Jedny z prvních otázek, jež dostávám vždy, když se vrátím do Evropy, se týkají bydlení. Kdes' tam spal? Zajišťoval sis to už doma? Není to nebezpečný? A kolik to stálo? Před cestou se lidé evidentně nejvíce obávají, budou-li mít kde složit hlavu.
Dobrá zpráva je, že až na výjimky bez problémů a za levný peníz. Špatná zpráva… ta vlastně není. Pro zhýčkané snad jen to, že v případě levného ubytování je často třeba odhodit evropské hygienické normy a nasadit normy volnější. Nebo... raději žádné :).
Z Evropy to neuvidíme, ale zeměkoule je plná lidí na cestách. Mladí, staří, výletníci, ztracenci, poutníci, prostě davy bytostí, většinou bělochů. A kde je poptávka, objeví se i nabídka. Proto se ve všech možných i nemožných koutech světa vyrojily hotely, ubytovny, hotýlky, kempy, nepočítaje v to kdejaké místo, kam stačí hodit spacák, a je ustláno. Každý si může vybrat podle své chuti. Stačí jen přijít a zabydlet se, rezervace většinou nepotřebujete.
Ubytovny a hotýlky
Drahé hotely rovnou přeskočím, protože pro většinu cestovatelů jsou zbytečným luxusem a svou uniformitou, diktovanou západním způsobem života, jen zkreslují obraz dané země.
Daleko více než drahých hotelů potkáte všelijakých levných ubytoven a hotýlků. Nazývají se různě − mosaferchuné (Írán), losmen (Indonésie), residencial (Ekvádor). Některé mají před jménem také slůvko „hotel“, ale jde spíše o psychologickou fintu majitele nebo úzus dané země. Také jejich úroveň se výrazně liší. Například ubytování zhruba stejné kvality nás v Chile stálo kolem 8 dolarů, zatímco v sousední, méně ekonomicky vyspělé Bolívii jen 2 dolary.
Za málo peněz je málo muziky. Ale v tomto případě ta muzika úplně stačí. Někdy je však problematické ji vůbec najít. Například v Íránu nebo Číně jsou některé ubytovny označeny jen v místním jazyce, což je pro nás neznalé exotických jazyků stejné, jako by vůbec neexistovaly. Proto se vyplatí naučit se v místním jazyce fráze týkající se ubytování a trénovat je na místních lidech tak dlouho, dokud vám neporozumí :).
Postel, okno, někdy i záchod (většinou „turecký“) a sprcha. To je nejčastější obsah místností, ve kterých strávíte většinu svých nocí na cestě. Někde budete mít vše zmíněné, i když v dosti spartánské podobě, jinde stěží postel v kobce bez oken. Místnosti s vlastním sociálním zařízením (pokud je vůbec mají) jsou samozřejmě dražší. I v takovém případě se často budete muset spokojit s tzv. bucket shower − kbelíkovou sprchou (vodu na sebe vyléváte z kbelíku), rozšířenou například v Indii, západní Africe, Indonésii. Určitě vám nebude vadit, že jde o vodu studenou − v tropech je i ta někdy až příliš teplá.
Levné ubytování může však občas mít i povahu téměř luxusní. Z mých vzpomínek takto vyčnívá malý úhledný domeček i se záchodem a sprchou, postavený na krásně upraveném a zatravněném dvorku v Ubudu na Bali (Indonésie), kde jsem za noc platil celých 2,5 dolaru (což jsou mimochodem za ubytování v Indonésii těžké peníze).
Pro Evropany je představa noci strávené v dusné „sauně“ málo přitažlivá, ale často vám nezbude nic jiného. Někdy sice máte v místnosti větrák, nebo klimatizaci, po čase však zjistíte, že jde jen o zbytečně vyhozené peníze (většinou jsou za příplatek). Častým používáním, nulovou údržbou a hromotluckým zacházením se totiž všechny časem nějak zaseknou v maximální poloze. Proto je zapínáte zastrčením do zásuvky a následně musíte celou noc snášet buď uragán od větráku, nebo „ledový dech“ od klimatizace, bez možnosti jakékoliv regulace. Obzvlášť na klimatizaci je dobré dát si pozor. Časté přechody ze studené místnosti na dusnou ulici a naopak ústí v něco, co bychom v tropech nečekali: rýmy, nachlazení a zápaly plic.
