Jak vybírat fotoaparát

Naše civilizace pomalu začíná věřit, že může dosáhnout prvotřídních výsledků s vynaložením minimálního, nejlépe žádného, úsilí. Skutečnost je však o něco složitější a i ve fotografii platí, že výsledný obrázek bude přesně odrážet úsilí, které jsme na jeho vytvoření vynaložili – jak v podobě energie strávené učením se fotografovat, tak v podobě peněz vložených do fototechniky.

Učit se fotografovat – svým způsobem jde o učení se zcela novému „vidění“ světa – je téma na knihy, proto se mu zde věnovat nebudeme. Výběr nástrojů k fotografování je řádově jednodušší. Ani to však není úplně jednoduché, jak naznačují otázky v internetových diskusích, kde často zazní „Poraďte jaký si mám koupit digitální foťák do 8 tisíc?“, „Je lepší Panasonic XYZ nebo Minolta ZYX?“, „Mám filmový Nikon a chtěl bych digitální Nikon. Jaký je nejlepší?“. Stejně diskuse jsou vzápětí zahlceny protiotázkami  „Jak moc se chceš focením zabývat?“, „A co s ním chceš fotit?“, „K čemu ho budeš hlavně používat?“... Tak už to na světě chodí – i foťák by si měl člověk pořídit přiměřeně stylu focení a účelu k jakému jej chce využívat.

Pro koho je tento článek

Je určen pro čtenáře – a i když je součástí seriálu o fotografii a cestování, nemusí jít nutně o cestovatele –, kteří by rádi začali fotit, nebo už fotí a chtějí zjistit v čem by je mohl omezovat jejich fotoaparát. Vliv dovedností fotografa neuvažuju, to je námět na samostatný seriál. Stejně tak záměrně nezmiňuju všechny fotografické termíny a témata. Jde o můj subjektivní nástin toho nejdůležitějšího podle čeho se v džungli fotoaparátů orientovat  Na další témata se dostane v pozdějších článcích.

Z úvodního odstavce jste nejspíš odtušili, že se v tomto článku nebudu – až na výjimky – zabývat konkrétními typy fotoaparátů a srovnáváním jejich parametrů. Hledáte-li tento druh informací, v časopisech, knihách a na webu najdete spoustu materiálů od lidí, kteří jsou schopni porovnání provést daleko lépe než já. Pár odkazů jsem přidal na konec textu. Stejně tak nejde o žádné složité pojednání pro odborníky. K tomu je opět dostatek literatury. Pokud zde mluvím o filmové fotografii, mám na mysli klasický kinofilm o rozměru políčka 24×36 mm, který většina z nás používala před masovým nástupem digitální fotografie.

Jak může fotoaparát sloužit?

• Můžu po něm chtít, abych jenom jednoduše cvakal a on dělal obrázky,
• nebo budu chtít abych si mohl všechny možné parametry nastavovat sám,
• stejně tak můžu chtít cokoliv mezi tím – podle situace nastavovat více či méně,
• můžu chtít obrázky promítat kamarádům, tisknout velkoformátové fotky, nebo je naopak nikdy nebudu tisknout a úplně mi postačí prohlížet si je v počítači,
• můžu chtít vytvářet umělecké fotografie, nebo si „jen" zaznamenávat kde jsem byl a co jsme dělal,
• můžu fotit broučky, architekturu, portrét, sport, reportáž, přírodu,
• můžu fotit ve volném čase jen pro sebe, nebo se focením živit,
• můžu vše výše uvedené libovolně míchat, podle nálady přecházet od jednoho k druhému, nenechat se omezovat.

Dobrá zpráva je, že vše uvedené můžeme dosáhnout – doslova se nenechat omezovat, jak zní poslední bod. Je tu ale i špatná zpráva. A je tak špatná, že ji spousta lidí, obzvlášť dnes, v době zdánlivě všespasitelných superzoomů, nikdy neuvěří. Toho všeho dohromady totiž není možné dosáhnout s jedním foťákem, s jedním kusem „železa“. Ehm… dnes vlastně spíše plastu. A zde začíná náš výběr.

