Proč cestovat?

Proč cestujeme? Někdo odpoví, že chce poznat cizí země, další slézt hory, a ještě další třeba ochutnat cizokrajná jídla. Zdánlivě tedy jde o věci vně nás. Avšak když se vrátíme z cesty zjistíme, že se změnil náš náhled na svět. Nová zkušenost nás obohatila, otevřela nové, do té doby netušené, obzory. Ano, opravdu otevřela nové netušené obzory. Ale nás samých. Prostřednictvím cestování jsme začali zjišťovat jak reagujeme, jak prožíváme, jak chápeme. Začali jsme poznávat sami sebe. Proto cestujeme.

Cestovat je možné kdekoliv. Avšak s čím větší rozdíly se setkáme, tím lépe zjistíme jak si s nimi dokážeme poradit. Pro nás bělochy jsou proto největším tajemstvím a zároveň i největší výzvou země kulturně nejvzdálenější – země „třetího“ světa. V nich vše nabývá jiných měřítek: rozdíly jsou názornější, extrémy extrémnější, život opravdovější.

Co je „třetí“ svět

Pohádka o Eluokemez

Začnu krátkou pohádkou, ale nebojte se, další text se ponese v daleko realističtějším duchu. I když naše pohádka je vlastně taky realistická...

Žila byla jedna planeta jménem Eluokemez. Eluokemez byla moc krásná a bohatá, avšak její obyvatelé si toho nedovedli vážit a přímo se vyžívali v ignorování všeho jiného než sama sebe. Proto vymysleli politiku, aby si ospravedlnili proč vše dělají jen pro sebe, a aby měli ospravedlnění i pro budoucí činy sahající již za hranice jejich území. Říkali tomu národní zájmy.

Většinu Eluokemez si takto rozdělila celkem malá skupinka lidí, nazývejme je například Itsilatipakové. To se však jiným, říkejme jim třeba Itsinumokové, zdálo nespravedlivé. Povstali tedy a postavili se na odpor. Říkali tomu zájmy obyčejného lidu. Tak vznikly dva světy, Itsilatipakie a Itsinumokie, zdánlivě protikladné a zdánlivě na zcela opačných koncích úsečky dobro-zlo.

Eluokemez byla tedy rozdělena. Avšak části odlehlejší od center Itsilatipakie a Itsinumokie, dejme jim jméno Inentsacuzenie, si začaly uvědomovat, že nadvláda Itsilatipakie a Itsinumokie jim více bere než dává. Proto i ony povstaly, a tak se od prvních dvou světů odštěpil svět třetí. Jeho vůdcové se však ve své nezkušenosti vzhlédly v praktikách Itsilatipaků a Itsinumoků a pro obyčejné lidi Inentsacuzenie se vlastně nic nezměnilo. Tím spíše, že mladé Inentsacuzenii trvalo dlouho, než zpřetrhala poslední pouta závislosti na Itsilatipakii a Itsinumokii.

S ubíhajícími léty se vůdcové všech třech světů usadili, na sklonku svého života zmoudřeli a začali se více zajímat o své poddané. Výsledkem bylo vytvoření federace Tevs Yntsats, která od té doby svou planetu Eluokemez citlivě opatruje.

Konec pohádky. Snad vás příliš nenudila a snad vás nezmátla na první pohled nezvyklá jména. Slibuji, že dál se už budu vyjadřovat srozumitelně, neodolal jsem pokušení si na začátek trochu pohrát...

Pojem „třetí“ svět, více méně spontánní označení zemí nezúčastněných ani na jedné ze stran studené války, je dnes již přežitek. Přesto se však, vzhledem ke své výstižnosti, stále hojně používá. V dobách studené války vznikl ještě jeden pojem, oficiálnější, ale o to více matoucí. Najednou se na mapě světa objevili jakési rozvojové země, čímž byla tato část zeměkoule oběma „válečnými“ stranami pasována na tlupu zaostalých prosťáčků.

Ač by se mohlo zdát, že dnes, na začátku 21. století, jsme již myšlenkově jinde, než v dobách studené války, právě přetrvávání pojmu rozvojové země nás usvědčuje o opaku. Proč? Předjímáme totiž, že země, které nejsou ekonomicky rozvinuté jsou nerozvinuté všeobecně. Jinak bychom přece začali říkat země ekonomicky rozvojové.

V dnešním jednostranném zaměření na efektivitu, výnos, peníze a podobné kategorie jsme si ekonomický rozměr života zbožštili a povýšili jej na ten nejvyšší, kterému se vše podřizuje. Proto kohokoliv a cokoliv ekonomicky ne zcela úspěšného považujeme za neúspěšné celkově a další rozměry skutečnosti nás pak již vůbec nezajímají. Potud by bylo vše v pořádku, kdybychom se nesnažili tuto svou pravdu prohlásit za univerzální a jedinou platnou a začít ji vnucovat i kulturám, které jsou založené na jiných hodnotách.

Posedlost srovnáváním

Možná si teď řeknete Co to tady ten člověk píše? Proč tolik blábolů, které s cestováním vůbec nesouvisí? Já chci cestování!!! Vězte tedy, že se vám cestování právě dostává vrchovatou mírou. Jen je to z pohledu, nad nímž se málokdo zamýšlí.

