Před dvěma lety jsme Split pouze projeli cestou z Hvaru do Šibeniku. Tentokrát, když jsme od něj jen 30 km (což je ale skoro hodina jízdy), už si ho nenecháme ujít.

Z Omiše vedou do Splitu 2 cesty – klasická trasa po Jadranské magistrále (formálně silnice D8, vinoucí se po jadranském pobřeží od italské hranice na severu, po černohorskou na jihu), nebo vnitrozemím po okresce, jejíž číslo se mi ani nepodařilo zjistit. Jadranská magistrála je téměř neustále ucpaná, tak se vydáváme vnitrozemím. A nejsme jediní.

V Omiši sjíždíme z D8, projíždíme podél Cetiny kaňonem mezi horskými hřebeny a po serpentýnách stoupáme do kopců, abychom se pak přes malebné vesničky vydali směr Split. Jízda je klidná až ke Splitu. Zde znovu napojujeme na Jadranskou magistrálu a přidáváme se ke stovkám aut tvořících zde téměř permanentní zácpy.

Kapitola sama pro sebe je parkování. Split, jako každé větší turistické město na Jadranu, má parkovacích míst nedostatek. Je sice možné stáhnout si mobilní aplikaci Split parking, ta se mi ale k nalezení volného místa neosvědčila – realita nikdy neodpovídala informacím v aplikaci. Nicméně jsem v ní alespoň mohl ověřit, že na místě, které jsem našel se může parkovat, a pak přes ní zaplatit.

Zaparkovali jsme kousek od splitské prominentní nábřežní promenády Riva, širokého bulváru plného posezení, kaváren a obchodů, takže v historickém centru jsme za pár minut. Dnes se budeme pohybovat víceméně jen v hranicích Diokleciánova paláce, jenž tvoří srdce historického Splitu.

Diokleciánův palác, jenž byl vystavěn ve 4. století na ploše obdélníku 215 × 180 metrů, není vlastně palác, ale spíše celá čtvrť – soubor stovek budov, které byly obehnány obrannou zdí jako pevnost. Vznikl na zelené louce v místech, kde nestála žádná obydlí. Okolní město začalo kolem něj vznikat až později. Popudem k jeho vznika byla velmi nezvyklá událost: císař Dioklecián se rozhodl abdikovat (jako první, a jak se později ukázalo, i poslední římský císař), a chystal se odejít na odpočinek – ano, do svého nového paláce. A když později, v 7. století, toto území dobyli Avaři a Slované, začala proměna paláce na středověké město.

Dnes jsou v uličkách paláce obchůdky, restaurace, hotely, apartmány, muzea, trhy a samozřejmě prodavači zmrzliny, pouliční umělci atd. Jedním z věhlasných splitských trhů je ten rybí (Ribarnica nebo také Peškarija) ve čtverhranné secesní budově na Marmontově ulici. Koná se zde už přes 130 let, vždy dopoledne. My přicházíme až v 11 hodin a už je vidět, že prodej pomalu končí. I tak tu je ale stále výběr, a to nejen čerstvé ryby, ale také třeba krevety, krabi, olejovky, očka. A není divu, vždyť prodej ryb má ve Splitu dlouhou tradici – poprvé byl povolen roku 1312.

Další oblíbený trh je na druhé straně starého města, už za hradbami paláce vedle kostela svatého Dominika – zelený trh (Gradska tržnica, také pazar) je místem, kde nejlépe nakoupíte zeleninu, ovoce, ať už čerstvé nebo sušené, ořechy, a v přilehlé částí také nějaké suvenýry. Nemůžu odolat a kupuju půl kila čerstvých fíků, ale i všechny ty melouny, broskve, víno vypadají náramně lákavě. Možná něco koupíme pokud bychom se tudy vraceli k autu.

Zpět do Diokleciánova paláce se vracíme východní Stříbrnou branou (Porta Argentea, Porta Orientalis, Srebrena vrata). Někdy kolem 6. století byl nad ní postaven malý kostel a zbytky jeho zdi a oken nad ní tyčí dodnes – jsou působivé, ale vypadají trochu nestabilně :). Přecházíme na Peristyle, malé, ale vskutku kouzelné náměstí v samém srdci paláce, jež je obklopeno římskou antickou architekturou. Rozmýšlíme se zde, jestli bychom nezašli do některého z interiérů kam se platí vstupné (katedrála sv. Dominuse a krypta pod ní, Jupiterův chrám, zvonice), ale na všude jsou delší fronty než by se nám chtělo čekat. Zkusíme později a mezitím si zajdeme na Rivu.

Procházkou po městě snadno zjistíte, že jsou zde hrdí na Hry o trůny. V Chorvatsku se nachází celkem hodně natáčecích lokací, ať už interiéry Diokleciánova paláce, Šibeniku, kde jsme to zaznamenali před 2 lety, nebo Dubrovnik.

Samotné uličky uvnitř paláce jsou kouzelně úzké a křivolaké, což je v naprostém protikladu s Rivou, širokým bulvárem před palácem, s palmami, kavárnami, kotvištěm jacht a výhledem na širé moře. Sedáme si zde s burky od Mlinara (chorvatský řetezec pekáren) a chvilku odpočíváme od chození ve vedru.