Film nebo digi?

Samostatně se tématem jestli fotit na film nebo digitálně zabývat nebudu – tak už dnes otázka dávno nestojí. Film versus digi se dotknu v každém odstavci zvlášť, jelikož obecná odpověď pro 6 miliard potenciálních fotografů jednoduše neexistuje.

Chci jen cvakat

Velká většina z nás se nechce při focení o nic starat. Chce jen cvakat a mít fotky. Co nejlepší fotky, samozřejmě. Je to naprosto pochopitelný přístup a pokud uvádím pojem „cvakat“ nemíním ho hanlivě. „Cvakat“ beru jako výstižné a každému srozumitelné vyjádření akce, kterou člověk provede, aby získal obrázek.

Jelikož převážná většina lidí cvaká, odpovídá tomu i největší výběr foťáků – od kvantiliónů modelů automatických kompaktů, přes kompakty střední třídy s přehršlí funkcí, až po zrcadlovky. Tím vším je dnes možné bezstarostně cvakat. S obrazovou kvalitou dnešních digikompaktů a ambicí většiny lidi na fotky o rozměru 9×13 cm nemá při cvakání význam zabývat se otázkou film versus digi. Výhody, které přináší film jsou zde nepodstatné, odpověď proto jednoznačně zní digi. Film má smysl snad jen pokud při pohledu na cokoliv digitálního dostáváte vyrážku.

Technika se dnes dostala na takovou úroveň, že kompaktem je možné udělat poměrně slušné fotky ve většině běžných situací. Nedávno jsme četl článek o profesionálním fotografovi agentury Magnum, který v Iráku a Kongu fotil válečný konflikt lepším kompaktem Olympus. Znovu tím potvrdil letitou pravdu fotografie, že daleko důležitější než jakou techniku fotograf má je jak dobrým je fotografem. Zkráceně – skvělé fotografie se dají udělat i nejobyčejnějším fotoaparátem. K tomu ale musí být zkušený fotograf, jelikož pouze ten si je vědom omezení přístroje, jimž musí přizpůsobit styl focení. Právě v konstrukčních omezeních je totiž zakopán pes proč kompakty tak často selhávají. Jen namátkou pár typických „selhání“: nevýrazné barvy v ostrém slunci nebo u nočních fotek, „přepálené“ fotky s bleskem, červené oči, tmavé pozadí bez kresby u nočních fotek, rozmazané fotky z interiérů/navečer/v noci, zrnité večerní/noční fotky atd.

Pominu-li hlavní příčinu – nezkušenost fotografa –, kterou zde však neřešíme, jsou důvodem špatných fotografií nepřiměřené nároky na techniku. Zvykli jsme si, že foťák fotí ve většině situací technicky výborně, proto očekáváme, že bude fungovat ve všech situacích přinejmenším dobře. Nebude a nemůže. Je to jen stroj, který nedokáže zvážit všechny vlivy a podle toho provést nastavení. Alespoň prozatím. Nedivme se tomu, protože většina z nás by nebyla schopna udělat dokonalou fotku ve světelně obtížných podmínkách ani kdyby měla k dispozici nejdokonalejší profesionální fotoaparát se všemi možnostmi ručního nastavení – a to máme jako lidé k dispozici (většinou) daleko rozsáhlejší „přemýšlecí“ kapacitu než obyčejný kompakt.

Pokud však někomu, kdo si už osvojil základy fotografie, kompakt přestane stačit, je načase se zamyslet, jestli se stále chceme nechat ovládat automatikou, která pro dané situace nemusí zdaleka volit nejvhodnější nastavení.

