TOPlist

Borneo (Brunej)

Bandar Seri Begawan • řeka Brunej • Kampung Ayer • Muara • národní park Niah (Sarawak)

Ceny ubytování a dopravy uvádím za celou rodinu (2 dospělí a děti 5 a 7 let).


     
Den 150 • neděle 26. 10. 2014 • Kota Kinabalu foto • MALAJSIE ►►► Temburong foto a Bandar Seri Begawan foto • BRUNEJ
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
V 8 ráno si vyzvedávám auto. Přesun přes 3 hranice do Bruneje (vlastně 4, pokud počítám i hranici Sabah/Sarawak) bude dlouhý, takže hned vyrážíme. Vlastně ani nesnídáme, na jídlo zastavujeme až cestou v motorestu u Kimanis, asi hodinu za KK. Okolí KK není tak postiženo plantážemi palmy olejové, nebo alespoň ne ve směru na Sarawak, kam jedeme – první plantáže potkáváme až po 80 km. Silnije je nicméne jednoproudá a zůstane to tak až do Bruneje. Cestovat tedy průměrnou rychlostí víc než 60-70 km/h je nedostižný sen. 

I když jsou státy Sabah a Sarawak součástí Malajsie, přesto mezi nimi existuje hranice. I na malajsijském vstupním razítku se píše „Povolen vstup a pobyt v západní Malajsii a Sabah...“. Sarawak si tedy udržuje jakýsi odstup. Na hranici v Merapoku nicméně ten odstup vypadá takto: stojí tu jedna budka, v niž jsou dvě okýnka. Pasy dáme do prvního okýnka a pohraničník ze Sabahu je orazí výstupní razítkem. Pasy pak uvnitř budky předá pohraničníkovi ze Sarawaku, který do nich dá vstupní razítko do Sarawaku a pasy nám podá druhým okýnkem.

Silnice v Sarawaku mi připadají o něco lepší, avšak hned po 10 km přijíždíme k přívozu. To jsem netušil, že tu ani nemají most. Přívoz trvá jen pár minut a je zdarma, ale i tak jde o další zdržení. A to nás ještě čekají 4 hranice. Tankujeme v Lawasu, příjemném městečku 16 km za přívozem, a na malajsijsko-brunejskou hranici vzdálenou pouhých 28 km jedeme skoro hodinu (viz harmonogram v pravém sloupečku). To je realita pohybu v této oblasti.

K překročení hranice Malajsie/Brunej v autě je třeba kopie zelené karty a platné malajsijské pojištění. Do kdy pojištění platí nemám tušení. Volám proto do půjčovny a ti mě směřují na přední sklo auta, kde je na nálepce platnost opravdu napsána. Vyplňuju brunejské povolení pro vjezd auta. Platí měsíc, což je záchrana, protože než se člověk dostane do Bandar Seri Begawan, hlavního města Bruneje, musí překročit 4 hranice. A my jedeme i zpět, takže to máme celkem 8.

Imigrační úředník je se vším papírováním velmi nápomocný a když je hotovo, zazpívá „Welcome to Brunei“ a jsme v sultanátu. Tedy v jeho exklávě Temburong, která je od většiny Bruneje oddělena malajsijským okresem Limbang. Spor Bruneje a Malajsie o Limbang trval až do roku 2009, kdy se Brunej nároku vzdala – viz tento článek, kde je i mapka osvětlující situaci (v malajském stylu je v ní ale faktická chyba – napravo má být popisek Sarawak, ne Sabah).

Už v KK jsme potkali několik aut s brunejskou poznávací značkou (začínají na B nebo K). Jinak ale Brunej pro Malajsii neexistuje – na silničních cedulích není nikde zmíněná. Až těsně před hranicí vidíme ceduli Temburong.

