Jako vždy v sezóně bude Brennerský průsmyk mezi Rakouskem a Itálii o víkendu ucpaný. Vyrážíme proto alternativní cestou přes Villach. Trasa je sice o necelou půlhodinu delší, alespoň však pojedeme a nemusíme platit extra brennerské mýtné. Mimochodem mýtné je možné si předplatit na stránkách asfinag.at, přičemž předplacený počet průjezdů je možné využít do jednoho roku, a na mýtnici můžete projet speciální branou bez čekání.

Prší. Celou cestu až téměř k Boloňi. Bohužel tedy i přes Tauernské Alpy, které i tak působí úchvatně - kdo navštívil ví o čem mluvím.

Známé nectnosti italské dopravy – drahé dálniční mytné a drahý benzín – pomalu začínají ukrajovat z našeho rozpočtu. Ceny benzínu se na dálnicích pohybují v rozmezí 1,5 – 1,8 eura za litr a benzínky je nikdy neuvádí na cedulích u dálnic. Cenu tedy zjistíte až u stojanu. Dálnice jsou ale výborné, jen blinkry by se Italové mohli naučit používat.

Cestu na Sicílii, náš hlavní cíl, jsme rozdělili do tří dnů. Je to více než 2000 km, proto jsme učinili z cesty cíl: první noc strávíme na dohled od San Marina, kam přejedeme druhý den ráno. Další dva dny nás pak čeká plážová zastávka v San Menaio na Garganu (Apulie) a skalní město Matera v Basilicatě. A poté už rovnou na Sicílii.

Do penzionu v Savignon del Rubicone přijíždíme za tmy. Kromě čtyřlůžkového pokoje máme k dispozici obývák a velkou kuchyni. Je to klidná alternativa k Rimini, vzdáleném 20 minut jízdy.

Přes vysoké Alpy a placatou Pádskou nížinu jsme se včera přesunuli do kopcovité oblasti poseté vinicemi, hrady a zříceninami. Nad střední Itálií visí tlaková níže, která nás pronásleduje už z Čech. Je zataženo, pošmourno a chladno. Loučíme se a vyrážíme vstříc Monte Titano, jednomu z kopců na obzoru, kde ve výšce 675 m n. m. leží Città di San Marino, zhruba pětitisícové hlavní město San Marina.

Kličkujeme mezi kopci na nichž se tu a tam tyčí osamělé zříceniny nebo věže. Přejezd hranice do San Marina jsme ani nepoznali. Nikde žádná cedule, nebo jsme ji přehlédli. Teprve modrobílé přechody pro chodce a stoupání serpentýnami po směrovkách San Marino jsou jasným důkazem, že jsme zde.

San Marino bylo údajně založeno 3. září 301 jako mnišská komunita stavitelem Marinem. Považuje se za nejstarší demokracii světa a patří k nejbohatším státům světa s HDP na úrovni Dánska. Je zde registrováno více automobilů než obyvatel, kterých je podle posledního sčítání z roku 2010 kolem 33 000. 

San Marino těží z turistického ruchu, proto je na dohled od centra postaveno několik parkovišť. My parkujeme v třípatrovém podzemním komplexu, odkud vede průchod přímo k výtahu do centra. Do centra se dá dostat i bez výtahu, ale pouze dlouhou oklikou.

Káva v kavárně La Torreta pod městskými hradbami na Via Piana je naší první italskou, vlastně sanmarinskou, kávou. A je výborná.

Před branou sv. Františka (Porta San Francesco z roku 1451) stojí policista a ručně řídí dopravu – chvíli jedou auta, chvíli chodci. Mohl by by tady semafor, ale člověk v uniformě je stylovejší, do starobylého San Marina se více hodí.

Úzké uličky starého města jsou určeny především pro pěší. Auta jsou zde vidět jen výjimečně a mnoha místy by vůbec neprojela. Na malém náměstí před Museo di Stato jsme přišli právě ve chvíli, kdy sem vstupují trubač a bubeníci v oblečení ze 17.-18. století. Doprovází muže v rudém hábitu a modrých kalhotách. Jakmile trubač dotroubí, začíná muž předčítat z pergamenového svitku. Italsky neumíme, ale jelikož je 3. září, je nám jasné co ohlašuje – před 1716 lety bylo založeno San Marino. Po oznámení muž pečlivě zavinuje pergamen a skupinka pokračuje dál.

Na dalším náměsti stojí špalíry lidí a v dáli hraje živá hudba. Hudba se přibližuje a po chvíli se před námi objevuje průvod. Nejprve armádní kapela v modrých unifromách a modrobílých střapcích na čepicích. Za nimi pochoduje mládež, pak duchovní a nakonec představitelé města a státu. Všechny ozdoby – šerpy, střapce, vyznamenání, přehozy duchovních – se nesou v duchu modré a bíle, státních to barev San Marina.