Důležité parametry pro výběr digitálního kompaktu

• jednoduchost obsluhy
• rychlost náběhu po zapnutí, při namáčknutí a po stisknutí spouště
• obrazová kvalita
• výdrž akumulátorů

Doporučované digitální kompakty

Tato kategorie fotoaparátu se mění každou minutu a doporučení jsou stará v okamžiku, kdy je vyslovím. Tento naprosto základní výběr je ze září 2009, při dalším výběru se však můžete odrazit od příslušné řady fotoaparátu u každé značky:

• Canon PowerShot A1000 IS/A2000 IS
• Nikon Coolpix S210
• Ricoh CX1
• Panasonic Lumix DMC-FX150

Chci občas i nastavovat

Pro fotografy, kteří chtějí mít svůj přístroj občas pod alespoň částečnou kontrolou nabízí trh jen o něco menší výběr modelů, než je v kategorii obyčejných kompaktů. Ani zde není otázka film či digi příliš hodna pozornosti – jednoznačně digi, ze stejných důvodů jako u obyčejných kompaktů.

Nastavovat parametry při focení znamená učit se, experimentovat. Toto je onen počátek dlouhé cesty ke kreativní fotografii. S příchodem digitální fotografie se učební proces neskutečně zjednodušil a zpřístupnil doslova každému. Fotoamatéři museli své experimenty dříve omezovat, jelikož za každé exponované políčko těžce platili – nejprve koupí film, pak vyvoláním a teprve nakonec uděláním fotky, později případně ještě naskenováním. Digitální fotografie tyto přímé náklady snížila na nulu. Pokud si pořídíme digitální foťák s možností široké škály nastavení, můžeme do nekonečna experimentovat a nebude nás to prakticky nic stát (odhlížím od případného pořízení lepšího fotoeditoru a samozřejmě času). Na takovém fotoaparátu je možné poměrně rychle „vyrůst“, jelikož tempo učení je závislé jen na naší učenlivosti a fantazii, už ne na penězích.

Bohužel jako každý kompromis ani tato kategorie uspokojivě neřeší prakticky žádné z výše uvedených selhání, na což učenlivý fotograf dříve nebo později přijde. Může sice používat takzvané tematické módy – portrét, krajina, sport, makro, noční scéna, slunečno, zataženo atd. Může dokonce nastavovat základní parametry expozice – čas a clonu, k nimž digitální fotografie přidala ještě citlivost čipu vyjadřovanou ve stupních ISO. Může využívat i další možnosti nastavení – různou kvalitu ukládané fotografie, sériové snímání, samospoušť, stabilizaci obrazu atd. Pokud však jeho ambice, ať pro vlastní potěšení či s myšlenkou na dráhu profesionálního fotografa, překročí určitou mez, brzy se začne potýkat s omezeními, která jsou bohužel vlastnostmi kompaktů. Mezi zásadní patří kvalita optiky, velikost digitálního čipu, rychlost snímání a vlastní rozměr fotoaparátu.

Optika

Kdo nikdy nepil kvalitní víno, neumí si jeho chuť vůbec představit, řeči o něm považuje za zbytečné a bude mu stačit víno z krabice. Tato analogie se dá použít i na optiku. Teprve až uvidím fotku z kvalitního objektivu zjistím, jak jsou na tom kompakty a jak jsem se do té doby „spokojil s málem“. Neostré, se všemi možnými optickými vadami jako aberace (barevný nádech na přechodech světa/stíny), závoj v protisvětle, případně nevýrazné barvy a kontrast, nehezky bokeh (podání rozostřené části obrazu) atd. – to je jejich stručná charakteristika. V době filmu se ne nadarmo říkalo, že fotografické tělo je jen chytrý držák na film a obraz je vytvářen především optikou. V digi éře to platí také, i když digitální tělo je držák o několik řádu „chytřejší“, díky svým funkcím, které už se přímo podílejí na vytváření obrazu. Kvalitní optika, která v co největší míře odstraňuje optické vady a má velkou světelnost – řekněme 2,8 a více (větší světelnost umožňuje fotit „z ruky“ i v situacích kdy je méně světla a také více rozostřit pozadí, pokud je to záměrem fotografa) – je drahá. Jen pro představu – za kvalitní objektiv pro zrcadlovku běžně zaplatíte více, než za samotné tělo.

