Mezi muslimy IV. – Vztah k cizincům

Podoba muslimů jako krvelačných šelem s kulometem, jíž vykreslují naše média je stejně zavádějící, jako podoba „Západu“ jako rejdiště Satana, jež vykreslují některá muslimská média. Máme o sobě navzájem málo informací. Lépe řečeno informací máme dost, ale zájem je pouze o ty senzační a povrchní. Jak muslimové doopravdy berou cizince, respektive hosty vůbec?

Věřící a nevěřící

I dnes se dostane na praktické zkušenosti, nejdříve však zmíním dva citáty z Koránu:

  • „Nebudiž žádného donucování v náboženství!” (2:257)
  • „Bůh chtěl potvrdit pravdu slovy Svými a vyhubit do posledního nevěřící, aby dokázal pravdivost pravdy a zničil falešnost, i když se to nelíbilo provinilým. A hle obrátili jste se o pomoc k Pánu svému a On vyslyšel vás řka: »Podpořím vás věru tisícem andělů, jdoucích jeden za druhým!«” (8:7-9)

Zmateni? Není divu, když se v souvislosti s nevěřícími na jedné straně mluví o toleranci a na druhé o zabíjení.

Opět se zde otevírá široké pole pro výklad. Jakýkoliv výklad (a nejen těchto veršů) však bude vždy kusý, pokud jej nebudeme provádět ve světle faktu, že Korán je, podobně jako např. Bible či Tóra, konzistentním souborem myšlenek. Výklad který toto nerespektuje může snadno použít vytrhávání vět ze souvislostí, jelikož nemusí brát v úvahu jejich vztah ke zbytku textu. Samozřejmě, že můžete i mé výklady považovat za vytrhávání vět ze souvislostí, protože opravdu uvádím jen jednotlivé verše z Koránu (ač se snažím souvislosti nastínit). Právě proto se o tom zde zmiňuji a nabádám vás vše si ověřovat z více zdrojů.

Výše zmíněné verše nejsou v rozporu, z čehož vyplývá, že muslimové věří ve správnost právě své cesty a chtějí na ní přivést všechny lidi. To není nic zvláštního, protože stejnou víru a cíl má křesťanství, judaismus a další náboženství. Nemůže se tak však dít cestou donucování, nýbrž vysvětlování. Každý nevěřící jenž uvěří je pak vlastně duchovně „zabit“, a stává se novým člověkem, „narodil“ se věřící. Proto také ona zmínka o andělích.

Jak se jmenuje bůh?

Není bez zajímavosti uvědomit si, kdo je pro muslimy věřící a kdo nevěřící. Arabské slovo pro nevěřící kafir pochází ze slovesa kufr (ten kdo odmítá pravdu, ten kdo nevěří) a nevěřícími jsou pro muslimy skutečně všichni, kdo nevěří v Boha. Vlastně to znamená, že nevěřícími jsou pouze ateisté, protože všechna náboženství věří v Boha, jen jej nazývají jinak. Tak jednoduché to ale není a tento výklad není běžně přijímám. Kámen úrazu je právě v božím jméně.

Náboženství si hrají se slovy a vážou svou víru na své pojmenování boha. Pokud jej nenazýváš Bůh, jsi pro křesťany nevěřící. Pokud jej nenazýváš Al-láh, jsi pro muslimy nevěřící. Pokud jej nenazýváš Jehova, jsi pro Jehovisty nevěřící. A podobně.

Právě příklad islámu nám může snadno odhalit druhořadost použitého jména. Jak už jsem psal v prvním článku seriálu, slovo al-láh znamená v arabštině bůh. Není to tedy nic, co by vymysleli muslimové, a ani to není nic, co by si přivlastňovali. A skutečně – pokud budete hovořit s arabským křesťanem, uslyšíte od něj používat pro svého křesťanského boha slovo al-láh. Jednoduše proto, že al-láh není muslimským termínem, ale arabským slovem. Podle tohoto by pak arabští křesťané pro muslimy byli věřícími, kdežto ne-arabští křesťané nevěřícími.

Mimochodem, když jsem se zeptal několika českých křesťanů, jestli když používají jméno Bůh, jsou stejnými křesťany jako třeba Španělé, kteří používají jméno Dios, nedostalo se mi žádné odpovědi. Pokud někdo odpověď znáte napište mi e-mail.

Host do domu, bůh do domu

Takto jsem v minulém článku stručně charakterizoval muslimskou pohostinnost. Žádoucí přistup k hostu Korán ukazuje na příkladu Abraháma: „Zdaž doneslo se ti o Abrahámových poctěných hostech vyprávění? Hle, vešli k němu a pravili »Mír«, a on odvětil: »I vám mír, lidé neznámí!« A k rodině své odešel a tučné sele připravil a se slovy »Což jíst nebudete?« jim je předložil” (51:24-27).

Pohostinnost muslimů k hostům je na naše (evropské) poměry opravdu nezvyklá. Rozdělí se s vámi byť o to poslední, co mají, jen aby vás, jako hosta uctili. Obyčejní lidé jsou ve svých činech zcela jinde než politici ve svých slovech a vřele vítají každého návštěvníka. Jsou zvědaví, někdy až dětinští a bezelstní.

Jako příklady s oblibou uvádím okurkové hody, které jsme zažili při naší cestě busem napříč půlkou Íránu, příjemné stopování v Jordánsku, kdy byla moje nabídka zaplatit za jízdu odmítnuta slovy „No money, we are Jordanian boys“ (Nechceme peníze, jsme Jordánci), pohostinnost Syřanů, kteří měli zvali do rodin a chtěli za mě platit jízdenky na busy a vlaky, velkorysost Bangladéšanů, v jejichž skromných jídelnách jsem vždy dostával největší porce atd.

Samozřejmě, že vše není růžové a zažil jsem i nepříjemnosti. Podobně jako mnoho bělochů jsem například muslimy-obchodníky nejprve považoval za lháře a podvodníky. Později jsem však zjistil, že většina konfliktů vycházela z mé neznalosti jejich kultury a z nadřazených předpokladů, že a) vše se musí dělat jako u nás doma, b) pokud se něco nedělá jako u nás doma, tak je to špatně.

Typickým příkladem je smlouvání na trzích, které je z naší strany často vnímáno jako způsob jak oškubat bělocha. Onoho bělocha však nikdo nenutí nic koupit a cena je vždy stanovována dohodou obou dvou (výjimky samozřejmě také existují). Že u jiného stánku je možné stejnou věc koupit levněji už je jiná otázka, bělocha opět nikdo nenutí, aby si ceny nejprve nezjistil a podle toho se rozhodl.

Žádné články, které jsou vždy více či méně subjektivní (včetně tohoto), však nenahradí vaši osobní zkušenost a pocity. Ty jsou vždy nejprůkaznější a v dnešním světě hromadné desinformace jediným spolehlivým zdrojem pro vytvoření úsudku.

Informace na Internetu