Kolem 2. hodiny přichází tropická bouře. Buší na plechovou střechu s takovou silou, až nás probudila. Alespoň že kluci spí jak zabití.

Tuk tuk má přijet v 8:30, nakone je tu v 9:00 (nemohli sehnat tuku tuk, který by nás vyzvedl zadarmo). Potkáváme stejného Němce jako na cestě Luang Prabang – Vang Vieng, který taky jede do Vientiane. Cestuje v oblasti 3 měsíce, byl měsíc ve Vietnamu, teď Laos, pak Thajsko, Barma, Bangladéš.

Jízdenku jsem kupoval na 9:00, na stanovišti (anonymní místo u bývalé přistávací dráhy uprostřed města) je 9:30, odjíždíme 9:40.

Silnice je stejně špatná jako z Luang Prabang, hned za Vang Vieng dvě velké betonárky. Obydlí ve vesnicích ukazují rozdíly mezi lidmy – od proutěných, přes dřevěné a cihlové, až po krásně zdobené domy s balustrádami. Podél silnice míjíme četné vstupní brány do chrámů (na rozdíl od hor, kde chrámy nejsou, nebo jsou schované mimo hlavní cesty). A také školy, většinou dlouhé jednopodlažní budovy s velkým nádvořím.

Podél cesty vidíme v mlze kopce. Po dvou hodinách vyjíždíme z hor na planinu. Zázemí na čúrací zastávce 11:35-11:50 je už na jiném levelu než v horách – několik jídelen, velký supermarket, obchod se suvenýry.

Blížící se Vientiane se začíná hlásit větším počtem prodejen a továren. Mezi nimi vyčnívají prodejny čínských aut, náklaďáků a stavební techniky.

Vientiane! Po 4 hodinách vystupujeme u parku Chao Anouvong u Mekongu, 15 minut chůze od našeho hotelu. Obytování platím v hotovosti, správce z neznámého důvodu odmítl přijmout 20dolarovou bankovku. V hotelu jsme ve čtvrtém patře, tedy úplně nahoře. Je tu i terasa, odkud se dá dobře pozorovat cvrkot na ulici.

Je čas na pozdní oběd. V obyčejné bezejmenné jídelně, na bezejmenné ulici většinou dostanete to nejlepší jídlo. A taky 500 kipovou bankovku, kterou jsem zde dostal poprvé a naposledy. Nejspíš proto, že je to v přepočtu jen 1,40 Kč.

Kromě bulváru Lane Xang vedoucího od prezidentského paláce k památníku Patuxay na Státním náměsti, působí Vientiane jako provinční město. Ulice jsou relativně úzké, domy nízké, až na výjimky žádné moderní a extravagantní stavby (výjimkou je Lao National Culture Hall). Procházka je tedy relativně příjemná.

Park Namphou je km 0 pro laoské silnice, jak připomíná velká betonová nula před fontánou Namphou. Domeček pro duchy jsou zde kromě květin obětované také dvě lahve s pepsi colou.

Prezidentský palác je šedivá stavba v ne-laoském stylu. Vypadá spíš jako malý zámeček. Od ulice je oddělen kovovým plotem, ale jinak to s bezpečností moc nepřehánějí – můžeme až k plotu a nikdo neprotestuje.

Naproti paláci je Si Saket, jeden z nejvýznamnějších chrámů ve městě, bohužel je v tuto odpolední hodinu už zavřen.

Navečer je jako stvořený na procházku podél Mekongu. Řeka zde tvoří hranici s Thajskem, jeho břehy jsou však skryty za travnatým ostrovem Hat Don Chan.

Na břehu řeky je zábavní park u Mekongu (kluci si chtěji zaházet šipkami a zaskákat si v nafukovacím hradu). Taky je zde trh s malými krámky (oblečení, jídlo, suvenýry) a i můstek s nápisem Miluji Tě v desítkách jazyků, včetně češtiny a slovenštiny. Nábřeží je uzavřeno pro auta a slouží ke korzování. Před mohutnou sochou Chao Anouvong (poslední vládce Vientianského království na počátku 19. století), prodávají prodejci chrámové obětiny.

V přilehlém parku Chao Anouvong se koná noční trh (především oblečení a cetky, málo suvenýrů). Trh se přelévá i do ulice Quai Fa Ngum, kde jsou hlavně prodejci jídla a pití.