Za zmínku ještě stojí otázka dnes módních superzoomů. Stejně jako neexistují kvalitní boty, které by vydržely 30 let a stály 30,– Kč, neexistuje kvalitní optika, která by nabízela škálu desetinásobného rozsahu za těch pár tisíc, kolik dnes stojí digitály s 10–12násobným zoomem. U takto velkého optického rozsahu je vždy třeba udělat příliš mnoho kompromisů na to, aby za tuto cenu mohla být kvalita byť jen blízká dobré. Pro srovnání – profesionální objektiv Canon s rozsahem 28–300 mm (asi 10,5×) stojí kolem 67 000,– Kč.

Kompromisní kvalita je jedna strana mince. Druhá strana je mnohoúčelovost takového objektivu. Pokud vám možnost využívat široký snímací rozsah stojí za obětování části kvality, nenechte se odradit a klidně se z něj dál radujte.

Čip

Není mega jako mega – tak by se dala v jedné větě shrnout problematika kolem velikostí snímacích čipů v digitálních fotoaparátech a množství světlocitných fotobuněk, které se na ně dá vměstnat. Některé profesionální zrcadlovky mají čipy s „pouhými“ 4 megapixely a přesto z nich „lezou“ nesrovnatelně technicky kvalitnější fotky než z 8 MP kompaktu. Řešení tohoto zdánlivého paradoxu se jmenuje velikost čipu. Čím větší čip, tím větší má snímací fotobuňky při jejich stejném počtu. Proč je zrovna tohle důležité? Čím je fotobuňka větší, tím víc zachytí světla. A jelikož velikost fotobuněk se pohybuje maximálně v řádu mikrometrů (tisícin milimetrů), hraje se zjednodušeně řečeno o každý foton, protože při těchto velikostech už buňka zas tak závratné množství světla nezachytí. Respektive zachytí, ale čím je menší, tím horší má rozlišovací schopnost jaká je skutečná intenzita dopadnutého světa. Z toho důvodu mají kompakty oproti zrcadlovkám nesrovnatelně horší obraz při vyšších ISO. Běžné je dokonce kvalitnější obraz při ISO 400 ze zrcadlovky než jakého dosahuje základní a tudíž nejkvalitnější ISO 100 z kompaktu.

Rychlost snímání a rozměr těla

Tato omezení jsou na rozdíl od předchozích dvou poměrně subjektivní a asi nejméně významná. Nevadí, přesto uvedu svůj pohled. Při focení je důležité foťák dobře ovládat. Jednou z dovedností, která je braná za samozřejmost, i když samozřejmostí zdaleka není, je styl jakým se fotograf chová v okamžiku kdy snímá scénu. Hm, zmáčknout čudlík – co je na tom komplikovaného, nejspíš si řeknete. Pokud byste však analyzovali důvody proč vaše fotky ne vždy vypadají tak, jak by měly – není na nich přesně to, co jste viděli v hledáčku, jsou rozmazané apod. – mezi nejčastějšími důvody byste našli špatnou techniku focení. Malý rozměr a váha filmových kompaktů „zapříčiní“ při příliš silném stisku spouště hnutí celým foťákem. Rozmazaná fotka je na světě, avšak příčinu – hnutí foťákem – si málokdo uvědomuje. U kompaktů digitálních je situace navíc zhoršena zpožděním mezi stiskem spouště a sejmutím snímku. Technika stisku spouště se dá lehce naučit – stačí o problému vědět. U zpoždění sejmutí snímku už je to horší. Dá se s ním samozřejmě předem počítat, ale některé snímky – například reportážní, krajinky, sportovní, kde se rozhodující okamžik může pohybovat v řádu setin vteřiny, nebudete vůbec schopni zachytit tak, jak jste je zamýšleli. Pro někoho se už možná dostáváme do nepředstavitelně nepodstatných nuancí. To je v pořádku – každý máme jiné potřeby. Je však nutné vědět, jak opravdu dosáhnout efektu, kterého chceme dosáhnout – nemělo by smysl trápit se s osvojením technické dovednosti pro získání určitého typu snímků, když samotný přístroj pořízení takového snímku téměř vylučuje.

