Z Omiše je to co by kamenem dohodil do Bosny a Hercegoviny a jen o něco dál (2 hodiny autem) pak do Mostaru, centra regionu Hercegovina. Lonika chce dnešek strávit u moře, tak se na cestu vydávám sám. Na hraniční přechod Nova Sela jedu něco přes hodinu (cca 100 km, většina po dálnici) a zbytek po okreskách Hercegoviny, kromě krátkém úseku bosenské dálnice u hranic s Chorvatskem. Přechod je téměř prázdný, na druhé straně hranice jsem za pár minut.
S přejezdem do Bosny a Hercegoviny opouštím EU, takže přestává platit i mobilní roaming. Za 4,5 USD jsem si pořídil 1GB datovou eSIM přes aplikaci Airalo. Nastavoval jsem ji sice až během jízdy, ale nakonec vše klaplo a internet mi začal fungovat hned za hranicemi.
Že už jsem v Bosně mi připomínají dvojjazyčné cedule (v cyrilici a latince) na hlavncích silnicích, jež odrážejí realitu rozdělení Bosny na srbskou a bosensko-chorvatskou část. Jízda po zdejších okreskách je sice dlouhá, ale docela příjemná. Zhruba po hodině od hranic se vynořuji na okraji hřebenu pod nímž se – v Mostarské dolině – rozkláda Mostar, rozdělený na dvě části řekou Neretvou (to se ještě ukáže být důležité).
Sjíždím serpentýnami do města a parkuji na téměř prázdném parkovišti Franjevačka (adresa: Franjevačka 1, Mostar 88000) hned vedle františkánského (Franjevačka) kláštera svatého Petra a Pavla. Obával jsem se jak zdržení na hranici kvůli zácpám, tak nedostatku parkovacího místa v Mostaru, ale zbytečně. Vypadá to že z Chorvatska do Mostaru nikdo nejezdí, i když jej tam cestovky nabízí jako fakultativní výlet.
Mostar byl založen v 15. století na křížení řeky Neretvy a důležité obchodní cesty. Tato relativně malá osada měla kolem mostu dvě věže z roku 1459. Současný název Mostar byl poprvé zmíněn v roce 1474 a odvozoval se od „mostářů“ – strážců mostu. Historické město Mostar se vyvinulo v 15. a 16. století jako osmanské pohraniční město. Mostar je známý svými starými tureckými domy a Starým mostem, na svou dobu mimořádným technologickým divem stavařského umění.
Staré město je jen 5 minut chůze od parkoviště. Podle kláštera je jasné, že jsem v křesťanské části města, muslimská se nachází na druhé straně Neretvy. Přecházím rušný Bulevar a nořím se do hlouby starého Mostaru.
Starý Mostar je vlastně poměrně malý – jen jedna hlavní ulice a několik postranních, vše jen pro pěší. Dodnes jsou zde připomínky války v Bosně (1992-1995) – například anglický nápis „All Give Some, Some give All“, nebo nenápadný kámen před vstupem na Stari most, s vytesaným nápisem „Don't Forget '93“ připomínajícím 9. listopad 1993, kdy byl most zničen ostřelováním bosenských Chorvatů z protějšího kopce. Tím padlo poslední spojení mezi křesťanskou a muslimskou částí města. Bylo třeba více než 60 granátů, než se most zřítil do Nerervy. Bohužel tehdy, v době 100% emocí a nulového myšlení, nebyl prostor k obdivování umu stavitelů, kteří most roku 1557 otevřeli. Obnova mostu byla dokončena v roce 2004, a most tak opět fyzicky, ale především symbolicky spojuje křesťanský a muslimský Mostar.
Most je symbolem Mostaru a každý turista po něm musí přejít. Což se paradoxně podepsalo na skutečnosti, že není úplně jednoduché ho přejít. Most není rovný, ale poměrně příkrý oblouk, takže po něm jdete nejprve nahoru a z prostředka opět dolů. A když toto denně provedou stovky nebo tisíce lidí, začnou se pochozí kameny ohlazovat. Na mostě jsou tedy instalovány podélné kamenné prahy, aby bylo vůbec možné se při chůzi o něco opřít. Most je zároveň oblíbeným místem pro adrenalinový sport – skok do vody. Na vrcholu se mostovka nachází 24 m nad řekou a Neretva pod mostem je naštěstí pro takové skoky dost hluboká.
Ulice bazaru na obou stranách mostu je plná restaurací, galerií, krámků se suvenýry (věhlasné jsou například místní tepané talíře, mísy, konvice) a muzeí. Dnes už se zde opět můžou procházet davy turistů (nezvykle velké množství jich je z Turecka – turečtinu slyším na každém rohu) a místní dědové posedávat v kavárnách a hrát stolní hry. Abych davům trochu unikl, scházím postraní uličkou k Neretvě, odkud je famózní pohled na most.
