Formality

Základní údaje
Napsal David Kučera
Zobrazení: 11581

Kdo vynalezl byrokracii, nevíme, avšak setkáme se s ní samozřejmě i během cestování. Dočtete se, jaké záludnosti na vás čekají při vyřizování víz a dalších formalit, jak je překonat a ještě se při tom leccos naučit o zemi, kam se chystáte.

Pasy

Nejdůležitějším cestovní dokumentem je určitě pas, opravňující nás k cestování do zahraničí. Pryč jsou doby socialismu, kdy jsme pro různé země potřebovali různé pasy. Přesto si však stále nejsme všichni rovni. Existují pasy cestovní, služební, diplomatické, na každý typ se vztahují rozdílná pravidla (např. držitel diplomatického pasu má bezvízový vstup do více zemí). Jinak je to ale nudný kus papíru, takže pojďme rovnou k vízům, pro která byl vlastně vymyšlen.

Víza

(tento text je základní, podrobněji se vízu zabývám na samostatné stránce Víza)

Chystáme-li se do nějaké exotické země, považujeme víza, neboli povolení k pobytu, za samozřejmost. Stejně tak považujeme za samozřejmost, že jsou drahá a jejich vyřizování nám zabere spoustu času. Vízum je pro nás smutnou nutností. Proč smutnou? Protože bohužel nejsou ničím jiným než legalizovaným rasismem a paradoxně země, které se považují za „nejvyspělejší“, mají tento systém rasistického škatulkování nejpropracovanější.

Co všechno po vás mohou chtít

Pro běžné cestování budete nejčastěji žádat o vízum turistické, případně tranzitní (platí jen několik dní, ale bývají levnější - ne však vždy!) a pro jeden nebo více vstupů.

Země světa se zjednodušeně dají rozdělit do tři skupin:

  • Země, se kterými máme bezvízový styk.
  • Země, jejichž vízum získáme snadno.
  • Země, jež k získání víza kladou více či méně vynalézavé překážky.

Bezvízový styk

Nejpříjemnější je, když váš vytoužený cíl najdete v seznamu zemí, s nimiž máme bezvízový styk. Kromě většiny evropských zemí jde i o některé země mimoevropské, namátkou Singapur, Mexiko, Malajsie a další. Aktuální seznam najdete na stránce MZV ČR (pro Čechy) nebo MZV SR (pro Slováky). Bezvízový styk je vždy omezen délkou pobytu. V Evropě je to nejčastěji do 90 dní, mimoevropské země povolují 15 až 30 dní. Pokud chcete pobýt déle, musíte požádat o vízum.

Snadno získatelná víza

Snadno získatelná víza poskytují země, které vědí, že čím menší budou klást byrokratické obstrukce, tím více přijede turistů. Většinou vám stačí pas, fotky, typicky 0 až 50 dolarů, k tomu jeden až tři dny a vízum je vaše. Mezi tyto země patří Indie, Pákistán (ten však bohužel zrušil své zastoupení v Praze, pro vízum tak musíte do Varšavy), Sýrie, Egypt, Turecko (avšak už není možné o vízum požádat na hranicích, jako v minulosti), Bangladéš, Nepál a některé další.

Hůře získatelná víza

Do této kategorie bohužel patří nejvíce zemí, a to včetně takových, jako je třeba Čína, Indonésie, Austrálie a další. Nejběžnější požadavky jsou dva:

  • Prokázání dostatečné finanční hotovosti na cestu (výpis z účtu)
  • a/nebo vlastnictví zpáteční letenky.
  • Další možné požadavky k žádosti o vízum (příklady zemí v závorkách): potvrzení o zaměstnání (Austrálie); potvrzení, že dostáváte dovolenou a zaměstnavatel vás po návratu zaměstná (Austrálie); vysvětlující dopis (jihoamerické země); potvrzení ubytování (Indonésie, Rusko).