Dnes už se v kategorií středních kompaktů objevují přístroje, které některou z uvedených nevýhod řeší. Například řada Panasonic Lumix FZ má poměrně dobrou optiku a v ruce je i „cítit“, Sony DSC R1 má zase velký čip jako je v zrcadlovkách. Úplné řešení těchto nevýhod však zatím nabízí pouze třída zrcadlovek.

Důležité parametry pro výběr digitálního kompaktu střední třídy

• obrazová kvalita
• rychlost náběhu po zapnutí, při namáčknutí a po stisknutí spouště
• výběr smysluplných scénických režimů (portrét, krajina...)
• ergonomičnost menu
• kvalita hledáčku
• výdrž akumulátorů
• typ zápisových karet
• rozsah optického zoomu
• speciality jako optická stabilizace, velký čip, nastavení kompenzace expozice apod.

Doporučované digitální kompakty střední třídy

Široká kategorie středních kompaktů zahrnuje vše od výkonnějších kompaktů až po kategorii tzv. elektronických zrcadlovek. Tento základní výběr je ze září 2009:

• Canon PowerShot G11
• Nikon Coolpix S630
• Panasonic Lumix DMC-G1
• Sigma DP2 (kompakt s čipem velkým jako v amatérských zrcadlovkách)

Chci mít plnou kontrolu nad nastavením i kvalitou

Tento odstavec nebude zdaleka tak dlouhý a podrobný, jak byste možná očekávali. Ne snad, že by si to nezasluhoval – právě naopak. Důvodem je, že pokud někdo chce úplnou kontrolu nad svým focením, je to člověk, který už něčím prošel, přesně ví jaký typ kontroly chce a proč jej chce. Takový fotograf dávno čte fotografické weby, kde má více informací než kolik jsem já schopen natěsnat do této krátké „návnady“ k čarování zvanému fotografie. Proto spíše jen pár poznámek pro ostatní o tom kam se dál klikatí cesta fotografie.

Už v minulém odstavci jsme zmínil, že ani střední třída kompaktů neumožňuje vyrovnat se s určitými problémy způsobenými konstrukcí kompaktů. To je také jeden z důvodů proč se u kompaktů nemá smysl zabývat focením na film. Pro zúročení výhod filmu je téměř výlučně (avšak ne vždy) třeba sáhnout minimálně po jednooké zrcadlovce. Jednooká zrcadlovka, pro níž se běžně používá anglická zkratka SLR – Single Lens Reflex – je fotoaparát, jenž má jeden (Single) objektiv a uvnitř zrcadlo, které odráží (Lens Reflex) obraz z objektivu přes hranol do hledáčku. Digitálním zrcadlovkám se analogicky říká DSLR. Pro úplnost budiž řečeno, že existují i TLR – Twin Lens Reflex – fotoaparáty se dvěma objektivy nad sebou, ale těmi se zabývat nebudeme.

Jednou z výborných vlastností zrcadovek je možnost vyměňovat objektivy. Stejné tělo s vámi může doslova růst. Když začínáte, pořídíte si levné tělo a levné objektivy, na nichž se naučíte fotografovat. Pokud máte dál potřebu vyšší kvality obrazu, případně pomýšlíte na profesionální kariéru, původní objektivy prodáte a pořídíte kvalitnější, přičemž tělo vám zůstane. Až vám přestane stačit i tělo (budete potřebovat o něco chytřejší držák na film/čip), staré tělo prodáte a koupíte nové, se kterým samozřejmě budete moci vaše objektivy bez problémů používat. Objektivy jednoho výrobce fungují na filmových i digitálních tělech stejného výrobce. Výjimkou jsou buď staré objektivy, nebo některé širokoúhlé objektivy speciálně určené pro nižší řady digitálních zrcadlovek.