Zkuste se sami sebe zeptat, jak často si při pohledu na někoho řeknete Ten člověk to dělá úplně blbě, já bych to zvládnul líp. Mně se to stává a důvodem často vůbec není, že by ten druhý dělal věc blbě. On ji jen dělá jinak, což nás provokuje. Jsme zvyklí, že jedině náš způsob je správný. Z toho hlediska vše srovnáváme a snažíme se zařadit do nám známých kategorií.

K neznámé nebo neobvyklé věci většinou nepřicházíme se znalostí pozadí, jež by rozdíly osvětlila. U každodenních záležitostí nás ani nenapadne, že záleží na pozadí či úhlu pohledu. Vždyť to tak dělají všichni! nebo Tamto přece není normální! říkáme si ve snaze obhájit svůj postup či zvyk.

Dělají to tak ale opravdu všichni? A kdo je vlastně všichni? Všichni Evropané? Všichni Češi? Všichni muži? Všichni muslimové? Pokud se opravdu zamyslíme, může se nám všichni scvrknout na celkem malou část lidského pokolení, která něco považuje za normální. Někde jinde však může být jiná část lidstva, jež zase SVÁ měřítka, třeba zcela obrácená, považuje za normální.

A kdo z nich má tedy pravdu? Špatně položená otázka... Kterou rukou je lepší jíst? To je ale blbá otázka, záleží přece na... Ano, to je ono kouzelné slůvko. Pochopení, že záleží na... řadě faktorů.

Trendem euroamerické civilizace, dnes agresivně rozšiřovaným i do zbytku světa, je posedlost srovnáváním. Honba za tím být lepší a lepší, až budu nejlepší a... a co pak? Kdo zná ekonomicky chudé země ví, že v ekonomických (tedy pro nás univerzálních) kategoriích nepatří mezi úspěšné. Přesto jsou šťastní, usměvaví, přívětiví, prostě v pohodě.

Není tedy něco špatně? Ne, nutně být nemusí. My máme jiná měřítka a myslíme si, že ekonomický úspěch je „to“ ono. Nechť je nám to dopřáno. Dopřejme však druhým jejich úsměv a přívětivost, které jsou zase pro ně tím nejdůležitějším.

Proto chceme-li opravdu poznat cizí země (a nemusí jít jen o země „třetího“ světa) naučme se nesrovnávat. Otevřeme se novým věcem, nehodnoťme podle našich měřítek, jen přijímejme a respektujme. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. Pokud by toto bylo jediné, co si z celého seriálu zapamatujeme a začneme používat, svět by se ihned stal daleko příjemnějším místem. Já za sebe slibuji, že se tím dál budu řídit :), i když vím, že to bude někdy hodně těžké, protože některé předsudky a zvyky jsou ve mě ukryty hodně hluboko.

Proč cestovat zrovna po „třetím“ světě?

Snad proto se snažím co nejvíc cestovat. Je to způsob jak se nejen zbavit předsudků, ale v první fázi si je vůbec uvědomit! Neměl bych zdaleka takovou možnost, kdybych se nedostal do situací, kdy předsudky přímo vyplavou na hladinu a já zděšeně zjišťuji co všechno se „pod hladinou“ skrývalo a co všechno se pod ní, léta neviděno, ještě může skrývat!

Čím vzdálenější kultura, tím větší pravděpodobnost takových neobvyklých zkušeností. A čím vzdálenější kultura, tím větší pravděpodobnost neobvyklých zkušeností v těch nejběžnějších situacích. Zní to možná zmateně, avšak kdo zažil pochopí a kdo nezažil snad dostane broučka do hlavy.

Motivů k cestám do vzdálených zemí je nepočítaně. Chceme zažít Exotiku, Romantiku, Vzrušení. Chceme je zažít, protože nám v běžném životě chybí, jelikož byly nahrazeny Efektivitou, Rozumem a Výnosy.

Dnes se však i z cestování stalo zboží a opět nastoupila posedlost srovnávání. Zvykli jsme si na pojmy jako nejlevnější zájezdy, nejoblíbenějších země, nejchutnějších etnická kuchyně. Jsme zákazníky a zážitek v cizí zemi je pro nás součástí „dodaného zboží“. Proto se tolik lidí rozčiluje, že je na trhu chtěl každý ošidit a oni museli smlouvat o cenu, na což nejsou doma zvyklí. Někdy to berou jako formu podrazu, protože oni si přeci zaplatili a teď takovéhle novoty! Ty lidi to dělají úplně blbě, říkají si...

Počet lidí, kteří si dovolí nějakou formu exotického cestování, stále roste. Skvělá zpráva! Neroste však míra vcítění se do navštívené kultury. Řada lidí se v ekonomicky chudších zemích chová spíše jako povyšující se páni. Jejich motivem není opravdu poznat cizí kulturu, nýbrž zažít co nejexotičtější zážitek za co nejméně peněz. Případně se ubezpečit, že existuje někdo, kdo je na tom ekonomicky hůře. Neříkám, je-li to dobře nebo špatně. Každý máme své motivy. Proč se tedy zrovna tímto tak zabývám? Protože náš vztah k lidem v cizích zemích se spíše podobá vztahu divák - herec, než vztahu člověk - člověk. Je-li to přirozené ať posoudí každý sám.

Pro koho je cestování po „třetím“ světě?

Pro každého. Někdo se vrátí nadšen, někdo znechucen. Někdo zjistí, že našel hodnoty, které už dlouho hledal, jiný se ubezpečí, že jeho dosavadní hodnoty jsou ty nejlepší. Každý však něco najde. A o tom je cestování...

• Jak se přátelit s domorodci ►