Pokud je vaše vybrané ubytování daleko od nádraží, kam přijedete, pravděpodobně pojedete MHD nebo si najmete třeba rikšu (indický název) či někoho podobného. V tom případě pozor na oblíbený trik, kterým se vás bude váš rikša snažit dostat na místo, kde mu dají provizi (o kterou vám samozřejmě zvýší cenu ubytování). Pohádky jako „Váš hotel je zavřen, vyhořel, spadlo na něj letadlo…“ si klidně poslechněte, ale trvejte na svém.
V některých městech jsou místa se špatnou reputací (např. nejlevnější hotýlky kolem nádraží v pákistánském Lahauru). Informujte se a vyhněte se jim. I zde platí, že co je nejlevnější, nemusí být nejvýhodnější.
Jen pro úplnost zmiňuji mládežnické ubytovny (youth hostels), které však v zemích „třetího“ světa nejsou zdaleka tak rozšířené jako v Evropě nebo Severní Americe. Většinou tedy nevyužijete různé průkazky IYHF, ISIC a spol., pro všechny případy je však můžete mít s sebou. Paradoxně právě o nich najdete na Internetu nejvíce informací (viz odkazy na konci článku).
Ubytování v pohybu
Jen málo zemí je tak malých jako Česká republika, kterou napříč přejedete během pár hodin. Leckde však pro špatné silnice podobnou vzdálenost neujedete ani za celý den. Pak nastupuje nocování v různě se zmítajících prostorech, kterým domorodci odvážně říkají autobusy, vlaky a lodě.
Noční, nebo dokonce několikadenní jízda nepatří mezi vyhledávané kratochvíle cestovatelů, ale stane se. My, materiálně zaměření Evropané, se můžeme alespoň uklidňovat, že ušetříme za ubytování. Domorodci si s tím však nedělají starosti a užívají si života jako normálně. Pokud se inspirujeme a budeme brát dlouhé cestování jako běžný život v pohybu, dost se nám uleví.
Dlouhá jízda však automaticky neznamená utrpení. Taková denní jízda v Íránu, kdy vás všichni hostí ze svých zásob (a vy na oplátku zase je), nebo třídenní jízda vlakem z Ruska do Kazachstánu, kde chodíte v bačkorách jako doma, máte k dispozici samovar na jedné straně a vodku na druhé straně, nebo dvoudenní jízda spacím(!) autobusem přes čínskou poušť Taklamakan, jsou docela příjemným cestováním.
Někdy se však přeci jen sejdou všechny možné špatné okolnosti, jako při jedné 36hodinové jízdě autobusem přes Sumatru a Jávu do Jakarty (Indonésie), kdy jsem ani nezamhouřil oka. Tehdy jsem na autobus nejprve čekal pět hodin, pak mě nacpali na zadní sedačku, kde nás nad žhnoucím motorem na pěti místech sedělo šest (plus tři pytle zrní v uličce), všichni kouřili jako tovární komíny a během noci nám nějací bandité za jízdy rozbili okna autobusu. To jsou ale opravdu extrémní případy, které se stávají velmi zřídka (a stejně pak na ně budete vzpomínat se smíchem :). Nechci však tvrdit, že je vše bez problému, proto i taková vzpomínka sem patří.
Pozvání k domorodcům
Povídání o pozvání patří spíše do části o zvycích, ale jelikož často dostanete pozvání k ubytování, uvádím je i tady.
Domorodci si pokládají za čest, mohou-li uctít hosty. Někdy dostanete pozvání na návštěvu, jindy dokonce i nabídku k přenocování. Většinou nejde o vylákání peněz z turistů, jak bychom se podle zkušeností s chamtivostí prolezlou Evropou domnívali, ale o srdečně míněné pozvání. Jsme bráni jako hosté se vším všudy a leckdy nám dají i to poslední, co najdou v domě, jen aby nás uctili.
Uctivost je dobré oplácet uctivostí, a ač se můžeme domnívat, že v takové situaci máme jen těžko co dát, opak je pravdou. Respekt, přirozený zájem, uznání, otevřenost, to vše s sebou při dobré vůli můžeme nést, aniž bychom potřebovali mít cokoliv hmotného. Kritizování, ohrnování nosu a necitlivého chování bychom se určitě měli vyvarovat. Pokud nehodláme překousnout (někdy i doslova :) neznámé věci, je lepší pozvání vůbec nepřijímat.