Silnice v Temburongu jsou širší i rovnější. Vlastně jsem ještě nenapsal, že jednou z hlavních vlastností silnic v Sabah, i v malé části Sarawaku, kterou jsme projeli, je nerovnost silnic. Jsou sice asfaltové, ale povrch pod ním nebyl před pokládkou vyrovnán. Tahle radost v Temburongu naštěstí odpadá a 25 km k další hranici zvládáme i se zastávkou na focení rýžových políček za necelou půl hodinu. Políčka jsou prázdná, nejpíš je právě po sklizni. Brunej z vlastních zdrojů pokrývá 5 % své spotřeby rýže, cíl pro příští (2015) je však 60 %!

Když přejíždíme brunejsko-malajsijskou hranici do Limbangu, následuje bloudění. Máme sebou mapu od National Geographic, o níž se opět přesvědčujeme, že je nespolehlivá – silnice v Limbangu jsou zakresleny nepřesně, což má za následek že se z městečka Limbang vracíme zpět na hranici a pak zase do městečka, než nacházíme směr. V celém okrese Limbang opět není značení na Brunej. Až 10 km za městečkem je poprvé zmíněno Miri, což je město v Sarawaku, kam se dá dostat jen přes Brunej. Řidič, který tudy nejezdí každý den prostě musí směr cesty vydedukovat na základě nepřímých infromací. Tohle jsme zažívali i na Malajském poloostrově, takže jde buď o vrozenou chaotičnost Malajsijců, nebo o záměr (aby si cizinec nikdy nebyl ničím jistý, protože jen tak není nebezpečný). Nakonec se v trpasličím Limbangu motáme dvě hodiny, než se dostáváme k malajsijsko-brunejské hranici v Kuala Lurah (foto), dnes už poslední.

V Bruneji nás vítá déšť. Na první pohled je vidět větší bohatství – všechny domy, i dřevěné, mají klimatizaci. Silnice jsou opět širší a rovnější než v Limbangu. Jsou jednoproudé, takže doprava je pomalá. Ani tady evidentně nikdo nikam nespěchá. To je na Borneu sympatické.

V Bandar Seri Begawan (zkráceně Bandar) parkujeme v centru. I když jde o hlavní město, je poměrně malé – celkový počet obyvatel Bruneje je 415 000, z toho polovina v Bandaru. V Yayasan Sultan Haji Hassanal Bolkiah, největším nákupním centru v zemi, ne nepodobném modernímu paláci, směňuji peníze. Je neděle, takže druhý víkendový den, tím prvním je pátek – Brunej je jedinou zemí světa, kde na sebe víkendové dny nenavazují.

Centrum BSB zabírá 500 × 500 metrů a je tvořeno tvořeno několika ulicemi z jedné strany ohraničenými Yayasanem a proslulou mešitou sultána Saifuddiena, z druhé pak denním trhem. Mimochodem Bandar Seri Begawan je nazvané právě po sultánu Saifuddienovi, otci současného sultána Hassanala Bolkiaha – znamená to přibližně Město Svatého Otce. Sultán je pro Brunejce skutečně bůh a upřimně jej milují. Pokud člověk vidí dnešní prosperující Brunej, chápe proč. Seznam dosavadních 31 brunejských sultánů viz zde.

Kromě výrazného Yayasanu a mešity je zde několik výškových budov, většinou bank, a podél Jalan McArthur velká promenáda na břehu řeky Brunei. Na druhé straně řeky se rozkládá Kampong Ayer (Vodní vesnice), největší vesnice na kůlech na světě. Zatímco po promenádě se na skateboardech prohánějí místní kluci, řeku mezi centrem a Kampong Ayer, kde bydlí 30 000 obyvatel (7 % obyvatel Bruneje), brázdí dlouhé čluny. Mikimu a Daníkovi skateboard zaujal, takže si ho s jedním mladíkem poprvé zkouší.

