Skončí-li něco čemu jsem věnoval hodně úsilí, snažím se vždy ohlédnout jak vše dopadlo. V případě této cesty se však ani moc ohlížet nemusím, protože dopadla nad očekávání dobře. Jsem zpět, dokonce v jednom kuse, bez újmy na těle i na duši. Ba naopak jak na duši tak na těle o dost silnější. Tak co víc si přát?
PřívalDeset měsíců na cestách se může zdát dlouhá doba. Avšak deset měsíců v tolika rozdílných kulturách, jimiž jsem projel, má už úplně jiný význam. Pokud bych měl ještě někdy absolvovat cestu s tak širokým kulturním záběrem (projel jsem tak odlišnými kulturami jako hinduistická, buddhistická, muslimská, austrálecká, polynéská, křesťanská, indiánská), určitě bych si na ně nevyhradil 10 měsíců, ale přinejmenším 2-3 roky. Pokud 10 měsíců, tak maximálně na jeden region, případně jen jednu zemi (některé se ostatně nedají důkladně poznat za celý lidský život – pokud bych měl být opravdu důkladný). Takové přehuštění informacemi – často až guláš –, jež jsem si prožil nikomu nepřeju. Řada věcí ve mně teprve teď doznívá, zapadá do sebe, nesmyslné věci dostávají smysl. A naopak věci, o kterých jsem byl přesvědčen že je chápu, mi ve světle nových souvislostí znovu začínají unikat. Ti, co v zahraničí cestují nezávisle, moc dobře znají onen příval vůní, chutí, pohledů, zvuků a dotyků, který se na ně valí. Je nepřetržitý, nezastavitelný, nevstřebatelný, často až nemilosrdný. Nevybírá si, působí všude, působí pořád. Jsou země, kde je až nesnesitelný, v jiných je zase cítit jen málo. K těm prvním se určitě řadí Indie, fenomén neopakovatelný nikde na světě. K těm druhým bych přiřadil třeba Singapur nebo Malajsii. I když jsem se původně zařekl, že to neudělám, nakonec jsem přeci jen neodolal a nevyhnul se vzájemnému srovnání navštívených míst. Možná proto, abych si své myšlenky sám utřídil, napsané jsou přeci jen jasnější, než zasunuté někde v hlavě. Nebo jen proto, abych se zmínil o místech která na mě silně zapůsobila. Pohled je to opět čistě subjektivní. To, že některé místo nezmíním jako super neznamená, že super nemůže být. Na zemi nás je několik miliard, to je několik miliard názorů. Můj je jen jedním z nich. 3 nejlepšíVšechny země, všechna místa si zasloužila pozornost, kterou jsem jim věnoval. Nejvíce však na mě zapůsobily Indie, Indonésie a Austrálie. Ostatně pokud jste četli moje zprávy z cesty, dalo se to z nich určitě vyčíst. IndieIndie mě dostala svoji sílou. Jak jsem psal úplně se mi převrátila základní životní měřítka. Indie je živel živlů a troufám si říct, že poznamená každého. A to na celý život. Na jedné straně jeden architektonický skvost vedle druhého, na straně druhé neuvěřitelná chudoba, bezmoc, nevzdělanost a lhostejnost. Indie patří mezi místa, kam by se každý měl alespoň jednou podívat. Proč? O tom si můžete přečíst buď v e-mailových zprávách či v deníku. IndonésieIndonésii jsem si oblíbil z úplně jiného důvodu. To co mi na Indii sedělo nejmíň, mě v Indonésii naopak uchvátilo: lidi. Indonésani patří mezi nejpohodovější a nejpříjemnější národy, jaké jsem poznal. A vesničky na odlehlejších ostrovech jsou zase oázami klidu, jež už se na Zemi těžko hledají. Indonésie bohužel právě teď prochází dost těžkým obdobím, ale lidi jsou tam skvělí. Opět se můžete mrknout do zpráv z cesty, nebo do deníku. AustrálieA máme tady Austrálii. Zemi, jež byla původně trestaneckou kolonií pro vyhnance a dnes je naopak pro mnoho lidí zemí zaslíbenou. Austrálie je mezi cestovateli extrémně oblíbená z několika důvodů, kterým jsem podlehl i já. Především jsou tu Australani, ten pohodový, přátelský národ, jenž se i přes svoji malou početnost snaží být viditelnou součástí světa. Nebojí se zodpovědnosti a i „tahání" horkých kaštanů z ohně za jiné. Austrálie je materiálně rozvinutá země, ale i naše materiální civilizace je na některé kouty Austrálie krátká. V nich vládne divočina, ať už vyprahlá poušť nebo tropický prales. V Austrálii je ale tohle všechno skvěle přístupné a cestování pohodlné, takže nabízí ty nejexotičtější zážitky s celkem slušným komfortem. Zprávy z Austrálie jsou zde, deník tady. 3 nejrozpačitějšíNebylo místa, u kterého bych litoval, že jsem ho navštívil. Jak už jsem psal všechna místa si zasloužila návštěvu, i když některá na mě zapůsobila míň. Patří mezi ně Bali, Malajsie a Thajsko. Bali – unikátní hinduistická kultura, nádherná příroda, ale s atmosférou silně poničenou námi turisty. Indonésani si samozřejmě libují v přišedší prosperitě, ale podřídili se potřebám turistů. Rozhodně je třeba to vidět, aby si člověk udělal obrázek jak může být masový turismus zhoubný. Bali je místo, kam se asi hned tak nevrátím. Trochu více se o něm dozvíte na konci této zprávy z cesty, nebo v deníku. Malajsie – dnes už celkem rozvinutá země, jež ztratila většinu ze své asijskosti. Malajsie měla tak trochu smůlu, protože na mé cestě přišla po Indii, která její kulturu v mých očích dost zastínila. Určitě stojí za to ji vidět, ale v Asii jsou bezpochyby zajímavější místa. Jen poznamenávám, že hovořím o poloostrovní Malajsii. Na Borneu jsem zatím nebyl a pravděpodobně bych mluvil jinak. Zpráva z Malajsie je zde, deník tady. Thajsko – utrpělo ve stínu Indie asi nejvíc. Po příletu z „pekla“ indického subkontinentu se mi uhlazené Thajsko po pár dnech začalo zdát trochu nudné. Je nacpané mimořádně krásnými a skvěle udržovanými chrámy. Lidé jsou taky příjemní (i když trochu nepřístupní, hlavně kvůli jazykové bariéře), ale po prohlédnutí desátého, dvacátého chrámu se vám ta krása začne zdát úplně stejná a jednotvárná. Opět říkám, že můj pohled na Thajsko (a i Malajsii) nebude asi úplně nestranný, protože jsem byl hodně ovlivněn předešlými dvěma měsíci na indickém subkontinentu. Do Thajska se musím podívat znovu, abych zjistil jak na mě bude působit, když přiletím rovnou z Evropy (nebo alespoň nepřijedu z Indie). Zprávu z Thajska čtěte tady a mnohem podrobnější deník začíná tady. Co se o cestě kolem světa na této stránce dozvíte?Plány – nejprve jak to všechno začalo, něco o mých plánech, rozpočtu apod. |
|