Malá mešita Koski Mehmeta Paši z roku 1617 je příjemným překvapením. Její návštěvu je třeba načasovat, protože v době modlitby je ne-muslimům uzavřená. Stojí ale za to si počkat. Ne kvůli interiéru, ten je poměrně malý a strohý, i když mihrab (modlitební výklenek směřující k Mekce) je krásně zdobený a barevná vitrážová okna dodávají malé modlitební hale šmrnc. Hlavní atrakci je výhled z minaretu. Mešita stojí na břehu řeky, takže se z něj naskýtá dokonalý výhledem na Stari most, muslimské i křesťanské Staré město s jeho šedými břidlicovými střechai, a celé širší okolí až ke kopcům obklopujícím Mostar. V šestihranném přístřešku na dlážděném nádvoří je studna sloužící věřícím pro očištění před modlitbou, je v ní ale možné i doplnit zásoby vody.
Hned vedle mešity je malý trh Tepa, kde se prodávají především ovoce a zelenina a med. Jelikož je ale čas oběda, naproti vchodu do mešity si sedám na krytou zahrádku restaurace Vrata Orijenta. A dostavuje se hned první překvapení: přestože jsem v nejturističtější částí jednoho z nejturističtějších měst Bosny a Hercegoviny, ceny jídel jsou přesně poloviční oproti Chorvatsku. K obědu si dávám výbornou dolmu (paprika plněná mletým masem) a jako dezert hurmašicu. A to je druhé překvapení. Na pohled obyčejný zlatavý bochánek zdobený malými kroužky chutná výborně. Bochánek se uhněte z mouky, másla, vajce a cukru, pak se přitiskne na struhadlo (čímž získa kresbu, v mém případě kroužky), upeče v troubě a nakonec 4 hodiny máčí ve sladkém citrónovém sirupu. Výborná mňamka.
Staré město bylo po válce opraveno, ale stačí se odklonit od turistické trasy, vyjít pár schodů na ulici Maršala Tita a člověk se ocitne v jiné realitě, kde stále stojí zničené ruiny domů bez oken, střech a se stopami kulek na fasádě. A to už je 30 let poválce...
Bosenskou válku připomíná také Muzeum obětí války a genocidy na samotném okraji Starého města. Muzeum ukazuje osobní věci a výpovědi obětí, věci exhumované z masových hrobů, fotografie, dokumenty, mapy, svědectví, soudní důkazy a další materiály, které přibližují hrůzy války v Mostaru a Sarajevu. Nejmrazivější jsou osobni výpovědi zúčastněných, u kterých si budete přát, abyste je nikdy v životě nečetli, natož pak viděli na vlastní oči. Součástí je i model sklepa, ve kterých místní strávili roky konfliktu. A je jasné, kdo je pohřben na hřbitově, který je přes ulici od muzea – téměř všechny hroby nesou data smrti 1992-3. Není to veselá část návštěvy Mostaru, ale přijde mi naprosto nutná jako připomínka křehkosti lidského života, ale i klidné doby, ve které nyní žijeme.
Abych po depresivním muzeu trochu osladil život, v muslimské části bazaru na ulici Kujundžiluk vcházím do Ottoman Premium Delight – Baklava Mostar, obchodu s místními sladkostmi. Bosenské sladkosti samozřejmě vychází z muslimských, takže zde mají všechny druhy baklav, lokum, kataief, kunafeh, osh el bulbul apod. Kupuju plnou krabičku a sníme si je společně s Lonikou.
Mostar ale není jen historické centrum. Toto stotisícové město je centrem Hercegoviny, historického území tvořícího 20 % rozlohy dnešní Bosny a Hercegoviny. A jako takové má i svá obchodní centra. Nezmiňuju to proto, že bych nějak zásadně toužil obrážet bosenské obchoďáky. Napadlo mě ale, že bych se mohl podívat po místních kulinářských specialitách, a ty jsem v turistickém Starém městě nenašel. Rychlé hledání na internetu odhaluje Mepas Mall, údajně zdejší Mekka nakupování. Mostar není velký, takže jsem tam za pár minut, jen zaparkování trvá déle, než najdu vjezd do podzemního parkoviště.
Podařilo se. V Mepas Mallu je Super Konzum, což je velký Konzum, součást chorvatského řetězce supermarektů, kterých je plné Chorvatsko, a teď vidím, že i Bosna. V Chorvatsku jsme na Super Konzum zatím nenarazili, asi proto, že moc nevymetáme obchoďáky. A podařilo se i v druhém ohledu – Super Konzum je zlatý důl na místní výrobky. Kupuju bosenský tekuči jogurt, livanjski sir (tradiční ovčí sýr z Livna, který se vyrábí stejnou technologií jako švýcarský Gruyère, jeho výroba kvůli bosenské válce téměř zanikla, ale díky pomoci České rozvojové agentury se podařilo tradici obnovit), pivo Sarajevsko a pár dalších maličkostí. Nejcennější úlovek je ale hurmašica – tu sníme až doma s klukama.
Krátká, ale intenzivní návštěva Mostaru je u konce. Přechod hranice je opět rychlý a bez problémů, a za další hodinu jsem zpět v Omiši. | Apartmani Denis • Omiš – Nemira | 1258. km • 7:50 • Omiš – odjezd
1410. km • 9:55 • Mostar – příjezd
1410. km • 17:10 • Mostar – odjezd
1550. km • 19:45 • Omiš – příjezd |
Cestopisy 