Po šesté se ubytováváme v hotelu a i když jsme zmoženi celodenní cestou, máme hlad, což je dobrý důvod navštívit noční trh ve čtvrti Gadong. Je malý, ale pestrý. Vybere si zde každý, mají zde všechna běžná malajská jídla (dvě třetiny obyvatel Bruneje jsou Malajci) a samozřejmě i místní speciality. Skvěle se zde pozoruje místní cvrkot – například rychlost a um s jakou trhovci umí připravit roti john, nebo osekat mačetou kokosový ořech (to se nejvíc líbilo klukům) hraničí až s akrobacií.
Traders Inn Brunei • Bandar Seri Begawan • BND 62 / 1080 Kč půjčení auta
zlatý Proton Saga FL
SPZ: SAB 604 E
počáteční: 67 814 km
cena za 5 dní: RM 700 / 4550 Kč
8:38 • odjezd Kota Kinabalu
9:35 – 10:17 • 56. km • Kimanis – snídaně na cestě
11:40 • 157. km • hranice Sabah/Sarawak
12:00 • 168. km • přívoz přes řeku Merapok
12:25 • 184. km • tankování Lawas
13:19 • 212. km • hranice Malajsie/Brunej
13:45 • 237. km • hranice Brunej/Malajsie
15:41 • 320. km • hranice Malajsie/Brunej
16:38 • 364. km • Bandar Seri Begawan
     
Dlouhý roti john • Bandar Seri Begawan • Brunej
     
Den 151 • pondělí 27. 10. 2014 • Bandar Seri Begawan foto a Kampung Ayer foto UBYTOVÁNÍ

Pokud existuje typické brunejské jídlo, je to nasi katok. I když jde o celkem obyčejnou rýži s kousky kuřete, či hovězího a pálivou omáčkou (sambal), příběh jejího vzniku je jedinečný. Jíst rýži na snídani u nás moc běžné není, v jihovýchodní Asii ano. Proto nasi katok dnešní ráno.

Pravděpodobně nejzajímavějším místem v Bandaru je Kampung Ayer. Vodní vesnice, jak zní překlad jejího jména, je přesně to, co jméno naznačuje – vesnice postavená na kůlech v řece Brunej. A ne ledasjaká vesnice – její historie sahá do 8. st. n. l. Za tu dobu se rozrostla do délky více něž tří kilometrů, takže není divu, že s 30 000 obyvateli jde o největší vodní vesnici na světě.

Kampung Ayer je na dosah z promenády v Bandaru – leží na protilehlém břehu. Přes řeku však nevede žádný most, proto jediným způsobem jak se tam dostat je dlouhý člun. Čluny brázdí řeku jako vodní taxi a vyhledávají lidi, kteří potřebují převézt. Žřídka kdy čekáte víc než pár minut, takže jde o velmi efektivní způsob městské hromadné dopravy. My cizinci to máme ještě jednodušší – jen se objevíme u řeky, už k nám směřuje člun.

Kampung Ayer je tak věhlasný, že zde u přístavního mola zřídili i malé muzeum o jeho historii. Hned vedle stojí zcela nové béžovo-hnědé dvoupatrové domy. Jde o novou výstavbu v Kampung Ayer, která ale působí strašně – jako odosobněné sídliště na kůlech. Zcela postrádá atmosféru, pro kterou Kampung Ayer místní lidé tak milují – spleť dřevěných chodníčků a můstku, různorodé domečky, malinké zahrádky. Takže pryč od nové výstavby a vzhůru do nitra původní vesnice.

První čeho si návštěvník alespoň trochu zběhlý s podobou vodních vesnic všimne je, že všechny zdejší domy mají klimatizaci. Stát vesnici poskytuje zdarma jak elektřinu, tak vodu. Na jihovýchodní Asii je to neskutečný luxus, ale je jasné, že Brunej si to nejen může dovolit, ale sultán si uvědomuje, že tradice je pro tuhle malou zemi důležitá. I když v případě Kampung Ayer ne tak zcela – více o tom později.

