, po které od toho jejich těžkého života zase utečeme oddechnout si. Oni však nemají kam utéct...

Jak zmírnit kulturní šok

Samozřejmě jsme příslušníky nějaké kultury, která v nás žije. Alespoň občas potřebujeme známé záchytné body, které nám jsou oporou a základnou. Na nich pak můžeme stavět buď obraz multikulturálního světa a mít radost, že se dokážeme sžít i s diametrálně odlišnými zkušenostmi, nebo obraz založený jen na jedné kultuře (ať již dáme přednost své „rodné“, nebo té druhé), která pro nás bude tím nejlepším zázemím pro život.

V podstatě stačí uvědomit si jedinou věc, kterou opakuji stále dokola: Chceme-li opravdu poznat cizí země, naučme se nesrovnávat. Otevřeme se novým věcem, nehodnoťme podle našich měřítek, jen přijímejme a respektujme. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. To ostatní přijde samo. Pomoci si však můžeme i dalšími způsoby, z nichž ty nejosvědčenější shrnuji v následujících bodech:

• Nebojme se kontaktu s domorodci. Můžeme hodiny teoretizovat o tom, jakou chuť má jablko, můžeme ho rozpitvat na kousíčky a zjistit z čeho se přesně skládá, ale tím nezjistíme jak chutná. Musíme se do něj zakousnout.
• Přijměme, že jsme (alespoň zpočátku) v neobvyklé situaci, a proto i naše pocity můžou být (a i budou) neobvyklé. Vždy rosteme více když jsme nuceni se přizpůsobovat a překonávat překážky, než když děláme jen to, co známe. Neustrňme.
• Udržujme kontakt s přáteli doma. Asi netřeba komentáře. Dnes, v době e-mailů a mobilů, je už situace jednoduchá. Jak člověk potřebuje kontakt s rodnou hroudou můžu ilustrovat sám na sobě a právě západní Africe. V té době byl Internet v plenkách a mobil stál jako půl auta, takže se dalo jen dopisovat. Přestože dopisy píšu upřímně nerad, za těch 9 měsíců jsem jich do Čech poslal přes 60.
• Najděme si v hostitelské kultuře někoho, kdo rozumí pocitům cizinců, někoho, kdo nám odpoví na naše otázky. Vše má nějaký smysl, my jej jen neznáme. Můžeme být frustrovaní (a často jsme) z pouhého nepochopení.
• Naučme se co nejvíce z místního jazyka. Snaha přiblížit se místním je vždy ceněná a otevírá jejich srdce. Opravdu. Jenže většina z nás je líná a neobětuje ani to málo energie k zapamatování byť jen „Dobrý den“ a „Děkuji“. Učit nás klidně může domorodec - je to oboustranná sranda :).

• ◄ Jak se přátelit s domorodci
• Jaké informace? ►