Mikimu není dobře od žaludku, hned ráno mu kupuju Sprite, který v podobných situacích pomáhá. Dopoledne jsme dlouho pokoji, než se Mikimu udělá lépe. Využívám čas a hledám ubytování v Kanchanaburi. Pokoj je ale kobka, takže je možná lepší vypadnout.

Půjčujeme dva skútry a vyrážíme do tržnice Talat Sao. Tedy v minulosti to byla tržnice, dnes zde stojí tuctové nákupní centrum ze skla a betonu – obchodní chlouba Vientiane. Je to betonová chlouba velká, moderní, chladná a odosobněná, tržnice. Prodává se zde hlavně oblečení, obuv, látky (včetně nekonečné záplavy sinh, hedvábných ženských šatů zdobených jemným vyšíváním), ale také šperky nebo elektronika. Je zde i několik příjemných jídelen. Mikimu stále není úplně dobře, tak zde odpočíváme a dáváme si oběd.

Jedním ze symbolů Vientiane, a vlastně i celého Laosu, je zlatá stupa Phat Tha Luang. Mikimu odpočívá na trávníku ve stínu, zatímco Loni stupu obchází s Daníkem, a po nich i já.

Phat Tha Luang (Velká stupa) je symbolem buddhismu, na který jsou i zdejší komunisté krátcí. Kdo by také šel proti místu, kde je údajně uchována Buddhova hrudní kost. Legenda praví, že kost sem byla do Vientiane dopravena ve 3. století př. n. l. buddhistickými misionáři indického císaře Ašóky. kde pro ní mniši postavili svatyni.

Svatyně již dnes neexistuje, obecně je však přijímáno, že současná stupa byla zbudována na jejím místě roku 1566 králem Setthathiratem, který z Vientiane udělal nové hlavní město království Lan Xang. Také proto před stupou stojí Setthathiratova socha.

Stupa byla původně celá pokryta zlatem. Mezitím však byla 2x zničena – roku 1827 siamskými nájezdníky a 1940 během války o nezávistost Thajska na Francii – a dnešní rekonstruovaná stupa už má zlatem zdobenu „pouze“ hlavní věž. I tak však bylo na výzdobu údajně spotřebováno 500 kg zlatých lístků a dalších drahých kovů.

Při zpteční cestě stavíme ve Wat Si Saket. V chrámu, který stojí naproti Prezidentskému paláci, je více než 10 000 zobrazení buddhy – většinou malé sošky ve výklencích v otevřené galerii obklupující hlavní nádvoří. Si Saket je jedním z mála chrámů, který přežily siamské nájezdy roku 1827. Mikiho těch 10 000 buddhů vzpružilo, takže se chrámem prochází s námi.

Rozloučení s Laosem? Jak jinak než snídaní v pouliční kavárně s kávou a bagetou! Na Laos to znít netypicky, ale kavárny prostě jsou součástí laoského života. Bagety si dávají kluci, protože v Thajsku nebudou.

Cesta dodávkou na letiště je krátká – Vientiane je malé a letiště má přímo ve městě. Jeho odletovou halu zdobí dvě velké, cca 2x8 metrů, zarámované plastiky se scénami z budhistického eposu Phra Lak Phra Ram. Epos o bratrech Phra Ram (v hindi Ráma) a Phra Lak (mladší bratr Rámy, v hindi Lakšmana) je laoskou adaptací příběhu Dasaratha Jataka, jenž vypráví o životě Rámy, jednoho z vtělení Buddhy. V Thajsku je známý jako Ramakien, v Indonésii a v zemi svého původu – Indii – jako Rámajána.

Tím zajímavost vientiankého letiště končí. V jeho strohé bílé budově je jeden malý obchod s občerstvením, a to je více méně vše. Kluci si v něm musí koupit sušenky Kot Ko, vietnamský padělek KitKatu za třetinovou cenu – ne moc dobré, jen obyčejně sladké, ale za fotku to stojí.

Ještě že jsem k letenkám přikoupil váhu navíc, naše zavazadla váží 24,7 + 23 + 13 + 13 kg. V letadle máme reklamy na zavazadlových prostorech a jakou cestou do Laosu i poměrně dobré jídlo (ML Noi's Basil Fried Chicken on Rice) – v kvalitě jídla je Air Asia napřed.