Trubkami a dráty se to tu jen hemží. To už k Asii ale patří, takže mi to nepřijde jako něco, co by narušovalo charakter místa. Dřevěné chodníčky jsou položené na betonových pylonech vyčnívajících 3-4 metry nad vodou. Jsou bez zábradlí, což jistě snižuje počet zdejších opilců (kterých tu díky islámu stejně bude jako šafránu). Určitá výška nad vodou je nutná jednak kvůli přílivu, a také aby zde mohly volně proplouvat čluny. Mnoho rodin nějaký vlastní, a ti ostatní zase chtějí, aby se vodní taxi dostalo co nejblíž jejích domovu.

Chodníčky se vlní mezi domy a větví do různých uliček, které jsou pospojované dřevěnými mosty. Kampung Ayer je ve skutečnosti shluk vesnic, což poznáte podle cedulí, které se občas objevují. Podle Wikipedie je zde 36 km dřevěných chodník spojujících 4200 domů. Také jsou zde mešity, školy (i střední), policejní služebna, hasiči, několik desítek přístavišť, odkud je možné se nechat převézt do Bandaru. Jde o fascinující místo, kterým by bylo možné se toulat dny.

Pro případ, že byste tu chtěli strávit alespoň jeden den, vezměte si sebou hodně vody – několik hodin chůze na otevřeném slunci dá zabrat i odolným jedincům. Díky relativně velkému počtu přístavišť není nutné se vracet zpět zam, kam jste připluli – stačí se na libovolném z nich pouze zjevit a už se k vám požene vodní taxi.

Bandar je opravdu malý, takže jakmile vystupujeme z člunu, máme to jen pár kroků k hlavní dominantně centra – mešitě Omara Alího Saifuddiena (ano toho, po němž je pojmenovaný Bandar). Charakteristickým prvkem mešity, který se objevuje témeř na všech jejich fotografiích, je okrouhlé jezírko. Uprostřed jezírka stojí replika obřadní lodi ze 16. století, která byla dokončena roku 1967 ke 1400. výročí zjevení Koránu.

„Mešitu z bělostného mramoru pokrývá velký dóm pokrytý pravým zlatem“, říká nám Zi, jeden ze správců mešity. Stojíme na vrcholku minaretu, kam nás pozval. Dostali jsme se sem chodbou z modlitební haly. Výtah nefunguje, takže hezky pěšky po schodech. A jelikož jdeme z modlitební haly, musí Táni nosit šátek.

Pod sebou máme nejen dóm, ale celé centrum Bandaru, řeku Brunej, Kampung Ayer, a v dáli je tušit i Istana Nurul Iman, sultánův palác, který je s 200 000 m2 zastavěné plochy největším palácem a zároveň největší soukromou rezidencí na světě.

Přímo u jezírka před mešitou vidíme vyklizenou plochu, kde ještě trčí ze země pylony. „Jde o část Kampung Ayer na stejném břehu řeky jako je Bandar, která se postupně bourá. Důvodem je zkrášlení okolí mešity. Bude tu park a promenáda“, říká Zi. „Další velká změna souvisí s novým mostem a silnicí, které mají přes Kampung Ayer vést. I dům mé rodiny bude zbourán a musíme se přestěhovat do místa 20 km odsud“, dodává posmutněle Zi, který z Kampung Ayer pochází.

Důležitosti tradice tedy není absolutní. Ekonomický rozvoj sebou přináší změny i zde. Zi sice opakuje oficiální verzi, že i když oni se musí rozloučit se životem, který jejich rodina žila po staletí, celkově to městu a zemi přinese prospěch. Je vidět, že pro něj není lehké to říkat. Ulehčení mu ale možná přináší skutečnost, že nová silnice ovlivní i sultána – povede také kolem jeho paláce. I díky podobným gestům je sultán Brunejci upřímně milován a lidé mu bezmezně věří. Obzvlášť když vidí, jakým směrem jde sousední Malajsie, s níž sdílejí to nejdůležitější – dvě třetiny Brunejců jsou totiž Malajci a malajskost (malajská islámská identita) je jedním z pilířů národní filozofie Melayu Islam Beraja přijaté Brunejí v den nezávislosti 1. ledna 1984.