Proč tak kladu důraz na objektivy? Už jsem to naznačil v přirovnání, že fotku dělá objektiv a tělo je jen držák. Zrcadlovka je prakticky jediný cenově dostupný způsob jak mít k dispozici rozsah digitálního superzoomu, avšak konečně s uspokojivou kvalitou (podle mého subjektivního měřítka). S největší pravděpodobností sice nebudete mít jeden objektiv (pokud nebudete chtít dát 67 000,– Kč za Canon 28–300, či pár tisíc za kvalitativně velmi sporný 28–200). Dva až tři středně kvalitní zoom objektivy (pojem zoom je odvozen od možnosti v daném rozsahu plynule měnit ohniskovou vzdálenost), například s rozsahy 20–35 mm, 28–70 mm a 70–300 mm, už to zvládnou.

Kdo chce nejvyšší možnou kvalitu, může fotit pevnými objektivy. Na rozdíl od kvalitních zoomů, které jsou poměrně velké a těžké, jde až na teleobjektivy o malé objektivy. Pevné objektivy mají jednodušší konstrukci, a jsou tudíž ostřejší, mají lépe opravené optické vady a jsou i levnější. Jejich nevýhodou je, že k pokrytí rozsahu 20–300 mm, pro který by vám stačily tři výše zmíněné zoom objektivy, byste v závislosti na stylu focení potřebovali až osm pevných objektivů – 20 mm, 35 mm, 50 mm, 85 mm, 105 mm, 135 mm, 200 mm, 300 mm – jejichž celková cena i váha by daleko přesáhly zoomy. Dnešní zoomy jsou už však tak kvalitní, že je hromadně využívají i špičkový fotografové.

Filmové nebo digitální tělo + tři výše uvedené zoom objektivy, nebo odpovídající pevné objektivy + externí blesk – a máte základní sestavu, jež vám umožní kvalitativně uspokojivě vyřešit všechny výše zmíněné nedostatky kompaktních fotoaparátů. Samozřejmě to za vás nevyřeší samy, budete se muset hodně učit, ale v éře digitální fotografie je učení hračkou.

Zásadní parametry pro výběr zrcadlovky

• dostupnost kvalitních objektivů
• ergonomie – jak padne do ruky, jak se ovládá, pro digi i rozložení menu
• úroveň šumu při různých hodnotách ISO (digi)
• dostupnost kvalitního bleskového systému
• rychlost snímání
• a 1000+1 dalších – viz fotografické weby v odkazech na konci článku

Doporučované filmové zrcadlovky

amatérské

• Canon EOS 30V
• Canon EOS 50 (už se nevyrábí, možno z druhé ruky)
• Canon EOS 300X
• Konica Minolta DYNAX 7
• Nikon F65
• Nikon F80
• Nikon F601 (už se nevyrábí, možno z druhé ruky)
• Pentax MZ-5N (už se nevyrábí, možno z druhé ruky)
• Pentax ist* (už se nevyrábí, možno z druhé ruky)

profesionání

• Canon 1V
• Canon 3
• Contax RX
• Leica R9
• Nikon F6
• Nikon F100

Doporučované digitální zrcadlovky

(FF v závorce znamená, že jde o model s čipem velikosti kinofilmového políčka)

pro začátečníky

• Canon EOS 1000D
• Nikon D5000
• Pentax K2000
• Sony Alpha 200

amatérské

• Canon EOS 7D
• Canon EOS 50D
• Canon EOS 500D
• Nikon D90
• Olympus E-30
• Olympus E-620
• Pentax K7
• Sony Alpha 380
• Sony Alpha 800

profesionání

• Canon EOS 1D III
• Canon EOS 1Ds III (FF)
• Canon EOS 5D (FF)
• Canon EOS 5D II (FF)
• Nikon D3 (FF)
• Nikon D3x (FF)
• Nikon D700 (FF)
• Nikon D300
• Olympus E-3
• Sony Alpha 900 (FF)

Mám speciální požadavky

Platí zde to stejné, co jsem psal v úvodu minulého odstavce – kdo má speciální požadavky, ví z jakého důvodu je má a s velkou pravděpodobností tedy bude ve fotografii poměrně zkušený a bude číst své fotografické weby. Opět tedy jen pár poznámek.