Pár tipů pro získávání víz

  • Vytáhněte z úředníků co nejpodrobnější seznam požadavků k získání víza, ať vás nic nepřekvapí dva dny před odjezdem.
  • Počítejte s tím, že se můžete setkat s téměř jakýmkoliv požadavkem (např. ženy předkládající žádost o íránské vízum musí být na přiložené fotce zahaleny). Nedivte se, podřiďte se. V podstatě jedete na návštěvu, i když v dnešní éře cestování jako konzumního zboží si to málokdo uvědomuje. Proto by mělo být přinejmenším slušností, spíše však povinností, respektovat místní etiketu. Pokud ji respektovat nechcete, raději nikam nejezděte. Zní to možná tvrdě, ale určitě byste doma nestrpěli hosta, který by třeba plival na koberec a čural na zeď, protože se to tak dělá u něho doma.
  • Obrňte se trpělivostí a se zařizováním cesty začněte včas - některé procedury trvají déle než dlouho.
  • Nevažte se jen na jeden zastupitelský úřad - často se setkáte s tím, že velvyslanectví jedné země může v některém městě vydávat víza snadno, v jiném ho ale nedostanete ani za boha. Takové vízum většinou v Evropě dostanete těžko, na příslušném kontinentu však snadno. Např. peruánské vízum jsem v Santiagu de Chile získal během jednoho dne bez jakýchkoliv dalších požadavků, kdežto v Praze by po mně chtěli přinejmenším zpáteční letenku. Vízum do Pobřeží slonoviny mi v ghanské Akkře vydali automaticky za dva dny, kdežto v Evropě (u nás na francouzském konzulátu) bych je musel „zásobit“ zpáteční letenkou a potvrzením o ubytování.

Pojištění

Pas a vízum má každý, pojištění málokdo. Je pravda, že v okamžiku, kdy se šťastně vrátíme z cesty, mohou se nám zdát prostředky vynaložené na pojištění jako vyhozené peníze. Nezapomeňme však, že to jsme před cestou nevěděli.

Pojistit můžeme sebe a svá zavazadla. Sami jste to nejcennější, co si s sebou vezete, proto na svém pojištění nešetřete. Nabídka pojišťoven je různá, ať již cenově, nebo účelově. Základní sazby začínají někde na 20 korunách za den, delší období je cenově výhodnější.

V běžném cestovním pojištění většinou nejsou zahrnuty rizikovější aktivity jako horolezectví, rafting, paragliding apod. Pokud něco podobného chcete provozovat, raději se zeptejte a případně připojistěte. Těch pár stovek ušetřených za pojištění by vám totiž nestačilo ani na několik stříkaček, natož na celé léčení. Avšak pozor! Připravte se na to, že ve většině zemí „třetího“ světa stejně budete muset uhradit všechny náklady (a to přesto, co vám tvrdí vaše pojišťovna) a teprve pak si je nechat doma proplatit. Proto si schovávejte účtenky a podrobné popisy zákroků.

Pokud odjíždíte z ČR na déle než šest měsíců, můžete se odhlásit ze zdravotní pojišťovny a úplně přestat platit zdravotní pojištění. Po návratu se však musíte opět přihlásit a prokázat, že jste byli pojištěni (mně k tomu stačilo ukázat kreditní kartu, ke které mám i pojištění do zahraničí).

Průkazy

Mezinárodní očkovací průkaz a jiná zdravotní potvrzení

Nejběžnějším zdravotním potvrzením je mezinárodní očkovací průkaz - malá žlutá knížečka se záznamy o očkování. Získáte ho na hygienické stanici ve vašem městě, kde vám zároveň navrhnou, která očkování by bylo dobré absolvovat a v jakém pořadí. Ač je dnes povinným očkování již jen proti žluté zimnici, není špatné nechat se očkovat i proti dalším nemocím. Mezi nejběžnější patří žloutenka, meningitida, tuberkulóza, vzteklina. Očkování se liší region od regionu a je dobré začít s ním brzy, protože některé vakcíny se navzájem nesnášejí a je třeba mezi nimi nechat určité časové prodlevy (nejčastěji jeden týden až jeden měsíc).

