INDONÉSIE – Medan
- Podrobnosti
- Vytvořeno 4. 8. 2000 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 5106×
Medan je rozlehlý a z cesty mikrobusem se klube docela dobrá exkurze do života obyčejných Indonésanů. Nejen, že cestuju jako oni, tj. v mikrobuse a ne v taxi, ale mikrobus projíždí všelijakými zapadlými uličkami, chudými i bohatými čtvrtěmi, kolem továren i parků. Medan vypadá chudší než malajsijská města, ale stále má ještě daleko do chudoby, kterou mi každý kdo odsud přijel popisoval...
INDONÉSIE
Před přístavem čeká autobus do Medanu, který je v ceně lodního lístku. Hned vyrážíme na dálnici. Zatím to tu vypadá docela udržovaně, jen podél cesty jsou dřevěné domky s plechovými střechami. Čekal jsem to horší.
Silnice je dobře značená. V indonéštině, samozřejmě. Malajština a indonéština jsou skoro stejné jazyky, takže všechno co jsem se naučil v Malajsii použiju i tady.
Medan
V Medanu jsem vysazen někde na ulici, ale ukazuje se, že je to pár metrů od místa kde jsem se chtěl ubytovat a tedy i kousek od centra. Ubytovávám se v noclehárně pro pět lidí za necelý dolar na člověka. Neuvěřitelný! Hned naproti nám je krásná mešita Raya s černými kopulemi a jedním vysokým minaretem.
Ulice jsou sice víc zanedbané než v Malajsii, ale jezdí po nich docela dost nových aut včetně drahých džípů. Zase se ale „vrátily“ pouliční stánky a malinké jídelny, které jsem v Malajsii a Singapuru tak postrádal (i když v Georgetown už vlastně byly taky). Skoro každý koho míjím se na mě usměje a řidiči bečaků (indonéské jméno pro cyklorikšu) se mi po jednom odmítnutí už nevnucují, jen se dál usmívají.
Bečaky jsou trochu jiné než indické nebo malajské rikši. Jezdec sedí vzadu a pasažéři se vezou pod stříškou vepředu. Kromě bečaků tu jezdí taxíky, busy MHD, minibusy (kterým se často říká bemo ze spojení bečak-motor) a ojek (motorky se sajdkárou). Všechny vehikly vydávají dohromady pěkný hluk a smrad, od kterého jsem si od indického subkontinentu už stačil odvyknout. Tak teď je to nanovo.
Centrum je pár set metrů na sever od mého losmenu (levné ubytování). Jen tak se procházím a vstřebávám nové prostředí. Vcházím do jednoho moderního nákupního centra. Docela dobrý! Zastavuju se v supermarketu a nevěřím jak je tu levno. Něco o polovinu, něco třeba 3× až 4× levnější než v Malajsii, a přitom mají stejný výběr (což mě překvapuje asi nejvíc)!
O dvě patra níž pod supermarketem jsou hned dvě internetové kavárny za 20 korun na hodinu! To je zatím nejlevnější Internet na celé cestě.
Zacházím dál z centra do nějaké lepší čtvrti. Jsou v ní velké vily s udržovanými zahradami.Připojuje se ke mně asi dvacetiletý kluk, chce si povídat v angličtině. Vracím se už do losmenu a on jde se mnou. Meleme pátý přes devátý, občas i rukama, protože jeho angličtina je jen základní. Docela zábavný rozhovor, ovšem až na ten konec. Když se loučíme před losmenem, chce po mě pár rupek. Tíms’ to teda zkazil.
Den 168, středa 3. 2.