Pro normálního českého smrtelníka spadají pod pojem „speciální požadavky“ prakticky všechny nároky na tu nejvyšší kvalitu. Alespoň zatím. Nenormální český smrtelník si sice může pořídit profesionální zrcadlovku za 150 000,– Kč a většinu těchto požadavků pokrýt, avšak i tam stále zůstávají rezervy. Mezi takové speciální požadavky patří velkoplošné promítání, velkoplošný tisk – řekněme nad rozměr A3 –, kvalitní černobílá fotografie, a také jsem mezi ně zařadil jednu specialitu – širokoúhlé záběry –, i když to sám o sobě speciální požadavek není.

Promítání

Chcete-li dnes pořádat kvalitní diashow, například ze svých cest, nemá smysl, abyste fotili digitálně, a to ani zrcadlovkou. Fotky ze zrcadlovek sice mají pro promítání dostatečnou kvalitu, avšak zatím nemáme možnost jak je ve stejné kvalitě dostat na stěnu. Promítací dataprojektory jsou stavěné na promítání plochy počítačové obrazovky, kde bohatě stačí jejich rozlišovací schopnost kolem 1024 řádku. Pro fotku je to však žalostně málo. S promítáním můžete buď počkat až budou dostupné dataprojektory s dostatečným rozlišením, nebo se smířit s tím, že promítaný obraz se nebude kvalitě fotky ani přibližovat, a nebo můžete pro diashow stále fotit na film (který se dá v případě potřeby snadno digitalizovat naskenováním, i když to jsou náklady navíc).

Velkoplošný tisk

Velmi okrajová záležitost, která se většiny z nás netýká. Filmová fotografie velkoplošný tisk nicméně bezproblémově zvládá ať už klasický kinofilm v kombinaci s kvalitními objektivy, nebo střední či velký formát. Pokud byste ovšem chtěli vystavovat svá digitální dílka a nechtěli se bát nutnosti dělat kompromisy, pak byste potřebovali digitální tělo za 150 000,– Kč

Černobílá fotografie

Filmová černobílá fotografie, respektive její působení na svět, je asi největším kouzlením, jehož je dnes fotografie schopná. Kombinace dnešních ČB filmů s kvalitními ČB papíry zatím nebyla digitální technologií překonána. Co se týká čistoty, tj. fotografií bez zrna či s extrémní uhlazeností, pak už ČB film překonán byl. Ve spoustě aplikací ČB fotografii, kde tyto vlastnosti nejsou důležité – je-li například zrno součástí záměru fotografa, nebo kde si fotograf hraje s téměř nekonečným počtem polotónů –, zatím digitální fotografie silně ztrácí dech. Nemusí to tak být – a nejspíš ani nebude – napořád, avšak zatím to tak je.

Širokoúhlé záběry

Požadavek na širokoúhlé záběry není nic zvláštního a nezařadil bych jej sem pokud bych neměl potřebu na něj jistým způsobem upozornit. Důvodem je konstrukce dnes cenově dostupných digitálních zrcadlovek. Kvůli technologické náročnosti – a tudíž drahotě – výroby digitálního čipu s rozměry kinofilmového políčka uvedly fotografické firmy na trh fotoaparáty s menšími čipy. Nejmenší čipy mají kompakty, největší digitální zrcadlovky (jiný než kinofilmový formát opět záměrně pomíjím).

Oproti stavu před třemi lety dnes již digitální zrcadlovky s čipem o velikosti kinofilmového políčka (FF – full frame) vyrábí 3 firmy: Canon, Nikon a Sony. Nejlevnější z nich stojí 55 000,– Kč (Nikon D700), Canon 5D z druhé ruky se dá pořídit za cenu kolem 25 000,– Kč. Ostatní zrcadlovky mají čip menší. Poměr velikosti čipu k velikosti kinofilmového políčka se určuje pomocí tzv. crop faktoru. Full frame zrcadlovky mají crop faktor 1,0 a digitální zrcadlovky cenově dostupné pro české fotoamatéry mezi 1,5 a 1,6; čip je tedy 1,5–1,6× menší než kinofilmové políčko.