Vedle očkovacího průkazu některé země požadují ještě zvláštní zdravotní potvrzení. Například pro delší než půlroční pobyt v Číně teoreticky potřebujete negativní potvrzení o AIDS. Vždy se na příslušném konzulárním úřadu zeptejte. Jejich fantazie je neomezená...

Pravděpodobnost, že očkovací průkaz nebo jiné zdravotní potvrzení budete potřebovat, je malá, avšak nenulová. Pamatuji si, že když jsme překračovali hranici z Pákistánu do Indie, prošli jsme zdravotní „kontrolou“, která sice spočívala pouze v kontrole správné barvy očkovacího průkazu, ale bez něj by si úředník nemohl udělat čárku do své pečlivě vedené KNIHY ČÁREK.

Mezinárodní řidičský průkaz

V nejbližší Evropě jsme zvyklí, že nám k řízení auta stačí český řidičský průkaz. Ve zbytku světa tomu tak není - budete potřebovat řidičský průkaz mezinárodní (pokud ovšem vůbec budete moci auto řídit). Průkaz, platný jeden rok, vám za poplatek vystaví Okresní úřad.

V zemích „třetího“ světa se řídit nedoporučuje, protože my Evropané si dost špatně zvykáme na místní dopravní „pravidla“. Vlastně pravidlo jediné: „přednost má silnější“. Některé země (např. Madagaskar) zašly tak daleko, že pokud si půjčujete auto, musíte si najmout i řidiče.

Mládežnické průkazy

Nejrozšířenějším mládežnickým průkazem jsou studentské karty ISIC, případně jejich verze pro ne-studenty pod 26 let IYTC či „učitelská“ verze ITIC. Všechny jsou vydávány mezinárodní organizaci ISTC a v Evropě a USA na ně získáte spoustu slev na dopravu, vstupy do muzeí, ubytování atd. (ke kartičce dostanete podrobnou brožurku s popisy slev). V zemích „třetího“ světa je však jejich použití hodně omezené a daleko většího efektu dosáhnete třeba obyčejným úsměvem nebo větou prohozenou v domorodém jazyce. Pravidla pro jejich vydání jsou poměrně přísná a bez příslušných potvrzení vám je nevydají. Alespoň v Evropě ne. Proslulá je však bangkokská ulice Khao San, kde vedle falešné ISIC karty seženete například i stejně „legální“ novinářský průkaz. Zda se necháte zlákat, je už vaše věc (a vaše karma :)). V ČR můžete karty získat například v GTS.

Stejně omezené použití má karta Hostelling International (IYHF - International Youth Hostel Federation), která, jak už její název napovídá, platí v hostelech, jež jsou členy HI. V ČR ji seženete zde.

Další formality

V tomto článku jsem zmínil jen tu nejrozšířenější potravu byrokratů, kterou budete během svého putování potřebovat. Co země, to jiné požadavky, ale i jiné možnosti. Mnoho zemí má různá pravidla pro povinnou registraci do určitého dne od příjezdu (např. Rusko, kde to však za vás vyřídí ubytovna, nebo odlehlejší oblasti Mali, kde to za vás vyřídíte jen vy sami). Do některých oblastí potřebujete zvláštní povolení, i když již máte vízum (typickým příkladem jsou „trekking permits“ pro vysokohorské túry v Nepálu) a podobně. Mezi možnosti patří více či méně výhodné průkazy na místní autobusy, vlaky, letadla, hromadné vstupenky do více objektů za nižší cenu atd.

To už však zacházíme do oblastí, kterým věnuji jiné články Rádce. Pokud chcete zjistit podrobné informace o formalitách, týkající se jednotlivých zemí, podívejte se například do tištěných cestovatelských průvodců (viz článek Jaké informace?).

Kde hledat informace?