Jako vyjádření díků je nejlepší zanechat fotografie vlastní, rodiny či rodného města, prostě něco, co by zůstalo navždy vzpomínkou a mohli případně ukázat i ostatním. Můžete však také přinést nějaké potraviny z místního trhu, případně se někoho zeptat, co je nejvíce oceňováno jako dárek. Různé cetky jako propisky, bonbóny, klíčenky apod. jsou jen dárky z nouze a je lepší se jim vyhnout.
Teprve jste-li k někomu pozváni, ukáže se v plné nahotě, jak dobrá byla vaše příprava před cestou. Každá země má své zvyky, svá tabu a své postupy. Proto se nedivte, když například v muslimských zemích budete obklopeni pouze mužskou částí domácnosti, kdežto ženská část vás „jen“ obslouží a pak se zase rychle rozplyne. Lidé ve „třetím“ světě jsou, vzhledem k nedostatku informací o cizích zemích, přirozeně zvědaví. Proto otázky jako „Kolik máte dětí?“, „Kolik vyděláváte?“ nebo „Jakého jste vyznání?“ patří k těm nejběžnějším, jež můžete zaslechnout.
Pod širákem
U nás rozšířený blud, že v chudé zemi musí být obrovská kriminalita, a tedy nebezpečno, nahání husí kůži komukoliv, kdo si byť jen představí, že by se v ní ocitl pod širákem. Zbytečně. Vyjma válečných zón vaše bezpečnost daleko více závisí na vašem chování než na životní úrovni domorodců.
Klidné a příjemné noci jsem strávil nejen v onom domku na Bali, ale i v parčíku uprostřed jordánského Ammánu, pod stromy na hranici Toga a Burkiny Faso, v peruánských horách na Camino Inca atd.
Pokud v Evropě bychom spali pod širákem, protože i nejlevnější ubytování je příliš drahé, v zemích „třetího“ světa to není zapotřebí. Pohled do tabulky orientačních nákladů za ubytování dole řekne víc.
Náklady
Více než z dlouhého povídání se dozvíte z jednoduché tabulky s náklady na ubytování z mých vlastních statistik. Ceny jsou uvedeny v USD. Dodám snad jen jediné: i v případě ubytování je leckde možné smlouvat a dostat se na daleko nižší cenu, než je vám prvotně nabízena.
| Země | Počet dní | Ubytování celkem | Průměrně ubytování na den |
| Austrálie | 33 | 299 | 9,1 |
| Bangladéš | 11 | 16 | 1,5 |
| Bolívie | 27 | 58 | 2,2 |
| Čína | 14 | 59 | 4,2 |
| Chile | 20 | 141 | 7,1 |
| Indie | 51 | 81 | 1,6 |
| Indonésie | 43 | 50 | 1,2 |
| Malajsie | 21 | 42 | 2,0 |
| Nepál | 14 | 20 | 1,5 |
| Pákistán | 14 | 23 | 1,7 |
| Peru | 28 | 69 | 2,5 |
| Thajsko | 25 | 64 | 2,6 |
Perličky
Na závěr jsem si nechal pár perliček, jež mají ilustrovat rozmanitost situací, do kterých se v souvislosti s ubytováním můžete dostat.
Občasné šváby pod postelí nebo v koupelně asi ani není možné brát jako perličku, za to probíjející elektrický proud ano. V pákistánském Lahauru jsme se museli přestěhovat do jiného pokoje, protože kovová sprcha probíjela a tekla z ní „elektrická“ voda.
Ve svých cestovatelských začátcích jsem byl v syrském Damašku překvapen jednou náruživou dámou, která se mě pokusila svést na střeše hotýlku, kde jsem bydlel. A to přesto, že ve vedlejším pokoji spal její manžel. Na muslimskou zemi opravdu neobvyklé :)! Podobnou zkušenost jsem udělal v malijském hlavním městě Bamaku, kde mi zase chtěla dělat společnici celkem pohledná prostituka, jež zaklepala na moje dveře a zabalená jen v dece si přišla „povídat“.
Zvláštním místem k bydlení pro mě zůstane jedna bývalá mešita v indickém Dillí. Úzké chodbičky, výhled na dvorek s výklenkem směřujícím k Mekce, malý ozdobný balkónek a minaret přímo nad hlavou opravdu měly atmosféru!
