Osud tomu nejspíš chtěl, abych se přesně po deseti letech rozhodl vrátit na Blízký východ. Hlavním cílem jsou Sýrie a Libanon, zbytek doby Jordánsko nebo Turecko (podle toho jestli poletíme, nebo pojedeme po zemi)...
Blud...Mám docela „štěstí“ na cesty na Blízký východ ve vyhrocených situacích. Nejdřív Izrael v roce 1990, kdy Irák zabral Kuvajt, pak Blízký východ v roce 1992, kdy se celý region vzpamatovával z války v Perském zálivu, jež rozdělila arabský svět jako dosud nic jiného. A na podzim 2002, v době poslední cesty? Celý Blízký východ opět vřel případem USA versus Irák a palestinskou intifádou v Izraeli. Alespoň tedy podle našich novin. A jaká byla skutečnost? Opět, jako vždy, úplně jiná. Faktem je, že válka v Iráku dost zamíchala kartami v regionu a západní svět opět o kus oddálila od světa muslimského. Faktem je, že v Izraeli umírají lidé při bombových atentátech. Naše média se však tváří, jakoby se v těchto zemích, potažmo celém regionu, nedělo nic jiného. Podle nich jezdit na Blízký východ je smrtelně nebezpečné, jelikož vás tam můžou okrást/zabít/vykuchat/utlouct Koránem. Je to stejné zjednodušení, jako by v době války v Jugoslávii někdo varoval před cestou do Rakouska nebo Maďarska jen proto, že sousedí s Jugoslávií. Často se ptám, kolik z těch novinářů má s Blízkým východem přímou osobní zkušenost. ... a skutečnostJaký máme tedy z onoho horkého Blízkého východu pocit? Mírumilovný. Pokud čekáte konflikty a mrtvoly, pak se jich nedočkáte. Stejně jako před deseti lety, i tentokrát se mi potvrdilo, že Arabové jsou více než pohostinní, a že to nemůže být náhodnými setkáními s náhodou pohostinnými lidmi. Píšu o tom už ve zprávách z cesty, v deníku se rozepíšu víc. Na co se můžete těšit? Strávili jsme týden v Libanonu, dva týdny v Sýrii a něco přes týden v Jordánsku. K hlubokému pochopení hodně krátká doba, ale k získání obrázku o stavu věcí doba postačující. Za tu dobu jsem vyfotil 40 filmů, viděli jsme hodně památek, ať už v dobrém (ty novější), nebo zruinovaném (ty starší... ale i novější :) stavu, ochutnali spoustu jejich jídel, byli zaplaveni hudbou, která je slyšet na každém kroku (a nakoupili CD). Především jsme ale potkali spoustu domorodců, o jejichž osudech se víc dozvíte z deníku a fotografií. |
|