Vysíleni pobytem na žhavém slunci jak v Kampung Ayer, tak v centru Bandaru se odebíráme na oběd do největšího obchodního centra v Bruneji – Gadong Mall ve čtvrti Gadong. Potřebujeme trochu chládku. Tropické klima je požehnáním i prokletím zároveň. Na jedné straně se není třeba starat o oblečení, protože venku je stále teplo. Na druhou stranu teplo a především vlho je příliš velké, takže málokdo z Evropanů je schopen trávit celé dny chozením po venku, jak jsme zvyklí doma. Celodenní výlety tedy většinou končí vyčerpáním. Jako baťůžkáři jsme je s Loni absolvoval a byl jsem nadšení. Od té doby jsme ale baťůžkářskému cestování odrostli a kluci do něj ještě nedorostli.

Zbytek dne je tedy věnován nic nedělání, a pozdě odpoledne návštěvě krásné mešity Jame'Asr Hassanil Bolkiah, která je, jak už jméno napovídá, věnována současnému sultánovi. Jde o největší mešitu v Bruneji, kterou nejvíce ocení milovníci mozaik. A když byl dnes dnem tradic, večeři si dopřáváme na Tamu Selera, malém krytém nočním trhu pár bloků od centra Bandaru.

Traders Inn Brunei • Bandar Seri Begawan • BND 62 / 1080 Kč  
     
Mešita sultána Saifuddiena • Bandar Seri Begawan • Brunej
     
Den 152 • úterý 28. 10. 2014 • Bandar Seri Begawan foto, Muara foto a řeky Brunej a Damuan foto UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Bandar je jedno z mála hlavních měst světa, kde se po 20 minutách plavby dostanete do džungle plné krokodýlů, opic, varanů a další fauny. Jen je třeba si přivstat – zvířata v džungli nemají tak málo času jako turisté, aby se venku promenádovali i uprostřed dne v největším vedru. Jako všude v tropech jsou venku brzy ráno nebo pozdě odpoledne, a po zbytek dne odpočívají v nejhlubší (a tedy nejchladnější) skrýši, jakou našli.

Najmout si člun na plavbu do džungle je stejně jednoduché, jako do Kampung Ayer – objevíte se v přístavišti v centru Bandaru, ihned k vám připluje dlouhý člun, domluvíte cenu a jede se. 1,5hodinovou plavbu jsem usmlouval na BND 40 / 700 Kč za všechny.

Řeka Brunej je po staletí součástí života sultanátu. Vzniklo na ní první zdejší osídlení (Kampung Ayer), byla používána k dopravě dlouho před výstavbou pozemních komunikací, a brunejským sultánům sloužila jako krytý přístav pro sídlo říše, jež v minulosti ovládala celé Borneo, a částí Filipín a Indonésie. Dnes je jejím hlavním účelem být zdrojem pitné vody. A také životním prostorem pro četnou pralesní zvířenu.

Plavba po Bruneji na první pohled působí jednotvárně. Oba břehy jsou porostlé neprostupnou zelení, občas narazíme na osamělého rybáře. Při bližším pohledu se však odhaluje pestrost života na tomto tropickém toku, byť je dlouhý jen 41 km. Za sultánovým palácem odbočujeme na jeden z přítoků, řeku Damuan

Nejviditelnějším příslušníkem zdejšího ekosystému jsou volavky. Ťapají po bahnitých březích, přletují nad řekou, nebo odpočívají mezi stromy. Z ptactva mě překvapilo kolik se tu vyskytuje ledňáčků – a za bílého dne! Sedí na kořenech mangrovů a čekají.

Mangrovy tvoří velkou část břehů. Moře je vzdálené pouhých 15 km, takže příliv a odliv pro ně vytváří ideální podmínky. Kromě džungle a zvířat je to další kus přírody, který 20 minut od hlavního města hned tak někde nespatříme.

