V posledních dvou letech jsem se nestačil divit jakým směrem se můj život začal ubírat. Aniž jsem kdy měl novinářské ambice zjistil jsem, že právě novinařina by mi mohla pomoci vyjádřit myšlenky, které v sobě střádám od počátků cestování, a které už daleko přesáhly cestování jako takové. Proto přišel na řadu Afghánistán, země drsná, ale inspirující.
| Přestože se o Afghánistánu za poslední léta popsala spousta papíru, o Afgháncích, jejich touhách, snech a každodenním životě jsme se nedozvěděli téměř nic. Natož abychom je pochopili. Až na výjimečné vhledy – např. kniha Martina Mykisky „Afghánistán, prach a růže” – mi chybělo zobrazení Afghánců jako svébytného národa, s bohatou tradicí a s pohledem na život, jenž by nám mohl být v lecčems příkladem. V naší zpupnosti však máme jasno i bez faktických znalostí – pokud se někdo netopí v ekonomické prosperitě a konzumu, je pro nás automaticky neúspěšný a nezkušený. Bereme jej jako malé dítě, kterému je třeba ukázat jak se žije „doopravdy“, a tak místo pochopení zahajujeme převýchovu. Pojďte se se mnou projít fascinující kombinací zemí, které mě na této cestě přivítaly: prosperujícími Spojenými arabskými emiráty – tak moderními a opojenými hmotným blahobytem jak jen arabská země může být, dvojakým Pákistánem – tak rozpolceným mezi muslimskými hodnotami a hinduistickým světem, jak jen je možné si představit, a konečně hrdým a neovladatelným Afghánistánem – tak zničeným a vyčerpaným válečnou vřavou jak jen bylo možné během 24 let bojů dosáhnout. Více v deníku a fotografiích. |
|