Včera jsem si nestihnul vyměnit peníze, tak to teď musím napravit. Bohužel je zataženo, takže se Medan zdá šedivější, ale i tak je to pořád 100× lepší, než jakékoliv stejně velké město v Indii. Banky mají otevřeno až od desíti, tak si zatím kupuju něco ke snídani. Narážím na banku, která je otevřená dřív, ale kurs je hodně nízký. Po desáté zkouším několik bank, ale kurs je o hodně nižší než na Penangu, což nemá logiku. Nakonec, asi po hodině a půl, vyměňuju $100 za nejlepší kurs co jsem našel, který je ale stejně nižší než v Malajsii.
 |
| Improvizovaná benzínová pumpa přímo na ulici Medanu |
Balím věci a odcházím chytit si mikrobus na autobusové nádraží. Je odsud asi 10 km, ale naštěstí nemusím platit za taxi, protože mikrobus č. 64 mě tam sveze za zlomek ceny.
Medan je rozlehlý a z cesty mikrobusem se klube docela dobrá exkurze do života obyčejných Indonésanů. Nejen, že cestuju jako oni, tj. v mikrobuse a ne v taxi, ale mikrobus projíždí všelijakými zapadlými uličkami, chudými i bohatými čtvrtěmi, kolem továren i parků. Medan vypadá chudší než malajsijská města, ale stále má ještě daleko do chudoby, kterou mi každý kdo odsud přijel popisoval. Chudoba je asi hodně relativní pojem.
Bus do Bukit Lawang má prý jet každou půl hodinu, já čekám kolem hodiny. Po ní se objevuje stará ojetina, za kterou by se nemuseli stydět ani v Indii. Nějakým zázrakem ale drží pohromadě, tak ji ještě drze nasadili do provozu. Sedačky jsou 2+3 vedle sebe, orvané jako v Bangladéši, prostě... jsem zpět ve „třetím“ světě. Jízdné je ale až směšně nízké (asi 8 korun na 100 km!), takže nač si stěžovat?
V buse se se mnou hned seznamuje Indonésan Bobby, který má „náhodou“ v Bukit Lawang hotýlek, který taky organizuje (náhodou) túry do džungle. Trochu se bavíme a škádlíme na téma ubytování a túry v džungli, až se to na konec zvrhává ve smlouvání ceny. I tak jsem mu ale celkem jasně naznačil, že jeho řečem a jeho cenám nehodlám věřit, dokud si je v Bukit Lawang neověřím. Viditelně se mu to nelíbí a je přirozené, že nechápe pozici nás turistů, kteří jsme (když se necháme) v zemích jako je Indonésie bráni na hůl, a proto prostě musíme být skeptičtí a nedůvěřovat těm lidem co se kolem nás motají.
V Indonésii je to navíc ještě o jeden rozměr obtížnější – lidi jsou tady extrémně přátelští a tomu kdo si nedá pozor prostě vykecají díru do hlavy. Alespoň mám postaráno o novou zábavu – odhalování lidí a jejich schopností. Bobby ale nakonec neodjíždí se mnou, protože si vzpomněl, že měl dát nějaké peníze svému nemocnému kamarádovi v nemocnici.
Sumatra už dávno není panenská džungle. Ta byla vykácena a nahrazena něčím, co vydělává peníze. Podél cesty tak můžu vidět nekonečné plantáže olejové palmy střídající se s plantážemi gumovníku.
Silnice odpovídá autobusu, protože druhá polovina cesty mezi Medanem a Bukit Lawang je plná děr a široká akorát tak pro tříkolku. Míjíme několik zablácených měst, ve kterých vidím překvapivě hodně školáků v uniformách. Někdy mi přijde, že se městečko „skládá“ jen ze samých školáků.
Tam kam nezasáhly plantáže se pěstuje rýže a těsně před Bukit Lawang už vidím i kapsy džungle. Čím víc se blížíme k Bukit Lawang, tím nabývá krajina romantičtější podoby: smaragdově zelená růžová políčka s občasnými domečky a palmami, za nimiž se do výše zvedají kopce porostlé tmavě zelenou džunglí. Škoda, že nesvítí slunce, i tak je to ale paráda.