Hlavní hvězdou výletu po řece jsou však zcela jistě velká zvířata. Měli jsme možnost zahlédnout několik krokodýlů povalujících se na bahnitém břehu, varany plující ve vodě nebo štrádující po břehu, a také kahau nosaté – ony trochu zvláštní opice s dlouhým nosem. Kahau se mimo jiné vznačují tím, že mají žaludek rozdělený na oddělené části, díky čemuž může spořádat i listy jež jsou pro ostaní živočichy nepoživatelné.

Zcela jiným zážitkem než fauna a flóra v džungli je muzeum královských klenotů, kde se ocitáme po necelé hodině od kahau nosatých. To je výhoda malé Bruneje, kde i samotný sultán žije v sousedství džungle.

Muzeum se soustřeďuje nejen na symboly samotného brunejského sultanátu, ale také dary, které sultán dostal od četných návštěv, nebo přivezl ze zahraničních cest. Mezi všemi těmi dary ze zlata, drahých kamenů a slonoviny se asi nejvíc vyjímají dva kočáry, které byly použity při sultánově korunovaci a při 25. výročí korunovace. Kočáry jsou v prostorách umístěny včetně figurýn všech vojáků, kteří kočáry táhli a obklopovali. Při vstupu do muzeu je třeba nechat obuv v přihrádkách na ulici. Kromě předsálí se zde nesmí fotit a všechny zavazadla je nutné zamknout do skříněk.

Dochází nám benzín, naposledy jsem čerpal předevčírem v Kota Kinabalu. V normální zemi by to nebyl problém. Brunej ale úzkostlivě hlídá, aby výsady, které mají její obyvatelé nemohli využívat (a zneužívat) cizinci. Jednou z nich je nízká cena benzínu. V Malajsii stojí litr naturalu 95 asi 14 Kč, zatímco v Bruneji BND 0,53 / 9 Kč. Obsluha na benzínce mi odmítá natankovat. Až na druhé benzínce se dozvídám, že někde na předměstí Gadong je jedna pumpa pro cizince. Podaří se nám ji najít a benzín natankovat. Cena je BND 1,1 / 19 Kč za litr a do prodejní knihy je třeba zapsat jak SPZ auta, tak jméno a číslo pasu. Další benzínka pro cizince je prý i ve městě Jerudong.

Po několika dnech je opět čas na pláž. Brunej sice není svými plážemi známá, ale nás by bylo zajímavé zdejší pláž už jen vidět. Míříme tedy do Muary, města na nejsevernějším cípu sultanátu, kdy by měla být jedna z těch lepších. Značení pláže neexistuje, takže musíme zkombinovat svůj odhad a odpovědi kolemjdoucích.

Parkoviště u pláže je liduprázdné. nejspíš proto, že je všední den. O víkendech to tu prý údajně docela žije. Dáváme si lehký oběd u stánku s občertsvením a vhůru na pláž.

Muara Beach Recreational Park, jak se pláž jmenuje je populární rekreační středisko s upraveným trávníkem, přístřešky na piknik, prolézačkami pro děti, a samozřejmě pláži a mořem. Jeho menší nevýhodou je, že se v moři vyskytují krokodýli, jak nám říká australská učitelka, kterou tady potkáváme. Sama by do vody za nic na světě nevlezla a své žáky, kteří se v moři koupou považuje za blázny. Kluci nohy smočí, ale víc je zajímá písek, klády, kameny a naplavené kokosy, z nichž se hned začínají stavět pevnost. Odjíždíme pokousaní od písečných much (naštěstí jen Loni a já, kluci ne), tak snad nás štípance nebudou svědit zase dva měsíce jako po Cheratingu.
Traders Inn Brunei • Bandar Seri Begawan • BND 60 / 1047 Kč V Bruneji jsou pouze dvě benzínky, které prodají benzín ne-brunejským autům – jedna v Bandar Seri Begawan, čtvrť Gadong, druhá v Jerudongu.
     