Uličky jsou plné obchodů zaměřených na turisty – od kaváren, přes restaurace, obchody s módou a starožitnostmi až po alokohl a všemožné cetky. Připadám si jako v Praze na Starém Městě, jen je to tu menší, útulnější a uličky vedou do kopce. Většina domů je kamených, ulice dlážděné.

Prakticky všude se prodíráme davy lidí, na náměstí Svobody (Piazza Libertà), kde stojí Palazzo Pubblico, jedna z ikonických staveb San Marina, není téměř k hnutí. Náměstí se nachází téměř na vrcholu hory Monte Titano, takže je osud dobrý výhled na jihozápad do italského vnitrozemí.

Severní konec hory je ukončen hradbami s výhledem na moře a Rimini. Stojí tu i horní stanice lanovky spojující město San Marino s městem Borgo Maggiore na úpatí hory (Borgo Maggiore je ve skutečnosti největším městem v zemi). Dále za ním jsou pak roztroušeny sanmarinské vesnice.

Miniaturními, asi dva metry širokými, uličkami se prosmýkáme k bazilice. Cestou se zastavujeme v turistické kanceláři, kde dostáváme do pasu dát sanmarinské razítko. Zároveň klukům za 5 euro kupujeme zvláštní suvenýr-nesuvenýr – 5eurovou minci. Přestože San Marino není členem Evropské unie, platí se zde eurem a jen San Marino vydává mince v hodnotě 5 euro (ostatní euro-země tisknou pouze 5eurové bankovky). Kromě této raritní mince jsou mezi sběrateli velmi ceněné i sanmarinské známky.

Na místě dnešní baziliky stál už ve 4. století stál kostel zasvěcený svatému Marinovi, zakladateli země. Bazilika se datuje do 19. století. Jsou zde uchovány ostatky svatého Marina a mimo jiné zde probíhají volby a inaugarace sanmarinského regenta (dvakrát ročně), a také oslavy svatého Marina (připadají shodou náhod na dnešek).

Celé dopoledne krápalo, bylo pošmourna a zataženo, teploty jen kolem 17 °C. Na oběd se mračna trhají a konečně vykukuje slunce. Právě včas, abychom si mohli dát oběd na venkovní terase a neumrzli přitom.

Podíváte-li se na sanmarinskou vlajku, uvidíte na ní znak se třemi věžemi. Tyto věže opravdu existují a nachází se na třech vrcholcích Monte Titano – dvě stojí ve městě, třetí o něco jižněji v lese.

První věž – Torre Guaita – je součástí pevnosti Guaita z 11. století, zatímco Torre Cesta ze 13. století je dnes sídlem Muzea svatého Marina. Obě věže jsou přístupné a kluky obzvlášť lákají skály, na kterých stojí, takže přímo uprostřed města absolvujeme horolezeckou vsuvku. Ze stezky vedoucí podél východních hradeb a spojující obě věže je výhled daleko do kraje. Třetí věž – osamocená Torre Montale – byla postavena ve 14. století. Není veřejnosti přístupná a spolu s Torre Guaita sloužila v minulosti jako vězení.

Krásně se vyčasilo, zima a mraky jsou ty tam. Vracíme se zpět do centra a slyšíme bubny. Připojujeme s k průvodu lidí, který míří za bubny. Bubeníci tvoří na náměstí před bazilikou špalír, kterým prochází dobově oblečení občané. Bazilika je zaplněna do posledního místa. Začíná obřad k uctění svatého Marina. Prakticky všichni v hlavní lodi baziliky jsou v historických kostýmech, zbrojnoši třímají korouhve s prapory, bubeníci bubny. Atmosféra je slavnostní.

Sanmariňané jsou na svou historii nesmírně hrdí a oslav se aktivně účastní. Jejich hrdost někdy dostává až nepochopitelný nádech – to když nemůžeme sehnat státní vlajku jak máme v každé zemi ve zvyku kupovat. Prodávat se prý smí jen vlaječka do velikosti zhruba 2eurové mince.

San Marino opouštíme kolem čtvrté odpoledne. Mám pocit, že jsme se o něj jen otřeli a naprosto jsme nedostáli času, který by si zasloužilo. Snad příště. Teď už míříme dále na jih do 500 km vzdáleného městečka San Menaio na poloostrově Gargano. Chceme si udělat odpočinkový den. Pronajali jsme si dům na pláži, kteremu kluci pro jeho jméno Casa dei Limone už od začátku neřeknou jinak než Citronový dům a moc se do něj těší. Přijíždíme před půl desátou večer, ale nemáme už sílu cokoliv zde zkoumat. Až zítra.