A právě ve zmenšení čipu je zakopán pes ohledně širokoúhlých záběrů. Objektivy totiž mají po nasazení na digitální zrcadlovku ohniskovou vzdálenost v závislosti na crop faktoru. Například z objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm se na digitální zrcadlovce s crop faktorem 1,6 stává objektiv s ohniskovou vzdáleností 50×1,6 = 80 mm. Sami si snadno spočítáte, že toto násobení je výhodné pro dlouhé ohniskové vzdálenosti. Například z 300mm objektivu se mi na digitální 1,6× zrcadlovce „jako zázrakem“ stane dělo s ohniskovou vzdáleností 480 mm. Co přibylo na dlouhém konci, to však ubude na konci krátkém. Z objektivu 20 mm, na filmové zrcadlovce ultra-širokém, se na digitální 1,6× zrcadlovce stane obyčejný „širokáč" s ohniskovou vzdáleností 32 mm. Pro fotografy, kteří více využívají teleobjektivy to není problém. Pro „široké" typy – včetně mně – to ale představuje vzdání se nejzajímavějších ohniskových vzdáleností, což se dá zhruba připodobnit situaci, kdy by vám někdo v autě rozbil jedničku v převodovce. Můžete jezdit, ale jde to s prominutím blbě. Řešení je samozřejmě několik, každé však znamená komplikace. Buď si můžete pořídit speciální širokoúhlé objektivy, které fungují jen na zrcadlovkách s tímto crop faktorem, nebo si za drahé peníze koupit digi zrcadlovku s velkým čipem, nebo ultra-široké záběry fotit na kinofilm.

Co dál?

Přestože je tento text tak dlouhý, pokrývá jen nejzákladnější záležitosti. Tím nejzákladnější myslím nejzákladnější – jako je sčítání a odečítání v matematice. O násobení už se zde nedočtete. Pokud chcete studovat dále, ponořte se do Internetu, který je i v oboru fotografie nevyčerpatelnou studnicí. Můžete začít třeba na těchto webech:

• Fotoroman.cz – jednoduše a přehledně vysvětlené principy na nichž fotografie stojí
• Paladix.cz – fotograficky server s velkým výběrem článků, rad, tipů, bazarem
• Luminous Landscape – výborný web s tunami naučných i praktických článků o filmové i digitální fotografii 
• Fredmiranda – podle mého názoru jeden z nejlepších diskusní webů o fotografii, na rozdíl od spousty jiných podobných webů jsou zdejší diskuse, polemiky a rady nezvykle kultivované a oproštěné od siláckých řečí a nepotřebných vtípků 
• DPReview – diskuse na DPReview jsou obyčejná drbárna a většinou se nedají brát vážně, za to recenze fototechniky jsou bezkonkurenčně nejpropracovanější 
• PhotographyReview – komentáře uživatele fotografické techniky 
• jako výtečnou knihu o základech fotografování doporučuju „Škola fotografování – průvodce do kapsy“ vydanou National Geographic
• speciálně focení na cestách se věnuje anglicky psána „Guide to Travel Photography“ vydaná Lonely Planet 

DOPLNĚNÍ 28. 9. 2009

Aktualizace výběru fotoaparátů, doplnění info o FF zrcadlovkávch.

PŮVODNÍ VERZE  10. 1. 2006

Jelikož fotografická technika jde rychle dopředu budiž řečeno, že výše uvedené platilo v době, kdy tento článek vznikl. Nevylučuji, ba dokonce předpokládám, že se dříve nebo později spousta věcí změní. Budu-li mít čas a energii, tak text opravím. Pokud ne, zůstane historicky zamrzlý v lednu 2006.