Cestou do školy • Kampung Ayer • Brunej
     
Den 153 • středa 29. 10. 2014 • Národní park Niah foto a Miri, MALAJSIE
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Opět čerpání benzínu v Gadongu, jedné ze dvou pump, kde natankují cizincům, a pak vyrážíme na jih do Malajsie. Dnešním cílem je národní park Niah v Sarawaku.

Podél vetšiny brunejského pobřeží vede dálnice, asi jediná na celém Borneu. Platí se na ní mýtné a rychlost je omezena na 100 km/h. Malajsie dálnici plánuje. Má být dokončena v roce 2023 a v Sarawaku se na ní nebude platit mýtné. Teď tu jsou ale zatím pouze jednoproudé a nezvykle hrbolaté silnice – jakoby asfalt položili rovnou na zeminu, kterou před tím nesrovnali. 

Kromě hrbolů se jede celkem dobře, pokud člověk příjme, že 250 km trvá 4 hodiny. Při obědě, na parkovišti asi 15 km před národním parkem, ale zjišťuju, že máme skoro prázdnou pravou zadní pneumatiku. Je tu benzínka, tak kolo dofukuju a uvídíme, co bude dál. 

NP Niah, známý svými atraktivními jeskyněmi, je mezi turisty velmi oblíbený. Je dobře dostupný z města Miri – cesta autem trvá 1,5 hodiny, – a do Miri se dá zase přiletět. Jelikož však začalo období dešťů, počet turistů ochotných riskovat, že na jejich výletě bude pršet, je minimum – průměrně se tu teď zapíšou 4 lidi za den. Celý park tedy máme pro sebe.

Do parku je třeba přejet loďkou přes řeku Niah. Je to jen 5minutová plavba, ale přispívá k pocitu izolovanosti. Od mola je to pak k jeskyním asi hodinu chůze džunglí (3,5 km). Zpočátku betonová stezka se mění v dřevěnou, z velké části vedoucí nad vodou. Jsme v říčním pralese s močály a liánami, stezka částečně vede podél říčky a skalních útesů. . Žijí tu 2cm mravenci a na dřevěném zábradlí podél stezky se promenádují rezavé mnohonožky. Kluci se na stezce baví tím, že si z listů vytvářejí mimikry.

Po hodině přicházíme k jeskyni Obchodníků, kde v minulosti přebývali sběrači ptačích hnízd. Ta se tu určitou část roku stále sbírají. Vlastně to ani není jeskyně, jako spíš dlouhý a hluboký převis. Ještě jsou zde zbytky konstrukcí, kde sběrači přebývali, a kde směňovali hnízda s vesničany z okolí. Jeskyně je to impozantní, avšak stále jen předzvěstí Velké jeskyně o pár set metrů dále.

V obrovském ústí Velké jeskyně stojí dřevěná chatka, a část jejího okolí je oddělena plotem – zde byly v roce 1958 odkryty nálezy dokazující přítomnost homo sapiens před 40 000 lety. Skála ve vchodu do jeskyně, širokém 250 m, jsou z velké části pokryta zeleným mechem, a všude se line štiplavý zápach netopýřího trusu guano. Stejně jako jedlá ptačí hnízda, i guano se sbírá – a používá jako hnojivo. Ze stropu jeskyně visí dlouhá lana používaná sběrači hnízd.

Do jeskyně se vystupuje po dřevěných schodech. Světla pomalu ubývá, až je potřeba zapnout baterku. Po plaňkovém chodníčku se pohybujeme se nahoru a dolů ve velkém dusnu a čpícím zápachu s guana. Kus dál je Pokreslená jeskyně s kresbami od starověkých lovců, ale to už je na nás dost daleko – kluci chtějí na vzduch. Je to tu parádní, třeba někdy jeskyně prozkoumám až na konec.

Zpět u auta se naplňuje moje obava – pneumatika je opět prázdná. Povaha poškození, kdy pneumatika vydrží jízdu na kratší vzdálenost, ukazuje, že jsem ji nejspíš prodřel na některém z nesčetných hrbolů na silnicích. Pamatuju si pár překvapivých hupů, které s námi docela zamávaly, protože nebyly na první pohled vidět. Strážci parku nám pomáhají vyměnit rezervu, o opravu se postarám v Miri.