Vedro je dnes k zalknutí, ale existuje místo, kde bychom se mohli ochladit, a ještě se k tomu přiučit něco z historie. Z Rivy vstupujeme zpět do areálu paláce přes nenápadnou jižní Bronzovou bránu (Porta Aenea, Porta, Porta Meridionalis, Mjedena vrata). Působé spíše jako velké dveře vedoucí přímo do podzemní chodby s obchůdky se suvenýry. Hned za vstupem se však dá jit doprava nebo doleva, kde je zpřístupněna část sklepení Diokleciánova paláce. Tady se můžeme zchladit.

Západní část sklepení se zachovala téměř dokonale a je celá přístupná, vychodní se ve středověku propadla, ale byla znovu vykopána a velká část je také přístupná. Neviděl jsem sice nic z interiérů paláce, ale můžu s klidným svědomím prohlásit, že sklepení pro mě bylo stejně působivé, možná i působivější, než stavby na povrchu.

Sklepení se nachází pod dřívějšími soukromými komnatami císaře Diokleciána a překvapivě nevzniklo z potřeby cokoliv v podzemí ukládat. Více objasňuje článek Sklepení Diokleciánova paláce ve Splitu na chorvatsko.cz:

„Podzemí... tvoři tzv. substrukce. Substrukce měly v římské architektuře vyrovnávat níže položený terén s terénem výše položeným. A právě ta část Diokleciánovy rezidence, kde se nacházely soukromé prostory bývalého císaře, byla poněkud výše položena než ostatní terén a musela být tedy vyrovnána s okolím právě substrukcemi. Těmto substrukcím se běžně říká sklepy, sklepení, chorvatsky podrumi, též podrumske dvorane.

Tvořily s Diokleciánovým soukromým traktem dva úplně identické komplexy – jeden v podzemí, druhý nad zemí. Jejich půdorys, členění i jejich architektonické ztvárnění přesně odpovídaly nadzemním prostorám rezidenčního, tj. jižního křídla. A protože se nadzemní místnosti nezachovaly v původní podobě, neboť noví obyvatelé stavebními úpravami úplně změnili jejich původní vzhled, architekturu i antickou ušlechtilost, jsou prostory v substrukcích unikátním obrazem původní tvářnosti vlastní císařské obytné části.

Avšak o tom, že sklepní prostory vlastně skrývají toto tajemství, neměla veřejnost v minulosti ani potuchy, i když odborníci o významu sklepních prostor nepochybovali. Sklepy však byly zavaleny tisíciletými odpady a jakoby neexistovaly. Kdybychom dostali do ruky staré turistické průvodce z období až do druhé světové války, nenašli bychom o sklepních prostorách ani zmínky. Teprve rok 1946 a ještě výrazněji rok 1956 přinesly zásadní změnu. Odborníci konečně uspěli se svými snahami a začalo se s vyklízením odpadu, který substrukce zcela naplňoval. Byly to odpady všeho druhu – zbytky zříceného zdiva, kanalizační a další odpad . Ani dodnes není vyklízení a čištění substrukcí zcela dokončeno – v jihovýchodním cípu zbývá ještě vyčistit nevelký prostor, kde však hrozilo nebezpečí zřícení stropu, takže vyklízení bylo odloženo...“ – dočíst můžete ve výše zmíněném článku.

Fascinující příběh!

Části sklepení byly ve středověku obydleny a v jedné části se vyrábělo víno a olivový olej. Dnes je možné s zde volně procházet a v každé místnosti je k dispozici panel s nákresem a popisem jaká komnata se nacházela napovrchu. Je zde příjemná teplota a bez osvětlení by bylo celé sklepení utopeno v temnotě. V některých místech je osvětlení barevné, což dodává na působivosti. Ve východní části je pak možné se ze sklepení dostat na jakési dvorky – v místech, kde po opravách nebyl obnoven strop –, a vidět tak jak na sklepení navazují budovy na povrchu.   

Severní Zlatou bránou (Porta Aurea, Porta Septemtrionalis, Zlatna vrata) vycházíme z areálu paláce na zelené prostranství před parkem Josipa Jurja Strossmayera. Stojí zde dva římští vojáci vydělávající si peníze fotografováním s kolemjdoucími. Brána je impozantní a zdobná, jelikož sloužila jako hlavní vstup pro císaře.

Podél severních hradeb paláce se pomalu přesunujeme k západní Železné bráně (Porta Ferrea, Porta Occidentalis, Željezna vrata), asi nejméně nápadné ze všech čtyř bran. Je to jen úzký průchod z uličky krále Petra Krešimira IV na náměstí Narodni trg s několika restauračními zahrádkami, kterým do paláce původně vstupovali vojáci.

Tímto se nám uzavírá okruh kolem paláce. Mohli bychom se procházet ještě hodiny, ale v dnešním vedru bychom si to úplně neužili. Další části starého města si necháme na příští návštěvu.

Zpět do Omiše se tentoktát vydáváme po Jadranské magistrále, která je mimochodem označována za nejnebezpečnější silnici v Chorvatsku – trasa vede komplikovaným horským terénem se spoustou stoupání, klesání, nepřehledných zatáček, malých měst. A ve velkých městech, jako Split, se k tomu přidávají i zmíněné zácpy.