Do Miri odjíždíme až za tmy, kvůli opatrnější jízdě nám cesta trvá dvě hodiny. Daník je z toho dlouhého chození džunglí grogy, takže zůstává na pokoji, na večeři jdu jen s Mikim.
Venice Inn • Miri • RM 87 / 587 Kč počáteční: 68 349 km
9:32 • odjezd Bandar Seri Begawan
11:09 • 118. km • hranice Brunej/Malajsie
11:34 • 133. km • tankování Miri
13:09 – 13:42
• 240. km • oběd křižovatka Batu Niah
14:04 – 18:15 • 257. km • národní park Niah
18:15 – 18:40 • 257. km • defekt pneumatiky – výměna za rezervu
20:43 • 373. km • Miri
     
Sázení rýže • Temburong • Brunej
     
Den 154 • čtvrtek 30. 10. 2014 • Miri • MALAJSIE ►►► BRUNEJ ►►► Kota Kinabalu foto • MALAJSIE UBYTOVANÍ DOPRAVA
Nejzajímavější z celého dnešního dne je pro kluky určitě ráno – v service bedlivě pozorují, jak nám vyměňují pneumatiku. Ta stará je zničená, musím pořídít novou. Pneumatika z druhé ruky stojí RM 60 / 400 Kč. Zbytek dne je mírně jednotvárný – vracíme se totož z Miri přes Brunej zpět do Kota Kinabalu.

V Bruneji mírně bloudíme, respektive nejedeme úplně optimálně. Chceme totiž na sever do Malajsie, ta ale není nikde značená. Možná je to odplata za stejné ignorování Bruneje v Malajsii, kde o ní na cedulích také není ani zmínka. Přijíždíme tedy až do Jerudongu a pak se stáčíme na jih a přes hranici do Limbangu.

Limbang je klidné město na březích řeky Limbang. Na břehu protilehlém promenádě je malá vesnice na kůlech, obdoba Kampung Ayer v Bruneji. Život tu plyne pomalu, není kam spěchat. Není tu nic než řeka a rýžová políčka. Jak jednoduché. Dáváme si tu oběd.

V Limbangu už znovu nebloudíme, jako cestou do Bruneje. Znovu projíždíme Temburongem, brunejskou enklávou oddělenou od zbytku Bruneje právě okresem Limbang. Zde se také pěstuje rýže, a teprve teď si uvědomuju, že jsme v Bruneji neviděli ani jedinou palmovou plantáž. Místo toho se Brunej chce stát soběstačnou v pěstování rýže – z vlastních zdrojů dnes pokrývá 5 % spotřeby, příští rok už by to mělo být 60 %.

Nebloudíme ani u Lawasu, kde jsme cestou do Bruneje museli použít přívoz. Stojí tu nový dvouproudý most, nahrazující původní jednoproudý. V Sarawaku jsou samozřejmě opět „vlnité“ silnice, velký kontrast proti Bruneji, ale po včerejší zkušenosti si dávám větší pozor.

Zbytek cesty, včetně překročení vnitromalajsijské hranice Sarawak/Sabah probíhá klidně, i když příznačně pomalu. Život je zde pomalejší, což se přenáší i na silnice. Ono ale opravdu není kam spěchat.
Hotel Tourist • Kota Kinabalu • RM 84 / 572 Kč počáteční: 68 725 km
8:55 – 9:25 • oprava pneumatiky
9:25 • odjezd Miri
10:08 • 28. km • hranice Malajsie/Brunej
12:10 • 166. km • hranice Brunej/Malajsie
12:54 – 13:44
• 208. km • oběd Limbang
14:00 • 222. km • hranice Malajsie/Brunej
14:46 • 254. km • hranice Brunej/Malajsie
15:44 • 311. km • hranice Sarawak/Sabah
18:43 • 467. km • Kota Kinabalu

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit